Emoční inteligence je psychologickým konstruktem, který v nejširším pojetí představuje schopnost zpracovávat systém emocí a těžit z něj (Schulze, 2007). Emoční inteligence je tedy souhrn emočních schopností – kompetencí.  Díky emoční  inteligenci jsme schopni dosahovat toho, co chceme, cítit se spokojeně a vycházet s lidmi v našem okolí i sami se sebou. 

 

Vzdálené kořeny konstruktu emoční inteligence je možné vysledovat až k E. L. Thorndikeovi (1920) a jeho termínu sociální inteligence, kterým se snažil vystihnout schopnost porozumění druhým lidem, schopnost řídit je a moudře jednat v mezilidských vztazích. Bližší kořeny tohoto konstruktu leží v Gardenerově konceptu intrapersonální a interpersonální inteligence, o kterém píše ve své práci věnované mnohočetné inteligenci (1983).

 

Za zakladatele tohoto termínu bývají považováni Salovey a Meyer (1990), ale jako pojem se emoční inteligence objevila v literatuře již dříve (Leuner, 1966; Payne, 1986; Greenspan, 1989). Salovey a Meyer vytvořili první formální model a definici a uskutečnili první relevantní empirické studie. K výraznější popularizaci a k širšímu představení tohoto konstruktu přispěl až Goleman (1995, u nás 1997). Poté, co v tomtéž roce Nancy Gibbsová vyzdvihla jeho knihu „Emoční inteligence: proč může být emoční inteligence důležitější než IQ“ v časopise Time, se tato kniha stala bestsellerem a výrazně ovlivnila většinu dalších vědeckých konceptualizací. Následně se objevilo mnoho modelů emoční inteligence, kde však většinou modely a data příliš nesouhlasily, chyběla i souvislost s empirickými důkazy a empirické studie byly většinou realizovány bez opory v teorii. O tom, že se v případě emoční inteligence nejedná o jednotný konstrukt, podobně jako je tomu např. u konstruktu osobnost, svědčí i velké množství metod zaměřených na měření tohoto konstruktu. Podle některých autorů (Schulze, 2007, s. 213) je tomu tak proto, „že tato oblast uvízla v preparadigmatickém stadiu, kdy jsou vyvíjeny dotazníky bez příslušného odkazu k psychometrické či věcné teorii, z níž by vycházely. Většina autorů a uživatelů těchto nástrojů je stále ovlivněna představou, že EI je jednotný konstrukt, který lze měřit sebepopisnými dotazníky nebo testy maximálního výkonu nebo v provizorních úkolech, bez odkazu k jeho konceptualizaci nebo bez nomologické sítě nebo interpretace výzkumných zjištění.“ (Schulze, 2007)

 

Otázka, zda EI skutečně popisuje novou smysluplnou psychologickou charakteristiku, nebo zda jde pouze o nové označení existujících konstruktů, zůstává vzhledem k obrovské rozmanitosti existujících psychologických konstruktů a základních teorií otevřená. Předpoklad, že emoční inteligence tvoří základ interpersonálních dovedností, vychází z různých teorií o funkci emocí, které vesměs vycházejí z premisy, že lidé jsou ze své podstaty sociální bytosti. Navzdory své popularizaci nebyla tvrzení, že emoční inteligence je důležitější než tradiční inteligence, dosud empiricky potvrzena. Přestože tradiční inteligence je i nadále hlavní dimenzí předikující úspěch a přizpůsobení, patří emoční inteligence mezi další důležité zdroje informací zejména s ohledem na její význam pro sociální důsledky (Schulze, 2007).

  

Je neoddiskutovatelné, že kvalita emoční inteligence ovlivňuje naše prožívání života ( např. schopnost prožívat štěstí ), ovlivňuje důvěru ve vlastní síly, schopnost motivovat sebe sama a dosahovat toho, co chceme, stejně jako jednat s druhými lidmi. Při zhruba stejné inteligenci rozhodují o úspěchu v životě i ve škole emoční kvality. Klasickou školní situací, kde se projevuje schopnost zvládat emoce, je dovednost zvládat trému a úzkost během zkoušení. Emoční inteligenci se děti učí napodobováním. Emoční inteligenci je možné zvyšovat tréninkem i v dospělém věku.

vztahující se k vlastní osobě (podle Golemana):

 

1. Sebeuvědomění

2. Sebekontrola

3. Motivace

vztahující se k mezilidským vztahům 

4. Empatie

5. Umění ovlivňovat

6. Týmová práce a skupinové IQ