Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Speciálněpedagogická diagnostika

Stránka naposledy upravena 11:42, 26 Srp 2012 uživatelem Hana__Hovorková
    Toto heslo bylo založeno Lucií Knotovou,
    Pomozte nám zvyšovat pedagogické znalosti o problematice, kterou se toto heslo zabývá. Zapojte se do diskuze a
    upravování  hesla.

    Obsah stránky:

    Výklad hesla

    Speciálněpedagogická diagnostika se zabývá rozpoznáváním podmínek, prostředků i efektivity výchovy, vzdělávání, celkového rozvoje osobnosti, a též enkulturací osob se zdravotním postižením. (Slowík, 2007, s. 51)

    Dle Přinosilové (2007) se speciálněpedagogická diagnostika  týká zdravotně znevýhodněného nebo zdravotně postiženého jedince, jeho osobnosti, možností jeho výchovy a vzdělávání. Speciálněpedagogická diagnostika se zabývá průběhem dosavadního vývoje jedince a snaží se zjistit příčiny možných vývojových odchylek s ohledem na další rozvoj jeho osobnosti a uplatnění. (Přinosilová, 2007, s. 10)

    Diagnostika ve speciální pedagogice bývá někdy definována jako komplexní proces s cílem poznávat, posuzovat a hodnotit vzdělávací proces a jeho aktéry. Při respektování moderního pojetí speciální pedagogiky se tato omezená definice týká zejména speciální oblasti pedagogické diagnostiky zaměřené na děti, žáky, studenty se speciálními vzdělávacími potřebami. (Slowík, 2007, 50)

    Přehled diagnostických přístupů

    Dělení podle sledovaných složek:

    1. OBSAHOVÁ DIAGNOSTIKA (diagnostika úrovně vědomostí, dovedností, návyků atd.);
    2. PROCESUÁLNÍ DIAGNOSTIKA (diagnostika průběhu procesu výchovy, vzdělávání, rozvoje osobnosti).

    Dělení podle způsobu hodnocení:

    1. NORMATIVNÍ (srovnání jedince s reprezentativním vzorkem)
    2. KRITERIÁLNÍ (hodnocení zvládání úkolů, dosahování stanovených cílů)
    3. INDIVIDUALIZOVANÁ (hodnocení jedince ve vztahu k němu samému)
    4. DIFERENCIÁLNÍ (důsledné rozlišování podobných symptomů obtíží podle skutečných příčin)

    Dělení podle typu:

    1. EDUMETRICKÁ DIAGNOSTIKA (kvantitativně orientovaná; měřitelné jevy, např. výkonové testy)
    2. KAZUISTICKÁ DIAGNOSTIKA (kvalitativně orientovaná; diagnostika postojů, vztahů apod., prováděná např. formou rozhovorů, pozorováním)

    (Slowík, 2007, 50)

    Diagnostika osob s postižením (jejich schopností, vědomostí, dovedností, možností komunikace, sociability, přizpůsobivosti ad.) by měla být vždy orientována pozitivně, měla by tedy vyhledávat schopnosti, dovednosti a kompetence. Jedním z nejdůležitějších principů moderní speciálněpedagogické diagnostiky je tedy vyhledávání všech využitelných možností dalšího rozvoje, ze kterých lze vycházet například při vytváření individuálních vzdělávacích plánů.

    Speciálněpedagogická diagnostika nepředpokládá vždy nutně stanovení diagnózy. Dostatečným a důležitým výstupem diagnostického procesu může být např. dílčí hodnocení nebo prognóza dalšího vývoje.

    Ve specilněpedagogické diagnostice se stále více zdůrazňuje komplexní přístup. Při rozpoznávání, posuzování a hodnocení potřeb a možností postiženého člověka vzájemně spolupracují nejen různí odborníci, ale také rodina, škola, přátelé a také ti, kteří se mohou také přímo podílet na dalším úspěšném rozvoji konkrétného jedince.

    Při diagnostice bývá využívána široká škála různých metod. Některé z metod jsou velmi specifické a odborné, jiné mohou být využívány v širším měřítku. Mezi nejčastěji používané diagnostické metody patří anamnéza (osobní, školní, rodinná), pozorování, rozhovor, dotazníky a testy, metody ověřování vědomostí a dovedností, analýza výsledků činnosti, přístrojové metody. Důležitými kritérii při použití jednotlivých metod je jejich validita (platnost výsledků, tj. zda test měří to, co má), reliabilita (spolehlivost a přesnost), normalizace (možnost srovnat výsledky v testu dosažené konkrétní osobou s normami) a objektivita ( výsledky testu jsou nezávislé na tom, kdo test předkládá a hodnotí). (Slowík, 2007, 51-52) 

    Speciální diagnostika

    V kompexním diagnostickém přístupu má své místo i speciálněpedagogické odborné vyšetření, prováděné odborníky v pedagogicko- psychologických poradnách nebo speciálně pedagogických centrech.

    Speciální pedagogové a psychologové se při vyšetření zaměřují především na diagnostiku následujících oblastí:

    • motorika (hrubá, jemná, oční pohyby, motorika artikulačních orgánů, grafomotorika, senzomotorika, pohybová koordinace);
    • percepce (vestibulární, taktilní, kinestetická, zraková, sluchová, rytmická);
    • verbální a neverbální komunikace;
    • rozumové schopnosti;
    • lateralita;
    • prostorová a časová orientace;
    • sociální faktory (rodinné zázemí, školní prostředí apod.);
    • tělesné a psychické charakteristiky;
    • chování;
    • úroveň schopností a dovedností (zejm. školních dovedností).

    Z pohledu školního vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami má velký význam diagnostika školní zralosti a školní připravenosti.

    Dostupná kvalitní péče a pomoc pro jedince s různými vadami a poruchami je méně účinná, pokud nejsou jejich případy včas podchyceny. Depistáž a dispenzarizace (screening a systematické sledování) osob s postižením jsou v současnosti relativně velmi omezeny, a to z důvodů přísné ochrany osobních a citlivých údajů a chybějící komunikace mezi jednotlivými odborníky. (Slowík, 2007, 52) 

     

    Použité zdroje a literatura

    • SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada, 2007. ISBN: 978-80-247-1733-3.
    • PŘINOSILOVÁ, D. Diagnostika ve speciální pedagogice. Brno, Paido, 2007. ISBN: 978-80-7315-157-7.

     

    Doporučená literatura k tématu: 

    • KUCHARSKÁ, A. a kol. Obligatorní diagnózy a obligatorní diagnostika ve speciálně pedagogických centrech. Praha: IPPP ČR, 2007. ISBN 978-80-86856-42-1.

       

     

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.