Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 10:48, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ČECHY A MORAVA:   v 90. letech 19. století vystřídalo neorenesanci neobaroko, které uvedl do   Čech vídeňský architekt Friedrich Ohmann (1858-1927), tč. profesor architektury na pražské Umělecko-průmyslové škole (1889-1898). Jeho první pražskou neobarokní stavbou byla úprava divadla Varieté v Praze-Karlíně (1893-1898; dnes Hudební divadlo v Karlíně), kde se vedle neobarokních prvků objevily i výrazné prvky nového secesního slohu. Roku 1898 vystřídal Friedricha Ohmanna na Uměleckoprůmyslové škole v Praze mladý architekt Jan Kotěra (1871-1923), žák Otto Wagnera na vídeňské Akademii, jehož dílo již sice patří moderně, nicméně začíná několika významnými secesními stavbami.

    Tvorba významných představitelů české secesní architektury podléhala jednak vlivu vídeňské secese, jednak vlivu doznívajícího eklekticismu a historismu. K nejpočetnějším a secesně nejvýraznějším patří stavby Osvalda Polívky (1859-1931), které charakterizuje bohaté využití štukového, sochařského a malířského dekoru, zatímco významné stavby Josefa Fanty (1856-1954) a Antonína Balšánka (1865-1921) vycházejí (i přes řadu secesních prvků) z různých forem české nebo francouzské neorenesance.

    Specifický charakter má v české secesní architektuře dílo slovenského architekta Dušana Jur-koviče (1868-1947), jenž vytvořil svou zcela osobitou syntézu z prvků evropské secese, lidové architektury a anglické architektury hnutí Arts and Crafts, a Kamila Hilberta (1869-1933), jehož inspirativním zdrojem se stalo středověké, hlavně gotické tvarosloví.

     

    Charakteristika secesního dekoru: charakter architektonického dekoru lze v české secesi vyjádřit několika základními znaky, z nichž některé jsou typické také pro vídeňskou nebo francouzskou secesi:

    1.      ornamentálnost, neobvyklá barevnost a stylizace převládají nad ostatními vlastnostmi dekoru;

    2.      vybrané přírodní formy jsou na jedné straně přizpůsobeny konstrukčnímu materiálu (např. železu) a na druhé straně jeho tektonický charakter narušují;

    3.      k hlavním materiálům vnějších úprav průčelí patří kujné železo, fajáns a keramika;

    4.      ve výzdobě plochy převládají (z vegetabilních motivů) popínavé rostliny, kvetoucí větve ovocných stromů, rozvité květy, vodní rostlinstvo, (z živočišné říše) vinoucí se hadi, rozepjatá křídla, vážky, lastury, (z dynamických motivů) pohyb živlů, vlnobití nebo roztančené či jinak pohybově stylizované postavy;

    5.      výzdobné formy nevybočují z daného půdorysu secesních objektů, jako je tomu např. v archi-tektuře Antoni Gaudího.

     

    FRIEDRICH OHMANN (1858 – 1927):   vídeňský architekt a urbanista (v letech 1889-1898 profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze); významný představitel pozdního historismu (zejména neobaroka) a rané secese, jejíž vstup do pražské architektury zahájil stavbou (dnes již neexistující) kavárny Corso v ulici Na příkopě (1897-1898). Vrchol jeho zdejšího působení pak představujehotel Central v Hybernské ulici (1899-1900), který projektoval spolu se svými žáky Aloisem Dryákem a Bedřichem Bendelmayerem a v němž vyjádřil své vlastní pojetí secese, i když částečně ovlivněné Vídní.

     

    OSVALD POLÍVKA (1859 – 1931):   významný představitel pražské (representativní) architektury na přechodu mezi historismem a secesí; žák a asistent Josefa Zítka, na jehož neorenesanční názor zpočátku navazoval (budovy Pražské městské spořitelny z  roku 1892 a Zemské banky z let 1894 až 1896). Po spolupráci s Bedřichem Ohmannem, která jej přivedla k neobarokním formám, přešel k secesi (po roce 1902), v níž vytvořil svá nejlepší pražská díla.

     

    Hlavní secesní stavby v Praze:

    obchodní dům U Nováků ve Vodičkově ulici (1902-1903);

    budova Topičova nakladatelství na Národní třídě (1906-1908);

    budova pojišťovny Praha na Národní třídě (kol. r.1910; jedno z nejvýraznějších a nejčistších děl české secesní architektury vyniká vyváženou skladbou typických secesních prvků, jakými jsou např. barevné nápisy, ornamenty, mozaiky, odstupňované arkýře, kované prvky na atice a balkónovém zábradlí nebo figurální plastiky, zde od Ladislava Šalouna);

     

    DUŠAN JURKOVIČ (1868 – 1947):  slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf; hlavní představitel osobité secesní architektury vycházející z lidového stavitelství (hlavně Valašska a Slovácka) i z prvků tradiční anglické architektury, která se rozvíjela v rámci hnutí Arts and Crafts. I přes různorodost výchozích motivů, má jeho architektura specificky slovanský charakter, jenž někde nabývá až silně rázovitých a emocionálních poloh.

    Významná díla:

    turistický komplex Pustevny na Radhošti(1897-1899);

    vila na Rezku (1900-1901);

    lázeňské budovy (např. Janův dům, vila Jestřábí, Chaloupka ad.) a kolonáda v Luhačovicích (1902-1903; k nejvýznamnějším objektům výstavby nových Luhačovic patří Janův dům, jenž zde představuje jedinečnou ukázku spojení dekorativismu dobové secese (např. v užití různých florálních motivů, bohaté polychromie, hrázděného zdiva nebo skleněných tvárnic aplikovaných na polygonální vížce, jejichž nazelenalá transparentní struktura symbolizuje přítomnost léčivých vod) a konstrukčně-účelových principů vycházejících z hnutí Arts and Crafts);

    přestavba letoviska Peklo u Náchoda (1908-1909).

     

    JAN KOTĚRA (1871 – 1923): urbanista, návrhář nábytku, malíř a teoretik architektury; nejvýznamnější osobnost české individualistické moderny. Secesní architektura (vedle návrhů a realizací veřejných staveb tvoří významnou část Kotěrovy tvorby i návrhy rodinných domů a zvláště pak hrobek) představuje rané - dekorativní - období jeho tvorby, kdy navazoval na školení svého učitele (později spolupracovníka) Otto Wagnera na vídeňské Akademii. V secesním duchu zde uplatňoval jemný florální dekor, který však přizpůsoboval materiálu a účelovému využití stavby.

    Významná díla raného období:

    Peterkův dům na Václavském náměstí v Praze (1899-1900; v pořadí druhá pražská secesní stavba – obchodní dům Lva Peterky – je nejenom vynikajícím příkladem souborného secesního díla (Gesamtkunstwerku), v němž jsou vnější i vnitřní části stavby (včetně štuků, kování, mříží, svítidel atd.) zpracovány v jednotném stylovém pojetí, ale i pro Kotěru příznačné rovnováhy účelovosti (např. v užití velkých oken a rozměrné výkladní skříně)a střízlivě pojaté zdobnosti);

    Robitschkova a Elbogenova hrobka na novém židovském hřbitově ve Strašnicích v Praze (1901-1902; i v návrzích hrobek Kotěra uplatnil svoji mimořádnou výtvarně-symbolickou invenci a významně tak přispěl k vysoké úrovni funerálního umění. Zatímco Elbogenova hrobka působí spíše strohou nezdobeností a hladkou ušlechtilostí kamene, má Robitschkova hrobka, která je situovaná na tomtéž místě, celkově malebnější ráz, k němuž vedle vegetabilně tvarovaného mřížoví přispívá pětice orientálně pojatých hlavic zakončujících náhrobní stélu a čtyři náhrobní pilířky);

    Máchova vila v Bechyni (1902-1903; v projektech svých rodinných domů věnoval Kotěra mimořádnou pozornost půdorysu vnitřních prostorů, v nichž se snažil spojovat ekonomičnost a účelnost s pohodlím a novými hygienickými požadavky. Při navrhování samostatných domů v zahra-dách přitom architekt vycházel ze syntézy forem lidového umění a forem inspirovaných příkladem anglického zahradního domu, tak jako při přestavbě Máchovy vily v Bechyni);

    výstavní pavilón SVU Mánes u Kinského zahrady na Smíchově v Praze (1902;  zbořen v roce 1917);

    Trmalova vila ve Strašnicích v Praze (1902-1903);

    Okresní dům s Urbanovým grandhotelem v Hradci Králové (1901-1904; také Okresní dům v Hradci Králové představuje významný mezník ve vývoji Kotěrovy architektury, a to hlavně ve způsobu, jakým zde architekt řeší dualismus účelu a dekoru při hledání moderní(tj. historismus překonávající) architektonické formy. Například průčelí komponuje v jednotě s charakterem půdorysu a funkčním zaměřením stavby, nepřetěžuje je dekorem, ale využívá spíše přirozených efektů - např. kontrastu rustikálního zdiva a hladké omítky nebo kamenné plastiky ve funkci architektonických článků (zde od Stanislava Suchardy));

    Národní dům a divadlo v Prostějově (1905-1907; Kotěrova první velká prostorová stavba, jejíž projekt zahrnoval budovy Spolkového domu a divadla, představuje v jeho tvorbě (např. oproti Peterkovu domu) významný posun od dekorativní zdobnosti ke konstruktivní architektonické formě spojené s abstraktnějším pojetím zdobných prvků. Representativní ráz zde celé stavbě uděluje  slavnostní entré divadla v podobě dvou věžovitých pylonů svírajících vysoký štít s širokým termálním oknem).

     

    Další významná díla české secesní architektury: (příklady)

    grandhotel Evropa na Václavském náměstí v Praze (1903-1904; Alois Dryák, Bedřich Bendelmayer);

    kostel sv. Jana Křtitele ve Štěchovicích u Prahy (1907-1908; Kamil Hilbert);

    most Svatopluka Čecha v Praze (1906-1908; Jan Koula);

    Hlavní nádraží v Praze (1901-1909; Josef Fanta; dříve nádraží Františka Josefa, později Wilsonovo nádraží);

    Obecní dům na náměstí Republiky v Praze (1903-1911; Antonín Balšánek, Osvald Polívka);

    záložna ve Vršovicích v Praze (1911-1913; Antonín Balšánek).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova