Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Césanne, Paul

Stránka naposledy upravena 12:17, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    PAUL CÉZANNE (1839 – 1906):   malíř, kreslíř a akvarelista, představitel konstruktivistického směru postimpresionismu, na jehož umění navazovali zejména umělci kubismu, futurismu, orfismu a geometrických směrů abstraktní malby. Oproti pomíjivým dojmům impresionismu chtěl z přírody zachytit to, co považoval za její neproměnlivou (metafyzickou) podstatu („Chci vytvořit z impresionismu něco tak solidního a trvalého, jako je umění v muzeích.“). Vycházel přitom ze tří základních principů své malby:

    1.      konstruktivně pojaté kompozice obrazového prostoru a prostorových plánů,  která  neměla  být objektivním popisem daného krajinného výseku, ale (jak sám říká) „...logickým uspo-       řádáním vjemů...“;

    2.      tvarového zjednodušování forem podle přírodních archetypů, za něž považoval kouli, kužel a válec;

    3.      modelace objemů forem nikoliv světlem a stínem, ale modulací intenzity barvy, kde (podle jeho slov) míra modulace barvy odpovídá míře plnosti objemu formy.

    Dostal se tak  k novému pojetí prostoru, který již není iluzívním, centrálně perspektivním, renesančním prostorem, ale autonomním (subjektivně vnímaným) obrazovým prostorem, v němž tvoří tvary, barvy, linie a jejich kompozice dokonalou výtvarnou jednotu.

    V těžkém uměleckém zápase o vlastní malířské vidění světa prošel umělec čtyřmi obdobími, během nichž překonával vazby k impresionistickému pojetí malby a tříbil svůj vlastní výtvarný názor. Od temného období (1861 – 1870), kdy se zabýval ponurými tématy orgií, únosů a vražd, a impresionistického období (1870 – 1878), kdy maloval pod vlivem svého uznávaného učitele Camilla Pissarra a rozjasňoval svou původně temnou barevnou paletu, se zásadně liší jeho vrcholné období (1878 – 1890), v němž mj. vznikaly velkolepé série pohledů na horu Sainte-Victoire v Provenci, a pozdní období (1890 - 1905), kdy ve Velkých koupáních žen vyvrcholil jeho vytříbený „kubizující“ výraz.

    Významná díla:

    Dívka u klavíru (1867-1868; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg, Rusko. Jeden z nejlepších Cézannových obrazů z „temného období“, zachycující malířovu sestru Marii při hře na klavír, ukazuje hlavní charakteristiky této první fáze Cézannova tvůrčího vývoje, k nimž patří vedle jednoduché kompozice např. temný kolorit s převažující černou barvou, ostré světelné kontrasty a cloisonistické rámování kontur);

    Most v Maincy (1879-1880; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Výrazně konstruktivistické dílo, které malíř namaloval ve vesničce Maincy nedaleko Melunu na počátku svého vrcholného tvůrčího období, již nese všechny znaky vytříbeného „cézannovského“ stylu malby spočívajícího mj. ve stroze geometrizující kompozici, zjednodušování tvarů, které do sebe mozaikovitě zapadají, v ostrých barevných kontrastech na hranách linií a malířském rukopisu v podobě krátkých různosměrných šrafur);

    Hora Sainte-Victoire s velkou borovicí (kol. r.1887; olej na plátně; Courtauld Institute Galleries, Londýn. V jednom ze svých nejoblíbenějších témat – hoře Sainte-Victoire – malíř nacházel projekci samotných principů své malby: velkolepost, neproměnlivou stálost a tvarovou jednoduchost, které zároveň považoval za principy celé stvořené přírody. Podle svého zvyku zde krajinný záběr rozděluje na řadu geometricky konstruovaných polí, která odděluje ostrými barevnými kontrasty a vyplňuje jemnou šrafurou. Ta, spolu s různosměrnými šrafy větví borovice a oblohy, uděluje jinak přísně statické kompozici  energii, rytmus a dojem neviditelné vnitřní pulzace);

    Kuřák (1889-1890; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg, Rusko. Vedle krajiny a zátiší má v Cézannově díle výrazné zastoupení také figurální malba, které se v podobě portrétu či žánru začal intenzívněji věnovat (v celých monotématických sériích)  po návratu z Paříže do rodného Aix-en-Proven-ce v roce 1889. Tématem kuřáka, podobně jako hráčů karet, zde navazuje na klasická témata žánrové malby 17. až 19. století, od nichž se však diametrálně liší svým moderním pojetím malby a kompozice i absencí jakéhokoliv vnějšího narativismu či snahy o vystižení osobnostní charakteristiky portrétovaného);

    Autoportrét s paletou (kol. r.1890; olej na plátně; Nadace E. G. Bührleho, Curych, Švýcarsko. Podobně jako Rembrandt  maloval  Cézanne své autoportréty v průběhu celého svého tvůrčího  života. Z celkem čtyřiceti šesti známých autoportrétů vyniká jeho podobizna v podobě sošně modelované a ostře konturované postavy, jejíž temná barevnost zde tvrdě kontrastuje se světlým pozadím a na níž se poprvé umělec zobrazil jako malíř stojící s paletou u stojanu s plátnem);

    Žena s kávovarem (kol. r.1895; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Vedle Velkých koupajících se žen patří Žena s kávovarem k těm figurálním obrazům, na nichž Cézanne nejvýrazněji uplatnil své zásady tvarového zjednodušování a konstruování forem, podle nichž je potřeba představovat skutečnost prostřednictvím koule, kužele a válce. Se zjednodušeným tvarováním postavy ženy, která zde zabírá velkou část obrazové plochy, koresponduje jednoduchá geometrie šálku a kávovaru na stole i pravoúhlé táflování dveří v pozadí);

    Zátiší s amorem (kol. r.1895; olej na plátně; Courtauld Institute Galleries, Londýn. Konstrukčností, plošností a aperspektivností obrazu, jehož ústředním tématem a zároveň kompoziční osou je sádrová soška amorka od Pierra Pugeta, již Cézanne předjímá řadu principů (např. v řazení prostorových plánů, prostupech kontur či v kontrastním stínování objemů a ploch), podle nichž komponovali své obrazy kubisté);

    Mladík v červené vestě (1894-1895; olej na plátně; Nadace E. G. Bührleho, Curych, Švýcarsko.Viditelné tvarové disproporce, které jsou typické pro figurální obrazy Cézannova pozdního období, jsou v souladu s jeho důsledným směřováním ke svébytnému malířskému konstruktivismu, jehož zobrazovacím pravidlům – zde na bázi několika protínajících se diagonál – jsou podřízeny všechny části obrazu bez ohledu na jejich reálnou podobu);

    Hráči karet (1893-1896; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Tématem hráčů karet (a jejich variant s pěti, čtyřmi a dvěma hráči) Cézanne záměrně navazuje na klasická témata žánrové malby 17. či 19. století, která však zpracovává v duchu svého nového – „kubizujícího“ – pojetí malby. Vedle „cézannovského“ naklánění svislic jsou pro obraz typické disproporční posuny tvarů, jejichž smysl se dá vysvětlit Cézannovou snahou o elementarizaci forem a jejich zapojení do konstruktivistického pojetí kompozice);

    Zátiší s drapérií (1898-1899; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg, Rusko. Podobně jako některé figurální či krajinářské leitmotivy, se určité leitmotivy objevují i v Cézannových zátiších. Jablka, hrušky, pomeranče nebo citróny jsou pro něj jednak tvarově i barevně stálé, jednak jsou svým hladkým oválným povrchem vhodným objektem k malířskému vyjádření objemu na principu modulace barevné skvrny);

    Zátiší s jablky a pomeranči (kol. r.1899; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Stejné ovoce na bílém ubruse, stejná květovaná draperie i stejný malovaný džbánek představují kompoziční variantu Zátiší s drapérií, které malíř vytvořil o několik měsíců dříve);

    Velké koupající se ženy (1906; olej na plátně; 208 x 251,5 cm; Philadelphia Museum of Art, Philadelphia, Pensylvánie. Z celkem tří obrazů s názvem Velké koupající se ženy, na nichž Cézanne zpracovává oblíbený klasický námět z malířských dějin novověku, zastupuje nejmonumentálnější i rozměrově největší variantu plátno chované ve Filadelfii. Celkem 14 koupajících se žen zde tvoří téměř symetrickou kompozici ve tvaru rovnostranného trojúhelníka, jehož základnu pokrývají nahá, geometricky stylizovaná, těla žen a jehož strany uzavírají kmeny stromů komponovaných tak, že vytvářejí klenutou stavbu připomínající gotickou katedrálu).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova