Přidat do kolekce              hodnotili 4 uživatelé

Umění renesance

Stránka naposledy upravena 13:21, 23 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová

     

    Obsah stránky:

     

    Úvod

    Autor: Štěpán Rošický

    Obsah pojmu:   pojem renesance nabýval v dějinách umění různých významů:

    1.      v původním tvaru „rinascità“ a smyslu, jak jej užívali humanisté a renesanční umělci a jak jej prvně použil roku 1550 Giorgio Vasari, znamenal „znovuzrození pravého umění návratem k antice“po předcházejícím „úpadkovém“ období gotiky;

    2.      dále označuje novou kulturně historickou epochu, přibližně od r. 1350 do konce 16.století, v níž došlo k obrození ideálů a životních principů antiky a k rozkvětu na nich založeného umění, humanitních věd a přírodovědy;

    3.      v širším slova smyslu také označuje určitá období ve středověkém umění,jak se například nazývalo období  karolinské, ottonské, byzantské nebo karlovské renesance;

    4.      v užším smyslu, jako „rinascimento“ (obrození), se začal užívat až kolem r. 1820 a označuje umělecký sloh 15. a 16.století v Itálii a 16.století mimo Itálii v tzv. zaalpských zemích.

     

    Duchovní základy:  na rozdíl od středověkého teocentrismu vycházelo renesanční myšlení ze smyslové zkušenosti (senzualismus) a zkoumání přírody (naturalismus) a bylo zaměřeno na člověka jako míru všech hodnot (antropocentrismus). Člověk si začal více uvědomovat svoji jedinečnost (subjektivismus) ve vztahu k Bohu i k společnosti. Jako umělec se zbavoval myšlenkových, společenských, pracovních či organizačních (středověkem daných) vazeb, vystupoval z anonymity, stával se samostatným podnikatelem (s vlastní dílnou), jeho dílo vznikalo na objednávku široké klientely (kromě církve a šlechty i různých cechů, charitativních bratrstev, státu či městské správy) a nabývalo tržního charakteru.

    Na italských universitách a vyšších školách se pěstovala „studia humanista“ (gramatika, rétorika, poetika) zaměřená na studium a napodobování antického literárního stylu. Ze studia antické kultury (literatury, jazyka, filosofie, poezie atd.) se zde zrodilo hnutí humanismu (lat. humanus = lidský), které v duchu řecké kalokagathie a  křesťanské víry pěstovalo ideu nového svobodného, tvořivého a všestranného člověka („uomo universale“), který měl být „faber mundi“(tvůrce světa) a jehož hlavními hodnotami měla být „pietas et eloquentia“, vzdělanost a křesťanská zbožnost. Hnutí se v Itálii šířilo na universitách, v soukromých společnostech vzdělanců, někdy nazývaných akademie, i v církvi. První papež humanistického názoru Mikuláš V. založil v Římě Vatikánskou knihovnu, která se stala místem srovnávacích studií bible (Vulgaty) se staršími řeckými texty.

     

    Podmínky vzniku a hlavní kulturní centra: od 13. století byla Itálie politicky rozdrobena do mnoha větších, ještě feudálních států, a menších (středo a severoitalských) městských států s republikovým zřízením zvaných signorie. Volený představitel města (podesta) dosáhl (nejčastěji násilím nebo intrikami) hodnosti dědičného signora a rozšiřoval signorii do dalších měst. K podpoře své moci využíval vlivu nižších a středních vrstev, jejichž přízeň získával obecně prospěšnými činy, mj. i jako mecenáš umění a vědy. V postavení signora a ve vedení republiky se však postupně uplatňovali příslušníci bohatých šlechtických rodů a způsob vedení státu tak nabýval podoby monarchie.

    Tak například v Miláně vládli v postavení signorů Viscontiové a později Sforzové, ve Veroně Scaligerové, ve Ferraře příslušníci rodu  d’Este, v Bologni Bentivogliové, ve Florencii Medicejští a v Sieně Piccolominiové. Nejvíce si ráz republiky uchovaly Benátky, které řídila Velká rada v čele s voleným dóžetem.

    V 15. století měla nejlepší podmínky pro vznik humanismu a renesance Florencie, která byla bohatým městem řemesel ( cechů soukeníků, hedvábníků a barvířů), manufaktur a bank a zásluhou vládnoucího bankéřského rodu Medicejských, především Cosima il Vecchio, Lorenza il Magnifico a Giuliana de’Medici, i centrem umění a věd. Pěstoval se zde humanismus, jehož střediskem se stala Platónská akademie založená r.1459 Cosimem il Vecchio a sdružující italské (i byzantské) filosofy – znalce Platóna, básníky a umělce, šířil se kult antického umění a jeho sběratelství. Největšího kulturního rozkvětu dosáhla Florencie za Lorenza il Magnifica, který byl nejenom moudrým a mírumilovným politikem, ale i básníkem a mecenášem umění, na jehož dvoře pobývali významní umělci (mj. i Sandro Botticelli a Michelangelo Buonarroti).

    Mimo Florencii se další střediska humanismu a počátků renesance vytvářela v Římě, Neapoli, Benátkách, Ferraře a Padově.

     

    Humanismus a renesance mimo Itálii: hnutí humanismu, které proniklo ve druhé polovině 15.století do zaalpských zemí, navazovalo na mystiku a hnutí devotio moderna (nová zbožnost) a studiem antických a raně křesťanských děl usilovalo o prohloubení duchovního života. Tehdy proslulý učenec Erasmus Rotterdamský věřil, že studium antické literatury a Písma v jeho původním znění povznese úroveň kněžstva a umožní nápravu církve. O to usilovala reformace, kterou v Německu zahájil (r. 1517) Martin Luther a proti níž postavila katolická církev  program své vlastní vnitřní obrody označovaný jako protireformace. Rozkol v katolické církvi rozdělil státy Evropy na protestantské (na severu) a katolické (na jihu) a předurčil i rozdílný charakter italské a zaalpské renesance.

    Renesanční sloh se začal šířit z Itálie do ostatní Evropy od konce 15.století nejprve v architek-tuře a sochařství, a to v podobě různých renesančních prvků na stavbách ve své podstatě gotických. Teprve ve druhé čtvrtině 16.století se nový sloh rozšířil příchodem italských kameníků, zedníků a malířů, kteří se zde usazovali v celých vlašských koloniích. Specificky národní podoby slohu o-proštěného od gotického vlivu vznikaly v zaalpských zemích až v době renesančního manýrismu.

     

    Charakteristické znaky: ze studia děl velkých renesančích umělců i z jejich teoretických úvah lze odvodit některé obecnější znaky renesančního slohu; jsou to zejména:

    - realismus (snaha o věrné zobrazení skutečnosti, která vychází jednak z pozorování, jednak ze studia zobrazovacích postupů – perspektivy, kompozice, anatomie, teorie světla a stínu, barev atd.);

    - racionalismus (snaha umělce dosáhnout dokonalé formy nejenom svou řemeslnou zručností, ale i silou svého intelektu a exaktními postupy);

    - harmonie (krása uměleckého díla, která vyplývá z vyváženosti obsahu vzhledem k formě, proporcí tvarů a úměrnosti);

    - idealizace (snaha umělců, hlavně  italské vrcholné renesance, vyjádřit svým dílem antický nebo v duchu humanismu obecně lidský ideál fyzické a (nebo) duševní krásy, síly, víry, moudrosti apod.).

    - vnitřní klid (zvláště patrný u renesančních portrétů, kde může vyjadřovat např. stav pokorné kon-templace nebo hrdé sebejistoty);

    - graciéznost (neboli noblesa a elegance postav, gest nebo i přírodních scenérií, která je charakteristická pro styl některých umělců vrcholné i pozdní renesance).

     

    Předchůdci a počátky:  počátky italské renesance lze sledovat v architektuře, sochařství i malířství tzv. italské  protorenesance 11., 12. a 13. století:

    ► určité prvky antické římské architektury (mj. přísně geometrické členění fasády, slepé arkády, archivolty na sloupech nebo pilířích a geometrická inkrustace stěn barevnými mramory) se objevily na některých stavbách románské florentské a toskánské architektury již v 11. a 12. století. K nej-významnějším z nich patří bazilika San Miniato al Monte ve Florencii, stavěná od r. 1018 podle vzoru raně křesťanských bazilik, a baptisterium San Giovanni ve Florencii vysvěcené roku 1059, ale postupně dokončované (vč. osazení třemi bronzovými dveřmi) až do poloviny15. století;

    ► antikizující prvky, které předznamenávají raně renesanční sochařství, lze sledovat zejména v dí-lech členů rodiny Pisanů, hlavně Niccolò Pisana a Giovanniho Pisana, působících v Toskánsku v období duecenta (ve 13. století). Nejranějším příkladem takového díla je kazatelna v baptisteriu v Pise (dok. r.1260) od Niccolò Pisana, jejíž inspirační zdroje(např. v reliéfech s Narozením Krista, Klaněním sv. tří králů a Představením v chrámě) odkazují na reliéfy římských sarkofágů či vítězných oblouků. Znaky antického pojetí skulptury nese i sochařská výzdoba západního průčelí dómu v Sieně (dok. r.1297) od Giovanniho Pisana, kterou její autor pojal jako velkolepou divadelní scénu s mnoha expresívně gestikulujícími postavami světců, proroků i antických filosofů;

    ► Giorgio Vasari (1511-1574), auor Životopisů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, datoval znovuzrození italského umění do konce duecenta (13. století) a spojoval je s tehdy působícími florentskými malířiCimabuem (vl. jménem Cenni di Pepo)a Giottem (vl. jménem Ambroggio di Bondone). V souvislosti s Giottem pak zavedl ve své knize pojem „rinascità“ ve smyslu znovuzrození pravého umění, přičemž největší přínos tohoto umělce spatřoval v jeho naturalismu, tj. schopnosti napodobovat přírodu. Stanovil tak jisté progresívní znaky pozdního duecenta a raného trecenta (14. století), jež se později prosadily jako základní znaky umění italského quattrocenta.

    Za historický počátek renesance se považuje umělecká soutěž na provedení bronzových dveří florentského baptisteria, kterou roku 1401 vypsal cech velkoobchodníků Arte dei Mercanti di Calimala a jejímž soutěžním úkolem (stanoveným na 1 rok) bylo provedení bronzového reliéfu na téma Obětování Izáka.

     

    Periodizace renesance v Itálii: vývoj renesance v Itáliise dělí do tří období, přičemž manýrismus se někdy chápe jako samostatné období přechodu mezi renesancí a barokem a nahrazuje se pojmem pozdní renesance:

    1. raná renesance (quattrocento) (15.století; hlavním centrem je Florencie);

    2. vrcholná renesance (cinquecento) (1500 – 1520; hlavními centry jsou města Řím, Benátky a Florencie);

    3. pozdní renesance (pokračování  cinquecenta) nebo manýrismus  (1520 – 1590; hlavní centra se nacházejí v Římě, Florencii, Benátkách, Parmě a ve Vicenze).

    Do evropských zemípronikla renesance z Itálie na konci 15. a na počátku 16.století a ovládla zde tvorbu v podobě pozdní renesance (manýrismu) až do začátku 17.století.

    Materiály ke stažení

    Klíčová slova (Upravit)

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.