Malířství
Stránka naposledy upravena 11:57, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína HublováObsah
Žádné titulkyEstetické formy a ideový obsah barokní malby: stylově i obsahově navazovalo barokní malířství na umění manýrismu, přičemž však postupně nabývalo svých specifických forem a obsahů, k nimž patří zejména:
• patetický a teatrálně dramatický výraz;
• narušení ucelené renesanční formy;
• zobrazení prostřednictvímalegorie,metafory,symbolu a umělecké nadsázky;
• iluzívní spojení umělého či symbolického světa umění s reálným světem;
• inscenace skutečného života do podoby „svátku“ a pompézního divadla, jehož aktéři prožívají život s vypjatou citovostí.
Díky svým výrazovým možnostem mělo malířství (podobně jako sochařství) vedle svédekorativní a ryze výtvarné funkce takéideologickou funkci, jejíž obsahy (v závislosti na regionu, náboženství, sociální úrovni i umělecké tradici) určovalo prostředí, ve kterém byl obraz instalován. Např. ve světské sféře plnilo funkci representace (či přímoapoteózy) moci a bohatství absolutistických panovníků, v náboženské sféře zase funkci věroučnou, k jejímž obsahům, vedle oslavy Boha a jeho nebeského světa(glorifikace), samozřejmě patřily i biblické výjevy, zázračné události(mi- rácula), výjevy ze života světců a mučedníků (zejména z jejich mučednické smrti -martyria) aj.
Směry barokní malby: na rozdíl od architektury a sochařství lze v barokním malířství rozlišit celkem tři hlavní tvůrčí směry:
1. dynamický (výrazový či expresivní) směr, který representuje především tvorba vlámského malíře Petra Paula Rubense;
2. klasicizující směr, který nejlépe representuje tvorba malířů boloňské školy nebo francouzských krajinářů Nicolase Poussina a Claude Loraina;
3. realistický směr rozvíjený zejména v protestantském Holandsku, kde obrazy místo kostelů zdobily příbytky zámožných měšťanů a přizpůsobovaly se svým obsahem (portréty, zátiší, krajiny, žánrová malba) i rozměry vkusu této zdejší nejvýznamnější společenské třídy. Jeho hlavní představitelé (v Itálii Michelangelo Merisi da Caravaggio, ve Španělsku Diego Velázquez a v Holandsku Rembrandt Harmensz van Rijn) patří zároveň k největším malířům 17.století.
Druhy malby podle techniky a funkce:
Nástěnná malba (prováděná technikou „al fresco“, tj. do vlhkého vápenného podkladu) na klenbách a v kupolích chrámů, v representačních sálech, na schodištích či v otevřených lodžiích paláců a zámků měla nejenom zdobit, ale i členit a rytmizovat architekturu a iluzivními prostředky ji otevírat do „nebeského prostoru“ oživeného náboženskými či mytologickými výjevy.
Závěsný obraz, prováděný většinou technikou olejomalby na plátně, disponoval širokou škálou námětových forem i formátů a díky tomu se mohl uplatnit ve výzdobě všech druhů interiérů jak církevní, tak světské architektury.
Druhy malby podle námětů a forem: (barokní malířství rozvíjelo všechny náměty a formy zobrazení, které zpracovávala již renesance a k nimž nyní přibylo i zátiší)
Náboženský obraz (náboženská témata barokních obrazů, k jejichž zdrojům patřily mimo knihy Starého a Nového zákona zejménapříběhy ze života světců a významnéudálosti z dějin církve,
byla vybírána s ohledem na jejich dějovou dramatičnost a předváděna v podobě slavnostního, patetického a scénicky aranžovaného divadla);
Mytologicky obraz (mytologické výjevy byly oblíbeny zvláště u aristokracie(proto se v holandském malířství téměř nevyskytují), pro niž ve formě alegorie či apoteózy plnily oslavnou a representativní funkci);
Historický obraz (podobně jako v náboženské a mytologické malbě, byly i v historické malbě výjevy koncipovány jako výpravné divadlo, jehož dynamicky oživená scéna obsahovala několik prostorových plánů a mnoho postav a rekvizit. Výjevy ze vzdálené minulosti přitom obvykle nerespektovaly hledisko historické věrnosti a přizpůsobovaly veškerou scénickou výpravu současné době); Žánrový obraz (v protikladu k „monumentálnímu“idealizovanému žánru katolických oblastí se v nizozemském realismu rozvíjel tzv.společenský(z prostředí bohatého měšťanstva) aselský(z vesnického prostředí)žánr, jenž zahrnoval řadu specializovaných témat a odtud pojmenovaných žánrových druhů, jako např. „hoftje“ (výjev na dvorku),„bordeeltje“ (výjev z nevěstince), výjevy z hospody(zobrazení pijáckých nebo hráčských společností) či z návsi, biblická podobenství, přísloví, roční doby aj. Ve Francii 18. století se rozvíjelgalantní ahistorický žánr; v Anglii převažovalmravoličný asociálně-kritický žánr);
Portrét (zatímco ve Francii, na dvoře Ludvíka XIV., dosáhl svého vrcholu předevšímrepresentativní portrét, jehož styl měl pak určující vliv na další vývoj portrétní malby v 19. století, v Nizozemí, v návaznosti na tradici Jana van Eycka, dosáhl mimořádné umělecké úrovně zejména typindividualizovaného portrétu, autoportrétu, psychologického portrétu či obsahově i malířsky náročnéhoskupinového portrétu, zachycujícího formou žánru, alegorie nebo scénicky aranžo-vaného děje složité sociální a psychologické vztahy portrétovaných osobností);
Krajinomalba (vedleideálních aheroických krajin s mytologickou stafáží, které vznikaly v klasicistně orientovaném malířství, se řada dalších krajinných žánrů rozvíjela v holandské malbě, kde se kroměkrajin v různých denních a ročních dobách s oblibou malovaly např.mariny(krajiny s mořem a mořským pobřežím),veduty(panoramatické pohledy na městské či krajinné celky),horské krajiny,říční krajiny aj.);
Zátiší (vedle monumentalizujících zátiší italského a španělského malířství, která byla zaměřena hlavně na řešení ryze výtvarných problémů, se v Nizozemí vyvíjelo zátiší zaměřené na dokonale odpozorovaný detail a obecnější filosoficko-symbolické obsahy zobrazovaných předmětů. Vzhledem k různorodé klientele zde vznikala zátiší specielních typů, např. tzv.mezinárodní zátiší archaického typu,monochromní bankety, zátiší typuVanitas,vyjadřující pomíjivost všeho pozemského,asketická zátiší,lovecká, květinová či tzv.honosná zátiší aj.);
Alegorie (neboli taková forma zobrazení, v níž je abstraktní pojem, vlastnost, kosmologická představa apod. vyjádřena prostřednictvím reálných obrazů, nejčastěji lidskou postavou(tedypersonifikací) doplněnou atributy a dalšími symbolickými prvky(barvou, gesty, písmeny, čísly, geometrickými znaky apod.));
Apoteóza (právě v barokním umění prožívá zbožštění smrtelné bytosti(z řec. apotheósis=zbožšténí) dobu nového rozkvětu(po starověku), kdy se apoteóza vztahovala nejenom na panovníky, kteří byli alegorickou nebo symbolickou formou identifikováni např. s Héliem, Jupiterem a Herkulem, ale i na světce a světice povznášené k Bohu nebo na různé významné osobnosti, vzhledem k nimž se tato forma stala symbolickým vyjádřením jejich velikosti a duchovní nesmrtelnosti);
Metafora (zobrazené předměty jsou nositeli významů přenesených(řec. metaphora=přenos) z jiných předmětů, s nimiž mají určité(skutečné nebo obrazné) podobnosti);
Anamorfóza (neboli záměrná perspektivní deformace tvarů, která se nejdříve uplatňovala v iluzivních nástropních malbách jako korektura zkreslujícího podhledu, ale v baroku nabyla i symbolických významů a osamostatnila se jako zvláštní obor malby);
Personifikace (tj. znázornění určité vlastnosti či abstraktní ideje v lidské podobě nebo obecně známých lidských vlastností v podobě zvířat, rostlin a věcí);
Iluzionismus (forma zobrazení, v němž jde o maximální přiblížení jevové reality naší zrakové zkušenosti, získala v baroku nové obsahy odpovídající mj. dobovému pojetí dualit - např. reálna a iracionálna, smyslové a duchovní skutečnosti, detailu a dynamického celku apod.);
Trompe l’oeil (právě smyslově věrné zachycení skutečnosti, kdy z určitého odstupu již oko nedokáže rozlišit, zda jde o předmět reálný nebo zobrazený(fr. trompe l'oeil=zrakový klam), patřilo k základním principům barokního iluzionismu).
Zobrazovací prostředky: barokní malířství se odklonilo od racionálního renesančního realismu a budovalo svůj odraz skutečnosti nailuzionismu, jehož výtvarnou podstatou byla polarita světla a stínu, plochy a objemu, reálného a iracionálního prostoru a dalších kontrastních principů.
Složitá kompozice, jejímiž dynamizujícími prvky byly především diagonály, protínající se křivky, elipsy, spirály a kruhové rotace, využívala všech možností perspektivy (lineární i vzdušné), světla, kontrastů barev a prostorových plánů k dosažení efektuscénicky uspořádaného výjevu.
Nekonečnost, jako jeden ze základních principů baroka, rozvíjelo především nástropní malířství ve spojení s architekturou. Prostor zde byl chápán jako jednotné nekonečné universum a společný jak pro zobrazovaný děj, tak pro diváka, který se děje jakoby účastnil.
Světlo, jako symbol duchovního principu a prostorotvorný prvek, se v barokní malbě uplatňovalo v kontrastu s hlubokým stínem (v podobě šerosvitu, temnosvitu, chiaroscura, tenebrismu aj.) nebo ve spojení s architekturou jako způsob vnějšího přisvětlení nástěnných obrazů okny nebo jako médium prosvětlující a odhmotňující barvu (luminismus) a vytvářející iluzi intenzivního nadpřirozeného jasu.
Předchůdci: prvky barokní malby předznamenávali ve svých dílech někteříumělci renesančního manýrismu, zejména:
■ Michelangelo Buonarroti v dynamické kompozici a titánských postaváchPosledního soudu (1536-1541; Sixtinská kaple, Vatikán);
■ Jacopo Tintoretto v novém pojetí dramaticky ztvárněného prostoru, pohybu a světla, jak je vidět např. na obrazeZázrak sv. Marka (1547/48; Accademia, Benátky);
■ Paolo Veronese ve výpravně inscenovaných obrazech svýchbiblických hostin;
■ El Greco v patetické expresivitě a vzrušené pohybovosti svých náboženských výjevů;
■ Correggio, zvláště v iluzívní fresceNanebevzetí Panny Marie (1524-1530) v kupoli parmského dómu.
Aktuální obsah: |
- Klíčová slova
-
- Žádná klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |