Umění baroka
Stránka naposledy upravena 13:26, 23 Kvě 2013 uživatelem Pavlína HublováObsah
Obsah stránky: |
Úvod
Význam pojmu: baroko vznikalo jakodvorský umělecký styl v návaznosti na renesanci a manýrismus již ke konci 16.století vItálii, trvalo celé 17.století a v dalších vývojových fázích zasahovalo až do poslední čtvrtiny 18.století. Zpočátku mělo slovo „baroko“ (podobně jako „gotika“) hanlivý význam, ale jeho skutečný původ má více výkladů, např.:
- z řeckého slovabáros znamenajícího tíhu nebo hojnost;
- z portugalského či španělského slovabarroco resp.barruco, které je pojmem pro perlu nepravidelného tvaru;
- nebo z francouzského slovabaroque, znamenajícího nepravidelné, bizarní, nestejné.
Umělecko-historického významu nabylo slovo baroko až v 19. století, kdy jím např. švýcarský historik Jacob Burckhardt označil italské umění od poloviny 16. století do konce 17. století (ve smyslu dekadentního a degenerovaného umění renesance).
Barokní umění jako významná epocha světových kulturních dějin však bylo rehabilitováno a dokonce kladně hodnoceno později, především zásluhou švýcarského historika Heinricha Wölfflina v jeho díleRenaissance und Barock z roku 1888.
Kulturně-historické souvislosti: barokní umění se vyvíjelo v době ostrých politických, hospodářských a duchovních protikladů. Bylo těsně spjato jednak s pokročilým procesem katolicképrotireformace (která začala již tridentským koncilem r. 1545), jednak s budováním panovnického absolutismu ve většině evropských států. Střet protestantismu a katolicismu vyvrcholil třicetiletou válkou (1618-1648), která zasáhla celou střední a západní Evropu a stala se do té doby posledním a nejničivějším náboženským konfliktem. Ve své poslední fázi však přerostla v konflikt řešící politické zájmy: universálního impéria Habsburků anárodních monarchií.
Vývoj barokního umění tak ovlivňovaly 4 základní faktory:
1. zrod kapitalistického ekonomického systému,jehož raným směrem byl merkantilismus a ranou výrobní formou manufaktura;
2. náboženské napětí uvnitř států i mezi nimi;
3. vznik suverénních států, které získaly svobodu náboženského vyznání(novými velmocemi se staly Francie, Švédsko a Nizozemí);
4. společenské změny uvnitř států a regionů, které probíhaly mimo revoluce:
- vestfálským mírem (r.1648) ztratilaněmecká říše svoji sjednocující úlohu v Evropě (rozpadla se na asi 300 suverénních států; vedle absolutistických států, jakými byly např. Braniborsko a Bavorsko, zde existovaly také stavovské monarchie, například Würtembersko a Meklenbursko);
- Francie se stala první velmocí Evropy a vzorem centralizovaného absolutistického státu ( Jacques Bossuet, kazatel Ludvíka XIV., charakterizoval absolutismus heslem „un roi, une foi, une loi“ (jeden král, jedna víra, jeden zákon) a zdůrazňoval, že kníže jako představitel státu a zástupce Boha na zemi nemá odpovědnost ani před církví, ani před lidmi);
- Nizozemí dosáhlo uznání své nezávislosti(1648) a stalo se přední evropskou obchodní a námořní mocností, která ovládala baltské přístavy a podílela se na námořním obchodu ve Středozemním moři (s Dálným východem udržovala obchodní spojení Východoindická společnost založená v roce 1602 v Amsterodamu);
- v severní a východní Evropě mělo převahuŠvédsko, které se po třicetileté válce stalo vojenskou velmocí a ovládalo celé Baltické moře;
- naproti tomuŠpanělsko, které ztratilo velmocenské postavení a směřovalo k politickému a hospodářskému úpadku, dosáhlo v umění nebývalého rozkvětu (kultura tzv. „zlatého španělského věku“,siglo de oro, se tehdy šířila po celé Evropě); - bez ohledu na hospodářský úpadek zůstalaItálie s papežským Římem (ohniskem protireformace) vedoucí zemí evropského umění, odkud (především v architektuře a hudbě) vycházely předlohy nových barokních forem.
Duchovní základy (vztah víry, filosofie, vědy a umění): rozpory barokní doby se promítaly do oblasti náboženského i filosofického myšlení. V zásadě šlo o hledání vztahu mezi novými formami poznávání světa a tradičně definovanou vírou. Základní nábožensko-filosofické problémy doby lze rozdělit na:
■ vztah víry a empirické zkušenosti (smyslovosti);
■ vztah víry a rozumu;
■ vztah zkušenosti (smyslovosti) a rozumu.
Smyslovou zkušenost (spojenou sinduktivní metodou) jako prvotní základ a zdroj poznání zdůrazňoval empirismus (v užším smyslu senzualismus), který se rozvíjel především v Anglii a jehož hlavními představiteli byliFrancis Bacon (1561-1626) aJohn Locke (1632-1704). Naproti tomu racionalismus (rozvíjený ve Francii a Německu) zdůrazňoval jako základ poznání proces myšlení (užívající deduktivní metodu) a z něho plynoucí logické, objektivně platné závěry. Z racionalismu vycházejí tři nejvýznamnější filosofické systémy období baroka:
1. dualistický systém (myšlení a hmota jsou dvě samostatně existující substance; jejich pojítkem je Bůh)René Descarta (1596-1650);
2. monistický systém (Bůh a příroda tvoří jednotu)Benedikta Spinozy (1632-1677);
3. monadologie (monady jsou uspořádané hmotné nebo duchovní substance; nejvyšší monadou je Bůh)Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646-1716).
