Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Malířství

Stránka naposledy upravena 12:57, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Estetické formy a ideový obsah barokní malby:  stylově i obsahově navazovalo barokní malířství na umění manýrismu, přičemž však postupně nabývalo svých specifických forem a obsahů, k nimž patří zejména:

    •         patetický a teatrálně dramatický výraz;

    •         narušení ucelené renesanční formy;

    •         zobrazení prostřednictvímalegorie,metafory,symbolu a umělecké nadsázky;

    •         iluzívní spojení umělého či symbolického světa umění s reálným světem;

    •        inscenace skutečného života do podoby „svátku“ a pompézního divadla, jehož aktéři prožívají život s vypjatou citovostí.

    Díky svým výrazovým možnostem mělo malířství (podobně jako sochařství) vedle svédeko­rativní a ryze výtvarné funkce takéideologickou funkci, jejíž obsahy (v závislosti na regionu, náboženství, sociální úrovni i umělecké tradici) určovalo prostředí, ve kterém byl obraz instalován. Např. ve světské sféře plnilo funkci representace (či přímoapoteózy) moci a bohatství absolutistic­kých panovníků, v náboženské sféře zase funkci věroučnou,  k jejímž obsahům, vedle oslavy Boha a jeho nebeského světa(glorifikace), samozřejmě patřily i biblické výjevy, zázračné události(mi- rácula), výjevy ze života světců a mučedníků (zejména z jejich mučednické smrti -martyria) aj.

     

    Směry barokní malby:  na rozdíl od architektury a sochařství  lze v barokním malířství rozlišit celkem tři hlavní tvůrčí směry:

    1.     dynamický (výrazový či expresivní) směr, který representuje především tvorba vlámského malíře Petra Paula Rubense;

    2.      klasicizující směr, který nejlépe representuje tvorba malířů boloňské školy nebo francouzských krajinářů Nicolase Poussina a Claude Loraina;

    3.      realistický směr rozvíjený zejména v protestantském Holandsku, kde obrazy místo kostelů zdobily příbytky zámožných měšťanů a přizpůsobovaly se svým obsahem (portréty, zátiší, kraji­ny, žánrová malba) i rozměry vkusu této zdejší nejvýznamnější společenské třídy. Jeho hlavní představitelé (v Itálii Michelangelo Merisi da Caravaggio, ve Španělsku Diego Velázquez         a v Holandsku Rembrandt Harmensz van Rijn) patří zároveň k největším malířům 17.století.

    Druhy malby podle techniky a funkce:

    Nástěnná malba (prováděná technikou „al fresco“, tj. do vlhkého vápenného podkladu) na klenbách a v kupolích chrámů, v representačních sálech, na schodištích či v otevřených lodžiích paláců          a zámků měla nejenom zdobit, ale i členit a rytmizovat architekturu a iluzivními prostředky ji otevírat do „nebeského prostoru“ oživeného náboženskými či mytologickými výjevy.

    Závěsný obraz, prováděný většinou technikou olejomalby na plátně, disponoval širokou škálou ná­mětových forem i formátů a díky tomu se mohl uplatnit ve výzdobě všech druhů interiérů jak cír­kevní, tak světské architektury.

    Druhy malby podle námětů a forem: (barokní malířství rozvíjelo všechny náměty a formy zobrazení, které zpracovávala již renesance a k nimž nyní přibylo i zátiší)

    Náboženský obraz (náboženská témata barokních obrazů, k jejichž zdrojům patřily mimo knihy Starého a Nového zákona zejménapříběhy ze života světců a významnéudálosti z dějin církve,

    byla vybírána s ohledem na jejich dějovou dramatičnost a předváděna v podobě slavnostního, pate­tického a scénicky aranžovaného divadla);

    Mytologicky obraz (mytologické výjevy byly oblíbeny zvláště u aristokracie(proto se v holandském malířství téměř nevyskytují), pro niž ve formě alegorie či apoteózy plnily oslavnou a representativní funkci);

    Historický obraz (podobně jako v náboženské a mytologické malbě, byly i v historické malbě výje­vy koncipovány jako výpravné divadlo, jehož dynamicky oživená scéna obsahovala několik prosto­rových plánů a mnoho postav a rekvizit. Výjevy ze vzdálené minulosti přitom obvykle nerespekto­valy hledisko historické věrnosti a přizpůsobovaly veškerou scénickou výpravu současné době); Žánrový obraz (v protikladu k „monumentálnímu“idealizovanému žánru katolických oblastí se    v nizozemském realismu rozvíjel tzv.společenský(z prostředí bohatého měšťanstva) aselský(z vesnické­ho prostředí)žánr, jenž zahrnoval řadu specializovaných témat a odtud pojmenovaných žánrových druhů, jako např. „hoftje“ (výjev na dvorku),„bordeeltje“ (výjev z  nevěstince), výjevy z hospody(zobrazení pijáckých nebo hráčských společností) či z návsi, biblická podobenství, přísloví, roční doby aj. Ve Francii 18. století se rozvíjelgalantní ahistorický žánr; v Anglii převažovalmravoličný asociálně-kritický žánr);

    Portrét  (zatímco ve Francii, na dvoře Ludvíka XIV., dosáhl svého vrcholu předevšímrepresenta­tivní portrét, jehož styl měl pak určující vliv na další vývoj portrétní malby v 19. století, v Nizozemí, v návaznosti na tradici Jana van Eycka, dosáhl mimořádné umělecké úrovně zejména typindividualizovaného portrétu,  autoportrétu, psychologického portrétu  či obsahově i malířsky náročnéhoskupinového portrétu, zachycujícího formou žánru, alegorie nebo scénicky aranžo-vaného děje složité sociální a psychologické vztahy portrétovaných osobností);

    Krajinomalba (vedleideálních aheroických krajin s mytologickou stafáží, které vznikaly v klasi­cistně orientovaném malířství, se řada dalších krajinných žánrů rozvíjela v holandské malbě, kde se kroměkrajin v různých denních a ročních dobách s oblibou malovaly např.mariny(krajiny s mořem a mořským pobřežím),veduty(panoramatické pohledy na městské či krajinné celky),horské krajiny,říční krajiny aj.);

    Zátiší (vedle monumentalizujících zátiší italského a španělského malířství, která byla zaměřena hlavně na řešení ryze výtvarných problémů, se v Nizozemí vyvíjelo zátiší zaměřené na dokonale odpozorovaný detail a obecnější filosoficko-symbolické obsahy zobrazovaných předmětů. Vzhle­dem k různorodé klientele zde vznikala zátiší specielních typů, např. tzv.mezinárodní zátiší ar­chaického typu,monochromní bankety, zátiší typuVanitas,vyjadřující pomíjivost všeho pozem­ského,asketická zátiší,lovecká, květinová či tzv.honosná zátiší aj.);

    Alegorie (neboli taková forma zobrazení, v níž je abstraktní pojem, vlastnost, kosmologická před­stava apod. vyjádřena prostřednictvím reálných obrazů, nejčastěji lidskou postavou(tedypersonifika­cí) doplněnou atributy a dalšími symbolickými prvky(barvou, gesty, písmeny, čísly, geometrickými znaky apod.));

    Apoteóza (právě v barokním umění prožívá zbožštění smrtelné bytosti(z řec. apotheósis=zbožšténí) do­bu nového rozkvětu(po starověku), kdy se apoteóza vztahovala nejenom na panovníky, kteří byli ale­gorickou nebo symbolickou formou identifikováni např. s Héliem, Jupiterem a Herkulem, ale i na světce a světice povznášené k Bohu nebo na různé významné osobnosti, vzhledem k nimž se tato forma stala symbolickým vyjádřením jejich velikosti a duchovní nesmrtelnosti);

    Metafora (zobrazené předměty jsou nositeli významů přenesených(řec. metaphora=přenos) z jiných předmětů, s nimiž mají určité(skutečné nebo obrazné) podobnosti);

    Anamorfóza (neboli záměrná perspektivní deformace tvarů, která se nejdříve uplatňovala v iluziv­ních nástropních malbách jako korektura zkreslujícího podhledu, ale v baroku nabyla i symbolic­kých významů a osamostatnila se jako zvláštní obor malby);

    Personifikace (tj. znázornění určité vlastnosti či abstraktní ideje v lidské podobě nebo obecně zná­mých lidských vlastností v podobě zvířat, rostlin a věcí);

    Iluzionismus (forma zobrazení, v němž jde o maximální přiblížení jevové reality naší zrakové zku­šenosti, získala v baroku nové obsahy odpovídající mj. dobovému pojetí dualit - např. reálna a ira­cionálna, smyslové a duchovní skutečnosti, detailu a dynamického celku apod.);

    Trompe l’oeil (právě smyslově věrné zachycení skutečnosti, kdy z určitého odstupu již oko nedoká­že rozlišit, zda jde o předmět reálný nebo zobrazený(fr. trompe l'oeil=zrakový klam), patřilo k zá­kladním principům barokního iluzionismu).

    Zobrazovací prostředky:  barokní malířství se odklonilo od racionálního renesančního realismu a budo­valo svůj odraz skutečnosti nailuzionismu, jehož výtvarnou podstatou byla polarita světla a stínu, plochy a objemu, reálného a iracionálního prostoru a dalších kontrastních principů.

    Složitá kompozice, jejímiž dynamizujícími prvky byly především diagonály, protínající se křivky, elipsy, spirály a kruhové rotace, využívala všech možností perspektivy (lineární i vzdušné), světla, kontrastů barev a prostorových plánů k dosažení efektuscénicky uspořádaného výjevu.

    Nekonečnost, jako jeden ze základních principů baroka, rozvíjelo především nástropní malíř­ství ve spojení s architekturou. Prostor zde byl chápán jako jednotné nekonečné universum a spo­lečný jak pro zobrazovaný děj, tak pro diváka, který se děje jakoby účastnil.

    Světlo, jako symbol duchovního principu a prostorotvorný prvek, se v barokní malbě uplatňo­valo v kontrastu s hlubokým stínem (v podobě šerosvitu, temnosvitu, chiaroscura, tenebrismu aj.) nebo ve spojení s architekturou jako způsob vnějšího přisvětlení nástěnných obrazů okny nebo jako médium prosvětlující a odhmotňující barvu (luminismus) a vytvářející iluzi intenzivního nadpřiro­zeného jasu.

    Předchůdci:  prvky barokní malby předznamenávali ve svých dílech někteříumělci renesančního ma­nýrismu, zejména:

    ■       Michelangelo Buonarroti v dynamické kompozici a titánských postaváchPosledního soudu (1536-1541; Sixtinská kaple, Vatikán);

    ■       Jacopo Tintoretto v novém pojetí dramaticky ztvárněného prostoru, pohybu a světla, jak je vi­dět např. na obrazeZázrak sv. Marka (1547/48; Accademia, Benátky);

    ■       Paolo Veronese ve výpravně inscenovaných obrazech svýchbiblických hostin;

    ■       El Greco v patetické expresivitě a vzrušené pohybovosti svých náboženských výjevů;

    ■       Correggio, zvláště v iluzívní fresceNanebevzetí Panny Marie (1524-1530) v kupoli parmského dó­mu.

    Aktuální obsah:

     

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.