Přidat do kolekce              hodnotil 1 uživatel

Francie

Stránka naposledy upravena 13:11, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    FRANCIE:   umění francouzských impresionistů vznikalo na pozadí dramatických společenských událostí v období druhého císařství a třetí republiky. Císař  Napoleon III. přestavoval Paříž v moderní metropoli a vedl nešťastnou válku s Pruskem, která uvrhla Francii do vleklé politické krize a mimořádně krvavé občanské války. Ve sféře umění panoval, tak jako v ostatních evropských zemích, nebývalý konzervativismus v podobě akademismu, který udržovaly státní instituce reprezentované Akademií a jejími profesory jako oficiálně uznávanou estetiku.

    S nástupem impresionistů je spojeno jméno Edouarda Maneta (1832-1883), jehož díla jak v námětech a kompozici, tak ve způsobu malby představovala pro impresionisty vzor novátorství. Když byl na Salonu v roce 1863 odmítnut jeho obraz  Snídaně v trávě spolu s mnoha dalšími díly (i obrazy impresionistů), vyvolalo to takovou bouři nevole mezi francouzskými umělci, že Napoleon III. umožnil v témže roce konání Salonu odmítnutých (Salon des Refusés). Tato přelomová výstava ukázala zásadní rozdíly mezi starým (akademickým) a novým uměním a iniciovala pořádání dalších výstav umělců včetně impresionistů, kteří neměli šanci uspět na oficiálním Salonu. Od dubna do května roku 1874 tak byla uspořádána první z celkem osmi výstav nově vytvořené skupiny s názvem Société Anonyme des Artistes, Peintres et Graveurs (v ateliéru fotografa Nadara na Bulváru kapucínů), později známá jako 1.výstava impresionistů. Impresionistické jádro z celkem třiceti vystavujících umělců, zde representovali malíři Claude Monet (1840-1926), Paul Cézanne (1839-1906) a Camille Pissarro (1830-1903), kteří se seznámili v ateliéru Académie Suisse, Alfred Sisley (1839-1899) a Auguste Renoir (1841-1919), kteří přišli z ateliéru Charlese Gleyra, malířka Berthe Morisotová (1841-1895) a Edgar Degas (1834-1917), který, ač se sám za impresionistu nikdy nepovažoval, byl hlavním iniciátorem (a bez jedné stálým účastníkem) těchto výstav. K dalším významným impresionistům patřili i Gustave Caillebotte (1848-1894), bohatý sběratel a mecenáš impresionistů, jenž se účastnil celkem pěti výstav skupiny,  Mary Cassattová (1844-1926), dcera zámožného amerického bankéře, účastnice výstav skupiny od roku 1879, a Frédéric Bazille (1841-1870), student medicíny a nadaný malíř z ateliéru Charlese Gleyra, jenž však záhy padl v prusko-francouzské válce.

    Závěrečnou etapu doznívajícího směru vymezila poslední výstava impresionistů konaná v roce 1886. Silně stylizovanou malbu na způsob drobných teček z čistých barev, kterou zde předváděla rozměrná plátna Georgese Seurataa Paula Signaca, označil umělecký kritik Félix Fénéon za nové vědecké umění a nazval neoimpresionismem.

     

    ÉDOUARD MANET (1832 – 1883):   jeden z hlavních předchůdců moderního malířství, jenž svým dílem definitivně přerušil vazby na akademismus a veškeré dosavadní konvenční stereotypy a postupně dospěl až k počátkům impresionistické malby. I když začínal své školení v ateliéru akademika Thomase Coutura a vždy toužil po oficiálním uznání svého umění, které pro něj representoval pařížský Salón, směřoval (téměř proti své vůli) k novému pojetí malby, jejímiž moderními „manifesty“ se staly obrazy Snídaně v trávě a Olympie z roku 1863. Tyto obrazy vznikly 10 let poté co se umělec začal intenzívně věnovat (v Louvru i na studijních cestách) studiu starých mistrů (hlavně Tiziana, Paula Rubense a Diega Velázqueze). Jsou vstupem do jeho revoluční malby a v tom smyslu již obsahují základní principy, které ovlivnily jeho stoupence z řad impresionistických malířů. Ty hlavně spočívají jednak v novém zhodnocení významu světla v obraze a z toho plynoucího očištění  barevné palety, jednak v definování nových obsahů a životních pocitů soudobého životního stylu a  jejich originální transformaci do malířství.

    Významná díla:

    Piják absintu (1858-1859; olej na plátně; Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň. První obraz, který Manet představil porotě Salonu a který byl odmítnut, předvádí jeden ze způsobů umělcovy malířské techniky a práce s perspektivou. Široké plochy s letmo naznačenými konturami, jež zde a zvláště u portrétů připomínají styl japonských dřevořezů, udělují malbě odlehčující svěžest a bezprostřednost);

    Koncert v Tuileriích (1862; olej na plátně; National Gallery, Londýn. Tak jako Snídaně v trávě a Olympie patří i Koncert v Tuileriích mezi Manetova přelomová díla, v nichž předurčil tématiku a styl impresionistických obrazů. Na své obdivovatele a následovníky z řad impresionistů zde zapůsobil nejenom moderním a do té doby netradičním námětem z prostředí soudobého života Pařížanů, ale i způsobem malířského přednesu, kdy propracovanost detailů obětoval bezprostřednosti a svěžesti okamžitého výjevu. Rychlému „fotografickému“ záběru mnohafigurové scény odpovídá i nové pojetí otevřené kompozice, která nemá ohniska, ani prostorové plány, a v níž jsou postavy – spolu s autorem a jeho intelektuálními druhy(vedle Édouarda Maneta je zde např. vyobrazen vicomt Albert de Balleroy, básník, malíř a sochař Zacharie Astruc, básník a umělcův přítel Charles Baudelaire, malířův bratr Eugène Manet nebo hudební skladatel Jacques Offenbach) – uspořádány do tvaru plochého neukončeného vlysu);

    Snídaně v trávě (1863; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Příčinou skandálu, který obraz vyvolal po vystavení na Salonu odmítnutých, byla nahá žena sedící mezi dvěma muži oblečenými v soudobém měšťanském stylu. Přestože vlastně obraz cituje klasické renesanční téma, mj. zpracované Giorgionem (nebo Tizianem) v Koncertě v přírodě, opouští v Manetově podání jakoukoliv idealizaci a předvádí zde až naturalisticky zdůrazněnou skutečnost, jejímž vlastním obsahem jsou efekty přirozeného denního světla v uzavřené přírodní scenérii);

    Olympie (1863; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Ve své Olympii ztvárnil Manet postavu ženského aktu ještě provokativnějším a modernějším způsobem, než ve Snídani v trávě. Opět parafrázuje klasické téma, kterým je tentokrát Tizianova Venuše z Urbina, a opět zde, podobně jako ve Snídani v trávě, převádí idealizované pojetí ženské krásy v obraz současné, moderní a dokonce zcela konkrétní „ženy-Venuše“, jejíž podobu vtělil do své pózující přítelkyně Victorine Meurentové);

    Snídaně v ateliéru (1868; olej na plátně; Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Neue Pinakothek, Mnichov. Na řadě Manetových figurálních obrazů vč. portrétů, které spojují figurální kompozici s určitou formou zátiší, lze sledovat jeho nový přístup k obsahům a způsobům malby. I když vychází z  klasických předloh (zde např. Diega Velázqueze), zabývá se spíše výtvarnou (tj. barevnou, světelnou, strukturální, prostorovou, perspektivní aj.) problematikou kompozice, než jejím narativním či symbolickým obsahem);

    Závodiště v Longchamp (kol. r.1864; Art Institute of Chicago, Chicago. I do obrazu nového závodiště v Bouloňském lesíku, které vzniklo jako součást Haussmannových velkolepých úprav metropole na okraji Paříže, vnesl Manet řadu prvků, v nichž předznamenal vývoj moderního malířství – vedle zcela netradičního frontálního pohledu na dostihovou dráhu je to například způsob vyjádření pohybu pomocí letmo nahozených kontur nebo expresivní rukopis, který koresponduje s dramatickou atmosférou v okamžiku, kdy závodníci finišují na cílové rovince);

    Balkón (1868-1869; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Manetovy obrazy inspirované návštěvou Španělska a dílem Diega Velázqueze a Francisca de Goyi, k nimž patří i obraz Balkón, spojuje snaha o vyjádření nepřikrášlené reality předmětů i osob, zvýšený podíl černé barvy i zjednodušená kompozice využívající efektu téměř prázdného pozadí. V jednoduché trojúhelníkové kompozici zde pózují malířovi přátelé: krajinář Antoine Guillemet, malířka Berthe Morisotová a houslistka Fanny Clausová);

    Argenteuil (1874; olej na plátně; Musée des Beaux-Arts de Tournai, Tournai. Zatímco plenérové scény Koncert v Tuileriích a Snídaně v trávě namaloval Manet v ateliéru, obrazy Argenteuil a Na lodi již vytvořil přímo v plenéru v Argenteuil, kam se vydal navštívit svého přítele-impresionistu Claude Moneta. Rok 1874 tak tvoří v malířově tvorbě významný přechod směrem k impresio-nistickému způsobu malby, kdy maluje v plenéru, výrazně zjasňuje a očišťuje barvy a užívá děleného rukopisu);

    Bar ve Folies-Bergère(1881-1882; olej na plátně; Courtauld Institute Galleries, Londýn. Bar ve Folies-Bergèrepředstavujejedno z posledních Manetových mistrovských děl, v němž dovršil sérii obrazů věnovaných figurální malbě ve spojení s motivem zátiší. Svá oblíbená témata, včetně kompozice do podoby vlysu, zde propojuje hrou – tentokrát umělého – světla a efekty zrcadlení ve velkém zrcadle umístěném za barmankou. Zrcadlo, které zde vytváří obraz v obraze, uvádí diváka do rušné atmosféry baru a zároveň se stává prostředkem k vytvoření iluze virtuálního prostoru, v němž se má divák nacházet, když stojí u pomyslného barového pultu).

    Další díla:

    Mrtvý toreador (1864-1865; National Gallery of Art, Washington);

    Pištec (1866; Musée d’Orsay, Paříž);

    Poprava císaře Maxmiliána (1867-1868; Kunsthalle, Mannheim, Německo);

    Jules Guillemet s chotí ve skleníku (1879; Alte Nationalgalerie, Berlín);

    Železnice (1872-1873; National Gallery of Art, Washington);

    Na lodi (1874; The Metropolitan Museum of Art, New York);

    U otce Lathuille (1879; Musée des Beaux-Arts de Tournai, Tournai);

    Berthe Morisotová v černém klobouku (1873; soukromá sbírka, Paříž);

    Plavovláska s odhalenými ňadry (1878; Musée d’Orsay, Paříž).

     

    CLAUDE MONET (1840 – 1926):   přední představitel francouzského impresionismu, jenž svým, především krajinářským dílem, nejúplněji formuloval obsahy, formy a malířské metody směru a zůstal až do konce svého dlouhého a plodného života důsledným impresionistou. Po krátkých studiích v Akadémii Suisse a v ateliéru Charlese Gleyra se zcela oddal krajinářské tvorbě (jeho hlavními působišti byla města Le Havre, Honfleur, Paříž, Bougival, Argenteuil, Vétheuil a Giverny), v níž se zaměřoval na proměnlivost vizuální podoby věcí v závislosti na proměnlivosti světelné atmosféry. To nejlépe dokládají jeho tématické cykly (zejména Kupky sena, Rouenská katedrála, Pohledy na Londýn a Lekníny), kdy studuje tentýž motiv v proměnách denních a ročních dob či různých atmosférických vlivů. Vrstvenou pastózní malbou postupně rozpouští pevné obrysy tvarů, narušuje celistvost předmětů, které jsou barevně-světelným fluidem jakoby plynule propojeny, a směřuje tak, zvláště v Lekní-nech, k počátkům abstraktní malby.

    Významná díla:

    Snídaně v trávě (1866; olej na plátně; střední a levý fragment; Musée d’Orsay, Paříž. Nedokončené Monetovo dílo, které inspiroval stejnojmenný obraz Édouarda Maneta, se liší od   kontroverzního Manetova díla nejenom vizuální podobou postav a kompozice, ale i způsobem provedení obrazu, kdy Manet maloval postavy v ateliéru, zatímco Monet skicoval postavy (svého přítele malíře Frédérica Bazilla a své budoucí  ženy Camille) v plenéru ve Fontainebleauském lese);

    Terasa v St. Adresse (1867; olej na plátně; The Metropolitan Museum of Art, New York. Záběr  pobřeží v přímořském letovisku v Sainte Adresse v Normandii, kde Monet trávil prázdniny s rodiči, představuje malířův vstup do jeho typických námětů, barev i způsobu malby založené na krátkých tazích a dotecích štětce. Obraz také svědčí o Monetově mimořádné schopnosti přesného pozorování a volby barevných tónů, o které se Paul Cézanne vyjádřil obdivným výrokem: „Monet to je jen oko...,ale Bože, jaké oko!“);

    Dojem, Východ slunce (Impression, Soleil levant) (1873; olej na plátně; Musée Marmottan, Paříž. Známé Monetovo dílo, které dalo vzniknout názvu neméně známého malířského směru, zobrazuje pohled na přístav v Le Havru z okna hotelu Amirauté a podle svého názvu navozuje dokonalou atmosféru mlžného rána nad vodami v přístavu, z nichž vystupují siluety lodí, stěžňů a přístavních jeřábů. Samotný námět i ostré barvy a letmo nahozené tvary zde znamenají revoluci v malbě, která se svým novátorstvím jenom pozvolna prosazovala v tehdejší uměnímilovné, ale konzervativní společnosti);

    Nádraží St. Lazare (1877; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Nejvýznamněji ze šesti pařížských nádraží bylo s impresionismem spojeno nádraží Saint-Lazare, které zaujímalo rozsáhlé plochy ve čtvrti Batignolles – tedy v místě, kde se v kavárně Café Guerbois impresionisté scházeli. Jeden ze sedmi obrazů tohoto nádraží, které Monet vystavil na 3.výstavě impresionistů, má osově souměrnou kompozici s nádražní halou, pod níž se otevírá pohled na kulisy lokomotiv a činžovních domů zahalených v mlžných oblacích páry a kouře);

    La Manneporte, Étretat (1883; olej na plátně; The Metropolitan Museum of Art, New York. Podobně jako motiv nádraží, zpracovával Monet i další motivy, které jej zaujaly, z mnoha pohledů a v různém osvětlení. K nim patří i pobřežní skály malované v Étretatu a v Belle-Ile, jejichž barevný a prostorový pendant tvoří jen moře a obloha);

    cyklus obrazů kupek sena (Meules) (1890-1891; olej na plátně. Monetovu posedlost problematikou světla – především jeho proměnlivostí – nejlépe dokumentuje série obrazů kupek sena, která sestává z nejméně pětadvaceti variant téhož námětu malovaného v různých denních a ročních dobách v Giverny od léta roku 1890 do zimy roku 1891. Podle Monetových slov neexistuje jedna krajina ve své absolutní podobě, ale v podobě nekonečných vizuálních proměn, které jsou závislé především na pohybu a postavení slunce jako světelného zdroje);

    cyklus obrazů katedrály v Rouenu (1892-1894; olej na plátně. Zkušenosti z malířského studia kamene, které Monet získal při malování pobřežních skal v Normandii, zhodnotil a prohloubil při vytváření cyklu celkem dvaceti obrazů rouenské katedrály. Podobně jako v Étretatu zde zkoumá struktury kamenných bloků v různých podmínkách slunečního světla a  vrženého stínu a narušuje jejich hrany vrstvenými nánosy barvy. Na obrazech Rouenské katedrály v plném slunci (1894; Musée d’Orsay, Paříž) nebo Rouenské katedrály v poledne (1894; Puškinovo muzeum, Moskva) se tyčásti stavby, které jsou nejintenzívněji osvětlené sluncem, slévají do kompaktní, barevně a světelně vibrující hmoty, ztrácejí svou předmětnou podobu a stále více připomínají abstraktní malbu, k níž se Monet nejvíce přiblížil v Leknínech);

    cyklus obrazů Londýna (1900-1904; olej na plátně. Celkem 37 pláten, která Monet věnoval Londýnu, zvláště jeho mlžné atmosféře, a která v roce 1904 vystavil v galerii Paula Durand-Ruela, lze rozdělit na tři skupiny podle hlavních objektů malířova zájmu, jimiž byly:

    -          most Waterloo,

    -          Charing Cross

    -          a londýnský parlament);

    cyklus obrazů leknínů (Nymphéas) (1916-1926; olej na plátně. Součástí Monetova uměleckého života byla zahrada, kterou nejenom často maloval, ale na vysoké úrovni pěstoval všude, kde se usídlil. Nejdokonaleji realizoval svoji představu přírodního prostředí v zahradě v japonském stylu v Giverny, kam se přistěhoval v roce 1883, a kde vytvořil podstatnou část svého pozdního díla – v rozmezí let 1895-1926 cca 300 obrazů intimních zahradních zákoutí s bujnou vegetací a s umělými leknínovými jezírky, jejichž společným motivem je zrcadlení na vodní hladině. Do tohoto období patří i jeho vrcholné dílo – cyklus dvaceti velkoformátových obrazů leknínů (200 x 425 až 1700 cm) chovaný v muzeu Orangerie v Paříži, který lze označit za malířovo umělecké krédo, velkou syntézu jeho celoživotního tvůrčího úsilí i za poslední stádium malířského vývoje iluzionismu na cestě k abstrakci).

    Další díla:

    Koupání v La Grenouilière (1869; National Gallery, Londýn);

    Boulevard des Capucines (1873; Puškinovo muzeum, Moskva);

    Oběd v zahradě (1873; Musée d’Orsay, Paříž);

    Ulice Montorgueil, Svátek 30. června 1878 (1878; Musée d’Orsay, Paříž);

    Dáma se slunečníkem (1886; Musée d’Orsay, Paříž).

     

    CAMILLE PISSARRO (1830 – 1903):   (spolu s Claude Monetem a Alfredem Sisleyem) nejdůslednější představitel klasického impresionismu (mimo krátké období v letech 1885 – 1888, kdy se připojil ke stylu George Seurata), jehož dílo je pojítkem mezi krajinářskou školou barbizonských mistrů, uměním impresio-nismu a postimpresionismu. Po počátečním ovlivnění dílem C. Corota, G. Courbeta a Ch. Daubignyho, zejména v tématice venkovské krajiny, přechází od konce 60. let k impresionismu a plenérové malbě. Tento přechod ovlivnilo hlavně přátelství s Claude Monetem a s ostaními impresionisty, se kterými se seznámil v Académii Suisse, i zhlédnutí obrazů anglických krajinářů (Johna Constabla, Williama Turnera aj.) během exilu v Londýně, kam se načas uchýlil se svou početnou rodinou za prusko-francouzské války. I když zůstal ze všech malířů svého okruhu nejvíce věrný výchozím prin-cipům malířského realismu, měl díky přátelským svazkům s řadou klíčových umělců své doby (mj. s Paulem Cézannem, Vincentem van Goghem, George Seuratem ad.) vliv i na vývoj jejich umění v období postimpresionismu a na počátku moderny.

    Významná díla:

    Cesta z Versailles do Louveciennes (1870; olej na plátně; nadace E. G. Bührle, Curych, Švýcarsko. Cesta z Versailles do Louveciennes je jedním z nejtypičtějších obrazů Pissarrova přechodného období na konci 60. let, kdy se pod vlivem Clauda Moneta rozhodl přejít na impresionistickou techniku malby. Zatímco levá tmavší část obrazu s figurálně-žánrovým motivem připomíná ranější díla Édouarda Maneta, záběr z cesty na pravé straně obrazu již předznamenává impresionismus světlou barevností, menší mírou popisnosti i volněji vedenými tahy štětce);

    Vjezd do vesnice Voisins (1872; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Nový způsob malby, který malíř vyvíjel po roce 1869 a dále zdokonaloval v londýnském exilu, má v roce vzniku obrazu vyzrálou podobu, a to jak v uvolněném rukopisu založeném na krátkých tazích štětce, tak v prosvětlené škále barev. Naproti tomu celkové pojetí díla, pro které je charakteristická pevná a promyšlená kompozice s dominantou vysokých stromů a tlumená barevnost laděná do šedavě okrových tónů, ještě připomíná vliv Camille Corota);

    Autoportrét (1873; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Z malého počtu Pissarrových autoportrétů je nejvýznamnější Autoportrét z roku 1973, kdy se malíř usadil v Pontoise a pracoval společně s Paulem Cézannem. Vliv velkého mistra postimpresionismu je zde patrný zejména v konstrukčně pojaté kompozici, která vypouští drobné detaily a klade důraz na objemy a pevnost hmot, i v netypickém Pissarrově rukopisu založeném na širší stopě a větších barevných plochách);

    Žně v Montfoucault (1876; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Pro Pissarra netypické plátno patří díky bravurnímu malířskému přednesu k nejvýznamnějším dílům, která vytvořil v 70. letech. Širokými tahy štětce i špachtlí zachytil nejenom atmosféru horkého letního dne na poli, ale i ráz zdejší krajiny na severozápadě Francie, pro jejíž oceánské klima jsou charakteristické sytě zelené porosty, drobná oblaka hnaná pevninskými větry, hluboké kontrasty světla a stínu a zářivé barvy zjasněné čistým oceánským vzduchem);

    Červené střechy, Venkovské zákoutí, Zima (1877; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Jak ukazuje obraz Červené střechy, změnil malíř ke konci 70. let techniku malby, jež má nyní  podobu drobných skvrn namíchaných z  hutné barevné pasty a kladených přes sebe a vedle sebe v několika vrstvách. Geometrická kompozice díla s jasně vymezenými horizontálami a vertikálami opět odkazuje na vliv Paula Cézanna a vzájemnou tvůrčí spolupráci obou malířů, když spolu vycházeli malovat do okolí Pontoise);

    Venkovské děvčátko s prutem (1881; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Slavný obraz Venkovského děvčátka s prutem patří k nejtypičtějším dílům Pissarrova figurálního období, kdy na způsob vesnického žánru Jeana-Françoise Milleta maloval ženy při různých pracích na poli, v zahradě nebo při odpočinku v přírodě);  

    Rolnické ženy zarážející tyčky k hrachu (1890; kvaš a černá křída na papíře; návrh na vějíř; Ashmolean Museum of Art and Archaeology, Oxford, Anglie. Jedním z nejkrásnějších obrazů s tématikou venkovanek při práci je i jeden z návrhů na výzdobu vějířů, kterých Pissarro vytvořil kolem třiceti. Ve srovnání s epickým pojetím těchže námětů v díle Jeana-Françoise Milleta vyniká Pissarrův lyrismus, s nímž zde proměnil těžkou fyzickou práci žen v půvabný rytmický tanec);

    Boїeldieuský most v Rouenu, Západ slunce, Mlžné počasí (1896; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Kvůli zánětu spojivek přestával Pissarro (asi od roku 1889) malovat v plenéru a své krajiny zachycoval skrze okna hotelových pokojů. Vznikaly tak typické městské scenérie (zejména z Rouenu, Le Havru, Dieppe a Paříže) z posledních deseti let jeho života, na nichž zobrazoval  bulváry, mosty, přístavy a kostely oživené pohybem lidí a dopravních prostředků);

    Bulvár Montmartre v zimním ránu (1897; olej na plátně; Metropolitan Museum of Art, New York);

    Kostel Saint-Jacques v Dieppe (1901; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž).

     

    ALFRED SISLEY (1839 – 1899):   spolu s Claude Monetem a Camillem Pissarrem nejvýznamnější představitel klasického proudu impresionismu jak  technikou malby, tak návazností na krajinomalbu barbizonských mistrů a anglických krajinářů. Svou uměleckou dráhu zahájil v rodné Paříži (po návratu z Londýna v roce 1860, kde se na přání svých anglických rodičů vyučil obchodníkem) ročním studiem v ateliéru Charlese Gleyra. Zde se seznámil s Frédéricem Bazillem, Augustem Renoirem a zejména Claude Monetem, který organizoval malířské výpravy svých přátel do blízkého Fontainebleauského lesa a nadchl jej pro plenérovou malbu zdejšího okolí Paříže. Později si oblíbil prostší krajinu na západ od metropole při březích řeky Seiny, která zde tvoří smyčku v úseku od Bougivalu k městečku Marly-le-Roi, kde se na tři roky usadil (1875-1878) a maloval pro svou tvorbu typická zákoutí řeky s vlečnými čluny, hromadami písku a chvějivými reflexy na vodní hladině.

    Významná díla:

    Seina v Bougivalu (1873; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž);

    Podzim, Břehy Seiny u Bougivalu (1873; olej na plátně; Montreal Museum of  Fine Arts, Montreal);

    Mlha (Le brouillard), Voisins (1874; Musée d’Orsay, Paříž);

    Kanál Saint-Martin (1875; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž);

    Krajina u břehů Seiny (1875; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž);

    Seina v Port-Marly, Hromady písku (1875; olej na plátně; Art Institute of Chicago, Chicago, Illinois);

    Loďky při záplavách, Port-Marly (1876; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž);

    Saint-Mammès (1885; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž);

    Alej topolů v okolí Moret-sur-Loing (1890; Musée d’Orsay, Paříž);

    Loira (1896; olej na plátně; Art Institute of Chicago, Chicago, Illinois).

     

    PIERRE-AUGUSTE RENOIR (1841 – 1919):   jeden z předních zakladatelů francouzského impresionismu a zároveň geniální solitér, jenž podobně jako Edgar Degas nebo Paul Cézanne nezůstal důsledným impresionistou, ale v návaznosti na své umělecké školení a vlastní malířský názor použil techniku imprese k nově pojatému figuralismu. Po velmi raných uměleckých začátcích (jako malíř porcelánu, kopista v Louvru, žák Gleyrova ateliéru a student Akademie výtvarných umění) nastoupil dráhu impresionisty ve Fontainebleau, kam chodil malovat se svými přáteli z ateliéru Charlese Gleyra. Neužívá vždy dělený rukopis a spíše než krajiny, maluje figurální kompozice a portréty z okruhu své rodiny i na zakázky zprostředkované zámožnými sběrateli a obdivovateli impresionistů, jakými např. byli Paul Durand-Ruel, Victor Choquet nebo Georges Charpentier. Definitivně začal opouštět principy impresionismu po italské a alžírské cestě (1881-1882) v průběhu 80. let, kdy se, zejména pod vlivem Raffaelových fresek ve Farnesině vile, nástěných maleb v Pompejích a svých trvalých vzorů – Benátčanů, D. Ingrese a P. Rubense, vracel k pevnému tvaru, hladší malbě, přesné kresbě a klasicky stavěné kompozici.

    Významná díla:

    La Grenouillère (1869; olej na plátně; Ermitáž, Sankt Peterburg. Známé koupaliště u Seiny a jeho okolí se stalo nejenom oblíbeným výletním místem Pařížanů, ale i vděčným objektem pro malbu impresionistů, zejména Clauda Moneta a Augusta Renoira, kteří zde nacházeli všechny rekvizity svého malířského zájmu – světlo, vodu, bujnou zeleň vzrostlých stromů, loďky i pestrobarevný dav výletníků);

    Cesta ve vysoké trávě (1873; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Pro Renoira technikou malby i námětem netypický obraz odkazuje na Clauda Moneta, s nímž často společně maloval a jehož metodu děleného rukopisu v 80. letech opustil);

    Akt, Světelné skvrny (1875; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Základním malřským tématem obrazů Akt a Houpačka, které Renoir velkoryse rozvine ve velkoformátovém obraze Tanec v Moulin de la Galette, je hra slunečního světla a barevných stínů na lidské postavě v prostředí stinného přírodního zákoutí. Právě neobvyklá skladba zelených, žlutých, okrových a červenavých skvrn k vyjádření stínů na pleti Aktu byla tou hlavní příčinou skandálu, který se odehrál na II.výstavě impresionistů a vyvolal sérii posměšných karikatur na obrazy impresionistů);

    Houpačka (1876; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž);

    Tanec v Moulin de la Galette (1876; olej na plátně; 131 x 173 cm; Musée d’Orsay, Paříž. I když působí proslulý obraz lidové tančírny na Montmartru, plný postav a světelných efektů, svou živou bezprostředností jako plenérová malba, byl ve skutečnosti Renoirem pečlivě zkomponován v ateliéru podle plenérových skic. Renoir dokonce přesvědčil některé své přátele, aby mu pózovali s místními děvčaty – např. ústřední trojici předního plánu kompozice tvoří Georges Rivière (malířův životopisec) a s ním rozmlouvající Jeanne se sestrou Estelle);

    Paní Charpentierová s dětmi (Georgettou a Paulem) (1878; olej na plátně; The Metropolitan Museum of Art, Manhattan, New York. Přijetí portrétu paní Charpentiérové s dětmi do pařížského Salónu v roce 1879 znamenalo zlom v malířské kariéře umělce, jenž tak díky vlivu oficiální instituce, pochvalnému hodnocení kritiky i svého mecenáše – zámožného vydavatele Georgese Charpentiera – vešel ve známost početné uměnímilovné klientely);

    Snídaně veslařů (1881; olej na plátně; Phillips Collection, Washington. Kromě svěžího rukopisu a odlehčené barevnosti přispívá k oživení žánrové scény, která se odehrává v oblíbené veslařské restauraci Fournaise v Chatou, mnohasměrné křížení pohledů nenuceně se bavících hostů – zde, podobně jako na obraze Tanec v Moulin de la Galette, Renoirových pózujících přátel, mezi nimiž lze vidět i budoucí malířovu manželku Aline Charigotovou s psíkem);

    Deštníky (1881-1885; olej na plátně; National Gallery, Londýn. Obrazem Deštníky vstoupil Renoir do tzv. ingresovské fáze, kterou lze stručně charakterizovat jako rozchod s technikou impresionismu a hledání nového malířského výrazu. Způsob Ingresovy malby zde například připomíná dívka s košíkem, a to nejenom plynulejšími tahy štětce a pečlivější modelací šatů, ale i „ingresovsky“ stylizovanou kresbou, která je založena na nenucené eleganci hladkých křivek);

    Tanec v Bougivalu (1882-1883; olej na plátně; Museum of Fine Arts, Boston, Massachusetts. V celkem třech verzích Tance (Tanec na vsi, Tanec ve městě a Tanec v Bougivalu) se Renoir vrátil k motivu, kterým se již zabýval při přípravě obrazu Tanec v Moulin de la Galette, ale který v nové fázi svého tvůrčího vývoje zpracoval mnohem popisnějším způsobem);

    Velké koupání (1887; olej na plátně; Philadelphia Museum of Art, Filadelfie, Pennsylvanie. Velkým koupáním, jež malíř zahájil sérií přípravných kreseb inspirovaných díly barokních mistrů Françoise Girardona a Françoise Bouchera, vrcholí jeho tzv. ingresovská fáze, kterou na tomto obraze dokládá  ostrá  obrysová kresba, redukovaná paleta barev a staticky pojatá kompozice);

    Dívky u klavíru (1892; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. V tzv. opalizujícím období, do něhož patří i obraz Dívek u klavíru, se Renoir vrátil k měkké obrysové linii a zdůrazňování objemů postav, k čemuž používal hutnější nánosy barev a jemné přechody pastelových lazur).

     

    EDGAR DEGAS (1834 – 1917):   malíř, sochař a grafik; jeden z hlavních zakladatelů impresionismu, jehož význam pro tento směr spočíval hlavně v organizování a pravidelném obesílání impresionistických výstav. Svým dílem, zaměřeným na kresbu a vycházejícím z D. Ingrese a florentských mistrů (např. Giotta), však patří do linie moderního figurálního realismu, v jehož rámci se snažil zachytit pohybovou a světelnou dynamiku prostředí divadla, baletu a dostihů. Vynikl i jako portrétista a malíř ženských aktů, které ztvárňoval nejenom olejomalbou, ale i pastelem, kresbou a nejrůznějšími grafickými technikami.

    Problémy se zrakem, které se od roku 1872 postupně zhoršovaly a vrcholily téměř úplnou slepotou, vedly umělce ke studiu pohybu prostřednictvím sochařské tvorby, která představuje samostatný a zcela originální okruh jeho tvorby, kdy se k tématu ženské postavy, zejména baletek, vracel studiemi figur tvarovaných z vosku.

    Významná díla:

    Jezdci před tribunami (Defilé) (1866-1868; olej na papíře nataženém na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Na rozdíl od Manetova obrazu Závodiště v Longchamp, který zachycuje vzrušenou atmosféru cílového finiše koní, popisuje Degas na svém obraze klidnou atmosféru v přestávce mezi závody, kdy se jezdci se svými koňmi volně procházejí před tribunami. Zatímco dostihovou dráhu a tribuny s diváky maluje spíše volnějšími tahy štětce, kontury koní s jezdci, které si k obrazu skicoval přímo na závodišti, pečlivě prokresluje perem);

    Portrét v kanceláři obchodu s bavlnou v New Orleansu (1873; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Malířsky propracovaný pohled do kanceláře firmy obchodující s bavlnou představuje jeden ze způsobů Degasových – žánrově pojatých – portrétů, kdy více portrétovaných osob zasazuje do určitého „živého“ prostředí, kde zdánlivě „nepózují“, ale věnují se své typické činnosti);

    Na pláži (1874; olej na papíře; Musée d’Orsay, Paříž. Kromě toho, že obraz Na pláži dokumentuje počátky koupání v moři, přináší i řadu novátorských prvků používaných v budoucí postimpresionistické a moderní malbě, z nichž lze např. jmenovat plošnost, dekorativnost, cloisonismus nebo kompozici ve stylu momentky fotografického snímku);

    Taneční třída (1873-1875/1876; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Svému klíčovému tématu, baletkám, se malíř věnoval od svého návratu ze Spojených států v roce 1873 až do chvíle, kdy jej téměř úplná slepota (1909-1912) donutila přestat tvořit. Právě studie a obrazy věnované baletkám a prostředí divadla jsou nejtypičtější ukázkou jeho originality a nejvýznamnějším zdrojem jeho malířského novátorství v oblasti kompozice (např. v užívání zrcadlově obrácených kopií postav, fragmentarizaci nebo ořezávání okrajů obrazu), perspektivy(např. v posunech horizontu a pozadí obrazové scény), vyjádření pohybu (např. rozmazáváním kontur postav nebo sekvenčním rozfázováním jejich pohybu), barvy(mj. ve vrstvené malbě a kresbě a v kombinování techniky pastelu a olejomalby) a scénicky aranžovaného světla);

    Dostihy, Amatérští jezdci (1876-1887; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Jedním z pěti obrazů, které si u Degase objednal sběratel impresionistických děl Jean Baptiste Faure, byl i obraz Dostihy, jehož 11-ti letá realizace dokládá Degasův perfekcionismus. Tak jako v mnoha jiných umělcových dílech, tvoří i v Dostizích hlavní výrazový prvek kompozice, která zde vychází z diagonály a díky antitezi koně v trysku(vlevo) a relaxu žokejů před startem (vpravo) vnáší do scény napětí);

    Absint (1876; olej na plátně Musée d’Orsay, Paříž. Dvojportrét malíře Marcellina Desboutina a herečky Ellen Andréové je zároveň i sociálně podbarveným žánrem, v němž se v duchu naturalismu Emila Zoly presentuje absint, destilát z pelyňku a dalších bylin, jako synonymum alkoholismu);

    Koncert v kavárně Les Ambassadeurs (1876-1877; pastel a monotyp na papíře; Musée des Beaux-Arts, Lyon. Téměř expresívní kolorit, jenž je postupně pojímán jako samostatný výrazový prostředek, představuje druhý proud Degasova umění, jehož počátky souvisejí s jeho slábnoucím zrakem i s nepřetržitým hledáním nových výrazových možností, zejména v oblasti práce se suchým pastelem. Vedle kombinace monotypu a pastelu užíval i techniky vrstveného pastelu, jehož „malířskou“ kompozici vytvořil v podobě pastelového prášku smíchaného s vodou a nanášeného na podklad kartáčem);

    U modistky (1882-1886; olej na plátně; Art Institute of Chicago, Chicago, Illinois. Olej U modistky uzavírá sérii pastelů, které Degas věnoval prostředí modistek a jejich práci. Patří již do koloristické fáze Degasovy tvorby, která vrcholí obrazy jako Česání (kol. r.1896; National Gallery, Londýn), Žena s osuškou (kol. r.1899; Musée d’Orsay, Paříž) nebo Po koupeli (1895-1898; Fogg Art Museum, Cambridge, Massachusetts));

    Česající se žena (1890-1892; pastel na papíře nalepeném na kartonu; Musée d’Orsay, Paříž. Další z velkých  Degasových  témat, jež  se přirozeně pojí s baletkami,  ženský akt, má v jeho tvorbě své specifické podokruhy v podobě koupání, mytí, utírání se nebo česání. Vedle povrchu, barvy a lesku ženské pleti jej fascinuje i barva ženských vlasů, kterou srovnává s „lakovaným ořechovým dřevem“ nebo s „čerstvě vyloupnutými kaštany“);

    Dvě tanečnice během přestávky (Blankytně modré tanečnice) (1898; pastel na papíře; Musée d’Orsay, Paříž. Jedno z posledních mistrovských Degasových děl, která jsou provedena ve vrstveném pastelu a rozvíjejí variace na téma menších baletních skupin, existuje ve více variantách, které chová kromě Paříže i Gemäldegalerie v Drážďanech, Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani a Museum of Art ve Filadelfii).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.