Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Umění 19. století

Stránka naposledy upravena 13:24, 23 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová

     

    Obsah stránky:

    Úvod

    Nebývalé hospodářské, politické a kulturní změny, kterými prošla v 19. století evropská (a následně i mimoevropská) civilizace, ovlivnilo zásadním způsobem osvícenství, které zrodilo jednak velké politické revoluce, jednak průmyslovou a technickou revoluci.

     

    Osvícenství:   již od konce sedmnáctého a poté během osmnáctého století se stále výrazněji prosazoval duchovní proud nazývaný osvícenství, jehož nejvýraznějším rysem byl důraz na úlohu lidského rozumu. Vycházel z mechanistického pojetí světa, života i samotného člověka a v tom duchu se snažil pragmaticky řídit (nikoliv pochopit) běh života a světa tak, aby optimálně vyhovoval potřebám člověka. Vše metafyzické zde bylo nahrazeno přírodními a společenskými zákonitostmi, jejichž objevy  umožňoval nebývalý rozvoj přírodních věd. Proto se osvícenství prosadilo nejdříve v těch zemích, kde převládly principy tolerance a občanské svobody a zároveň došlo k pokroku techniky a průmyslové výroby (Nizozemí, Anglie).

    Nejradikálnější podobu mělo osvícenství ve Francii, kde své nové státoprávní teorie formulovali především Charles Louis de Montesquieu, vycházející z učení a metody zkoumání společnosti renesančního filosofa Niccolò Machiavelliho, a proslulý stylista a všestranný myslitel Voltaire (vl.jm. François Maria Arouet).

    Osvícenci zdůrazňovali právo na vzdělání všech lidí bez rozdílu stavu a prosazovali zavedení povinné školní docházky. K potřebě vyšší vzdělanosti pak přispěli svouEncyklopedií aneb Racionálním slovníkem věd, umění a řemesel, která postupně vycházela ve dvaceti svazcích (1751 – 1772) a podíleli se na ní nejvýznamnější vědci a myslitelé doby – mj. Denis Diderot, Jean le Rond d’Alembert, Paul Heinrich von Holbach,Montesquieu, Voltaire a další.

    Realizace osvícenských myšlenek se v oblasti hospodářského vývoje projevila v ekonomickém liberalismu (v duchu hesla „laissez faire, laissez passer“, tj. „nechte konat, nechte běžet“, se prosazovalo volné fungování trhu bez zásahů ze strany státu), ve vývoji státu a společnosti pak v tzv. osvícenském absolutismu, který umožnil překonání přežitků feudalismu a rozvoj všech forem občanské společnosti vč. moderního byrokratického aparátu.

     

    Politické revoluce:    politické revoluce odstranily v konečné fázi absolutismus a nastolily státní formy respektující obecně lidská a občanská práva, nahradily feudální stavovský stát demokratickým třídním státem a vyvrcholily přijetím principu úplné svrchovanosti lidu. V tom smyslu měla mimořádný význam:

    ·         revoluce britských kolonií v Severní Americe za nezávislost (1775-1783), která skončila porážkou britské koloniální armády a uznáním nezávislosti třinácti (zakládajících) států Unie (ústavní listina Spojených států z r.1787 představovala první konstituci moderní demokracie na světě);

    ·         Velká francouzská revoluce (1789-1794), která definitivně ukončila feudální poměry v Evropě, umožnila vznik moderního francouzského státu (třetí republika vyhlášená roku 1870 následovala po dvojím císařství a dvojím království) a učinila z Francie  politické a kulturní středisko Evropy. Svým vlivem a událostmi, které vyvolala (nástup Napoleona Bonaparte k moci, jeho válečná tažení a další revoluce) , zásadně ovlivnila politický vývoj ostatních evropských národů a států;

    ·         tzv. červencová revoluce roku 1830 v Paříži, která byla reakcí na restaurační režim vlády Bourbonů (po Napoleonově abdikaci roku 1814 nastoupil na trůn Ludvík XVIII., bratr Ludvíka XVI.) a jejímž ohlasem bylo následně povstání v Belgii, Itálii, Německu a protiruské povstání v Polsku;

    ·         revoluce roku 1848 v Evropě, která zasáhla s výjimkou Velké Británie a Ruska všechny velké evropské státy. Boje vedené v duchu idejí liberalismu, nacionalismu a socialismu skončily porážkou (kromě Francie, kde byl svržen král Ludvík Filip a nastolena druhá republika v čele s presidentem) a staly se úvodem k epoše mocenské politiky vedené z pozice vojenské síly. Nové velmoci (Anglie, Francie a Prusko) změnily poměr sil v Evropě a vedly války, aby zvětšily svá území nebo získaly nové kolonie. Vojenská sdružení Trojdohody (Anglie, Francie a Ruska) a Trojspolku (Rakouska-Uherska, Německa a Itálie) stála proti sobě s protichůdnými imperialistickými zájmy, které později vedly k první světové válce.

     

    Průmyslová revoluce:   průmyslová revoluce změnila dosavadní způsob řemeslné a manufakturní výroby na strojovou tovární velkovýrobu a uvolnila cesty k celosvětovému trhu s výrobky. K ní mj. přispěl i vynález parního stroje (James Watt; 1785), díky němuž se průmyslová výroba stala téměř nezávislou na přírodních zdrojích energie a mohla soustředit více technologií na jednom místě. Postupně se tak mohl rozvíjet především těžký průmysl spolu s dopravou, která využívala parní lokomotivy v rozrůstající se síti železnic a rychlé těžkotonážní parníky pro zaoceánské linky.

    Z několika zásadních důvodů začala průmyslová revoluce nejdříve v  60. letech 18.století v Anglii, kde:

    -          byly velmi rozšířeny manufaktury, zvláště v oboru zpracování bavlny a v textilní výrobě;

    -          již v 17. století proběhla revoluce, která dala vzniknout základům nového státního zřízení -  konstituční monarchie;

    -          byl dostatek volných pracovních sil nevázaných feudálními povinnostmi;

    -          byl dostatek financí, které se mohly investovat do nových továren a strojů.

    Kolem 2. poloviny 19. století se staly hospodářsky nejvyspělejšími velmocemi Anglie, Francie, Spojené státy a později i sjednocené Německo. Naproti tomu se hospodářsky zpomalovalo mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko a velmocenské Rusko.

     

    Technicko-vědecká revoluce:   již osvícenství zcela osamostatnilo vědu tím, že jí vyvázalo ze spojení s filosofií a postavilo na přísně racionální základ. Místo universálních vzdělanců nastoupili vědci, kteří se specializovali v určitých odvětvích klasických věd, budovali nové vědní obory a ve spojení s průmyslníky ověřovali své objevy v praxi. Zvláště 2. polovina 19. století (kterou začíná tzv. technickovědecká revoluce) přinesla řadu převratných objevů a vynálezů, které se promítly do způsobů průmyslové výroby i životního stylu obyvatel vyspělých států. Patří k nim mimo jiné:

    -          objev rentgenového záření (1895; Wilhelm Conrad Röentgen);

    -          objev genetických zákonů (1865; Johann Gregor Mendel);

    -          objev radia (1898; Marie Curie-Sklodowská);

    -          vynález dynama na výrobu stejnosměrného proudu (1867; Werner von Siemens);

    -          vynález čtyřtaktního spalovacího motoru (1886; Gottlieb Daimler);

    -          vynález telefonu (1876; Alexander Bell);

    -          vynález fonografu (1878; Thomas Alva Edison);

    -          vynález bezdrátové telegrafie (1897; Guglielmo Marconi);

    -          vynález kinematografu (1895; bratři Louis a Auguste Lumièrové);

    -          vynález železobetonu (1867; Joseph Monier).

     

    Kolonialismus a imperialismus:   získávání koloniálních držav (hlavně ke konci 19.století) urychlovalo několik zásadních příčin, k nimž patřil jednak obrovský hospodářský potenciál mocností, jednak přesycený domácí trh nadvýrobou a zároveň nedostatek surovin pro rychle se rozvíjející průmysl. Působil zde také růst populace, která se již nemohla uplatnit v domácím prostředí a nacházela nové pracovní příležitosti právě v koloniích.

    Obsazování koloniálních území šířilo západní civilizaci po celém světě, na jedné straně napomáhalo k budování místní infrastruktury a zvyšování úrovně místního hospodářství, na druhé straně vedlo k vykořisťování a dokonce i vyhlazování  národů žijících v koloniích a k ničení jejich tradic.

    K tradičním a nejvýznamnějším koloniálním mocnostem, ke kterým patřily Velká Británie (s koloniemi v Indii, Egyptě, Súdánu, Hongkongu, Perském zálivu a jinde), Francie (s koloniemi v Alžírsku, Tunisku, Maroku, na Madagaskaru a v Indočíně) a Rusko (které expandovalo jak jižním, tak východním směrem), přibyly na konci století další mocnosti – především Německo, Itálie, Spojené státy a Japonsko.

