Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Sebepojetí

Stránka naposledy upravena 12:11, 10 Ún 2011 uživatelem Mgr.et Mgr. V?ra Gošová?

     

    Garantovany-obsah.png

    Toto heslo bylo vytvořeno Tomášem Slezákem 

    Obsah stránky:

    Výklad hesla:

     

    Zájem o vztah člověka k sobě samému je uložen v samotných v kořenech západní vzdělanosti. Již filosofové 17. století (Descart, Hume, Locke) se ve svých filosofických pracích zabývají vztahem „já“ a vědomí (Hayesová, 2003). S rozvojem společenských věd, zejména psychologie a sociologie, přístupy k osobnosti, fenoménu Jáství a zájem o jejich zkoumání procházely množstvím proměn.

    V rámci výzkumů osobnosti byla vytvářena řada různých konstruktů sebepojetí, které měly v různých oblastech různou míru praktické aplikovatelnosti. Wylieová (cit. dle Blatný a Plháková, 2003) preferuje uznávání vědecké relevance takových konstruktů, které jsou součástí teoretických koncepcí, jež umožňují jasnou artikulaci předpokladů pro empirický výzkum, jsou testovatelné a přispívají k rozvoji metodologie v oblasti měření i výzkumného designu. O tento přístup se snažila řada psychologických směrů, jejichž cílem bylo vytvoření teorií a modelů osobnosti, které by vysvětlovaly její stabilitu a variabilitu v čase i v situacích a byly by schopny poskytovat užitečná řešení sociálních a osobních problémů. Pojem sebepojetí je důležitou součástí některých těchto teorií.

    Definice sebepojetí 

    Vzhledem k tomu, že psychologie patří do sociálních věd, jednotná a všeobecně uznávaná definice pojmu sebepojetí není možná. Obecné definice výkladových slovníků jsou obvykle dílčí a spíše stručné:

     „Self-concept – pojetí člověka o sobě samém v celkových rysech v nejkompletnější možné míře. Porovnejte se sebeúctou, kde je kladen důraz na hodnotící stránku“;   Reber (1995, s. 701, překlad autora)

    „sebepojetí (self-concept) - představa o sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe; zdůrazněna poznávací složka, na rozdíl od sebeúcty má hodnotící a popisnou dimenzi, zahrnuje i kognitivní mapy; označováno též jako „integrující gyroskop osobnosti“; jeho součástí je sebedůvěra“.    Hartl a Hartlová (2000, s. 524)

     V odborných kruzích se můžeme setkat s následujícími definicemi:

    Sebepojetí je základem jáství člověka, je souhrnem názorů na sebe sama, na své místo ve světě, a v tomto smyslu je souhrnem pocitů, jimiž prožíváme spokojenost nebo nespokojenost se sebou, větší nebo menší sebedůvěru, sebeúctu a vliv na druhé. Sebepojetí je také uvědomováním si svých osobnostních charakteristik, často zkresleně nebo stylizovaně se záměrem vyvolat o sobě v druhých určitý dojem. Do struktury sebepojetí patří i úroveň sebemonitorování a sebeprezentace a místo ovládání. Ze sebepojetí vyrůstá charakter člověka“. Smékal (2002, s. 368)

    Rogers potom definuje sebepojetí následujícím způsobem: „sebepojetí se skládá ze všech myšlenek, vjemů a hodnot, které charakterizují „já“; zahrnuje vědomí „co jsem“ a „co dokážu“. Toto vnímané self (Rogers tyto dva pojmy zaměňuje) pak ovlivňuje, jak člověk vnímá svět i své chování“.(1977, cit. dle Atkinson 2003, s. 469)

    Markus (1977, cit. dle Atkinson 2003, s. 475) hovoří pouze o Self-schématu, které se skládá „z kognitivních generalizací vyvozených o sobě z minulých zkušeností, přičemž tyto generalizace organizují a řídí zpracovávání informací o sobě.“ 

    Vymětal (1996, s. 43) říká, že „sebepojetí je hypotetickým konstruktem a vymezujeme je především jako relativně stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života.“  

    Macek (1997)  v části o sebesystému jako o termínu užitečném pro pojednání o Jáské zkušenosti hovoří o nutnosti konfrontace tohoto termínu s dalšími příbuznými konstrukty. Sebepojetí coby nejčastěji používaný konstrukt používá s důrazem na kognitivní obsah a strukturu vědomé sebereflexe. 

    Myers (1996) nabízí komplexnější přístup k definici definováním částí sebepojetí: jsou to naše Self-schémata, mentální modely, které řídí proces zpracovávání informací vztahujících se k naší osobě, naše „possible selves“ (možná Já), o kterých sníme nebo jichž se obáváme a naše „Self-esteem“ (sebeúcta), která ovlivňuje, jak sami hodnotíme své vlastnosti a schopnosti (překlad autora). 

    Definice sebepojetí

    dle sociálně-kognitivní psychologie zní: „souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová“.   Blatný a Plháková (2003, s. 92)

    Autoři dále sebepojetí charakterizují podobně jako postoj třemi aspekty: kognitivním, týkajícím se obsahu sebepojetí a jeho struktury, afektivním, týkajícím se emociálního vztahu k sobě, tzn. sebehodnocení, a konativním, vyjadřujícím skutečnost, že sebepojetí má motivační funkce a uplatňuje se v seberegulaci chování. 

    Proti univerzální, komplexní a obecně platné definici pojmu sebepojetí stojí dvě skutečnosti, které takovouto definici znesnadňují. Jedna se týká terminologického problému a druhá odlišností v přístupech, které se sebepojetím zabývají. V odborné literatuře věnované této problematice se můžeme setkat s termíny jako sebeobraz, sebehodnocení, sebevědomí, sebeuvědomění, vědomí Já, identita, self-schéma aj. Ty vycházejí z mnohdy nejednotného překladu termínů z angličtiny (Self-image, Self-esteem, Self-awareness, Self-consciousness, Self-identity, Self-concept aj.). Nejednotnost překladů zčásti souvisí s omezením českého jazyka, který disponuje jediným slovem „já“ pro pojmenování těch oblastí, pro které má anglický jazyk slova „I“ a „me“. Slovo „I“ označuje „Já“ jako subjekt duševní činnosti, „me“ označuje „Já“ jako objekt. Z různých vědeckých pojetí bychom mohli zmínit například přístup humanistické psychologie, kognitivní psychologie, vývojové psychologie, psychopatologie, sociální psychologie, sociálně-kognitivní psychologie, psychoanalýzy a další, z nichž každý poznává sebepojetí v určitých jeho aspektech či rovinách.

    Počátky vědeckého zkoumání sebepojetí 

    Za zakladatele psychologie Já je považován W. James. Ten jako první artikuloval rozlišení aspektu Já na teoretické úrovni jako poznávajícího subjektu duševní činnosti (self-as-knower) a Já jako poznávaného objektu duševní činnosti (self-as-known). Pojmově je označil jako „I“ („I-self“) a Me („Me-self). Teoretická koncepce „Me-self“ mu umožňovala vymezení oblasti sebepojetí jako přístupné empirickému výzkumu a zároveň přesnější definici vědomí jako psychologické kategorie. Sebepojetí definoval jako sumu všeho, co může člověk nazvat svým vlastním a rozdělil je na materiální, sociální a duchovní Já. Postihl i roli aspirace a předpokládal i hierarchické uspořádání jednotlivých složek z hlediska osobního významu.

    Konsensus panuje i ohledně dalších významných zakladatelů psychologie Já. Koncepcí Já jako sociálního konstruktu k výzkumu sebepojetí přispěli symboličtí interakcionalisté G. H. Mead a C. D. Cooley (Blatný, Plháková 2003). Já podle nich vzniká v průběhu symbolických, zejména jazykových interakcí.

    Cooley přichází s termínem „zrcadlové Já“, podle kterého významné osoby v našem životě prostřednictvím zrcadla sociálních interakcí svými názory o nás formují naši vlastní představu o nás („Self-idea“), která tyto názory internalizuje. Tato stálá psychická struktura má tři složky: představu o tom, jak nás vnímají druzí, představu o hodnocení touto osobou a druh citu k sobě („Self-feeling“). Mead ještě více zvýšil důraz na sociální interakce prostřednictvím jazyka zavedením pojmu „zobecněného druhého“ („generalized other“). Lidé podle něj spíše než od konkrétních osob přejímají postoje k sobě od generalizované skupiny významných osob, které na ně nějak shodně pohlíží (Koťa, 2004). Položil také základ v současnosti používaným pojmům jako osobní standardy a ideální a požadované Já, když se zabýval zdroji těchto postojů v dětství ve formulaci dvou vývojových fází, „hraní si“ (play) a „hra“ (game). První spočívá v imitaci rolí dospělých, ve vyšší fázi si dítě osvojuje pravidla sociálního kontaktu a vzniká u něj vědomí existence rozmanitých rolí ostatních účastníků hry (Blatný a Plháková, 2003). Přínosy těchto zakladatelů jsou pevnou součástí poznatkové soustavy psychologie sebepojetí a jejich závěry byly rozvíjeny v kontextu postupného rozrůstání empirických zjištění (Macek, 1997; Smékal, 2002).

    Svůj přínos měl také Freudův koncept Ega (Říčan, 1973) a koncept nevědomí ve vztahu k Já. Velký přínos k problematice vývoje sebepojetí a důležitosti interpretace sebe sama je připisován Anně Freudové (Blacková a Mitchell, 1999; Langmeier a Krejčířová, 1998; Vágnerová, 2000). Humanistický přístup Carla Rogerse pokládá sebepojetí za výsledek internalizace podmínek hodnoty, formujících se na základě interakcí s druhými lidmi a zdůrazňuje lidskou potřebu pozitivního sebepřijetí, pro kterou je důležité naplnění potřeby pozitivní zpětné vazby od druhých. V tomto konceptu pracoval Rogers s „reálným Já“, vyjadřujícím aktuální vnímání sebe sama a sebehodnocení. Zabýval se také „ideálním Já“, jež vyjadřuje představu o tom, jaký by člověk chtěl být a je tak významnou součástí sebepojetí. Příliš velkou diskrepanci mezi těmito dvěma složkami viděl jako patologickou (Santrock, 1987, překlad autora; Hayesová, 2003; Drapela, 2003; Vymětal, 1996, 2003).

    Současný pohled na sebepojetí 

    Pohledy na sebepojetí procházely od založení tohoto pojmu množstvím změn. V 60. letech minulého století bylo sebepojetí považováno za globální, celistvou představu sebe sama, konzistentní v čase a situacích. V současnosti pohlížíme na sebepojetí z hlediska multifacetovosti, hierarchicky uspořádané struktury dynamiky fungování a provázanosi procesuální a strukturální stránky Já. Existence výše uvedených globálních a velmi obecných vztahů k sobě tím není vyloučena, jde spíše o přesunutí důrazu na některé jiné aspekty sebepojetí (Blatný a Plháková, 2003). Multifacetovost klade důraz na skutečnost, že řada dílčích mentálních reprezentací Já (percepcí, schémat, prototypů) tvoří určitý systém a liší se v řadě aspektů jako je centralita, pozitivita či negativita, časová lokalizace a možnost uskutečnění. 

    Hierarchické uspořádání akcentuje organizaci generalizovaných poznatků o vlastní osobě odvozených z dílčích zkušeností v konkrétních situacích, organizace probíhá od konkrétních, specifických prvků po obecné kategorie. Dynamické fungování vyjadřuje myšlenku, že některé z reprezentací Já plní v určitých situacích funkci centrální řídící struktury sebepojetí. Provázanost procesuální a strukturální stránky Já vystihuje skutečnost vzájemného zpětného ovlivňování mezi obsahy sebepojetí ve formě standardů, aspirací a norem a procesem řízení vlastního chování, což má za následek korekci, přeformulovávání a tvorbu nových obsahů sebepojetí (Markus a Wurf, cit. dle Blatný a Plháková, 2003).

    Významné sklony v sebeposuzování a oblast motivace 

    Svým vztahem k výchově, pedagogice a sociálním patologiím jsou dalšími významnými body empirická zjištění týkající se sklonů v sebeposuzování. Prvním je egocentrika, která se projevuje lepší vybavitelností člověkem aktivně produkovaných materiálů než pasivně osvojených, lepší vybavitelností materiálu, který se k člověku nějak vztahuje a lepší vybavitelností materiálu spojeného s trvajícím úkolem než s úkolem ukončeným. Dále se projevuje tendencí vkládat sám sebe do vnímaných příčinných souvislostí jako subjekt či objekt. Druhým sklonem v sebeposuzování je benefektance, spočívající ve vidění sebe jako kompetentního a efektivního činitele. Posledním je kognitivní konzervatismus, který je vymezen jako dispozice k ochraně vytvořených obsahů obrazu Já (Greenwald a Pratkanis, 1984).

    Na úrovni motivace jsou podstatnými prvky tzv. Já-motivy. Patří sem tendence k udržování stálého, konzistentního pohledu na vlastní Já, která má v sebepoznání za následek selektivní vyhledávání informací potvrzujících vlastní sebepojetí, tato tendence byla označena jako sebepotvrzení (Swann, 1990). Dalším Já-motivem je motiv sebeposílení, který vychází z lidské touhy po pozitivní zpětné vazbě a „spočívá ve vyhledávání informací podporujících či udržujících vlastní sebeúctu a přesvědčení o vlastních sociálních, výkonových a morálních kompetencích. Lidé si například vybavují úspěch lépe než selhání, mají sklon připisovat si úspěch spíš než selhání a mají sklon vidět dobré spíše na sobě než na druhých“ ( cit. dle Blatný a Plháková, 2003, s. 103).

    Pro strategie, kdy si člověk sám klade překážky, aby případný neúspěch v dosažení cíle mohl vysvětlit pro sebe přijatelným způsobem, používá Tice (1991) označení sebe-handicapující motivy. Jako „kognitivně-afektivní křížovou palbu“ (překlad autora) označuje Swan (1987) situaci, kdy potřeba sebepotvrzení je u lidí s globálně negativním sebehodnocením v rozporu s potřebou sebeposílení. Lidé s globálně negativním sebepojetím podle něj vyhledávají pozitivní zpětnou vazbu v oblastech, které považují za své silné stránky, jinak převládá jejich potřeba sebepotvrzení.

    Vývoj identity a sebepojetí v dětství a dospívání 

    Vývoj lidské identity a sebepojetí prochází četnými změnami v průběhu celého lidského života. Většina autorů zabývajících se sebepojetím se shoduje v názoru, že sebepojetí se vyvíjí na základě zkušenosti se sebou samým. Dítě tyto zkušenosti zpracovává podle aktuální úrovně emoční zralosti a kognitivních kompetencí. Kdy přesně začíná rozvoj samostatné identity a sebepojetí nelze přesně určit, k základnímu uvědomění své vlastní bytosti  které se postupně rozvíjí dochází u dítěte mezi  3. a 6. měsícem věku a kolem 1 roku si dítě uvědomuje své tělo a jeho aktivity. K tělesnému stavu, tělesným aktivitám a kompetencím je v kojeneckém období vázáno sebepojetí značnou měrou, dítě však začíná vnímat i své citové prožitky jako svou součást, začíná chápat trvalost a kontinuitu své existence a již u něho dochází k potvrzování vlastní hodnoty prostřednictvím reakcí druhých lidí, převážně matky.

    Ve stádiu batolete je předchozí stádium rozvíjeno, dítě si začíná uvědomovat vlastní proměnlivost, dochází u něj k decentralizaci poznávání, uvědomění si, že je jedním z objektů vnějšího světa. Rozvíjí se u něj vztah k osobnímu vlastnictví (používá zájmena „můj“, „tvůj“) a vnímání schopnosti nezávislé aktivity a samostatného jednání (období prvního vzdoru). Potvrzením hodnoty svých kompetencí a součástí sebepojetí se stává i výkon, rozvíjí se schopnost sebeovládání a součástí sebepojetí batolete se stávají i sociální role, které zaujímá.

    V předškolním věku pokračuje rozvoj poznávacích schopností. Sebepojetí je dále závislé na názoru rodičů, od kterých nekriticky přebírá názory na sebe sama, charakteristickým rysem je egocentrismus a magické uvažování. Součástí sebepojetí se stává osobní teritorium (lidé, věci, prostředí), dítě  prostřednictvím učení podmiňováním a nápodobou (identifikací) více chápe sociální role a rozdíly mezi pohlavími. Ve 4 letech už ví, že jeho pohlavní identita je stálým neměnným znakem.

    Ve školním věku se zvyšuje vliv výkonu na sebepojetí dítěte, dochází k většímu rozvoji sebehodnocení. Rozvíjí se vědomí stability vlastní identity a vědomí originality vlastní identity a identity ostatních lidí. Dítě se již dovede posuzovat z více hledisek. Rodina a nejbližší lidé mají stále velký vliv na sebepojetí dítěte, které zatím nekriticky přijímá názory druhých, postupně však dochází k nárůstu vlivu vrstevnické skupiny a identifikace s ní je jedním z mezníků socializace. Potřeba pozitivního ohodnocení vlastní osoby vede k postupnému vytvářejí ideálního sebepojetí, o které je dobré usilovat (Vágnerová, 1997, 2000; Langmeier a Krejčířová, 1998).

    Do období dospívání řadí většina autorů období pubescence (dále dělené na fázi prepuberty a fázi vlastní puberty) a období adolescence. Jedná se o období přelomové v mnoha oblastech. Změny v tělesné sféře související s nástupem hormonálních změn a změny související s rozvojem oblasti kognitivních procesů mají za následek výrazné změny i v oblasti sebepojetí (Langmeier a Krejčířová, 1998). Pubescent se více zabývá sám sebou, objevuje se introspekce, ve zvýšené míře se srovnává s jinými a odmítá původní vzory. Místo toho hledá jiné vzory, které jsou pro něho atraktivnější. Dochází ke změnám charakterizování sebe sama, které se děje převážně v dimenzích sociálních a psychologických kategorií, mění se vnímání vlastní tělesnosti a se zvýšeným důrazem na identifikaci se skupinou dochází k rozvoji skupinové identity. Důležité je hledání ideálu, který nebývá realistický a v průběhu pokusů o přibližování k němu dochází k mnohým korekcím směrem k reálně dostupné variantě. Součástí vývoje je i volba budoucí profesní role, více se rozvíjí i téma genderové a sexuální identity.

    S postupným nástupem adolescence narůstá význam partnerských vztahů, roste potřeba intimity, postupně slábne vliv skupinové identity a dochází k diferenciaci genderových rolí. Dívky své sebepojetí definují více skrze vztahy k lidem a skrze zodpovědnost a schopnost o druhé pečovat, méně se definují skrze vlastnosti a jsou více kooperativní, chlapci ve svém sebepojetí akcentují kompetence, své výkony a dosažené sociální pozice a jsou více soupeřiví a dominantní. Období adolescence je specifické i rozvojem existenciálních potřeb, potřebami intenzivních prožitků, absolutních řešení a neodkladností uspokojení, což ve spojení s tendencí

    k odmítání zodpovědnosti může vést k vyhledávání extrémních zážitků v zájmové, mezilidské i existenciální oblasti. Může docházet i k vymezení sebe sama skrze tzv. negativní identitu, kdy mladý člověk odmítá role a normy preferované rodinou a společností a snaží se  vymezit přesně naopak. Základem takového vymezení bývá pocit nedostačujících kompetencí, nesoulad mezi možnostmi a požadavky, nevyhovující rodinné zázemí, nízké sebehodnocení a potřeba dosáhnout alespoň nějaké identity a ocenění i za cenu negativních dopadů (Vágnerová, 2000). 

    Šafářová (2002) volbu negativní identity nestaví proti neúspěchu v plnění společností oceňovaných norem, ale vidí ji spíše v kontextu hledání identity. Pokud se nedaří úspěšně nalézat odpovědi na otázky „kdo jsem“, „kam směřuji“, „jaký jsem“, „čemu věřím“, může nabízet větší pocit orientace ve světě přijetí konceptu negativní identity a být raději někým špatným, než nikým.

    Ujasnění vztahu k sobě a hledání vlastní identity je některými autory považováno za základní vývojový úkol období adolescence. Erikson (1985) popisoval dospívání jako konflikt mezi potřebou vyrovnání se s požadavky společnosti a potřebou integrace sebe samého tak, aby člověk našel a akceptoval své vlastní místo a hodnotu ve společnosti. Prohlubuje se i vědomí časové kontinuity, často spojené s přehodnocováním vlastní minulosti a zvýšenou orientací na budoucnost. Ideální já, které se po nějakém čase diferencovalo z tzv. možných já, v sobě mívá prvky chtěného já, i požadovaného já a nabývá na stále větším významu v závislosti na zvnitřňování norem, ujasňování hodnotových preferencí a představ o vlastní budoucnosti. Je ukazatelem sebepřijetí, které je tím větší, čím menší je diskrepance mezi ním a reálným já. Určitá diskrepance působí jako motivační činitel seberozvoje, může být však zdrojem nepříjemných pocitů, je-li však rozpor příliš velký. Větší diskrepance bývá podle empirických výzkumů obvyklejší u starších adolescentů než u mladších. Diferenciace obsahu sebepojetí v pozdní adolescenci je současně provázena úsilím o novou integraci, která v ideálním případě vede k jeho vyšší stabilitě a menšímu vlivu situačních změn (Macek, 2003).

    Zahraniční literatura k diskrepanci mezi reálným a ideálním sebepojetím uvádí, že adolescenti často ukazují silně idealistické nastavení. Zatímco Rogers obecně věřil, že čím větší je diskrepance mezi ideálním a reálným já, tím maladaptivnější jedinec bude, „tento předpoklad se během adolescence neukazuje jako vždycky pravdivý vzhledem k často nerealistickým úvahám dospívajících. Proto zvláště v počátcích adolescence není nic neobvyklého na silné diskrepanci mezi ideálním já a reálným já. S koncem adolescence a začátkem rané dospělosti se ideální a reálné já více vyrovnají souběžně s tím, jak je jedinec donucen k pragmatičtějším rolím“ Santrock (1987, s.399, překlad autora).

    Možnosti odborného působení na sebepojetí

    Mezi aktivity, které alespoň z části cíleně pracují se sebepojetím dětí, patří různé preventivní programy v rámci prevence sociálně patologických jevů a některé psychosociální hry. Poměrně nově se v osnovách některých škol začíná objevovat předmět osobnostní a sociální výchova, který je zaměřen např. na poznávání některých dílčích aspektů osobnosti, vztahy k lidem, zvládání vlastní agrese apod. Předmět je realizován ve skupinách a kombinuje vzdělávací složku se složkou interaktivní. Obsahuje vzdělávací část věnovanou určitému tématu, část samostatné práce, která nutí děti k přemýšlení a introspekci, dále obsahuje diskusní část, kde mohou děti sdílet své názory a zkušenosti a část zaměřenou na reflexi. Důležitý je důraz na evaluaci, která bývá realizována pomocí dotazníků (Jeřábková a Srbová, 2007).

    K odborně založenému působení na sebepojetí dochází v rámci některých, zvláště humanistických směrů individuální a skupinové psychoterapie. Již zmíněný přístup Carla Rogerse (na klienta orientovaná terapie) operuje například se vzájemnou kongruencí reálného a ideálního Já. Dalším příkladem jsou některé arteterapeutické, muzikoterapeutické a dramaterapeutické techniky. Se  zaměřením pozornosti na sebepojetí se lze setkat i v rámci některých druhů supervize, teambuildingových školení apod.

    Použité zdroje a literatura:

    • ATKINSON, RITA, L. et al. Psychologie. Přel. Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, s. 454 – 483, 637 – 672. ISBN 80-7178-640-3.
    • BLATNÝ, M., PLHÁKOVÁ, A. Temperament, inteligence, sebepojetí. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR, 2003, s. 87 – 141. ISBN 80-86620-05-0.
    • ERIKSON, ERIK, H. Dětství a společnost. Přel. Jan Valeška. Praha: Argo, 2002, s. 225 – 250. ISBN 80-7203-380-8.
    • Greenwald, A. G., Pratkanis, A. R. 1984. The self. In Handboookf Social Cognition, Vol. 3, ed. R. S. Wyer, T. K. Srull. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
    • HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 524. ISBN 80-7178-303-X.
    • HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Přel. Irena Štěpánková, 3. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 20 – 28, 60 – 63, 116 – 121. ISBN 80-7178-763-9. 
    • JEŘÁBKOVÁ, S., SRBOVÁ, K. Poznáváme svou osobnost: tématický okruh osobnostní a sociální výchovy Sebepoznání a sebepojetí: Lekce 2.1. Praha: Projekt Odyssea, 2007. 61 s. ISBN 978-80-87145-06-7.
    • LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, L. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998, s. 19 – 174. ISBN 80-7169-195-X.
    • MACEK, P. Adolescence. Praha: Portál, 2003, s. 35-83. ISBN 80-7178-747-1.
    • MACEK, P. Sebesystém, vztah k vlastnímu já. In Výrost, J., Slaměník, I. Sociální psychologie – Sociálna psychológia. Praha: ISV, 1997, s. 181 – 209. ISBN 80-85866-20-X.
    • MYERS, DAVID, G. Social psychology. New York: McGraw-Hill College, 1999, s. 37 – 50. ISBN 0-07-290217-5.
    • REBER, ARTHUR, S. Penguin dictionary of psychology. Harmondsworth: Penguin Books, 1995, s. 701. ISBN 0-14-051280-2.
    • ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha : Orbis, 1973. 325 s. ISBN 978-80-247-1174-4.
    • SANTROCK, JOHN, W. Adolescence. Dubuque, Iowa: Wm. C. Brown Publisher, 1987, s. 398 – 411. ISBN 0- 697-06671-1.
    • WANN, W. B., Jr., GRIFFIN, J.J., PREDMORE, S., & GANIES, B. (1987). The cognitive-affective crossfire: When self-consistency confronts self-enhancement.  Journal of Personality and Social Psychology, 52, 881-889.
    • SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal, 2002, s. 341 – 368. ISBN 80-85947-80-3.
    • ŠAFÁŘOVÁ, M. Rizikové chování v adolescenci. In Smékal, V., Macek, P. Utváření a vývoj osobnosti. Brno: Barrister & Principál, 2002, s. 191 – 208. ISBN 80-85947-83-0.
    • Tice, DM (1991). Úcta ochranu či zlepšení? Vlastní-handicap motivy a attributions liší tím, rys vlastní-úcta. věstníku osobnosti a sociální psychologie , 60, 711 do 725.
    • VÁGNEROVÁ, M. Psychologie školního dítěte. Praha: Univerzita Karlova,1997. 88 s. ISBN 80-7184-487-X.
    • VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000, s. 39 - 297. ISBN 80-7178-308-0.
    • VYMĚTAL, J.: Rogerovská psychoterapie. Praha, Český spisovatel, 1996, s. 43 - 59. ISBN 80-202-0605-1.
    • VYMĚTAL, J. Úvod do psychoterapie. Praha: Grada Publishing, 2003, s. 42 – 49. ISBN 80-247-0253-3.