Mimořádně účinným nástrojem racionálního způsobu poznávání se stala matematika jako věda dokonale přesná a objektivní, jejíž pomocí lze z několika máloaxiomů vybudovat (metodou důkazů) jakkoliv složitý obecně platný systém (významní racionalističtí filosofové byli buď sami geniálními matematiky nebo budovali svou filosofii na matematicko-logické či matematicko-geometrické bázi). Účinnost matematiky se bezprostředně projevila v nebývalém rozvoji přírodních věd, předevšímfyziky (Isaac Newton) aastronomie (Galileo Galilei, Johannes Kepler).
V barokním umění se oba principy poznávání světa (rozumový a smyslový) vzájemně prolínají a vyvolávají svým protikladem dojem vnitřního napětí uměleckého díla. Mírou zdůraznění rozumové nebo smyslové složky výtvarného díla lze v baroku zjednodušeně klasifikovat tři základní výrazové proudy:
■ klasicizující baroko - obě složky (rozumová a smyslová) jsou v harmonické rovnováze;
■ dynamické baroko - převažuje smyslovost a citovost;
■ realistické baroko - převažuje rozumová složka.
Charakteristické znaky slohu: i když se baroko považuje zaposlední universální sloh evropského kontinentu, je nutné přihlížet při jeho charakterizaci k různým podobám, které nabývalo (během svého téměř dvousetletého vývoje) vzhledem ke své společenské funkci, regionálním zvláštnostem, historickému prostředí a dalším ovlivňujícím faktorům ( k nim patří např. i vývoj věd, vynálezy, zeměpisné objevy, duchovní atmosféra společenského prostředí apod.). Proto se v rámci výtvarného umění obecně rozlišují tři hlavní charakteristické směry:
1. dynamické baroko, které je charakteristické pro ranou a vrcholnou fázi slohu v Itálii a pro další země, kde probíhala katolická protireformace a refeudalizace, tj. Španělsko, jižní Nizozemí a země habsburského soustátí ve střední Evropě (mimo Evropu pak Latinská Amerika);
2. klasicizující baroko, které se uplatnilo jednak jako representativní sloh absolutismu ve Francii, jednak jako sloh protestantských zemí, mj. Anglie a zemí severní Evropy;
3. realistické baroko, které představuje svébytnou podobu měšťanského slohu v rámci holandského malířství.
Nejobecněji (a zjednodušeně) lze baroko charakterizovat jednak jakoumění principů protikladných k principům renesančním (např.: statičnost je nahrazena dynamismem, úměrnost nadsázkou a bizarností, harmonie disharmonií a napětím, racionalita iracionalitou, iluzí a mysti- cismem, graciéznost patosem a exaltací atp.), jednak jakoumění s ideologickou funkcí, jehož úkolem bylo inscenovat velká tématická „představení“, která měla zaujmout a přesvědčit diváka svým patosem, velkolepou nádherou, efekty světla a dynamických forem, jakož i dokonalouiluzí skutečnosti.
K dosažení tohoto cíle užívalo baroko mnoha výrazových prostředků, např.optického klamu (tzv. trompe-1’oeil),apoteózy, reálných scénografických prostředků, perspektivy či perspektivních anamorfóz, iluzionizmu či naopak plně hmotné drasticky naturalistické skutečnosti.
Předchůdci a počátky: počátky barokních forem lze sledovat v díle některých umělcůitalského manýrismu, např.:
- v robustních postavách a dynamické kompozici Posledního soudu (1536-1541; Sixtinská kaple, Vatikán) Michelangela Buonarrotiho;
- v expresivně světelných a pohybových kompozicích Jacopa Tintoretta (např.Zázrak sv. Marka; 1547/48; Benátky, Accademia);
- v iluzionistických freskách Correggia(např. Nanebevzetí Panny Marie v kupoli dómu v Parmě;1524-1530);
- v architektuře Michelangela Buonarrotiho (schodiště dvorany medicejské knihovny při kostele San Lorenzo ve Florencii;1524-1558; tzv. vysoký řád na průčelí paláců na Kapitolském náměstí v Římě);
- v pozdně renesanční architektuře Giacoma Barozzi da Vignoly, Giacoma della Porty(kostel II Gesù;1568-1575) a Andrey Palladia(např. průčelí kostela II Redentore v Benátkách; od r.
1577).
Periodizace: vývoj barokního umění se dělí na tři období. Zatímco v Itálii a ve střední Evropě serokoko vyvíjí v rámci pozdně barokního období, ve Francii představuje samostatný sloh. V Evropě mimo Itálii se rané baroko díky třicetileté válce opozdilo a jeho počátky v 17. století se různí podle jednotlivých zemí:
1. rané baroko (Itálie: 1590 - 1625; Čechy a Morava: 1650 - 1690);
2. vrcholné baroko (Itálie:seicento,1625 - 1675; Čechy a Morava: 1690 - 1740);
3. pozdní baroko a rokoko (Itálie:settecento, 1675 - 1750; Čechy a Morava:1740 - 1780; od roku1745 se zde společně s barokem vyvíjí rokoko a později i klasicismus).
Podřízené kapitoly
Aktuální obsah: |
Pozn.: Tyto i podřízené texty jsou kopírovány ze skenovaného materiálu, proto se omlouváme za některé grafické nepřesnosti.
Soubory ke stažení
- Klíčová slova
-
- Žádná klíčová slova
Soubory 2
Soubor | Velikost | Datum | Autor | ||
---|---|---|---|---|---|
rejstrik-baroknich-umelcu.docx Žádný popis | 28.36 kB | 13:25, 23 Kvě 2013 | Pavlína Hublová | ||
xi-umeni-baroka.docx Celé téma ke stažení | 396.62 kB | 13:25, 23 Kvě 2013 | Pavlína Hublová |
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |