Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Gauguin, Paul

Stránka naposledy upravena 13:18, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    PAUL GAUGUIN (1848 – 1903):   malíř, grafik a řezbář; představitel symbolicko-koloristické větve postimpresionismu, jehož uměním se inspirovali umělci fauvismu, symbolismu, pont-avenské školy a skupiny Nabistů. Po krátkém impresionistickém období (1879-1883), kdy tvořil pod vlivem Camilla Pissarra, zahájil své nové tvůrčí období pobytem v bretaňském Pont-Avenu (od r.1886 a 1888), kde spolu s Émilem Bernardem založil nový malířský směr, jehož základním východiskem měla být synteze čisté plošné barvy a základních (zejména přírodních) forem jako symbolických nositelek idejí. Symbolický, psychický i dekorativní účinek barvy zde zesilovala metoda cloisonismu, která spočívala v konturování barevných ploch výraznou spojitou linií.

    Ideální podmínky pro realizaci svých uměleckých představ našel Paul Gauguin při pobytech na polynéském ostrově Tahiti (1891-1893 a 1895-1903), jehož barevné exotické prostředí spolu s charakterem zdejší primitivní kultury korespondovalo s jeho výtvarným názorem. Od bezprostředních záznamů zdejšího prostředí (Tahitské ženy na pláži), přes psychologicky motivované obrazy (Duch mrtvých bdí), zde došel až k filosoficky založeným kompozicím (Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?), v nichž jeho symbolicko-koloristická malba dosáhla vrcholné a definitivní podoby.

    Významná díla:

    Paní Ginoux v kavárně (1888; olej na plátně; Puškinovo muzeum, Moskva, Rusko. Jeden z rozsáhlé řady Gauguinových portrétů je výjimečný tím, že záměrně čerpá z reálií Gauguinova přítele Vincenta van Gogha, jemuž v téže kavárně, spolu s listonošem Roulinem a poručíkem Zouávů Millietem, paní Ginouxová pózovala pro slavnou sérii obrazů Arlesanky);

    Zjevení po kázání (Zápas Jakuba s andělem) (1888; olej na plátně; National Gallery of Scotland, Edinburgh. Slavný Gauguinův obraz (pro symbolisty „manifest symbolismu“) představuje přelomovou fázi ve vývoji malířova symbolicko-koloristického stylu, jenž se záhy začal označovat jako syntetismus. Vedle synteze ryze výrazových prostředků, tj. barev, forem a obrysových linií, ukazuje i zdroje inspirace, z nichž tato nová Gauguinova malba čerpala. Kromě novátorských objevů  přítele Émila Bernarda to byl i způsob zobrazování, jaký lze vidět na dřevořezech Japonce Kacušiky Hokusaje);

    Žlutý Kristus (1889; olej na plátně; Albright-Knox Art Gallery, Buffalo, stát New York. V dalším ze svých „syntetických“ obrazů, kterým navázal na Zjevení po kázání, Gauguin uplatnil jeden z principů syntetismu (a později i symbolismu), který spočíval jednak v přenosu hotových forem, jednak v transformaci jejich symbolického obsahu v kontextu dalších forem, které se v obraze vyskytují (pod ukřižovaným žlutým Kristem, jehož ko-formou se Gauguinovi stal krucifix z kaple Trémalo u Pont-Avenu, klečí Bretonky, jejichž téměř ikonické formy jsou zas variacemi na klečící Bretonky z jeho Zjevení ...));

    Tahitské ženy na pláži (1891; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Tahiťanky na pláži, Duch mrtvých bdí či Copak, žárlíš patří do série tahitských žen, kterou Gauguin vytvořil během svého prvního pobytu na Tahiti a v níž zaznamenal hojné barevné (zejména červené, růžové, žluté a zelené) a ornamentálně-dekorativní podněty z místního exotického prostředí.);

    Duch mrtvých bdí (Manao tupapau) (1892; olej na plátně; Albright-Knox Art Gallery, Buffalo, stát New York. Podobně, jako v Tahiťankách na pláži, vyšel Gauguin i v Manao tupapau (tupapau jsou duchové mrtvých) z kompozice Édouarda Maneta. Jeho slavnou Olympii nahradil snědou maorskou dívkou, která zde leží na břiše a jejíž služebnou v pozadí vystřídal duch mrtvých);

    Copak, žárlíš? (Aha oe feii)(1892; olej na plátně; Puškinovo muzeum, Moskva);

    Tahitské pastorále (1893; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg, Rusko. Součástí cloisonistické malířské techniky, kterou Gauguin důsledně uplatňoval ve svých obrazech, bylo, tak jako v chrámových vitrážích, nejenom zdůrazňování obrysových linií, ale i členění barevných ploch např. v krajinomalbě. Na tradici arkadického ráje, jako místa harmonického soužití lidí a zvířat s přírodou, Gauguin navázal svou vlastní představou ideální exotické krajiny, kterou zde v idylickém (hudebním) duchu pastorále oživil tahitskou dívkou hrající na flétnu);

    Žena držící ovoce (E haere oe i hia; Kam kráčíš?) (1893; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg, Rusko);

    Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? (1897; 139 x 374,5 cm; olej na plátně; Museum of Fine Arts, Boston. Ve svém nejmonumentálnějším díle, o kterém se sám vyjádřil, že „... hodnotou převyšuje všechna předchozí ...“, soustředil Gauguin velkou část svého malířského repertoáru, jehož součástí jsou odkazy a výpůjčky jak z vlastních obrazů (např. Bretaňská Eva, Varumati nebo Nádherné dny), tak z obrazů svých obdivovaných malířů, jakými mj. byli Sandro Botticelli, Édouard Manet nebo Puvis de Chavannes);

    Bílý kůň (1898; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Když bylo první plátno, kterým se Gauguin začal věnovat tématice jezdců a koní, vystaveno na Podzimním salónu v Paříži v roce 1906, vzbudilo odmítavé, ale i velmi kladné ohlasy, a to zejména mezi mladými německými expresionisty);

    Dvě tahitské ženy (1899; olej na plátně; The Metropolitan Museum of Art, New York. V závěru své tahitské tvorby se Gauguin více, než kdy před tím, odvolává na klasické mistry kresby, opouští jednoduché symbolické formy a směřuje k zachycení vnější, až idealizované krásy ženského těla tak, jak je ve svých dílech zobrazovali např. Nicolas Poussin, Dominique Ingres nebo Gustave Courbet).

    Grafické listy: (příklady)

    Rozkošná krajina (Nave nave fenua) (1893-1894; barevný dřevořez. List s vyobrazením jakéhosi tahitského ráje s Tahiťankou v popředí patří do série dřevořezů, které Paul Gauguin vytvořil jako ilustrace ke své knížce o Tahiti s názvem Noa Noa);

    Úsměv (Le Sourire) (1899; dřevořez. „Le Sourire“ byl název novin, které (v celkem 30-ti číslech) Paul Gauguin vydával v rozmezí let 1899 a 1900 během svého druhého pobytu na Tahiti. Jedinný zachovaný komplet těchto novin chová knihovna university v Oslo).

    Plastiky a řezby: (příklady)

    Maska divocha (1894-1895; terakota; Musée Léon-Dierx, Saint-Denis);

    Miluj a budeš šťasten (1889; polychromované dřevo; The Museum of Fine Arts, Boston, Massachusetts);

    Oviri(1894; kamenina; výška 27 cm; Musée d’Orsay, Paříž);

    Autoportrét v podobě groteskní hlavy (1889; 28 x 23 cm; glazovaná keramika; Musée d’Orsay, Paříž);

    Idol s perlou (1897; polychromované dřevo; Musée d’Orsay, Paříž).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.