Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Francie

Stránka naposledy upravena 12:04, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Rané a vrcholné baroko (1610 - 1715):  francouzské malířství 17. století (stejně tak, jako architektura    a sochařství) bylo plně zapojeno do služeb státu, kdy se podílelo na výzdobě representativních staveb, především Versailles a Louvre, a přispívalo k propagaci státní ideologie a k representaci panovníků. Za vlády Ludvíka XIV. měl rozhodující vliv v otázkách veškeré umělecké činnosti Jean-Baptiste Colbert (s dlouhým titulemsurintendant et ordonateur général des Bâtiments, Arts et Manufactures de France), který společně s malířem Charlesem Le Brunem řídil Královskou malířskou a sochař­skou akademii (zal.r.1648) a jemuž byli podřízeni královi dvorní umělci (mj. Louis Le Vau jako hlavní královský architekt, Charles Le Brun jako hlavní královský malíř a André Le Nôtre jako hlavní královský zahradník).

    Převažující proud francouzské barokní malby představoval přísný klasicismus, který zpracovával alegorická a mytologická témata, zatímco druhý, méně zastoupený proud caravaggiovské malby se spíše zabýval náboženskými tématy a žánrem. V oborurepresentativní podobizny se zároveň vy­víjel nový typ portrétu, v němž byly využívány různé symboly a alegorie k apoteóze portrétovaného.

    Tradici francouzské malířské školy zakládá generace umělců narozených kolem roku 1600,     k níž patří vedle caravaggistůbratří Le Nainových (Antoina(1588-1648),Louise(1593-1648)aMa-thieua(1607-1677)),Simona Voueta (1590-1649) aGeorgese de La Tour (1593-1652), také dvorní portrétistaPhilippe de Champaigne (1602-1674) a především dvojice nejvýznamnějších představivitelů francouzského barokního klasicismuNicolas Poussin (1594-1665)a Claude Lorrain (1600- 1682).

    V poslední třetině 17. století pokračoval vývoji francouzské akademické malby ve dvou proti- kladných a názorově kontroverzních proudech známých jako směr „poussinistů“, kteří kladli důraz na kresbu a jejich hlavním představitelem byl Poussinův žákCharles Le Brun (1619-1690), a směr „rubensistů“, kteří zdůrazňovali význam barvy a jejich representantem bylPierre Mignard (1612- 1695).

     

    SIMON VOUET (1590 - 1649):  dvorní malíř LudvíkaXIII. a zakladatel francouzského barokního ma­lířství, pro které po svém patnáctiletém pobytu v Itálii (kde byl roku 1624 dokonce zvolen předse­dou římské Akademie sv. Lukáše) a návratu do Paříže zprostředkoval umění římské a bolognské školy (především M.Caravaggia, A.Carracciho a G.Reniho).

    GEORGES DE LA TOUR (1593 - 1652):  nejvýznamnější představitel francouzských caravaggistů, jenž se zvláště proslavil jako malíř žánrově pojatých obrazů snoční atmosférou,umělým osvětle­ním (nejčastěji loučí nebo svíčkou) a několika kontrastně stínovanými postavami. Vytvářel hlavně díla s mysticko-fílosofickým obsahem (jakými jsou např. obrazyJob vysmívaný vlastní že­nou v Musée Epinal neboBiblický výjev v Musée des Beaux-Arts v Nancy), která vedle ostrého caravaggiovského osvětlení vynikají i zdůrazněnou citovostí.

    LOUIS LE NAIN (kol.1593 - 1648):  zřejmě nejvýznamnější umělec z trojice bratří Le Nainů (Louise, Antoina a Mathieua), kteří pracovali společně a svá díla podepisovali pouze příjmením. Stylově byl ovlivněn na jedné straně Caravaggiovým šerosvitem, na druhé straně Velázquezovým vznešeným realismem, v němž maloval žánrové výjevy a podobizny prostých lidí. K jeho nejvýznamnějším dílům patří mj. dva obrazy s názvemVenkovská rodina (kol. 1643; Louvre, Paříž) aSelská večeře (1642; Louvre, Paříž), na nichž vytvořil skupinový portrét chudých venkovanů shromáždě­ných při jídle u společného stolu.