     

    Politické ideje, duchovní proudy a filosofické koncepce doby:   v souvislosti s průmyslovou revolucí se postupně vyhranily tři nejtypičtější postoje vůči realitě světa a společnosti. Nejhlubší historické kořeny měl konzervativismus vycházející z křesťanských mravních zásad a respektující tradiční hodnoty včetně institucí, jaké představovala monarchie, církev, stavovská hierarchie nebo rodina. Konzervativismus spojovala s liberalismem úcta k lidskému životu a respekt k římskému právu. Kromě toho liberálové vyzdvihovali přirozená práva člověka a občana tak, jak se utvářela v klasické řecké demokracii a jak je formuloval ve 2. polovině 17. století anglický filosof  John Locke. V protikladu  ke konzervativním a liberálním postojům se vyvíjel radikalismus, jehož východiskem byly myšlenky, teroristické činy a revolty náboženských sektářů či sociálních utopistů a jenž se (inspirován Velkou francouzskou revolucí) stal v 19. století masovým politickým jevem.

    V reakci na přežívající osvícenský racionalismus se již před rokem 1800 zrodil mnohotvárný duchovní a umělecký proud romantismu, jenž postavil proti neosobnímu rozumovému objektivismu subjektivní prožitek, proti formalismu a normativnosti svobodnou tvořivost a proti idealizaci fantazii a individualizovaný názor. V mnohém tak navazoval na tendence tzv. preromantismu, které lze v 18.století sledovat především v umění anglického sentimentalismu, v subjektivisticky vyhrocené tvorbě německého hnutí „Sturm und Drang“ („Bouře a vzdor“) nebo v díle švýcarského myslitele Jeana Jacquese Rousseaua, jenž odmítal soudobou civilizaci a hlásal potřebu návratu k neporušené přírodě. Oproti optimistickému a do budoucnosti směřujícímu racionalismu, se romantismus vyznačoval rozervaností a únikem od reality, který měl různá směřování, např.:

    - do minulosti (k idealizovanému středověku, ke starověkým orientálním kulturám apod.);

    - do transcendentna (v podobě historických náboženství, mystiky, deismu či panteismu);

    - do idealizované či zduchovnělé přírody;

    - k ideálům humanity, svobody, pokroku atp.

    V 19.století se centrem západoevropské filosofie stalo Německo, kde díky několika mimořádným osobnostem vznikl nový filosofický systém označovaný jako německá klasická filosofieněmecký romantický idealismus. Jeho zakladatel  Immanuel  Kant (1724-1804)  navázal na osvícenský racionalismus, ale podrobil kritice možnosti lidského rozumu tím, že od empiricky poznatelných jevů odlišil jejich nepoznatelnou podstatu, kterou nazval „Ding an sich“ – „věc o sobě“. Dovršitel tohoto směru Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) dialekticky propojil rozum (myšlení) a skutečnost (bytí) v pojmu „absolutního ducha“, který směřuje k vyššímu poznání (syntéze) v nepřetržitém sledu protikladů (tezí a antitezí). Hegelova dialektika se následně stala východiskem pro filosofii dialektického materialismu Karla Marxe (1818-1883) a základem různých teorií socialismu.

    Zatímco pozitivisté, jako například Auguste Comte (1798-1857), nebo evolucionisté, jako například Charles Darwin (1809-1882), stavěli své teorie na víře v pokrok, pozitivní historický vývoj a neomezené možnosti vědy,jiní filosofové vycházeli ze skepticismu a nepřikládali dějinnému vývoji žádný smysl. Například Artur Schopenhauer (1788-1860) spatřoval ve veškerém pozemském dění pouze aktivitu nikým neřízené vůle a Friedrich Nietzsche (1844-1900) prostou biologickou existenci, kterou je potřeba překonat ideálem nadčlověka.

     

    Charakter umění a jeho postavení ve společnosti:   výtvarné umění procházelo v 19. století procesem inflace hodnot. Vyjma velmi úzkého výběru jeho nejvýznamnějších representantů se nacházelo v krizi hluboké stagnace a průměrnosti a ve svém (ne) hledání tápalo v labyrintu estetických norem označovaných jako eklekticismus. Obrovská kvanta obrazů a soch zaplňujících sály oficiálních výstav, pro které se stal uznávaným vzorem pařížský Salón, byla přímým důsledkem toho, že se i v této oblasti společenského života prosadil kapitalistický systém nabídky a poptávky a umění se stalo tržním zbožím. Umělecký liberalismus, v jehož duchu bylo na jedné straně jakoby „všechno dovoleno“, a jenž byl na druhé straně spojen s bezduchou závislostí na hotových formách, tak postupně vzdaloval umění jeho podstatě, kterou je svobodná tvořivost. To vše směřovalo ke konfliktu, kdy docházelo ke střetu zásad představitelů konzervativního (akademického) vkusu s vůlí a odvahou (většinou mladých) tvůrců  nového umění (moderny), jehož kořeny již spočívaly v romantismu, ale svůj universální a ve své podstatě originální projev nalezlo až na konci století v nástupu secese.

     

    Slohy, směry a proudy výtvarného umění:   v 19. století se rozpadá slohová jednota výtvarného umění a umělecký vývoj se tříští do řady stylů, směrů a proudů, které nemají univerzální charakter. Hlavní oblastí vývojových proměn je malířství (částečně následováno sochařstvím), zatímco architektura ztrácí svoji slohotvornou funkci, kterou vždy měla v předcházejících staletích, a zvláště po polovině věku setrvává v zajetí eklekticismu. Jako poslední univerzální sloh přetrvává  klasicismus, který navazuje na barokní klasicismus 17. století, neoklasicismus 18. století a pokračuje v podobě empíru do 30. let 19. století.

    Souběžně s neoklasicismem (jako jeho polarita) se přibližně do poloviny století vyvíjel romantismus, k jehož nejvýraznějšímu projevu došlo v oblasti zobrazujících umění, zatímco v architektuře měl podobu historizujících slohů, zejména neogotiky a neorománského slohu.

    Architekturu 2. poloviny 19. století zcela ovládl historismus a eklekticismus, přičemž k dosavadním historickým slohům přibyla neorenesance a po roce 1880 i neobaroko. Výrazný podnět k novému rozvoji architektury, hlavně z hlediska jejích konstrukčních principů, přinesla až nová a levná technologie výroby litiny a oceli, která se začala užívat v tzv. inženýrské architektuře.

    Prvním hnutím, které definitivně skoncovalo s historismem, byla secese (známá též jako Art Nouveau, Modern Style, Jugendstil, Stile Liberty atd.), která nejdříve zdomácněla v užitém umění a poté v 90.létech pronikla i do architektury. V téže době přispěly k dalšímu výraznému pokroku v inženýrské architektuře mrakodrapy chicagské školy proslulé zejména svými novými konstrukcemi, jejichž základem byl ocelový skelet.

     

    Malířství prodělávalo ve 2. polovině 19. století nejintenzivnější vývoj ze všech uměleckých oborů, neboť mohlo bezprostředněji reagovat na nové myšlenkové proudy a nebylo tolik závislé na vkusu svých objednavatelů. Po relativně krátkém období realismu, jehož vyvrcholení spadá do 60. let, nastoupilo několik nových uměleckých směrů: jednak impresionismus (1870 – 1886), který lze chápat jako vyvrcholení senzualismu a plenérismu v realistickém malířství, jednak směry tzv. post-impresionismu (vznikající po roce 1884), jejichž společným základem bylo úsilí o překonání ryze jevové stránky skutečnosti. Sem patří jak jednotlivé směry (např. neoimpresionismus, syntetismus, symbolismus, expresionismus, primitivismus aj.), tak umělecké skupiny (např. Nabisté a pont-avenská škola) i jednotlivé osobnosti tzv. solitérů.

    Také do malířství  proniká v 90. letech secese předznamenaná již uměním anglických prerafaelistů, vycházející mj. z romantismu a symbolismu a uplatňující se v rámci užitých umění především ve výzdobě interiéru (např. ve formě dekorativních panó), knižní ilustraci a plakátu.

    Sochařství zůstávalo díky svému sepjetí s architekturou v zajetí akademismu a sledovalo vývoj malířství (od realismu a impresionismu k symbolismu a secesi) jednak v  tvorbě malířů zabývajících se také sochařstvím, jednak v díle několika velkých sochařů, jejichž nejvýznamnějším představitelem byl Auguste Rodin.

     

    Soubory ke stažení

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 2

    SouborVelikostDatumAutor
     rejstrik-umelcu-19.stoleti.doc
    Žádný popis
    122 kB13:22, 23 Kvě 2013Pavlína Hublová
     umeni-19.stoleti.doc
    Celé téma ke stažení
    1926 kB13:22, 23 Kvě 2013Pavlína Hublová