Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Spojené státy americké

Stránka naposledy upravena 12:13, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ:     umění francouzských  impresionistů pronikalo do Severní   Ameriky jednak prostřednictvím větších impresionistických výstav, které se konaly v 80. letech v Bostonu a v New Yorku, jednak prostřednictvím některých amerických malířů, kteří přímo nebo zprostředkovaně poznávali umění francouzských impresionistů a začali se věnovat jejich způsobu malby. Byli to například Theodore Robinson (1852-1896), jenž navštívil Francii a přátelil se s Claude Monetem, William Merritt Chase (1849-1916), jenž začal malovat impresionistické krajiny po zhlédnutí Durand-Ruelovy sbírky představené v roce 1886 v New Yorku, nebo Childe Hassam (1859-1935), který cestoval po Evropě, studoval v Paříži a po návratu do New Yorku v roce 1897 zde (spolu)založil impresionistickou skupinu deseti malířů The Ten.

    Ti nejvýznamnější američtí malíři se však usadili a působili v Evropě – Mary Cassattová (1845-1926) v Paříži a James Abbott McNeill Whistler (1834-1903) a John Singer Sargent (1856-1925) v Londýně.

     

    MARY CASSATTOVÁ (1845 – 1926):   malířka a grafička; spolu s Berthe Morisotovou a Marií Brac- quemondovou (1841-1916) tvoří trojici nejvýznamnějších impresionistických malířek, jejichž společnými tématy byly zejména žánrové výjevy z rodinného života (Čaj o páté; kol. r.1880; Museum of Fine Arts, Boston, Massachusetts), portréty (Lydie v divadle; 1880; Nelson-Atkins Museum of Art, Kansas City, Missouri) či matky pečující o své dítě (Dětská koupel; 1893; Art Institute of Chicago, Chicago, Illinois). Svou impresionistickou dráhu nastoupila od roku 1874, kdy se (po studijních cestách po Evropě) usadila v Paříži, navázala přátelství s Edgarem Degasem a přijala jeho pozvání na 4. výstavu impresionistů v roce 1879.

    Vedle malířského díla, kreseb, akvarelů a pastelů, představuje mimořádný přínos pro moderní grafiku i její soubor deseti grafických listů ve stylu ukiyo-e, kterými napodobila styl i tématiku „pomíjivého světa“ (ukiyo-e) starých japonských dřevořezů z období šógunátu Tokugawy (1603-1868).

     

    JAMES ABBOTT McNEILL WHISTLER (1834 – 1903):   malíř – krajinář a portrétista, kreslíř a grafik (zejména v oboru leptu a litografie); jeden z nejvýznamnějších malířů, kteří se narodili na americkém kontinentě. Po krátkých studiích na Císařské akademii umění v Petrohradě zahájil soustavnou přípravu na profesionální dráhu umělce tím, že vstoupil do Gleyrova ateliéru v Paříži, kopíroval staré mistry (např. Diega Velázqueze) v Louvru a studoval díla svého výtvarného zájmu, k nimž mimo jiné patřily i japonské tisky. Když byl na pařížském Salonu odmítnut jeho debut U klavíru (1858-1859; The Taft Museum, Cincinnati, Ohio), přesídlil do Londýna, kde se (v přístavní čtvrti Chelsea) natrvalo usadil a stal jedním z nejúspěšnějších a společensky nejoblíbenějších londýnských umělců. Zde začal malovat svá slavná Nokturna, jejichž novátorství z hlediska techniky a nových obsahových prvků znamenalo přínos nejenom pro impresionismus, ale i  pro počátky abstraktní malby v následujícím století.

    Významná díla:

    Symfonie v bílé č. 2: Bílá dívenka (1864; olej na plátně; Tate Gallery, Londýn. Již raná Whistlerova díla, k nimž patří i plátno s námětem melancholického portrétu mladé ženy v bílých šatech, nesou typické znaky malířova uměleckého výrazu, v němž se jevová skutečnost spojená s technickou dokonalostí prolíná s melancholicky laděnou náladovostí, mysticismem a vytříbeným smyslem pro dekorativnost);

    Nokturno: Le Solent (1866; olej na plátně; Gilcrease Museum, Tulsa, Oklahoma. Obrazy nočního moře nebo Temže, které Whistler vytvářel v ateliéru podle plenérových skic, spojuje s impresio- nismem jednak důraz na „dojem“, jednak snaha o zachycení  prchavého okamžiku. Naproti tomu extrémní minimalismus, „monetovské“ rozpouštění kontur v průniku velkých monochromních ploch či „ladění“ neobvyklých tónů jsou zcela novátorské prvky, které již předjímají lyrickou, orfickou nebo strukturální abstrakci);

    Nokturno: Modrá a stříbrná – Chelsea (1871; olej na dřevě; Tate Gallery, Londýn);

    Kompozice v šedé a černé: Portrét umělcovy matky (1871; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Zřejmě nejproslulejší Whistlerův obraz  je zároveň  nejvýznamnějším dílem z jeho rozsáhlé galerie portrétů, v nichž ve shodě se smyslem pro dekorativnost a barevnou harmonii usiloval o souzvuk charakteru portrétované osoby s charakterem prostředí, do něhož je zasazena. Vedle neobvyklé artistní barevnosti, které dominuje hluboká „čínská“ čerň, lze v obraze objevit i prvky, které jsou inspirované japonskou výtvarnou estetikou a k nimž patří například užití kompozičních plánů, které jsou rovnoběžné s průmětnou, plošnost nebo drobný rostlinný dekor);

    Nokturno: Modrá a zlatá – Starý most v Battersea (1872-1877; olej na plátně; Tate Gallery, Londýn);

    Nokturno: Šedá a zlatá – Sníh v Chelsea (1876; olej na plátně; Fogg Art Museum, Cambridge, Massachusetts);

    výzdoba Pavího sálu v Londýně (1876-1877; nyní ve Freer Gallery of Art, Washington. Zvláštní symbióza vlivu prerafaelistů a japonského umění, kterou Whistler vytvořil ve výzdobě jídelny jedné z londýnských rezidencí a která později dostala název „Paví sál“ díky zdobnému motivu pávů, představuje v malířově tvorbě jednu ze stylových linií, v níž na čas „vyměnil malbu za kresbu“ a ovlivněn prerafaelisty vstoupil na půdu anglického akademismu);

    Kompozice v růžové, červené a nachové (1883-1884; olej na plátně; Cincinnati Art Museum, Cincinnati, Ohio. Po období velkých representativních portrétů začal Whistler malovat menší obrazy, které mu mj. umožnily uvolnit rukopis i barvu a tak spontánněji vyjádřit svůj citový vztah k modelu – zde Olze Albertové, půvabné čtrnáctileté dcerce své přítelkyně, s níž se roku 1883 setkal ve francouzském přístavu Dieppe);

    Zlatá a hnědá: Autoportrét (1896-1898; olej na plátně; National Gallery of Art, Washington. V závěru svého tvůrčího života se Whistler vracel k odkazu starých barokních mistrů a napodoboval jejich umění. V Autoportrétu se inspiroval nejenom jedním z Rembrandtových portrétních témat, jímž bylo malířské sebezkoumání v různých časových obdobích života, ale i jeho stylem malby, jejímž základem je šerosvit, hluboká čerň a široká škála tlumených okrů).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova