Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Malířství

Stránka naposledy upravena 09:20, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Druhy malby podle techniky a funkce: (zatímco nástěnná, desková a knižní malba přešla do renesance z gotického umění, některé malířské techniky, jako například olejomalba, sgrafito nebo znovuobjevená enkaustika, se rozvíjely teprve v renesanci)

    -          nástěnná malba prováděná technikou fresky (it. fresco=svěží,vlhký; pojidlem barvy je vápno ve vlhké omítce) sloužila k výzdobě rozměrných interiérů jak sakrální, tak světské architektury. Rozvíjela se hlavně v Itálii, kde pokračovala v románské tradici, navazovala na Giotta a velké sienské mistry a dosáhla svého vrcholu v monumentální Michelangelově výzdobě Sixtinské kaple. Sgrafito (it. sgraffiare=rozškrábat), jako jedna z technik nástěnného malířství užívaná při dekoraci fasád, se naplno rozvinulo především v dekorativně zaměřeném manýrismu zaalpských zemí, kde se stalo technikou i pro výzdobu interiérů;

    -          v deskové malbě vznikaly velké oltářní obrazy do kostelů a kaplí nebo malé přenosné oltáříky a obrazy pro soukromou pobožnost. Většina renesančních umělců malovala na dřevěné desky(např. z topolu, dubu nebo stříbrného smrku), později (po r.1450) i na plátno, které umožňovalo malovat obrazy velkých rozměrů a snadno je přenášet (např. benátští mistři užívali plátno i pro jeho větší odolnost proti vlhku a zcela jím nahradili techniku fresky). K malbě na desky nebo na plátno se vedle klasické vaječné tempery(s pojidlem z vaječného žloutku) začaly užívat také olejové barvy(jejichž pojidlem je lněný, ořechový, makový aj. olej) a v menší míře i v antice oblíbená technika enkaustiky, kde je pojidlem barevného pigmentu roztavený vosk;

    -          umění knižní (tištěné) ilustrace dosáhlo svého vrcholu v rytinách,dřevořezech a dřevorytech německých grafiků Albrechta Dürera, Lucase Cranacha staršího, Albrechta Altdorfera a dalších významných umělců.

     

    Druhy malby podle námětů:  kromě tradičních obrazů s náboženskou tématikou,které si objednávaly kláštery, cechy, bratrstva (laická náboženská nebo dobročinná sdružení) nebo soukromé osoby (v podobě votivních obrazů nebo domácích oltářů), vznikala nově také díla s antickými mytologickými nebo alegorickými náměty a historickými scénami. Díky antice došlo k obrození řady uměleckých žánrů, především portrétu, aktu, zátiší  nebo (ve stylu pompejských maleb) iluzivní fresky.

    Zájem o přírodu vedl k většímu uplatnění krajinyv obraze; nejdříve ve spojení s figurální kompozicí, později (především v nizozemské a německé malbě 16. století) v samostatném oboru krajinomalby.

     

    Estetický ideál a principy zobrazování:  i když se renesanční malířství nemohlo inspirovat antickými (malířskými) vzory, užívalo tytéž principy harmonické vyváženosti forem jako architektura a sochařství; tj. především symetrii, různé proporční kánony (k nejznámějším patří Leonardův, Dürerův nebo Michelangelův proporční kánon lidské postavy) a kompoziční konstrukce pomocí zlatého řezu, horizontál, vertikál a diagonál, rovnoramenného trojúhelníku a dalších pravidelných geometrických útvarů – čtverce, kruhu a mnohoúhelníků.

    V období rané renesance nacházeli malíři svůj ideál krásy ve spojení smyslově nazírané a realisticky ztvárněné skutečnosti a racionálně konstruovaného systému, který měl zaručit harmonii celku i jeho jednotlivých částí. V období vrcholné a pozdní renesance se studium přírody a lidského těla stalo spíše východiskem pro hledání  idealizované představy krásy, která byla podřízena tvůrčím schopnostem a subjektivnímu hodnocení umělce a měla přírodu překonávat.

     

    Perspektiva:  nové racionální a empirické nazírání světa se projevilo mj. v novém pojetí prostoru, který je chápán jako objektivně existující, neměnný, uzavřený a geometricky zobrazitelný pomocí lineární perspektivy. Tuto metodu zobrazení nejlépe vyložil ve svém spise O malířství (1435) Leon Battista Alberti. Svůj systém založil na výšce lidské postavy tří „braccií“ (tj. asi 180 cm), přičemž obecně předpokládal, že horizont s úběžníkem, v němž se sbíhají prostorové rovnoběžky, leží ve výšce pozorovatele. Úběžník posunovaný po horizontu určoval směr divákova (a malířova) pohledu a představoval tak důležitý kompoziční prvek, ve kterém nebo kolem něhož byl soustředěn ústřední motiv či děj obrazu. Podobně i posouvání horizontu umožňovalo měnit prostorovou hloubku obrazu, zdůrazňovat jeho určité prostorové plány a vytvářet efektní (zvláště v manýrismu) prostorové zkratky.

    Pro přesný záznam pozorované skutečnosti a její převod do obrazové plochy vymyslel Alberti síť v podobě průhledné fólie, která byla rozdělena na čtverce barevnými nitěmi napjatými do rámu a při kresbě se umístila mezi „oko a kreslený předmět“.

     

    Předchůdci:

    -          mezinárodní gotika: elegantní a graciézní dvorský sloh, pěstovaný vlámskými a francouzskými umělci na dvorech v Burgundsku, Paříži a Dijonu a vyznačující se bohatou zdobností a detailní popisností, ovlivnil vývoj především zaalpské pozdní gotiky a renesance;

    -          Giotto di Bondone (asi 1267-1337): největší malíř italského trecenta byl již za svého života obdivován pro dramatický realismus, citovost a monumentální plasticitu postav, zejména v cyklu nástěnných maleb v kapli Scrovegni all’Arena v Padově vytvořeném v letech 1305-1306 (např. v Setkání Jáchyma a Anny ve Zlaté bráně v Jeruzalémě nebo ve scéně Zrazení Krista), kterými překonal dlouhotrvající vlivy byzantinismu a popisné dekorativnosti mezinárodní gotiky ovládajícími umění středověké Itálie;

    -          sienská škola: Duccio di Buoninsegna (kol. 1255-kol. 1318) se svými žáky a následovníky měl stejný význam pro Sienu (a později i pro francouzské malířství a styl mezinárodní gotiky), jako jeho současník Giotto pro Florencii;

    -          vlámské malířství: Jan van Eyck (kol. 1390-1441) a Rogier van der Weyden (kol. 1399 -1464) se stali zakladateli velké tradice nizozemské malby, jejímž specifickým rysem byl přesný a detailní popis skutečnosti (naturalismus) spojený s řemeslnou dokonalostí olejomalby;

    -          Gentile da Fabriano (asi 1370-1427):  jeden z nejvýznamnějších representantů mezinárodní gotiky v severní  a střední Itálii nezůstal ve svém oltáři s Klaněním sv. Tří králů (1423; tempera na dřevě; 303 x 282 cm; Galleria degli Uffizi, Florencie) na úrovni pouhé dekorativnosti a okázalé bohatosti výjevu, jak bylo obvyklé u zakázek pro aristokracii, ale oživil jej řadou prvků odpozorovaných ze skutečnosti, jako např. odrazy slunečního světla, vrženými stíny, stromy s ovocem nebo modrou oblohou s oblaky.

     

    Podřízené kapitoly:

     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova