Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Umbrijská škola

Stránka naposledy upravena 09:27, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Hlavní představitelé umbrijské školy:

     

    PIERO DELLA FRANCESCA vl.jm. Piero di Benedetto dei Franceschi nebo Piero Borgliese (1420 1492):   další z nejvýznamnějších malířů rané renesance v Itálii. Své umělecké školení získal ve   Florencii

    v roce 1430-1440 v dílně Domenica Veneziana, kde se také seznámil s perspektivně budovanými obrazy Uccella a Masaccia, a poté působil na dvoře urbinského vévody Federica da Montefeltro, osvíceného mecenáše umění a literatury. Obrazy komponoval především na základě matematicky propočítaných proporcí, geometrických perspektivních konstrukcí a číselné symboliky podle mystických vlastností čísel. Kromě toho se jako první renesanční malíř zabýval i problematikou barvy,kterou zkoumal z hlediska komplementárních kontrastů, odstínů, osvětlení, prostorové a objemové působivosti atd. Své poznatky z lineární perspektivy a nauku o proporcích, kompozici a barvě vyložil ve spisech De Prospectiva Pingendi (O perspektivě v malířství) a De Quinque Corporibus Regolaribus (O pěti pravidelných tělesech).

    Hlavní díla:

    Kristův křest (1440-1445; tempera na dřevě; 167 x 116 cm; National Gallery, Londýn. Kristův křest představuje jeden z prvních obrazů, v němž umělec důsledně uplatnil přísně propočítané proporce a kompoziční konstrukce. Jejich základem jsou dva protínající se kruhy s vertikálou a horizontálou, v jejichž průsečíku je umístěna Kristova hlava);

    cyklus fresek s výjevy z Legendy o sv. Kříži v chóru františkánského kostela
    v Arezzu
    (1452-1466. Uspořádání cyklu deseti výjevů podle Zlaté legendy (lat. Legenda aurea) Jacoba de Voragine nevychází z časové posloupnosti, ale z malířova uměleckého záměru. Pořadí cyklu zahajuje Adamova smrt, na jehož hrobě je zasazen výhonek ze stromu poznání, který se později stane dřevem Kristova kříže. Poslední výjev pak představuje Bitvu perského krále Chusrava s byzantským císařem Herakleiem, který získal zpět kříž ukořistěný pohany a přináší jej zpátky do Jeruzaléma);

    Bičování Krista (kol. 1460; tempera na dřevě; Galleria Nazionale delle Marche, Urbino. Základní kompoziční rozdělení nejvýznamnějšího a zároveň z hlediska obsahu a symboliky nejzáhadnějšího Pierova díla má dva rámce: (1) výjev s  bičováním Krista,  který  je zde odsunut  do pozadí a má formu jakéhosi „obrazu v obraze“, a (2) skupinu tří dosud neidentifikovaných postav, z nichž jedna by mohla být donátorem. Veškeré rozměry architektonického rámce,  prostorové vzdálenosti a

    proporce postav vycházejí z jediné jednotky míry (4,69 cm) a jediného prostorového modulu (17,8 cm), který vyjadřuje desetinu ideální výšky Kristovy postavy, a mají v obraze symbolické významy vyjadřující spolu se symbolikou světla božský původ veškerého stvoření. Tak například číslo osm, jež v křesťanské symbolice připomíná oktogon baptistéria a vzkříšení Krista, se opakuje v počtu postav výjevu, počtu osmkrát osmi dlaždic sloupového vestibulu, ve kterém je Kristus bičován nebo v osmicípé hvězdě podlahového dekoru.

    Zdánlivou dichotomii obou rámců obrazu ruší skrytý význam díla, které lze chápat, vzhledem k oblečení, gestikulaci a postojům postav výjevu, jako výzvu ke křížovému tažení proti Turkům, kteří „bičují“ křesťanskou církev);

    Madona s dítětem, světci a donátorem Federicem da Montefeltro (asi 1472-1474;
    olej na dřevě; 248 x 170 cm; Pinacoteca di Brera, Miláno. Vejce - symbol stvoření - zavěšené v apsidě architektonického rámce oltářního obrazu dokládá malířovu inspiraci byzantskými vzory, zatímco dokonalé malířské podání materiálů a užití olejové malby svědčí o vlivu vlámského malířství, s nímž se Piero seznámil na dvoře urbinského vévody);

    portrétní diptych Federica da Montefeltro, vévody Urbinského, s manželkou Battistou Sforzou (s triumfálními vozy na zadní straně dvojportrétu)    (1460-1465;  olej na dřevě; Galleria degli Uffizi, Florencie).

     

    Podněty umění Piera della Francesca rozvíjeli osobitým způsobem jeho žáci a následovníci, z nichž byli nejvýznamnější Melozzo da Forlì (1438-1494), Luca Signorelli (kol. 1450-1523), Pietro Perugino (kol. 1445-1523) a  Bernardo Pinturicchio (kol. 1454-1513).

    MELOZZO DA FORLÌ (1438 – 1494):   malíř působící v Římě a v Urbinu, z jehož fragmentárně zachovaného díla je nejvýznamnější freska s Nanebevstoupením Krista v apsidě kostela Santi Apostoli v Římě (1481-1483), která se zachovala v podobě šestnácti fragmentů přenesených na plátno a představuje svým mistrovským zvládnutím perspektivy mezník ve vývoji římského iluzívního malířství. Z období, kdy jako „pictor papalis“ papeže Sixta IV. pracoval ve vatikánské knihovně, pochází jeho další významná freska v podobě skupinového portrétu Papeže Sixta IV. se čtyřmi synovci a knihovníkem Platinou (1480-1481; freska přenesená na plátno; 370 x 315 cm; Pinacoteca Vaticana, Řím), která připomíná umění Piera della Francesca nehybnou monumentalitou postav a geometricky propracovanou konstrukcí architektonického interiéru.

    LUCA SIGNORELLI (kol. 1450 – 1523): žák Piera della Francesca, který svou výrazně plastickou for-
    mou, anatomicky propracovanými figurami, které rád zobrazoval nahé, a dramatickým pojetím malby předznamenává styl Michelangelových maleb v Sixtinské kapli.

    Hlavní díla:

    Bičování Krista (asi 1475-1480; olej na dřevě; 80 x 60 cm; Pinacoteca di Brera, Miláno);

    Pokorná Madona (kol. r.1490; olej na dřevě; 170 x 117,5 cm; Galleria degli Uffizi, Florencie);

    fresky (Působení Antikrista, Poslední soud, Vzkříšení těl, Zatracenci, Blažení, Korunování vyvolených) v kapli San Brizia v dómu v Orvietě (1499-1504. Signorelliho nejvýznamnější dílo, v němž se zabývá  tématikou  konce světa a Posledního soudu,  předznamenává svou expresivitou, zvláštní barevností a mnohotvárnou variabilitou figur fresku Posledního soudu  Michelangela Buonarrotiho,  kterou tento génius již v manýristickém stylu ztvárnil o 30 let později na západní stěně Sixtinské kaple. Zvláště neobvykle působí Vzkříšení těl, kde místo tradičního směřování živých těl vzhůru, se zde mrtví jakoby probouzejí k životu a (na znamení dvou andělů troubících na pozoun) těžce uvolňují svou vazbu z amorfní půdy. Jejich pohyb je rozfázován jako ve filmu a vrcholí vzpřímenou polohou zmrtvýchvstalého, který, vzhlížeje vzhůru, jakoby očekává svůj brzký přechod do říše nebes).

    PIETRO PERUGINO vl. jm. Pietro di Cristoforo Vannucci (kol. 1445 – 1523): žák Piera della Francesca a Verrocchia a učitel Raffaela Santi; ve své době jeden z nejslavnějších italských malířů (působil ve Florencii, Římě a Perugii), jehož zářivě barevné obrazy graciézních a oduševnělých postav s krajinnou scenérií na pozadí (např. ve Vidění sv. Bernarda (asi 1493; Alte Pinakothek, Mnichov) nebo v Kladení Krista do hrobu (1495, Galleria Palatina, Palazzo Pitti, Florencie)) již stojí na prahu vrcholné renesance.

    Další díla:

    freska Odevzdání klíčů Petrovi v Sixtinské kapli ve Vatikánu (1481-1482; 340 x 550 cm. Přímo v předním plánu rozměrné fresky (se Šalomounovým chrámem uprostřed) předává Kristus klíče – symbol nejvyššího kněžského úřadu – klečícímu sv. Petrovi, kterému zde asistují nejenom apoštolové v antických róbách, ale i někteří umělcovi současníci včetně samotného mistra);

    cyklus světských a křesťanských Ctností v audienční síni směnárnického cechu (Collegio di Cambio) v Převorském paláci v Perugii (kol. r.1500);

    Podobizna Francesca delle Opere (1494; olej na dřevě; 52 x 44 cm; Galleria degli Uffizi, Florencie).

    BERNARDO PINTURICCHIO vl. jm. Bernardino di Betto di Biagio (kol. 1454 – 1513): žák Pietra Perugina; vynikající kreslíř se smyslem pro dekorativní výpravnost a živou dějovost výjevů, kterou uplatňoval především ve výzdobě representativních interiérů. Mimo Umbrii působil v Římě, kde pracoval (v letech 1492-1495) pro papeže Alexandra VI. na výzdobě tzv. síní  Borgiů ve   Vatikánu.K nejznámějším freskám zde patří Odsouzení sv. Kateřiny nebo Zmrtvýchvstání s otevřeným Kristovým hrobem, u něhož papež klečí. Nejlepší fresky však zanechal v knihovně kardinála Piccolominiho v dómu v Sieně, na nichž měl zobrazit životní události kardinálova strýce a z nichž vynikáCesta Silvia Piccolominiho na basilejský koncil (1507).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova