Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Belgie

Stránka naposledy upravena 10:44, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    BELGIE:  časově třetím významným centrem secese se stala Belgie, zejména Brusel, kde se svým Gesamtkunstwerkem – domem inženýra Tassela – proslavil (jako zakladatelská osobnost slohu) Victor Horta (1861-1947).

    Z řady dalších belgických secesních architektů je třeba na prvních místech jmenovat Henryho van de Velde (1863-1957), jehož hlavní působiště se však nacházelo v Německu, a Paula Hankara (1859-1901), jehož vlastní dům v Bruselu (1893) je zde považován spolu s domem ing.Tassela za nejstarší secesní stavbu.

     

    VICTOR HORTA (1861 – 1947):  zakladatel a nejvýznamnější představitel belgické secesní architektury. Po dlouhých studiích na akademiích v Gentu a Bruselu a studijním pobytu v Paříži (1876-1880) působil nejdříve v projekční kanceláři královského architekta Alphonse Balata, následně se 6 let věnoval dobové malbě a studiu květin a teprve od roku 1891 zahájil vlastní tvůrčí činnost, kterou výrazně poznamenal dějiny moderní evropské architektury. Jeho hlavní přínos v  této oblasti  spočívá jednak ve vytvoření nového secesního tvarosloví, jednak ve využití železa jako konstrukčního a zároveň výtvarného materiálu na architektuře i v interiérech representativních obytných budov.

    Hlavní díla v Bruselu:

    dům ing.Tassela (Hôtel Tassel) (1892-1893; zatímco průčelí Tasselova domu má spíše historizující charakter a svědčí o vlivu gotiky, Viollet-le-Duca a neobaroka, zcela odlišným rázem vynikají interiéry stavby, především vegetativně tvarované schodiště, na jehož ústřední motiv – sloup ve tvaru květinového stvolu – navazují podobné rostlinné tvary opěrných konzol, mozaiky na podlaze i kovaného zábradlí);              

    Lidový dům (Maison du Peuple) (1896-1899; volně tvarovaný půdorys sídla Belgické dělnické strany, jakož i jeho zakřivené průčelí ze skla a velká hala s železnou konstrukcí, již předjímají konstruktivistické tendence architektury 20. století);

    Hôtel Solvay (1895-1900; další Hortův „Gesamtkunstwerk“, který postavil pro průmyslového magnáta Ernesta Solvaye, představuje nejenom vynikající ukázku dokonalé stylové souhry všech zdobných prvků interiéru, počínaje barvami drahých materiálů a konče tvarovaným kováním dveří, ale je také příkladem mistrovského zvládnutí prostoru využívajícího mj. i průhledů přes prosklené stěny).

     

    HENRY CLEMENS VAN DE VELDE (1863 – 1957):  universální umělec, jenž se vedle architektury zabýval také malbou, grafikou, knižní ilustrací, písmem i designem užitkových předmětů včetně nábytku (mj.i pro pařížský obchod Siegfrieda Binga), oděvů a koberců. V roce 1902 se usadil ve Výmaru, kde založilŠkolu uměleckých řemesel (Werkbund), v níž zavedl nové metody umělecké výchovy v duchu myšlenek Gottfrieda Sempera a hnutí Arts and Crafts. Ve své tvorbě vycházel z organické secese, kdy uplatňoval jednoduché, protáhlé a měkce zakřivené linie a masívní zdivo včetně betonu.

    Hlavní díla:

    vlastní dům v Uccle u Bruselu (1895);

    projekt divadla Champs-Elysées v Paříži (1911);

    divadlo na I.výstavě německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (1914; budova divadla, které bylo z provozních důvodů zbouráno v roce 1920, představuje názornou ukázku van de Veldova plastického a celkově kompaktního cítění architektury, ve které dával přednost masívnímu zdivu nebo betonu před kovovým skeletem. Obvyklý rostlinný nebo figurální dekor často nahrazoval oblými tvary, které připomínají buněčné struktury mikroorganismů).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova