Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Prevence kriminality

Stránka naposledy upravena 18:16, 18 Dub 2011 uživatelem Mgr.et Mgr. V?ra Gošová?

    Toto heslo bylo založeno Stanislavou Andršovou a Pavlem Danišem,
    Pomozte nám zvyšovat pedagogické znalosti o problematice, kterou se toto heslo zabývá. Zapojte se do diskuze a upravování  hesla.

    Obsah stránky:

    Výklad hesla:

    Kriminologie je věda o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o její kontrole. Samotné slovo "kriminologie" je přitom odvozeno od latinského crimen (zločin) a řeckého logos (zde ve smyslu učení). Poprvé tohoto termínu použil francouzský antropolog Topinard v roce 1879. O šest let později se tento výraz objevil i v názvu Garofalovy knihy "Criminologia". Jako samostatný vědní obor se kriminologie konstituovala ve druhé polovině 19. století v Itálii, ovšem jejímu vzniku předcházela celá řada prací předních světových myslitelů, kteří se otázkou zločinu zabývali.[potřeba odkazu na lit.] Po více než stoletém úspěšném rozvoji ve světě (zejména v Evropě a v USA) je dnes kriminologie uznávána jako samostatná vědecká a pedagogická disciplína. Proces postupné institucionalizace tohoto oboru pokročil natolik, že dnes existuje celá řada kriminologických výzkumných institutů, bezpočet kriminologických učebnic a monografií, kriminologie se přednáší na univerzitách a existují i samostatné kriminologické fakulty.

    Kriminologie je naukou multidisciplinární. Kriminalita jako sociálně patologický fenomén má totiž aspekty společenské i osobnostní, a tak kriminologie čerpá své poznatky například ze sociologie, psychologie, psychiatrie, kriminalistiky, pedagogiky, trestního práva, statistiky a dalších oborů. Současně je kriminologie vědou empirickou, neboť zkoumá kriminalitu jako reálný jev. Základním a trvalým úkolem kriminologie je získávání poznatků o kriminalitě a jejích souvislostech. Výsledky kriminologického poznání mají sloužit především zákonodárným orgánům, justičním orgánům a dalším orgánům sociální kontroly.  

    Pojem prevence kriminality - obecně

    Oblast prevence kriminality zahrnuje všechny aktivity vyvíjené státními, veřejnoprávními i soukromoprávními subjekty, které se zaměřují na ovlivňování kriminogenních podmínek a na potenciální, faktické pachatele i oběti trestné činnosti. Kromě zmenšování rozsahu a závažnosti kriminality je cílem preventivních opatření také zvyšování pocitu bezpečí občanů. Největší účinek zaznamenávají preventivní aktivity u nejrozšířenějších a občany nejvíce zatěžujících typů trestné činnosti, tj. u majetkové a násilné kriminality.[potřeba citace]
     

    A) Vymezení pojmů

    1.Preventivní politika

    - představuje ofenzivní strategii kontroly kriminality, jež spoléhá především na nerepresivní prostředky. Zabývá se eliminací sociálně patologických jevů a snižováním motivů a příležitostí k páchání trestných činů. Okruh subjektů preventivní politiky zahrnuje mimo orgány činné v trestním řízení - systém justice, policie, státní zastupitelství, soudy a vězeňství (které ovšem nehrají hlavní roli), i další instituce - např. nerepresivní orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů, církve, podnikatelské subjekty a jednotlivé občany. Prevence kriminality je vedle represe součástí trestní politiky.[potřeba citace]

    2. Prevence kriminality

    - zahrnuje soubor nerepresivních opatření, tedy veškeré aktivity vyvíjené státními, veřejnoprávními i soukromoprávními subjekty směřující k předcházení páchání kriminality a snižování obav z ní. Patří sem opatření, jejichž cílem či důsledkem je zmenšování rozsahu a závažnosti kriminality a jejích následků, ať již prostřednictvím omezení kriminogenních příležitostí, nebo působením na potenciální pachatele a oběti trestných činů. Jedná se o opatření sociální prevence, situační prevence, včetně informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností a pomoci obětem trestných činů. Prevence kriminality úzce souvisí s prevencí dalších sociálně patologických jevů, z  nichž k nejzávažnějším patří nejrůznější formy závislostí. [potřeba citace]

    3. Objekty prevence kriminality: 

    kriminogenní faktory - sociální prostředí, příčiny a podmínky kriminality,

    • potenciální či skuteční pachatelé trestné činnosti,
    • potenciální či skutečné oběti trestných činů.

    B) Struktura prevence kriminality

    1. Sociální prevence

    představuje aktivity ovlivňující proces socializace a sociální integrace a aktivity zaměřené na změnu nepříznivých společenských a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti. Sociální prevence je součástí sociální politiky. Efektivita sociální prevence je obtížně statisticky či ekonomicky měřitelná, lze na ni jen usuzovat, a to z hlediska odhadů sociálních perspektiv jedinců - objektů preventivního působení.

    2. Situační prevence

    staví na zkušenosti, že určité druhy kriminality se objevují v určité době, na určitých místech a za určitých okolností. Prostřednictvím opatření režimové, fyzické a technické ochrany se snaží kriminogenní podmínky minimalizovat. Nejefektivněji působí při omezování majetkové trestné činnosti. Úspěšnost situační prevence je vysoká, je však podmíněna adekvátní volbou opatření a finančními a personálními prostředky do ní vložených. Těžiště odpovědnosti za opatření situační prevence nesou především občané a obce a v rámci vymezených kompetencí i Ministerstvo vnitra, respektive Policie ČR.

    3. Prevence viktimnosti a pomoc obětem trestných činů

    je založena na konceptech bezpečného chování, diferencovaného s ohledem na různé kriminální situace a psychickou připravenost ohrožených osob. V praxi se jedná o skupinové i individuální zdravotní, psychologické a právní poradenství, trénink v obranných strategiích a propagaci technických možností ochrany před trestnou činností. Užívá metody sociální i situační prevence, a to podle míry ohrožení na primární, sekundární i terciární úrovni.[potřeba citace]

    C) Úrovně preventivních aktivit

    Sociální a situační přístupy se vzájemně doplňují v primární, sekundární a terciární prevenci.

    1. Primární prevence

    zahrnuje především výchovné, vzdělávací, volnočasové, osvětové a poradenské aktivity zaměřené zejména na nejširší veřejnost. Zvláštní pozornost je zaměřena na pozitivní ovlivňování příslušných hodnotových měřítek zejména dětí a mládeže (využívání volného času, možnosti kulturního, sportovního vyžití, předkládání odborných a adekvátních informací, seznámení i s trestnou odpovědností, ….). Těžiště primární prevence spočívá v rodinách, ve školách a v rozšířených aktivitách příslušných orgánů a institucí.

    2. Sekundární prevence

    se zabývá rizikovými jedinci a skupinami osob, u nichž je zvýšená pravděpodobnost, že se stanou pachateli nebo oběťmi trestné činnosti (specializovaná sociální péče), na sociálně patologické jevy (např. drogové a alkoholové závislosti, šikanu, sprejerství, gamblerství, výtržnictví, vandalismus, interetnické konflikty, rasismus a xenofobii, …….. apod.) a příčiny kriminogenních situací.

    3. Terciární prevence

    spočívá v resocializaci kriminálně narušených osob (pracovní uplatnění vč. rekvalifikace, sociální a rodinné poradenství, pomoc při získávání sociální, sociologické a ekonomické samostatnosti, … apod.). Jejím cílem je udržet dosažené výsledky předchozích intervencí a rekonstrukce nefunkčního sociálního prostředí.
    Odpovědnost za oblast primární a sociální prevence spadá do působnosti rodiny, obce a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Sekundární a terciární prevence je s ohledem na odbornou náročnost jednotlivých aktivit záležitostí resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a v některých souvislostech i Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zdravotnictví. Ve specifické části populace působí i Ministerstvo obrany. [potřeba citace]

    D) Způsob organizování prevence kriminality v ČR

    V České republice je prevence kriminality organizována na třech úrovních:

    1. Na meziresortní úrovni

    - těžiště meziresortní spolupráce spočívá ve vytváření preventivní politiky vlády ve vztahu k tradiční (obecné) kriminalitě a koordinace preventivních činností jednotlivých resortů zastoupených v Republikovém výboru pro prevenci kriminality a podněcování aktivit nových.

    2. Na rezortní úrovni

    -programy prevence kriminality vycházejí z věcné působnosti jednotlivých ministerstev, obohacují jejich běžné činnosti o nové prvky a přístupy a ovlivňují tvorbu příslušné legislativy.

    3. Na místní úrovni

    - do níž jsou zapojeny orgány veřejné správy, policie, nevládní organizace a další instituce působící v obcích. Podstatou systému prevence kriminality na místní úrovni je optimální rozložení působnosti v oblastech sociální a situační prevence s ohledem na místní situaci, potřeby i možnosti.
    Z hlediska účinnosti jsou nejefektivnější programy prevence kriminality na místní úrovni.[potřeba citace]
    Představují systém metodické, koncepční a finanční podpory ze strany ústředních orgánů státní správy a samosprávy a podpory vzniku programů prevence kriminality ve městech a obcích zatížených vysokou mírou kriminality a dalšími kriminálně rizikovými jevy.[potřeba odkazu na lit.]
    Podstatou těchto programů je součinnost orgánů státní správy, samosprávy, policie a nestátních neziskových organizací. Záběr programu je podmíněn místní situací v oblasti vývoje sociálně patologických jevů, potřebami, zájmem a schopnostmi lidí a finančními prostředky.
    Za realizaci programů prevence kriminality nesou odpovědnost obecní zastupitelstva.[potřeba citace]

    Použité zdroje a literatura

    • BECCARIA, C. O zločinech a trestech. Praha: J. Otto, 1893.
    • ČÍRTKOVÁ, L. Kriminální psychologie. Praha: Eurounion, 1998. ISBN 80-85858-70-3.
    • INCIARDI, J.A. Trestní spravedlnost. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85605-30-9.
    • HOLCR, K. Kriminologie. Praha: Nakladatelství Leges, 2009. ISBN 978-80-87212-27-1.
    • HRČKA, M. Sociální deviace. Praha: Slon, 2001. ISBN 80-85850-68-0.
    • KAISER, G. Kriminologie. Praha: C.H.Beck, 1994. ISBN 80-7179-002-8.
    • KOMENDA, J. Sociální deviace. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. ISBN 80-244-0019-7.
    • KOUDELKOVÁ, A. Psychologické otázky delikvence. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-7187-022-6.
    • KUCHTA, J. Kriminologie (I. část). Brno: Masarykova univerzita, 1993. ISBN 80-210-0616-1.
    • KUCHTA, J. Kriminologie (II. část). Brno: Masarykova univerzita, 1993. ISBN: 80-210-0681-1.
    • KUCHTA, J.; VÁLKOVÁ, H. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H. Beck, 2005. ISBN 80-7179-813-4.
    • MATOUŠEK, O.; KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2.
    • MOULISOVÁ, M.; ZOUBKOVÁ, I. Kriminologie a prevence kriminality. Praha: Armex Publishing, 2004. ISBN 80-86795-05-5.
    • MUNKOVÁ, G. Sociální deviace. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0279-2.
    • MUSIL, J. Kriminalistika. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-362-0.
    • NOVOTNÝ, O.; ZAPLETAL, J. Kriminologie. Praha: ASPI, 2008. ISBN 978-80-7357-376-8.
    • TOMÁŠEK, J. Úvod do kriminologie - jak studovat zločin. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2982-4.
    • ZAPLETAL, J. Prevence kriminality. Praha: Policejní akademie ČR, 2000. ISBN 80-7251-047-9.
    • ZAPLETAL, J. Kriminologie (Díl I., Obecná část). Praha: Policejní akademie ČR, 1998. ISBN 80-85981-87-4.
    • ZAPLETAL, J. Kriminologie. Praha: Policejní akademie ČR, 2002. ISBN 80-7251-103-3.
    • ZOUBKOVÁ, I. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2002. ISBN 80-86473-08-2.
    Klíčová slova
    • Kriminologie
    • děti a mládež
    • kriminalita
    • meziresortní
    • multidisciplinární
    • policie
    • prevence
    • primární
    • represe
    • sekundární
    • situační
    • sociální
    • sociálně patologické jevy
    • terciální
    • veřejná správa