    NICOLAS POUSSIN (1594 - 1665):  nejvýznamnější malíř francouzského barokního klasicismu, jehož přísně klasicistní styl vychází po formální stránce z antického umění, mistrů vrcholné italské rene­sance (např.Raffaela a G.Romana), manýrismu fontainebleauské školy a raně barokního umění bo­lognské školy (především A.Carracciho). Po obsahové stránce pak z antické mytologie, jejímž rámcem mu byla krajina z okolí Říma, kde se po dvanácti letech strávených v Paříži (1612-1624) natrvalo usadil. Ve svých obrazech usiloval o vyjádření objektivního řádu, harmonie, monumentality    a trva­lých estetických hodnot, které nacházel nejenom v duchu antické kultury, ale také v krajině, kterou jako svébytný žánr (v podobě tzv.heroické krajiny) začal intenzívně rozvíjet od roku 1648.

    Hlavní díla:

    Říše Flóry (Jaro) (1631; Staatliche Gemäldegalerie, Drážďany. Jedno z nejranějších děl Poussi- nova římského pobytu, které namaloval na objednávku sicilského šlechtice Fabrizia Valguarnery, představuje bohyni kvetoucí přírody Flóru, jak tančí v idylické krajině mezi ležícími i stojícími po­stavami hrdinů a různých polobohů(Aianta, Narkissa, Hyakintha, Adónida aj.), kteří byli(podle Ovidiových Proměn) díky nešťastnému osudu zbaveni života a proměněni v květiny);

    Arkadští pastýři (1638-1639; Louvre, Paříž. V několika verzích motivu mytické(i skutečné hor­naté krajiny v jižním Řecku) Arkádie, lykosúrského kraje proslulého idylickým pastýřským životem je­ho obyvatel, Poussin již vzdáleně předjímá rokokové pocity melancholie, marnosti a prchavé cito­vosti, které provázejí zejména díla Antoine Watteaua);

    Orfeus a Eurydiké (asi 1649-1651; Louvre, Paříž. Hlavní náplň Poussinových heroických kra­jin, k nimž patří i obraz Orfea a jeho manželky Eurydiké, tvoří kromě vlastní heroické stafáže, (ob­vykle umístěné v levé nebo pravé části předního plánu), scénicky komponovaná letní krajina jižního typu      s hlubokým, sluncem prosvětleným prostorem, stinným popředím a velmi často i s rozvalinami antické architektury);

    Bouřková krajina s Pýramem a Thisbé (1651; Stádelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem. Příběh Pýrama a Thisbé, tragických milenců z Babylónu, kteří shodou nešťastných ná­hod a mylných domněnek spáchali sebevraždu, zasadil Poussin do rozlehlé pahorkaté krajiny, kte­rou v souladu s mytologickou tragédií dramaticky podbarvil rozpoutanými přírodními živly. Z ob­sahového hlediska zde umělec(podle vlastních slov) dával záměrně přednost problematice uměleckého a technického zobrazení krajiny za bouře před vlastním ideovým obsahem díla, jímž měla být zá­vislost lidského štěstí na proměnlivé přízni Štěstěny);

    Krajina s Polyfémem (kol. r.1650; Ermitáž, Sankt Peterburg.V pojetí Poussina, pro něhož byla krajina prostředkem k oslavě tvořivých sil přírody i zdrojem obdivu, inspirace a citových prožitků, má výjev s jednookým obrem Polyfémem, trůnícím na vrcholku hory a hrajícím na flétnu nymfě Galateii, význam poetické metafory vyjadřující přepodstatňující schopnost přírody proměňovat své temné síly a beztvárnou hmotu ve vše krásné, čím nás tato příroda obklopuje);

    Čtyři roční období (1660-1664; Louvre, Paříž. Zdrojem Poussinových metaforických námětů čtyřdílného cyklu určeného pro kardinála Richelieua, v němž jako své krédo vyjádřil víru ve věčné trvání přírody, byly příběhy ze Starého zákona:Jaro zde symbolizuje představa prvotního ráje,Lé­to příběh o Boozovi a Ruth,Podzim výjev nesení obřího hroznu ze zaslíbené země aZimu biblická potopa).

    Další díla:

    Triumf Flóry (1630/35; Louvre, Paříž);

    Spící Venuše(kol.r.1630; Staatliche Gemäldegalerie, Drážďany);

    Parnas (asi 1631-1633; Prado, Madrid);

    Kefalos a Aurora (1630/35; National Gallery, Londýn);

    Krajina s hadem (1648; National Gallery, Londýn);

    (druhý) cyklus Sedmi svátostí (1644-1648; sbírka Earl of Ellesmere, Mertoun House).

    CLAUDE GELLÉE zv. LORRAIN (1600 - 1682):  vedle Nicolase Poussina druhý nejvýznamnější malíř francouzského barokního klasicismu, jenž se podobně jako Poussin záhy usadil v Římě a vy­tvořil zde vlastní typ komponované (heroické) krajiny s antickou architekturou a figurální stafáží,   v níž však (oproti Poussinovi) kladl větší důraz na lyričnost, romantickou náladovost a ryze malíř­ské hodnoty krajinomalby spočívající v práci se světlem a vzdušnou perspektivou. Nejčastěji své výjevy zasazoval do otevřené středoitalské krajiny s chrámy, paláci, zříceninami a skupinami stro­mů nebo do přímořské krajiny náladově ozářené ranním nebo podvečerním sluncem, jehož paprsky se třpytivě odrážejí na vodní hladině. V tomto typu krajin vynikají jehopřístavy namalované zlata­vými tóny a oživené čilým přístavním ruchem.

    Aby zajistil svá autorská práva a zamezil vytváření kopií svých obrazů, reprodukoval je Lorrain v asi dvoustech lavírovaných perokresbách a uspořádal v katalogu zvanémLiber veritatis (Bri- tish Museum, Londýn), jenž vyšel roku 1777.

    Hlavní díla:

    Nalodění sv. Pauly v Ostii (1639/40; Prado, Madrid. Zatímco antická architektura v Poussi- nových obrazech působí jako neživá a scénicky působící kulisa, Lorrainova architektura vyvolává dojem reálných staveb, které jsou funkčně zakomponovány do okolní přírody a oživeny místními obyvateli);

    Naloděnísv.Voršily (1642; National Gallery, Londýn. Obraz, jenž Lorrain vytvořil v Římě pro kardinála Poliho, zobrazuje světici a její družky(několik tisíc panen, které měly v Římě přijmout křest a vzdělat se v rytířských hrách) v okamžiku, kdy se v římském přístavu chystají k plavbě do Kolína nad Rýnem, kde měly podstoupit mučednickou smrt);

    Západ slunce nad přístavem (kol. 1649; Louvre, Paříž. Podobně jako v řadě obrazů s téma­tem východu slunce, zkoumá Lorrain i v západech slunce optické a fyziologické kvality slunečního světla v různých denních i ročních dobách tak, jako později zkoumali působení světla a vzdušné atmosféry impresionisté);

    Odpočinek na útěku do Egypta (1661; Ermitáž, Sankt Peterburg. Odpočinek na útěku do Egypta je jedním z obrazů alegorickéhocyklu čtyř ročních období, který Lorrain vytvořil v letech 1661 - 1670 a k němuž patří další tři obrazy se starozákonní výjevy Tobiáše s andělem(1663), Jaku­ba u studny(1666) a Jakubova boje s andělem(1670));

    Námořní přístav při východu slunce(1674; Alte Pinakothek, Mnichov. Poslední ze tří ver­zí, které znázorňují přístav při východu slunce(z nichž první z roku 1649 se nachází v petrohradské Ermitá- ži), vyniká podivuhodně namalovaným sluncem, jehož rozptýlené světlo proniká závojem mlhy stoupající z chladné mořské vody. Skupinka lidí, kteří v popředí oživují přístavní scenérii, nepřed­stavuje mytologické nebo biblické postavy, ale reálné osoby pracující každodenně v přístavu);

    Krajina s Noli me tangere (1681; Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem. Výjev  s Noli me tangere,(„Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci...“; Jan, 20, 14-17), zobrazující setkání Marie Magdalské se vzkříšeným Kristem, patří k pozdním Lorrainovým dílům, která charakterizuje jednak nové kompoziční schéma(diagonální kompoziční schéma se zde mění na systém několika horizontálních prostorových plánů), jednak zmenšená figurální stafáž, která se zde téměř ztrácí v bujné arkadické kra­jině).

    Další díla:

    Kostel S.Trinità dei Monti v Římě (1632; National Gallery, Londýn);

    Janovský přístav (1634; Louvre, Paříž);

    Nalodění Kleopatry v Tarsu (po r.1640; Louvre, Paříž);  

    Nalodění královny ze Sáby (1648; National Gallery, Londýn);  

    Krajina se svatbou Izáka a Rebeky (1648; National Gallery, Londýn);

    Parnas (1680; Museum of Fine Arts, Boston).

    PHILIPPE DE CHAMPAIGNE (1602 - 1674):  umělec vlámského původu, jenž přišel do Paříže roku 1621 a již o sedm let později se stal dvorním malířem ve službách Marie Medicejské (pro niž pra­coval na výzdobě Lucemburského paláce), Ludvíka XIII. i kardinála Richelieua. Proslul především jako malíř podobizen významných osobností, mj. iKardinála Richelieua (kol. r. 1635; Louvre, Paříž), a portrétních obrazů k různým příležitostem, k nimž patří např.Slavnostní přijetí vévo­dy z Longueville do řádu Svatého ducha (Musée des Augustins, Toulouse),Slib Ludví­ka XIII. (Musée des Beaux-Arts, Caen) nebo slavný dvojportrét nazvanýNemocná jeptiškaneboliEx voto (1662; Louvre, Paříž. Jedno z nejznámějších Champaignových portrétních děl zobrazuje abatyši Agnès Arnauldovou, jak se modlí před nemocnou Catherine de Sainte-Suzanne, umělcovou dcerou a řeholnicí pařížského kláštera Port-Royal-des-Champs. Tehdy byl klášter hlavním centrem náboženského hnutí jansenismu, jehož oddaným stoupencem se Champaigne stal po smrti své ženy a svých dvou dětí).

    PIERRE MlGNARD (1612 - 1695):  nástupce Charlese Le Bruna ve funkci hlavního královského malí­ře a rektora Královské akademie; představitel akademického křídla „rubensistů“ kladoucích důraz na barvu. Když se po více než dvacetiletém pobytu v Itálii vrátil na pozvání kardinála Mazarina do Paříže, stal se zde vyhledávaným portrétistou předjímajícím již svým stylem i hravou barevností ro­kokovou malbu. Jeho hlavním dílem v Paříži je iluzívnífreska Nebeské slávy (1663) v kupoli kostela Val-de-Grâce, v jejíž spirálovitě rozvedené kompozici je soustředěno více než 200 postav světců, mučedníků a významných církevních hodnostářů.

    CHARLES LE BRUN (1619 - 1690):  čelný představitel akademického křídla „poussinistů“ (oficiálních malířů, kteří navazovali na klasicistní malbu Nicolase Poussina s důrazem na kvalitu kresby) a spolutvůrce oficiálního uměleckého stylu na dvoře Ludvíka XIV. Jako hlavní královský malíř(pre- mier peintre du Roi) pracoval nejenom na výzdobě Louvru, Tuilerií, Fontainebleau a Versailles (kde mu byla svěřena výzdobaZrcadlové galerie,síní Míru aVálky aschodiště Vyslanců),ale díky svým dalším funkcím (správce královských sbírek, rektor Královské akademie, ředitel manu­faktury na gobelíny aj.) zasahoval do nejrůznějších uměleckých projektů, čímž významně ovlivňo­val podobu výtvarného dvorského stylu své doby. Za jeho mistrovské dílo, na němž bylo možno podle soudobých teoretiků demonstrovat pravidla klasické malby, byl považován obrazPerská královna ležící u nohou Alexandra Velikého(1661; Louvre, Paříž).

    HYACINTHE RIGAUD (1659 - 1743):  vl.jm. Jacinto Rigau y Ros; malíř katalánského původu, jenž přišel do Paříže roku 1681, stal se Le Brunovým žákem na Královské akademii a postupně se vy­pracoval na významného pařížského portrétistu. Z mnoha Rigaudových portrétů dvorské, šlechtické i měšťanské klientely patří k nejlepším portréty Ludvíka XIV., z nichž nabyla mimořádné proslu­lostipodobizna Ludvíka XIV. (Louvre, Paříž) z roku 1701, která byla původně určena jako dar královu vnukovi Filipu V. Malíř zde krále zvěčnil s podstatnými atributy vladařské moci (tj.      s válečným žezlem, korunou, trůnem a královským hermelínem se zlatými bourbonskými liliemi) včetně klasického kontrapostu - postoje římských imperátorů.

    Regentství a rokoko (1715 - 1774): francouzské rokokové malířství vzniká jako syntéza různorodých prvků - především italské barokní malby, benátského kolorismu, francouzského klasicismu a  (v tématice žánru) i nizozemského realismu. Lze je charakterizovat jako komorní závěr baroka, na jehož tvarosloví i tématiku sice navazuje, ale jehož nepřirozenou patetičnost nahrazuje přirozenějšímin- timismem. Změny se projevily jednak v odlehčené barevnosti a zdůrazněnésvětelnosti, která zde představuje jakousi světskou modifikací někdejší duchovní symboliky, jednak ve výběru nových námětů. Oblíbenými se staly předevšímgalantní a milostné výjevy,scény z divadelních a pastýř­ských her,exotické náměty (např. tzv.chinoiserie - motivy inspirované východoasijským umě­ním),lascívní erotické ižánrové výjevy.

    Mimo trojici nejvýznamnějších a nejtypičtějších rokokových malířů, kterou tvoříAntoine Watteau (1684-1721),François Boucher (1703-1770) aJean-Honoré Fragonard (1732-1806),patří k dalším významným malířům francouzského rokoka napříkladNicolas Lancret (1690-1745),jenž proslul jako „malíř galantních slavností“ (s titulem „peintre des fêtes galantes“),Maurice- Quentin de La Tour (1704-1788), jako mistr technikypastelu a vyhledávaný portrétista, aJean- Baptiste Oudry (1686-1755), malíř krajin, zvířat a královských lovů (které jej, vedle portrétů a zá­tiší, proslavily jako předlohy pro tapiserie).

    Mezi představiteli svébytného prouduměšťanského žánru, pěstujících různé formy narativ- ních, mravoličných, komediálních aj. témat, jakými byli napříkladGabriel de Saint-Aubin (1724- 1780) neboJean-Baptiste Greuze (1725-1805), vyniká geniální osobnostJeana-Baptisty-Simé- ona Chardina (1699-1779), jehož dílo, inspirované tradicí nizozemské malby, představuje vý­znamný mezník ve vývoji evropského realismu.

     

    ANTOINE WATTEAU (1684 - 1721):  nejvýznamnější francouzský malíř18. století působící v období regentství (na počátku rokoka), kdy dvorská společnost vystřídala po smrti Ludvíka XIV. okázalý ceremoniální život ve Versailles za intimní a společensky volnější život v pařížských palácích. No­vý (rokokový) malířský žánr vytvořil jednak v obrazechgalantních slavností(fêtes galantes), na nichž zachycoval život této nové mondénní společnosti při zábavách a milostných hrách ve volné přírodě či v parku, jednak v obrazech zprostředí divadla, jejichž náměty nejčastěji čerpal z italské commedie dell’arte.

    Hlavní díla:

    Nalodění na Kythéru (1717; Louvre, Paříž. Obraz, jímž se Watteau ucházel o přijetí do Krá­lovské akademie, předvádí symbolickou cestu milostného páru do Venušiny svatyně na břehu řec­kého ostrova Kythéry. Pár, jenž je zde zachycen v různých životních situacích, tak vlastně tvoří průvod milenců směřujících baletním krokem k Venušině zlaté lodi, která je má na ostrov - místo vrcholné lásky - dopravit);

    Gersaintův vývěsní štít (1720; Staatliche Museen, Berlín. Jeden z posledních Watteauových obrazů zobrazujících žánrový výjev, na němž si milovníci umění prohlížejí nabízená plátna v Ger- saintově obchodu s obrazy, představuje jakousi rokokovou reminiscenci VelázquezovýchLas Me- ninas a zároveň nenápadným detailem připomíná konec „velké epochy“ francouzského umění - po­dobiznu Ludvíka XIV. zde právě ukládají do bedny);

    Gilles (po r.1720; Louvre, Paříž. Populární postava šaška Gilla z commedie dell’arte, jež původně sloužila jako divadelní poutač, představuje ve Watteauově podání vynikající herecký portrét, do je­hož osamění a melancholického smutku jakoby malíř vložil své umělecké krédo).

    Další díla:

    Nevhodný návrh (kol. 1716; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Rozmarná dívka (kol. 1718; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Útrapy války (1712-1715; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Benátské slavnosti (1717; National Gallery of Scotland, Edinburgh);

    Mezzetin (1720-1721; Metropolitan Museum of Art, New York).

    FRANÇOIS BOUCHER (1703 - 1770):  přední představitel francouzského rokoka, dvorní malíř(pre- mier peintre du Roi) ve službách Ludvíka XV. a jeho milenky Madame de Pompadour, kterou učil malovat a kterou i několikrát portrétoval. V návaznosti na umění Antoina Watteaua dále rozvíjel tématiku galantních slavností, mytologií (často s bohyní Venuší) a alegorií s důrazem na dekorativ- nost, přepych, smyslnost a rafinovanouerotičnost. Podle některých údajů vytvořil mimo mnoha ob­razů kolem deseti tisíc kreseb, z nichž významné místo zaujímajínávrhy pro gobelínovou manu­fakturu v Beauvais, kde byl jmenován generálním inspektorem.

    Významná díla:

    Oběd (1739; Louvre, Paříž);

    Venušin triumf (1740; Nationalmuseum, Stockholm. V Boucherově světlem prozářeném světě antických bohů a bohyň ztrácí Venuše svůj důstojný odstup a privilegované postavení a v podobě mořské nymfy se zde ve společenství svých družek a Amórků oddává vodním radovánkám);

    Krajinasrybníkem (1746; Ermitáž, Sankt Peterburg. Kromě řady jiných funkcí bylo Bouche- rovým úkolem(tak, jako mnoha jiných dvorních malířů)navrhovat dekorace a kostýmy pro operu a balet, což se mj. projevilo i v jevištním uspořádání a poněkud umělém nasvětlení jeho krajinných výjevů);

    Diana odpočívající po koupeli (kol. 1750; Louvre, Paříž);

    Venušina toaleta (1751; Metropolitan Museum, New York);

    Zrození Venuše (1754; Wallace Collection, Londýn).

    JEAN-HONORÉ FRAGONARD (1732 - 1806):    poslední velký malíř francouzského rokoka, žák Françoise Bouchera, na něhož navazoval v tématice galantní malby. I když se především proslavil erotickými budoárovými scénkami, zahrnuje široký okruh jeho tvorby i žánrové výjevy, krajinář­ské studie (jimiž ovlivnil impresionisty), náboženskou a mytologickou malbu, knižní ilustrace, lep­ty, miniatury a vynikající portréty divadelních umělců. Vedle milostných témat, která prolínají ce­lým jeho dílem, se po roce 1770 zabýval i symbolickými obrazy, v nichž vzdáleně předjímal prero- mantické, alegoricko-symbolické kompozice Williama Blakea.

    Významná díla:

    Houpačka (1767; Wallace Collection, Londýn);

    Pronásledování, Dobytí, Milostné dopisy, Korunovaný milenec (1771; Metropolitan Museum of Art, New York. Cyklus čtyř obrazů pro zahradní altán, který si u Fragonarda objednala a po dokončení odmítla Madame du Barry, zůstal dlouho, ač zaplacen, v malířově ateliéru);

    Ukradený polibek (kol.r.1780; Ermitáž, Sankt Peterburg).

    JEAN-BAPTISTE SIMÉON CHARDIN (1699 - 1779):  malíř zátiší a žánrových výjevů z měšťans­kého prostředí. Ačkoliv se nevěnoval klasickým mytologickým a galantním tématům, dosáhl svými realistickými obrazy obyčejných věcí (kuchyňského nádobí a náčiní, džbánů, ovoce, sklenic apod.) mimořádného uznání a jako člen obou Akademií (Akademie sv.Lukáše a Královské akademie) i významného společenského postavení. V porovnání s holandskými malíři, na jejichž tvorbu navazo­val, není jeho malba prostým popisem skutečnosti, aleanalýzou a zachycením podstaty věcí v jejich tvarové a strukturální podobě.

    Významná díla:

    Rejnok (jedna z Chardinových diplomových prací, na jejichž základě byl přijat za člena Králov­ské akademie; 1728; Louvre, Paříž);

    Chlapecsvlčkem (portrét klenotníkova syna Augusta Gabriela Godefroye;1737; Louvre, Pa­říž);

    Pradlena (kol.r.1737; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Modlitba před jídlem (Le Bénédicité) (1744; Ermitáž, Sankt Peterburg. K řadě dalších ver­zí Chardinova oblíbeného tématu patří například téměř identické plátno chované v pařížském Louvru, obraz ze soukromé sbírky Lorda Wemysse ve Skotsku nebo výrazně odlišné plátno ze soukromé Veil-Picardovy sbírky v Paříži);

    Zátišís mrtvým bažantem a loveckou brašnou(1760;Staatliche Museen, Berlín);

    Hrozny a granátová jablka (kol.r.1763; Louvre, Paříž);

    Zátišísatributy umění(1766; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Vlastní podobizna (Chardin s brýlemi)(1778; pastel; Louvre, Paříž).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova