Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Itálie

Stránka naposledy upravena 12:00, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Rané baroko (1590 - 1625):

    Římská škola:  nejvýznamnějším centrem italského malířství 17. století (seicenta) byl, tak jako v architektuře a sochařství,Řím, a to především díky velkému množství zakázek (fresek i závěs­ných obrazů) do kostelů, soukromých kaplí, uměleckých sbírek a paláců, jejichž zadavateli byli jed­nak papežové (Pavel V., Urban VIII., Inocenc X. a Alexandr VII.) s rozsáhlou klientelou svých pří­buzných a přátel, jednak nově vznikající řády (oratoriáni, jezuité, theatini aj.) zakládané v sou­vislosti s protireformací a požadující do svých nově budovaných kostelů representativní výzdobu.

    Již od počátku barokní malby se zde rozvíjely dva hlavní, navzájem protikladné směry:

    Øsměr barokního realismu, za jehož zakladatele je považovánMichelangelo Merisi zvaný podle svého rodiště v LombardiiCaravaggio (1573-1610);

    Øsměr barokního klasicismu, jehož representanty byli členové rodiny Carracciů, především Annibale Carracci (1560-1609), a jejich následovníci, kteří přišli do Říma z Bologni.

    MICHELANGELO MERISI zv. CARAVAGGIO (1573 - 1610):  zakladatel a nejvýznamnější před­stavitel realistického směru barokní malby, typ geniálního novátora, jehož umění zásadně ovlivnilo další vývoj malířství v Itálii i v ostatní Evropě. Z hlediska obsahu vnesl do svých mytologických    a náboženských témat dosud nebývalou míruzesvětštění projevující se mj. zájmem o prosté lidi, kte­ré pro své obrazy často vyhledával na ulicích a v krčmách, a o obyčejné věci, které bývají jakozá­tiší součástí jeho figurálních kompozic. Jako hlavní výrazový prostředek používal ostré bočnísvět­lo,kterým v prudkém kontrastu s temným pozadím (metodatemnosvitu, it. chiaroscura) dosahoval plastické modelace tvarů a expresívnídramatizace svých výjevů.

    Po svém příchodu do Říma (kol.r.1590) prožil krátký dobrodružný život, kdy byl několi-    krát vězněn a nakonec musel uprchnout do Neapole, když v šarvátce zabil svého soka. Na Maltě vstou­pil do řádu maltézských rytířů, byl opět uvězněn a znovu uprchl na Sicílii, odkud se chtěl dostat zpátky do Říma, ale zemřel vysílením, když čekal v přístavu Porto ď Ercole na loď.

    Hlavní díla raného období (do r. 1600):

    Věštkyně (po r. 1594; Louvre, Paříž; jedno z vynikajících děl Caravaggiova raného období, kdy se věnoval především světské tématice, ukazuje tohoto umělce jako pronikavého znalce lidské psy­chiky a prostředí, ve kterém žil a tvořil);

    Loutnista (kol. 1595; Ermitáž, Sankt Peterburg; jedno z nejlepších děl Caravaggiova raného ob­dobí, které vytvořil pro svého mecenáše kardinála Francesca del Monte, je zřejmě portrétem uměl­cova přítele-hudebníka, jehož jméno Gallus je napsáno na otevřeném notovém partu, který leží před loutnistou na stole);

    Bakchus (kol. 1595; Ermitáž; Sankt Peterburg; známý obraz Bakcha s košíkem plným ovoce        a po­hárem vína je dalším příkladem toho, jak Caravaggio odvrhl idealizovanou estetiku umělců pozdní renesance a místo antických soch, které používali jako modely manýristé, dával přednost přiroze­nému půvabu mladíků z ulice);

    Obětování Izáka (1594-1596; Galleria degli Uffizi, Florencie);

    Odpočinek na útěku do Egypta (1594-1596; Galleria Doria-Pamphili; Řím);

    Košík sovocem (kol. 1596; Palazzo dell’Ambrosiana, Miláno; jedno z prvních malířovýchzáti­ší, jehož varianty se objevují na obrazech jeho Bakchů či například na prostřeném stole Večeře       v Emauzích);

    Večeře v Emauzích (1596-1598; National Gallery, Londýn);

    Vítězný Amor (1598-1599; Staatliche Museen, Berlín-Dahlem; plátno namalované pro markýze Vincenza Giustinianiho je typickou ukázkou Caravaggiovysekularizace mytologických námětů,kdy si pro postavy zobrazovaných božstev vybírá jako modely obyčejné lidi ze svého prostředí, je­jichž vnější vzhled, i s určitými tělesnými nedokonalostmi, nijak neidealizuje).

    Hlavní díla vrcholného období (1600 - 1606):

    Povolání sv. Matouše (1598-1601; kaple sv. Matouše v kostele San Luigi dei Francesi, Řím. Na obraze Povolání sv. Matouše, který je jedním ze tří obrazů, které objednal francouzský kardinál Matthieu Cointrel(Contarelli) pro kapli svého patrona sv. Matouše, Caravaggio v ničem nerespektuje ani tradiční ikonografii, ani obsah novozákonního textu a klade výjev do jakési římské hospody, kde se budoucí apoštol právě nachází ve společnosti hazardních hráčů);

    Umučení sv.Matouše (1598-1600; kaple sv. Matouše v kostele San Luigi dei Francesi, Řím. V dalším z obrazů pro Contarelliho kapli(na němž Caravaggio zachytil jako diváka také sám sebe) hraje hlavní dramatickou rolisvětlo, které zde z absolutně temného pozadí vykrajuje ostře nasvětlené po­stavy, především postavu mladého biřice ve středu kompozice, který se právě chystá probodnout mučedníka mečem);

    Sv. Matouš s andělem (1600-1601; kaple sv. Matouše v kostele San Luigi dei Francesi, Řím. Dílo představuje druhou přepracovanou a značně pozměněnou variantu téhož námětu, kde byl sv. Matouš zobrazen v duchu Caravaggiova drsnéhoverismu jako starý, unavený muž se špinavými chodidly);

    Obrácení sv. Pavla (1601; Cappella Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo, Řím. Obrazy       s Obrácením sv. Pavla a Ukřižováním sv. Petra, jež mj. patří k nejvýznamnějším dílům Caravaggiova římského období, jsou zároveň příkladnou ukázkou umělcova způsobu zpracování nábožen­ských témat, v nichž přítomnost nebeských bytostí či duchovní energie často nahrazuje intenzívním proudem světla);

    Ukřižování sv. Petra (1601; Cappella Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo, Řím);

    Kladení do hrobu (1602-1604; Pinacoteca Vaticana, Řím. Jako řadě jiných Caravaggiových ob­razů, vytýkali zadavatelé i obrazu Kladení do hrobu příliš hrubý způsob provedení, jenž podle nich neod­povídal vážnosti náboženského tématu i jednajících osob(přesto se stal obraz zdrojem inspirace mnoha vý­znamných umělců, mimo jiných i Rubense, Fragonarda, Géricaulta a Cézanna) );

    Loretánská Madona (1603-1605; kostel SanťAgostino, Řím. Zatímco diagonála klesající z levého do pravého rohu obrazu symbolicky spojuje nebeskou sféru(representovanou P. Marií s Ježíškem)   s pozemskou sférou(representovanou adorujícími vesničany), diagonála klesající z pravého do levého rohu zde obě sféry symbolicky rozděluje);

    Davidshlavou Goliášovou (1605-1606; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Podobně jako na variantě stejnojmenného plátna chovaného v římské sbírce rodiny Borghese, zobrazil Caravaggio    i v tomto díle svoji vlastní podobiznu do uťaté hlavy obra Goliáše);

    Smrt Panny Marie(1605-1606; Louvre, Paříž).

    Hlavní díla pozdního období (od r. 1607):

    Růžencová Madona (1606-1607; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Jako nejtradičněji pojaté Caravaggiovo dílo, měla Růžencová Madona(s hierarchicky uspořádanými postavami P. Marie, sv. Dominika, řeholníků, donátora a skupiny klečících lidí) ve své době mimořádný ideologický a ikonografický význam: stala searchetypem barokního oltářního obrazu, jehož pojetí plně odpovídalo duchu mariánské zbožnosti, v níž mají světci roli prostředníků mezi Pannou Marií a prostým lidem);

    Stětí sv. Jana Křtitele (1608; katedrála v La Vallettě, Malta);

    Bičování Krista (1606-1610; kostel San Domenico, Neapol);

    Salomé s hlavou sv. Jana Křtitele (1610; National Gallery, Londýn. V posledních letech svého krátkého života vytvářel Caravaggio obrazy, ve kterých převažuje temnota nad světlem, vr­cholí patos a stupňuje se dramatická pochmurnost. Takový je i obraz Salomé s hlavou sv. Jana Křtitele, do jehož sťaté hlavy(podobně jako v obraze Davidashlavou Goliášovou) symbolicky vložil svoji podobiznu).

     

    Caravaggiovi následovníci:  ačkoliv Caravaggio neměl žádné žáky, ovlivnil řadu mladých umělců, kteří přišli do Říma během prvního desetiletí seicenta. Ti důsledně uplatňovali techniku chiaroscura        a (na rozdíl od klasicistů) studium podle živého modelu. K nejvýznamnějším z nich patřili:

    ♦       Orazio Gentileschi Lomi (1565-1647), jenž přišel do Říma z Pisy, a proto ve své malbě uplat­ňoval vedle Caravaggiova tenebrismu i prvky florentského manýrismu (hlavně ostrou obryso­vou linii a světlé lomené barvy);

    ♦       Carlo Saraceni (1579-1620), jenž přišel do Říma z Benátek a zpočátku zde pracoval pod vli­vem významného německého krajináře Adama Elsheimera;

    ♦       Artemisia Gentileschi (1597-po 1651),dcera a žačka Orazia Gentileschiho, jež se po působení v Říme a Anglii usadila v Neapoli, kde pracovala mj. i pro španělský dvůr. Často vytvářela díla s drastickými scénami, v nichž hrají hlavní roli ženy (např. apokryfní příběh o statečné Júditě, která pronikla do tábora Asyřanů a uřízla jejich vůdci Holofernovi hlavu, vyobrazila umělkyně dokonce v několika variantách chovaných ve Florencii, v Neapoli a jinde).

     

    Bolognská škola:  druhé nejvýznamnější centrum italské barokní malby vzniklo v Bologni,kde tři čle­nové rodinyCarracciů – Lodovico (1555-1619),Agostino (1557-1602)a Annibale (1560-1609) –

    založili roku 1585 vlastní malířskou akademii, která měla systematicky školit mladé umělce v duchu nejlepších tradic renesančního malířství. Důraz se zde kladl především na kresbu (podle modelů i podle přírody), za jejíž nedostižný vzor byla považována kresba Raffaelova, a studium ob­razů proslulých mistrů - mj. Michelangela, Tiziana, Correggia a Giulia Romana.

    Umělecky nejvýznamnějším představitelem bolognské školy bylAnnibale Carracci, jehož styl, silně ovlivněný Michelangelem, se stal vzorem monumentální, klasicistně orientované malby. K nejlepším žákům bolognské akademie patřili:

    ♦       Domenico Zampieri zv. Domenichino (1581-1641), nejdůslednější klasicista bolognské školy, spolupracovník Annibale Carracciho při výzdobě Farnéské galerie v Římě a autor nástěnných maleb kostelů v Římě (San Luigi dei Francesi, Sanť Andrea della Valle, San Carlo ai Catinari) a v Neapoli (Cappella del Tesoro);

    ♦       Guido Reni (1575-1642), nejnadanější a zároveň nejoriginálnější z žáků bolognské akademie, jenž svou klasicistní malbu oživoval zvýšenou citovostí a originální barevností; k jeho nejlep­ším dílům patří, vedle proslulé freskyAurory (1613-1614; Casino Rospigliosi, Řím), řada pláten s mytologickými a biblickými náměty, např.Závod Atalanty a Hippomena (kol. 1625; Galleria Nazionale, Neapol),Pieta se světci (1614-1616; Pinacoteca Nazionale, Bo­logna),Vraždění neviňátek (1611; Pinacoteca Nazionale, Bologna) nebo jedna z variant Únosu Deianeiry (po r. 1630) chovaná v Obrazárně Pražského hradu;

    ♦       Giovanni Francesco Barbieri zv. Guercino (1591-1666),tvůrce oltářních obrazů a nástrop­ních fresek(Aurora; 1621-1623, Casino Ludovisi, Řím), v jejichž dynamičnosti, barevnosti  a prudkých perspektivních zkratkách se stal předchůdcem vrcholně barokního stylu římského freskaře Pietra da Cortony.

    ANNIBALE CARRACCI (1560 - 1609): zakladatel a hlavní představitel italského barokního klasi­cismu. Vytvořil vlastní (i když eklektický)styl,který je dokonalou syntézou klasické (antikizující) renesanční formy s michelangelovskou kresbou a benátským kolorismem. Zároveň položil základy klasické krajinomalby, jejíž formy v podobě ideální a heroické krajiny později rozvíjeli Francouzi Claude Lorrain a Nicolas Poussin.

    Hlavní dílo:

    výzdoba Farnéské galerie (1597-1604; Palazzo Farnese, Řím. Nástěnné malby na stropě gale­rie Farnéského paláce, které Annibale Carracci vytvořil ve spolupráci se svým bratrem Agostinem  a Domenichinem na objednávku kardinála Odoarda Farneseho, představují umělcovo vrcholné dílo, v němž mohl naplno uplatnit svoji představu ideální (renesanční) obrazové formy. Základním obsa­hem výzdobného programu galerie měla být jednak oslava farnéského rodu, jednak idea, že moc     a síla božské lásky je schopna povznášet a formovat lidskou duši. Mezi obrovským množstvím sku­tečných i namalovaných dekorativních prvků(atlantů, hermovek, karyatid, girland, kartuší apod.), které se střídají s přenosnými obrazy, medailony a nezarámovanými figurálními scénami, dominuje 5 obra­zů ve středním pásu klenby, z nichž je významově a umělecky nejdůležitější výjev sTriumfálním průvodem Bakcha a jeho manželky Ariadny oživený množstvím roztančených bakchantek, Satyrů a dalších božstev, jež zde v bujném veselí manželský pár doprovázejí).

    Další díla:

    Nanebevzetí P. Marie (1588; Gemäldegalerie, Drážďany);

    Odpočinek na Útěku do Egypta (kol.r.1600; Ermitáž, Sankt Peterburg. Jedna z nejlepších Carracciových krajinomaleb s figurální stafáží (další variantu téhož námětu chová římská Galleria Doria Pamphili), jimiž se stal zakladatelem tohoto žánru);

    Tři Marie u hrobu (kol.r. 1605; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Pieta (Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

    Florentská škola:  z konzervativního manýrismu, který přetrvával na přelomu 16. a 17. století ve Flo­rencii, vybočovala pozdní tvorbaCristofana Alloriho (1577-1621), kdy vytvořil své nejvýznam- nější díloJudita s hlavou Holofernovou (1610-1616; Galleria Pitti, Florencie) překonávající manýrismus jak svou jasnou kompozicí tříčtvrtečních postav, tak i vytříbenou realistickou barev­ností.

    Benátská škola:  za zakladatele tzv. novobenátské malby je považovánDomenico Fetti (kol. 1589- 1623),který se sice vyučil v Římě a působil jako dvorní malíř v Mantově, ale nakonec se usadil     v Benátkách. S oblibou se zabýval příběhy biblických podobenství, které maloval uvolněným ruko­pisem v prosvětlených a pastózně nanášených barvách.

    Vrcholné baroko (1625 - 1675):

    Římská škola:  charakter římského vrcholně barokního malířství určovaly (tak, jako v raném baroku) dva hlavní směry:

    Ø  klasicistní, kompozičně vyvážená malba s nemnoha postavami navazující na odkaz bolognské akademie, kterou zde representovaliAndrea Sacchi (1599-1661), autor fresek v Palazzo Barberini (např.Boží Moudrost; 1629-1633), a jeho žákCarlo Maratta (1625-1713);

    Ø  iluzívní nástropní malba s mnoha figurami, kterou representovala tvorba freskařůPietra da Cortony (1596-1669) aGiovanni Lanfranca (1582-1647), jenž pracoval střídavě v Neapoli (kde v roce 1641 namaloval fresku v kupoli Cappella di San Gennaro) a v Římě (kde je jeho vr­cholným dílem freska v kupoli kostela Sanť Andrea della Valle vytvořená v letech 1624-1628).

    Vedle tradiční mytologické a náboženské malby existovala v Římě i žánrová malba, které se věnovali hlavně umělci přicházející z Nizozemí. Jejich obrázky pouličních a hospodských scének stoupenci klasického umění pohrdali a nazývali je posměšněbamboccianti podle přízviska „il Bamboccio“ (cvalík, mrňous) hlavního představitele těchto malířůPietera van Laera (1599-1642).

    PIETRO BERRETTINI DA CORTONA (1596 - 1669):  malíř a architekt; hlavní představitel římské­ho vrcholného baroka. Jako malíř vynikl především rozměrnýminástropními freskami, které jsou zaplněny mnoha postavami, mají dynamickou kompozici a pomocí iluzivně malovaných architek­tonických článků ruší hranice skutečné architektury a otevírají klenbu do nekonečného nebeského prostoru.

    Hlavní díla v Římě:

    freska Triumf Boží Prozřetelnosti (1633-1639;Velký sál v Palazzo Barberini. Obsahem im­pozantní fresky je mimo název i apoteóza rodiny Barberiniů, z níž pocházel také papež Urban VIII., jehož erb se třemi včelami ve znaku zde unáší k nebi pětice andělských bytostí);

    Únos Sabinek(kol. 1629; Palazzo dei Conservatori. Obraz s vyobrazením legendární události   z historie starověkého Říma namaloval Cortona pro kardinála Sacchettiho, který chtěl daným ná­mětem poukázat na zdejší starousedlictví svého rodu);

    fresky v Chiesa Nuova (Novém kostele) (1647-1665; dříve Santa Maria in Vallicella; loď, kupole, apsida);

    fresky v Galleria Pamphili(1651-1654; Palazzo Pamphili. Podle výkladu historiků lze námět fresky v galerii rodinného paláce Inocence X., jímž jeposlední etapa Aeneovy bludné cesty po zničení Tróje,chápat symbolicky jako cestu ducha vedoucí odvita voluptuosa (poživačného         a zahálčivého života symbolizovaného na obraze hořící Trójou)přesvita activa (tj. aktivní, činorodý život, symbolizovaný na obraze Kartágem)kvita contemplativa (kontemplativní, duchovně rozjímavý život, symbolizovaný na obraze Ří­mem)).

    Benátská škola:v tradici benátského kolorismu pokračoval Bernardo Strozzi zv. II Cappuccino    (1581-1644) narozený v Janově a od roku 1630 působící v Benátkách. Ve svém malířském projevu spojoval velmi různorodé podněty, mj. i vlámské a především Caravaggiovy malby, jejíž výrazný šerosvit uplatňoval hlavně při tvorbě velkých oltářních obrazů (např. v obrazechSv. Vavřinec    a Sv. Antonín Paduánský v kostele San Nicolò da Tolentino v Benátkách).

    Neapolská škola:  třetím nejvýznamnějším centrem italského barokního malířství se stalaNeapol (patří­cí v letech 1516-1700 spolu se Sicílií španělským Habsburkům), největší středomořský přístav a středisko obchodu se 450-ti tisíci obyvateli. Působilo zde mnoho umělců (většinou nepocházejících     z Neapole), kteří získávali zakázky nejenom od církve a řeholních řádů, ale i od španělských místo- králů, místní aristokracie, velkostatkářů a obchodní šlechty. Z mnoha různorodých malířských smě­rů se zde nejvíce prosazoval naturalismus a temnosvit Caravaggiových následovníků a v menší míře i klasicismus stoupenců bolognské akademie.

    Dva krátké Caravaggiovy pobyty v Neapoli (1607 a 1609) výrazně ovlivnily charakter zdejší umělecké tvorby, mimo jiné i dílaArtemisie Gentileschi (1597-po 1651) a čelného představitele neapolské školyJusepe Ribery (1591-1652).

    K dalším významným neapolským malířům patřili:

    ♦       Salvator Rosa (1615-1673), mj. i rytec, básník a hudebník, jehož oblíbeným námětem byly ob­razy bitev a romantických krajin s mytologickou stafáží;

    ♦       Giuseppe Recco (1634-1695),Giovanni Battista Ruoppolo (1629-1693)a Paolo Porpora (1617-1673),tvůrci rozměrnýchzátišís květinami, ovocem, rybami i kuchyňským nádobím;

    ♦       Luca Giordano (1632-1705), žák Jusepe Ribery a mimořádně produktivní malíř (vytvořil ko­lem 5000 obrazů všeho druhu), jenž pracoval nejenom v Neapoli, ale i v Římě, Florencii, Be­nátkách a Bergamu, jakož i ve Španělsku, kde namaloval fresky v Escorialu, a v Madridě.

    JUSEPE RIBERA (1591 - 1652):  zv. Lo Spagnoletto; hlavní představitel neapolské malířské školy. Na­rodil se ve španělské Valencii, kde získal školení u zdejšího malíře Francisca Ribalty, ale brzy Špa­nělsko opustil a po kratších pobytech v Parmě, Benátkách a Římě se trvale usadil v Neapoli (1616), kde si zavedl velkou dílnu s mnoha žáky a ovládl místní umělecký trh. Zpočátku maloval ponuré obrazy s hrůznými scénami mučených světců ve stylu Caravaggiova tenebrismu a drsného realismu, které však později vystřídal klidnou, niterně zaměřenou malbou vyznačující se vynikajícím kolori­tem a mistrně zvládnutými světelnými efekty.

    Hlavní díla:

    Mučenísv.Bartoloměje (kol.1630; Prado, Madrid. Zatímco slavný obraz s Mučením sv. Bar­toloměje zobrazuje spíše přípravy na vykonání světcovy popravy, jiná Riberova díla tohoto druhu (jako například Mučení sv. Bartoloměje ze sbírek v Museo de Bellas Artes de Cataluña v Barceloně) předvádějí po­dobné scény v mnohem drastičtější podobě);

    Zápas dvou žen (1636; Prado, Madrid. Podle tradice zvěčnil Ribera v dramatické a barevně vy­tříbené scéně událost, k níž došlo roku 1552 v Neapoli, kdy se kvůli mladému muži jménem Fabio de Zeresola utkaly v souboji na meče dvě neapolské šlechtičny - Isabella de Carazi a Diambra de Petinella);

    Apollón a Marsyás (1637; Museo Nazionale di San Martino. Dramatičnost drastické scény, na níž Apollón(syn nej vyššího boha Dia) stahuje kůži z těla fryžského satyra Marsya, umělec vystupňoval pomocí kontrastu mezi Marsyovou tváří znetvořenou utrpením a spanilými rysy Apollóna, jenž svůj hrůzný čin provádí s až obřadně vznešeným klidem);

    Chlapec s koňskou nohou (1652; Louvre, Paříž. Riberovy realistické portréty zmrzačených nebo jinak nemocných lidí působí na diváka stejnou silou bezprostřední pravdivosti a individuali­zované lidské důstojnosti, jako portréty dvorních šašků a trpaslíků jeho o něco mladšího krajana Diega Velázqueze).

    Další díla:

    Sv.Jeroným(1624; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Archimédés(1630; Prado, Madrid);

    Sv.Jeroným(1646; Národní galerie, Praha);

    Sv.Ondřej(1647; Prado, Madrid).

    Pozdní baroko a rokoko (1675 - 1750):

    Římská škola: v Římě pokračoval vývoj monumentálnínástropní fresky, která pokrývala stále větší plochy a obsahovala stále více postav. VedleGiovanni Battisty Gaulliho zv. Baciccia (1639- 1709),jehož vrcholným dílem je freskaTriumfu jména Ježíš (1679) na klenbě hlavní lodi kostela II Gesù v Římě, zde patřil k nejvýznamnějším představitelům tohoto oboru jezuitaAndrea Pozzo (1642-1709), malíř nebývalé invence a představivosti, jehož specialitou bylo perspektivní    zobrazování architektur. V úchvatnéAlegorii misijní činnosti jezuitů (1691-1694) v hlavní lodi římského kostela Sanť Ignazio zcela odstranil hranice mezi chrámovým prostorem a iluzívní nebeskou sférou, přičemž na podlaze vyznačil místo, odkud lze získat nejlepší dojem z perspektivní konstrukce celého obrovského obrazu o rozměrech 17 x 36 metrů.

    V první polovině 18. století se v Římě také rozvíjely formy antikizujícíideální krajiny, jejíž základy položil již Annibale Carracci, a zvláště pakveduty,v nichž umělci kombinovali prvky kra­jinářské malby s topografickými technikami. Vznikaly jednak tzv. „přesné veduty“ (vedute esatte), zachycující fotograficky a topograficky přesný obraz domů, osob a struktury terénu, jednak tzv. „fantastické veduty“(vedute ideate) patřící do skupinycapriccií - obrazů s fantastickou, bizarní či jinak zvláštní tématikou. Zatímco k představitelům prvního typu vedut patřil především římský ma­lířGiovanni Paolo Pannini (1691-1765),rodák z Piacenzy, jehož oblíbeným námětem byly výjevy ze života římského obyvatelstva zasazené do přesně a detailně prokreslené architektury, předním tvůrcem fantastických vedut (ale i romantických záběrů antických ruin) bylGiovanni Battista Pi- ranesi (1720-1778) zvaný „Rembrandt architektury“,  jehož nejslavnějším dílem je cyklus šestnácti imaginativních leptů s názvemVězení.

    Bolognská škola: posledním velkým malířem bolognské školy bylGiuseppe Maria Crespi (1665- 1747) zvaný Lo Spagnuolo, žák Carla Cignaniho, jehož prostřednictvím zpočátku navazoval na kla­sickou tradici bolognské akademie, brzy však přešel k realismu (cyklusSedm svátostí; 1710- 1712; Gemäldegalerie, Drážďany) a k technice caravaggiovsky šerosvitné malby.

    Neapolská škola: nejvýznamnějším žákem Lucy Giordana a předním malířem pozdního baroka v Nea­poli bylFrancesco Solimena (1657-1747), všestranný umělec a mistr všech malířských žánrů,       v jehož charakteristickém stylu vynikají manýristicky ostré kontrasty barev a odvážné perspektivní zkratky.

    Některé práce Solimenových žáků -Corrada Giaquinta (1703-1765),Jacopa Amigoniho (1682-1752) aGiuseppa Bonita (1707-1789) - již nesou všechny znaky hravě odlehčené a pro­světlené rokokové malby, jak ji representují François Boucher ve Francii a Giovanni Battista Tie- polo v Benátkách.

    Janovská škola:  v první polovině 18. století působil v JanověAlessandro Magnasco (1667-1749) zva­ný II Lissandrino, jehož dílo, zabývající se obskurní tématikou kajících se řeholníků a poustevníků, sabatů čarodějnic, jeskyní, hřbitovů či spiritistických seancí, zaujímá zcela originální postavení       v žánru tehdy oblíbených „capriccií“.

    Benátská škola: v 18. století se benátská škola stala nejvýznamnější školou italského malířství. Dlouhý vývoj benátské malby, začínající již v rané renesanci Giovanni Bellinim, zde vyvrcholil v umění Giovanni Battisty Tiepola (1696-1770),hlavního představitele rokokové fresky a malířské techni­ky luminismu. Jeho bezprostředními předchůdci v malířském novátorství byli:

    -        Sebastiano Ricci (1659-1734), rodák z Belluna, jenž zprostředkoval benátské rokokové malbě jednak umění malířů z Bologne (a z dalších uměleckých středisek), kde trávil svá učednická      a studijní léta, jednak umění Paola Veroneseho, jehož vlivem zcela opustil tradiční šerosvit        a pro­světlil svou malířskou paletu, jak je vidět např. na obrazePanny Marie se světci (1708) v kostele San Giorgio Maggiore v Benátkách;

    -        Giovanni Battista Piazzetta (1682-1754), žák Giuseppa Crespiho v Bologni, tvůrce nábožen­ských(Triumf sv.Dominika; 1725-1727; kostel Santi Giovanni e Paolo, Benátky) a pastýř­ských obrazů(Věštění zruky; 1740; Galleria del’Accademia, Benátky), jehož chladný, ba­revně tlumený kolorit a jemně odstupňovaná škála polotónů výrazně ovlivnily rané Tiepolovo dílo.

    V rámci rozmanité tvorby benátských malířů patřily k nejvyhledávanějším druhům obrazů veduty zachycující romanticky malebné nebo representativní pohledy na dóžecí město, jejichž nejpřednějšími representanty byliAntonio Canal (1697-1768) zv. Canaletto,jeho synovec a napodo- bitelBernardo Bellotto (1720-1780)a Tiepolův švagr Francesco Guardi (1712-1793).

     

    GIOVANNI BATTISTA TIEPOLO (1696 - 1770):  žák benátského malíře Gregoria Lazzariniho; nej- významnější malíř italského rokoka a zároveň poslední velký malíř benátské školy. Vynikl přede­vším jako tvůrce rozměrných (nástropních)freskových cyklů, v nichž díky své představivosti ma­ximálně vystupňoval jak veškerý patos, teatrální nadsázku a dynamičnost baroka, tak i typickou lehkost, citovost a hravost rokoka. Podobně, jako jeho velký předchůdce a vzor Paolo Veronese, kladl důraz na efektnívýpravnost svých výjevů, v nichž jako hlavní výrazový prostředek užívá světlo (techniky tzv. luminismu), kterým prosvětluje barvy, efektně nasvěcuje scénu a zároveň změkčuje a vizuelně odlehčuje tvary.

    Jako velmi žádaný a proslulý malíř působil nejenom v Benátkách, ale i v dalších městech se­verní Itálie (v Udine, Miláně, Bergamu, Vicenze) a nakonec i v cizině ve službách würzburgského knížete a biskupa Karla Filippa von Greiffenklau a španělského krále Karla III.

    Hlavní díla raného období:

    výzdoba v Palazzo Sandi v Benátkách (1724-1725; mimo mytologickou freskuSíla vý­mluvnosti na stropě hlavního sálu, namaloval Tiepolo v rámci výzdoby paláce ještě tři plátna(Apol- lón a Marsyás, Odysseus objevuje Achilla mezi dcerami LykomédovýmiaHéraklés a Antaios) chovaná dnes   v soukromé sbírce v Castelgombertu u Vicenzy);

    fresky v dómu v Udine (1726; monochromní fresky, jež zde zdobí kapli Nejsvětější svátosti, představují jednakLetící anděly v klenbě, jejichž dokonalá modelace působí dojmem volně zavě­šených plastik, jednak biblické výjevyAbrahámova snu aObětování Izáka umístěné po obou stranách oltáře);

    soubor pláten pro Ca’ Dolfin v Benátkách (1725-1730; soubor pláten, dnes rozptýlený na třech místech ve Vídni(Kunsthistorisches Museum), New Yorku(Metropolitan Museum) a Sankt Peterburgu(Ermitáž), obsahuje 10 obrazů na náměty z římských dějin, např.Dobytí Kartága,Scipionův tri­umf čiMaximus před kartaginským senátem);

    freskový cyklus v Palazzo Dolfin v Udine (1726-1728; cyklus fresek, jímž Tiepolo vyzdo­bil někdejší sídlo aquilejského patriarchy, Benátčana Dionisia Dolfina, vyniká mistrovským využi­tím světelných kvalit barvy i dokonalou plasticitou postav virtuózně vkomponovaných do iluzívních perspektivních prostorů);

    fresky v Palazzo Dugnani (Casati) v Miláně (1731; ústředním tématem výzdoby hlavního sálu je alegorieVelkomyslnosti(jedna z nejvíce poškozených fresek z doby 1. i2. svčtové války) doplněná Pádem démonických bytostí, jejichž kompoziční schéma malíř použil i v dalších výzdobných cy­klech, např. v Arcibiskupském paláci v Udine nebo v knížecí rezidenci ve Würzburgu).

    Hlavní díla vrcholného období:

    fresky v kapli Colleoniů v Bergamu (1732-1733; hlavním námětem výzdoby kaple, kterou vybudoval Giovanni Antonio Amadeo jako mauzoleum rodu Colleoni, jsou epizody ze života sv. Jana Křtitele);

    fresky v Palazzo Labia v Benátkách (1747-1750; k nejproslulejším dílům freskového sou­boru v paláci Labia, který je nepřímou apoteózou stejnojmenného rodu, patříSetkání Antonia       s Kleopatrou aKleopatřina hostina,jejichž iluzivní architektonický rámec v rokokovém stylu vytvořil Tiepolův pomocník Mengozzi Colonna);

    fresky v knížecí rezidencive Würzburgu (1751-1753; vedle výzdoby vily Valmarana u Vicenzy a královského paláce v Madridu, tvoří fresky ve würzburgské rezidenci Tiepolův nejroz­sáhlejší výzdobný program, jenž zde ve výzdobě Císařského sálu(jednak alegoricky pojatým obrazem Barbarossovy svatbyna stropě, jednak historickými obrazyInvestitury biskupa Haraldana stěnách)a především representativního schodiště(s mytologickým obrazemOlympua alegoriemi čtyř světadílů -Evropy, Asie, Afri­kyaAmeriky) nabývá komplexní podoby jakési „obrazové encyklopedie“, v níž jsou symbolicky vyjádřeny humanistické aspirace doby);

    fresky v kostele della Pieta v Benátkách (1754-1755; v kostele, jehož interiér působí doj­mem spíše koncertního sálu, provozovaly hudbu chovanky přilehlého Nalezince, čemuž odpovídá   i Tiepolovo pojetí ústřední nástropní freskyTriumfu víry,na níž zobrazil korunování Panny Marie v gloriole andělů s velkými křídly hrajících na nejrozmanitější hudební nástroje).

    Hlavní díla pozdního období:

    fresky ve vile Valmarana (zv. U trpaslíků) u Vicenzy (1757; na realizaci zdejšího roz­sáhlého souboru fresek, jejichž náměty jsou různé výjevy z eposůIliady,Aeneidy, Zuřivého Ro- landa aOsvobozeného Jeruzaléma, se vedle Giambattisty Tiepola a jeho syna Domenica podíleli i další umělci, např. Mengozzi Colonna, jenž realizoval veškeré iluzívní architektonické rámy, nebo Antonio Visentini, který zde pracoval na perspektivách lodžie v hostinském domě);

    Apoteóza rodu Pisani ve Státní vile (Villa Nazionale) ve Stra u Benátek (1760- 1762; 23,5 x 13,5 m);

    fresky v královském paláci v Madridu (1762-1766; vrcholné Tiepolovo dílo(vytvořené za spolupráce jeho synů Domenica a Lorenza), které představuje jakési krédo jeho glorifíkační tvorby, zahr­nuje jednak výzdobu hlavního Trůnního sálu s nástropní freskouApoteózy Španělska(vlastně špa­nělské dynastie Karla III., na nějž se také vztahuje nápis u paty pyramidy v rohu kompozice), jednak výzdobu krá­lovnina předpokoje(s výjevemApoteózy španělské monarchie)a Síně gardy, jejíž strop pokrýváApote­ó-za krále Aenea - zakladatele římské říše a moci, jehož sláva měla patřit také španělské monarchii jako dědičce římského impéria).

    Další díla:

    Apollón a Dafné (1743-1744; olej na plátně; Louvre, Paříž);

    Kleopatřina hostina (1743-1744; olej na plátně; National Gallery of Victoria, Melbourne); Kristus v getsemanské zahradě (1745-1750; olej na plátně; Kunsthalle, Hamburk);

    Klanění tří králů (1753; olej na plátně; Alte Pinakothek, Mnichov);

    Dívka hrající na mandolínu (1758-1760; olej na plátně; Institute of Arts, Detroit).

    ANTONIO CANAL zv. CANALETTO(1697 - 1768):  nejvýznamnější benátský vedutista, žák svého otce, malíře divadelních dekorací, Bernarda Canala. Jako malíř, kreslíř a rytec se Canaletto proslavil především topografickou přesností svých vedut, v nichž dokázal zároveň vyjádřit jak světelnou a vzdušnou atmosféru (čímž předjímal plenérovou malbu), tak i odpovídající náladovost zobrazova­ného námětu. Mimo Benátky pobýval v Římě, kde se mimo jiné zabýval také ideální krajinou,        a v Londýně (1751-1753), odkud pocházejí jeho rozměrné obrazy architektur.

    Hlavní díla:

    Campo di SS. Giovanni e Paolo v Benátkách(1725-1726; Pillow Collection, Montreal);

    Přijetí francouzského velvyslance v Benátkách(kol. 1730; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Bucentauro vyplouvá v den Nanebevstoupení Páně (kol. 1730; soukromá sbírka, Milá- no; na žánrovém výjevu z přístaviště před Dóžecím palácem Canaletto zachytil sváteční atmosféru svátku Serenissimy(Benátské republiky), kdy representativní loď - Bucentauro - vyplouvá s dóžetem, jenž provede symbolické „zasnoubení“ Benátek Jaderskému moři);

    Slavnost sv. Rocha (kol. 1735; National Gallery, Londýn);

    Pohled na Londýn s Temží (1746-1747; Národní galerie, Praha);

    Pohled na Londýn od Richmondského paláce (1746; Duke of Richmond and Gordon Collection, Goodwood);

    Vnitřek rotundy v Ranelagh Gardens v Londýně(1754; National Gallery, Londýn).

    BERNARDO BELLOTTO (1720 - 1780):  Canalettův synovec, žák a napodobitel, jehož hlavní půso­biště se nacházela mimo Itálii, především v Drážďanech, kam jej roku 1746 povolal saský kurfiřt August III., dále ve Vídni (1759), v Mnichově (1761) a nakonec ve Varšavě, kde pracoval ve služ­bách krále Stanislava Poniatowského. Podobně jako Canaletto dbal na přesnou topografii a detailní popis obrazů měst, kde pobýval. K nejvýznamnějším z nich patří jehoPohled na Drážďany    z roku 1748 (Gemäldegalerie, Drážďany), kdy byl jmenován dvorním malířem saského kurfiřta,     a Varšava (1773-1774; Muzeum Narodowe).

    FRANCESCO GUARDI (1712 - 1793):  hlavní representant benátské rokokové krajiny a žánru ve stylu capriccií. Maloval také květinová zátiší, náboženské výjevy a (podobně jako Canaletto) benát­ské veduty, v jejichž podání však vedle věrné reprodukce skutečnosti uplatňoval i imaginární, volně dotvářené prvky. Lehkými doteky štětce přitom dosahoval téměř impresionisticky prosvětlené (ně­kdy až stříbřitě monochromní) barevnosti změkčující kontury staveb.

    Hlavní díla:

    Ostrov San Giorgio Maggiore (kol. 1780; Accademia, Benátky);

    Piazzetta s Dóžecím palácem (kol. 1780; Akademie, Vídeň);

    Krajina (kol. 1780; Ermitáž, Sankt Peterburg; Krajina z petrohradské Ermitáže je jedním z mála Guardiho obrazů(typu capriccia), jejichž námětem není architektura, ale příroda);

    Benátský Canal Grande (kol. 1780; Alte Pinakothek, Mnichov);

    Koncert dámského orchestru (1782; Alte Pinakothek, Mnichov).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova