Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 12:15, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Rané baroko (1595 - 1675): barokní malířství se v Čechách formovalo v návaznosti na severský ma­nýrismus, který pěstovali umělci na rudolfinském dvoře. Spojovací článek mezi raným barokem        a manýrismem tvořilo krátkodobé seskupení umělců pracujících pro Albrechta z Valdštejna, kde fres­kovou malbu representoval italský malíř (architekt i štukatér) Bartolomeo Baccio del Bianco (1604-1656).Koncem 30.let se ihned po návratu z Itálie stal přední zakladatelskou osobností nové­ho slohuKarel Škréta (1610-1674),jenž své podněty získané v Benátkách, Bologni a Římě přetvo­řil v osobitý domácí styl, kterým předurčil charakter českého barokního malířství. Vedle jeho násle­dovníků, jakými byli např.Antonín Stevens ze Steinfelsu (1618-1672)nebo Jan Jiří Heinsch (1647-1712),představoval Škrétův protějšek svou malbou severského typu jednakMichael Will- mann (1630-1706),jednak Willmannův nevlastní synJan Kryštof Liška (kol.1650-1712)- jeden  z nejvýznamnějších malířů a zakladatelů české, již vrcholně barokní malby.

    Z českých umělců, kteří opustili rodnou zemi, se v cizině uplatnil předevšímVáclav Hollar (1607-1677),jeden z předních grafiků barokní doby, jenž vynikl jako tvůrce leptů a kreseb vedut, podobizen a zátiší.

    KAREL ŠKRÉTA (1610 - 1674):    hlavní představitel českého raně barokního malířství a jeden            z největších českých umělců. Základy výtvarného vzdělání získal nejdříve v okruhu rudolfinských umělců (možná u rytce Jiřího Sadelera), než odešel (jako příslušník protestantské rodiny) do saské- ho Freibergu a poté do Itálie. Zde prošel nejvýznamnější umělecká centra (Benátky, Bolognu, Řím  a Florencii) a poznal jak kvality benátské školy, tak klasický styl bolognské školy i dramatickou malbu římských caravaggistů. Ve svém díle dokázal spojit oba hlavní směry tehdejšího umění - dy­namický senzualismus i klasicistní konstruktivismus - a vytvořit svůj osobitý styl, k jehož charakte­ristickým vlastnostem patří smysl pro dramatickou fabulaci výjevu, narativnost, epickou vý-pravnost a přesvědčivé ztvárnění citového prožitku.

    Svůj pozorovací talent a smysl pro psychologickou charakteristiku uplatnil zvláště vportré­tech, kterými proslul již v době svého působení v Itálii.

    Hlavní díla raného období (do r.1648): (po návratu z Itálie v roce 1638 provedl Škréta velkolepousyn­tézu svých studijních zkušeností, přizpůsobil malbu místním ikonografickým potřebám a tradicím   a během prudkého tvůrčího vzestupu vytvořil svůj osobitý malířský výraz)

    Zkouška čistoty vestálky Tuscie (po r.1630; Národní galerie, Praha. Společnou ideou různo­rodé řady Škrétových obrazů, jejichž náměty vycházejí z biblických, mytologických i světských zdrojů a k nimž patří i Zkouška čistoty vestálky Tuscie, jemagická moc žen projevující se buď ja­ko síla čistoty nebo jako síla rafinované lsti či přitažlivosti. Vestálka Tuscie(v rámci středověké symbo­liky chápaná jako předobraz P. Marie) obviněná z porušení slibu čistoty dokázala na znamení svého pa­nenství přenést vodu v sítu);

    Podobizna malíře, snad Nicolase Poussina (1634-1635; Národní galerie, Praha. Účinnost výrazových prostředků, kterými Škréta vyjádřil osobnost portrétovaného umělce, je založena na je­jich výrazném zjednodušení. Z temného pozadí a černého šatu, oživeného pouze bílým límcem, vy­stupuje úsporně malovaná tvář podaná mimořádně citlivým rukopisem. Malířův odklon od stojanu jednak vyplývá z jeho tvůrčí činnosti, jednak přispívá k zachycení jeho povahopisných rysů, k ja­kým zde nepochybně patří přirozené sebevědomí, vnitřní jistota i noblesa vystupování);

    Podobizna muže s dlouhými plavými vlasy (po r.1640; Národní galerie, Praha. V techni­ce reliéfního nánosu barev, která zdůrazňuje krásu barevné hmoty a umožňuje působivé vyjádření materiálů i jejich vlastností, Škréta navázal na soudobé italské mistry, konkrétně Tiberia Tinelliho        a Bernarda Strozziho, které poznal za svého pobytu v Benátkách, a stal se zdrojem inspirace při utvá­ření malířského názoru některých novodobých umělců, mj. i Karla Purkyně);

    Svatováclavský cyklus (kol. r.1641. V souboru svatováclavských obrazů(původně 32 lunetových obrazů, z nichž se zachovalo 8 děl, bylo vytvořeno pro klášter bosých augustiniánů, kteří se usadili r.1623 při opuště­ném chrámu sv. Václava v Praze na Zderaze) vytvořil Škréta první monumentální epické dílo, v němž uplatnil svůj vyzrálý italizující styl a které zároveň představuje počátek české barokní malby. Vedle prvního a umělecky nejvýznamnějšího obrazu cykluNarození sv. Václava(Národní galerie, Praha),jehož ideovým obsahem je dramatický střet pohanského a křesťanského světa, pochází z jeho ruky dalších 6 zachovalých obrazů(např.Sv. Václav dává zbořit pohanské modly a stavět křesťanské kostely, Sv. Václav lisuje mešní víno, peče hostie a okopává vinici, Zlický kníže Radslav se pokořuje sv. Václavuad.) vyzna­čujících se vypravěčským uměním, realismem a psychologicky propracovanou citovostí);

    Sv. Martin se dělí s žebrákem o plášť (kol. r.1645; Národní galerie, Praha. Representativní účinek kompozice podporuje nejenom mohutná, vertikálně vedená, architektonická kulisa, ale i per­spektiva zvaná „di sotto in su“ (s hlubokým podhledem) počítající s vyvýšeným umístěním obrazu na hlavním oltáři(původně kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském). Kontrastní pendant k světské eleganci mladého Martina na koni zde představuje nahota žebráka v popředí i vznešená prostota starého svět­ce(později biskupa v Tours) v pozadí, který se právě sklání nad dívkou v rakvi);

    Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně (1647; Národní galerie, Praha.V obraze vytvořeném pro hlavní oltář kaple P.Marie a sv. Karla Boromejského Vlašského špi­tálu na Malé Straně v Praze, jehož ideovým obsahem měla být charitativní péče církve o nemocné, se Škréta nápaditě vyrovnal nejenom s ikonografickými požadavky vyplývajícími ze zasvěcení ka­ple, ale i se složitou kompozicí narativní scény líčící dobově aktuální utrpení působené morem. Promyšlená kompoziční skladba, založená na souhře diagonál a ortogonál, ukazuje Škrétův smysl pro dramatickou působivost celku i ostře viděný detail. K řadě individualizovaných postav děje zde patří i dva skutečné portréty: donátora M. A. Cassinise z Bugelly, jenž své jméno ukazuje na oltáři, a samotného umělce, jenž jakoby následuje světce, který byl jeho patronem).

    Hlavní díla vrcholného období (1648 - 1670): (Škréta spojil své malířské zkušenosti, získané ve 40. letech, se zájmem o malbu bolognské školy a začal se přiklánět keklasicismu. Do své tvorby nově zapojil také prvky severské, zejména nizozemské malby)

    Podobizna maltézského rytíře Bernarda de Witte (do r.1650; Národní galerie, Praha. Východiskem Škrétova osobitého pojetí portrétu, na němž vyobrazil převora maltézského konventu při kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně, bylo umění jeho benátského přítele Tiberia Tinelliho, konkrétně Tinelliova podobizna kanovníka z Lyonu chovaná v místním Musée des Beaux Arts);

    Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho s rodinou (asi 1653; Národní ga­lerie, Praha. Ve skupinové Podobizně řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny, jejíž velkorysé pojetí nemá srovnání v celé středoevropské barokní malbě, Škréta seskupil postavy mis­tra, jeho manželky a šesti dětí zcela neformálním způsobem v rodinném kruhu u stolu a výstižným zřetězením gest a pohledů je spojil v jedenobrazovýděj);

    Křest Kristův (asi 1659; křížovnický kostel sv. Františka, Praha. Klasicizující rysy obrazu,        v němž Škréta volně obměňuje stejnojmenné díloGuida Reniho z roku 1623(tehdy chovaného na Pražském hradě), jsou patrné jak ve vyvážené kompozici vertikál a diagonál, v jejichž průsečíku se stýká Kristova a andělova hlava, tak i v harmonicky klidném pojetí celé scény zdůrazňujícím inti­mitu mystického aktu i Kristovu pokoru);

    Obrácení sv. Pavla (asi 1659; arcibiskupský palác, Olomouc. Ačkoliv patří obraz Obrácení sv. Pavla(jenž tvoří protějšek k obrazu Kristova křtu) k nejdynamičtějším Škrétovým kompozicím, kde posta­vy s výjimkou hlavní osoby jsou zachyceny pouze náznakově a fragmentárně, vyniká dílo pevným kompozičním řádem, který umožňuje jasný výklad dramatického děje: sv. Pavel byl náhle sražen    s koně a světlo padající na jeho hlavu má sílu neodkladné nadpozemské výzvy);

    Podobizna Marie Maxmiliány ze Šternberka (1665; Národní galerie, Praha. Devatenácti- letou Marii Maxmiliánu zpodobil Škréta v duchu dobového vkusu, jenž byl oblíben ve šlechtických rodinách a zdomácněl v Čechách vlivem vídeňského dvora, jak kráčí - oblečena za pastýřku - v krásných atlasových šatech a lehké pastýřské obuvi);

    Podobizna Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic (1669; zámecká obrazárna, Rych­nov nad Kněžnou. V živosti a eleganci podobizny pětadvacetiletého šlechtice(syna hejtmana hradecké­ho kraje), především v mistrovském podání kostýmu, jakož i v barevné souhře zeleného šatu, pest­rých stuh a jemného rajčího peří klobouku, Škréta dosáhl srovnatelné úrovně s podobnými portréty Anthonise van Dycka).

    Díla pozdního období (1670 - 1674):  Škrétův umělecký odkaz, v němž dosáhl vrcholného účinku expre-sivitou a zároveň citovou hloubkou výrazu, representuje Pašijový cyklus  z let 1673 - 1674 vytvořený pro kostel sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Dílo vyniká mistrovskou syntézou zaalp­ské malby, italské dramatičnosti a umělcovy osobité malířské invence a je svou niterností srovnatelné    s uměním Rembrandta Harmensze van Rijn.

    MICHAEL LEOPOLD WILLMANN (1630 - 1706): po Karlu Škrétovi druhý nejvýznamnější před­stavitel české raně barokní malby a vůdčí osobnost vrcholně barokní malby ve Slezsku. Jako žák svého otce, německého malíře tvořícího v duchu nizozemského romantismu, získal rozhodující podněty pro svoji tvorbu v Nizozemí (1650-1653), kde vedle krajinářů poznal i díla Anthona van Dycka, Petra Rubense a především Rembrandta. Právě tyto podněty jej vedly k vytvoření oso­bitého stylu vyznačujícího sedrastickým a psychologicky prohloubeným verismem i mysticky zjitřenou expresivitou.

    Po snaze usadit se v Praze odešel do Vratislavi (tehdy druhého největšího města českého krá­lovství), pobýval v Berlíně ve službách velkého kurfiřta a nakonec se usadil ve slezském cisterciác­kém klášteře v Libuši (1660/61; Leubus). Zde, pod vlivem konverze na katolickou víru, došel k ide-ové náplni svého protireformačně zaměřeného umění, kterou se stala oslava mučednického utrpení pro víru a mystické lásky k Bohu.

    Významná díla:

    Sv. Jeroným s andělem Posledního soudu (kol. r.1664; Národní galerie, Praha);

    Nanebevzetí P.Marie (1692; hlavní oltář cisterciáckého kostela ve Žďáru nad Sázavou); Osvobození Andromedy (kol. r.1695; Národní galerie, Praha);

    Umučení svatých Filipa a Jakuba mladšího (kol. r.1700; hlavní oltář cisterciáckého kos­tela P. Marie v Sedlci u Kutné Hory);

    Nalezení sv. Kříže (1701-1702; boční oltář v křížovnickém kostele sv. Františka v Praze);

    Sv. Mořic (1702; boční oltář cisterciáckého kostela Nanebevzetí P. Marie v Oseku);

    Sv. Šebestián (po r.1702; boční oltář cisterciáckého kostela Nanebevzetí P. Marie v Oseku).

    VÁCLAV HOLLAR (1607 - 1677): jeden z největších grafiků novověku; tvůrce volných grafických listů s tématy krajin, městských celků, map, portrétů, zátiší s přírodopisnými motivy a ilustrační grafiky. Ve svých dílech dokázal spojit věcnou důslednost a až vědecký způsob zkoumání reality    s jejím uměleckým ztvárněním, zároveň však oproštěným od dobového (barokního) patosu. Svá vr­cholná díla vytvořil ve službách Thomase Howarda hraběte z Arundelu (od r.1636), vyslance ang­lického krále, kdy jako vyslancův průvodce kreslilpanoramatické veduty měst (při návštěvě Pra­hy nakreslil náčrty města, které později použil pro slavnýPohled na Prahu z roku 1649) a gra­ficky zpracovával objekty jeho sbírky. Zvláště plodný byl Hollarův pobyt v Antverpách, kde zdo­konalil svou grafickou techniku (postupně leptanou měděnou desku dotahoval rydlem) a pokračoval v reprodukcích Arundelovy sbírkysérií listů s motýly, hmyzem a mušlemi.Po návratu do Anglie se stal královským kreslířem a ilustroval řadu publikací, mj. i překlady antických autorů a literaturu vědecko-dokumentárního typu.

     

    Vrcholné baroko (1675 - 1740):nástup vrcholně barokního malířství v Čechách předznamenal svým dílemJan Kryštof Liška (kol. 1650-1712),žák a nevlastní syn Michaela Willmanna, jehož drsně expresivní styl převedl do lyričtějšího výrazu.

    Kolem roku1690,v době intenzivního rozvoje umělecké činnosti, se v Praze usadilo několik malířů, jejíchž vliv poznamenal charakter české vrcholně barokní malby. Vedle mnohostranného eklektikaJana Rudolfa Byse (asi 1662-1738)a významného malíře rakouského původuMichaela Václava Halbaxe (1661-1711),jenž díky svému školení u Karla Lotha zprostředkoval českému ba­roknímu malířství umění soudobé benátské provenience, to byl i největší malíř českého barokaPetr Brandl (1668-1735).

    Zvláštní postavení v mnohotvárném a rozsáhlém umění českého vrcholného baroka zaujal (podobně jako Václav Hollar)Jan Kupecký (1667-1740),kosmopolita italského školení, jenž byl již svými současníky pokládán za největšího a nejvlivnějšíhoportrétistustřední Evropy.

    Dovršitelem vrcholně barokní malby, především v oboru monumentální nástropnífresky a kabinetního krajinářství,se stalVáclav Vavřinec Reiner (1689-1743)navazující na umění Petra Brandla a rozvíjející právě ty obory, kterými se jeho velký učitel nezabýval.

    JAN KRYŠTOF LIŠKA (kol. 1650 - 1712):zakladatelská osobnost českého vrcholně barokního ma­lířství, žák svého nevlastního otce M. L. Willmanna, s nímž dlouhá léta úzce spolupracoval. Vedle Willmannova vlivu byl formován především italskou malbou, zejména římskou školou nástropní fresky, jejíž podněty dokázal tvůrčím způsobem transformovat do českého prostředí. Oproti Will- mannově drastické expresi zdůrazňoval spíše citovou a lyrickou stránku výrazu, přičemž využíval efektníúčinky světla a nervního, postupně uvolňovaného rukopisu.

    Významná díla:

    Nanebevzetí Panny Marie(1696; Národní galerie, Praha. Vynikající skica, která se vy­značuje expresivními a místy až karikujícími deformacemi, zřejmě vznikla ve spojitosti s přípravou obrazu pro hlavní oltář chrámu Nanebevzetí P.Marie cisterciáckého opatství v Oseku);

    Stigmatizace sv. Františka(1700-1701; křižovnický kostel sv. Františka v Praze. Spolu s Na-nebevzetím Panny Marie představuje Stigmatizace sv. Františka jedno z vrcholných a přitom charakteristických Liškových děl, v němž je tvarová celistvost nahrazena shlukem malebných a zá­roveň dynamických částic světla a stínu, které se spojují ve vířivý pohyb a působí dojmem nepřetr­žitých tvarových, barevných i světelných proměn);

    Nanebevzetí Panny Marie(1701-1702; křižovnický kostel sv. Františka v Praze);

    Sláva Karmelu(po r.1702; hlavní oltář karmelitánského kostela sv. Havla na Starém Městě      v Praze);

    fresky v prelatuře cisterciáckého kláštera v Plasech(asi 1702. Pojetí zdejších fresek (Triumf Církve a Víry nad pohany, protestanty a nevěřícímiaJakubův sen)dokládá ve srovnání s rozborem nástěnné malby V. V. Reinera, že Kryštof Liška byl již před rokem 1705 Reinerovým prvním  a po Petru Brandlovi nejvýznamnějším učitelem);

    Oplakávání Krista(po r.1705; Alte Pinakothek, Mnichov);

    Sv.AugustinaSv.Norbert(asi1707-1708; kostel kláštera premonstrátek v Doksanech);

    Apoteóza sv. Voršily(1709; hlavní oltář klášterního kostela sv.Voršily v Praze).

    PETR BRANDL (1668 -1735): nejvýznamnější představitel českého barokního malířství, jenž tvořivě rozvinul umění svých předchůdců (hlavně Karla Škréty, J. R. Byse, M. V. Halbaxe, M. L. Will- manna a J. K. Lišky) a zároveň výrazně ovlivnil tvorbu svých současníků i následovníků - např. Jana Kupeckého, Václava Vavřince Reinera a některých malířů rokoka. Na rozdíl od většiny sou­časníků necestoval a díla italských a nizozemských malířů poznával v obrazárně Pražského hradu, jejímž správcem byl jeho učitel, dvorní malíř Christian Schröder. Přesto nebyl typem usedlého dvorského umělce nebo cechovního mistra, ale bohémského bouřliváka, jenž se po celý život snažil vymanit ze závislosti na svých zákaznících a pravidlech společenských konvencí. V tom duchu roz­víjel i svoudramaticky inscenovanou malbu,jejímž charakteristickým znakem byla snaha (po­dobně jako u Rembrandta) transformovat tradiční (barokem ustálené) formy biblických událostí do zlidšťující, epicky nebo lyricky podbarvené podoby.

    Významná díla vrcholného období (1693 – kol. 1730):

    soubor oltářních obrazů v kostele sv. Barbory v Manětíně(1699);

    Narození Panny Marie(1703; kostel Narození P. Marie v Doksanech);

    Uzdravení slepého Tobiáše(kol. r.1705; Národní galerie, Praha);

    Všichni svatí(1711; kostel sv. Jakuba v Praze);

    Křest Kristův(1715-1716; kostel sv. Jana Křtitele v Manětíně. Mimořádný význam prvního mi­strovského díla Brandlova vrcholného tvůrčího období, které vytvořil na objednávku Marie Gabrie­ly Lažanské pro hlavní oltář děkanského kostela v Manětíně, spočívá mj. v dokonalé světelné a ba­revné harmonii i způsobu, jakým zde vyjádřilduchovní světlo,které zalévá mystickou scénu a zá­roveň jako průhledné fluidum vyzařuje ze zúčastněných osob);

    Sv. Jáchym a Anna(1716; kostel Panny Marie Vítězné v Praze. I když jsou Brandlovy obrazy   v pojetí klasického šerosvitu většinou temné, jednou z výjimek je jeho obraz svatých Jáchyma         a Anny, kdy v duchu soudobébenátské malby(např. Sebastiana Ricciho)usiloval o zachycení intenzívní sluneční záře. Benátčany zde vedle jemně laděného koloritu připomíná i mohutná sloupová archi­tektura, v níž se odehrává vzrušené andělské poselství o narození Mariina syna Ježíše);

    soubor oltářních obrazů v kostele sv. Markéty v Praze-Břevnově(1718-1719);

    Historie Josefa Egyptského(1721; zámek v Jindřichově Hradci. Obrovské plátno o velikosti asi 5 x 3 metry, které Brandl vytvořil na objednávku hraběte Františka Josefa Černína pro jeho praž­ský palác, vyniká vyváženou a přehlednou kompozicí umožňující významovou gradaci jednotlivých epizod z Josefova rušného života(velké množství postav zalidňujících krajinu i prostory mezi sloupy perspektiv­ních architektur zde umělec rozdělil do tří skupin, z nichž každá představuje jeden Josefův příběh: (1) hledání Josefova stříbrného poháru v Benjaminově pytli, výjev u cisterny, kde je (2) Josef prodán do otroctví Izmaelitům, a nakonec oka­mžik, kdy se (3) Josef dává poznat svým bratrům));

    Klaněnísv.tří králů(1727; kostel Zjevení Páně ve Smiřicích. Brandlův zájem o různé druhy světla a jeho náladové a významové účinky, který je patrný již v obrazech sv. Jáchyma a Anny        a Kristova křtu, dosáhl v obraze Klanění sv. tří králů svých nejvyšších malířských kvalit. Světelný zdroj, kterým je betlémská hvězda v podobě heraldické hvězdy Šternberků, zde zalévá krajinu stříb­řitým jasem a předvádí výpravný výjev v bohaté škále teplých a studených tónů);

    Viděnísv.Luitgardy(1728-1729; kostel Nanebevzetí P. Marie v Sedlci u Kutné Hory).

    Podobizny a polopostavy:(vedle mnoha rozměrných oltářních obrazů a menšího počtu žánrových kom­pozic, namaloval Brandl řadu obrazů polopostav, nejčastěji světců a biblických postav, v nichž nej­výrazněji uplatnil svůj malířský temperament spočívající hlavně v uvolněném rukopisu, dramatickém střídání světel a stínů a pastózním nánosu barevné hmoty, do které zasahoval i prsty či ostrou nása­dou štětce)

    Vlastní podobizna zv. Lobkovická(kol. r.1697; Národní galerie, Praha);

    Vlastní podobizna zv. Strahovská(kol. r.1703; Národní galerie, Praha);

    Sv. Pavel(1724; Obrazárna Pražského hradu, Praha-Hrad);

    Poprsí apoštola(před r.1725; Národní galerie, Praha);

    Simeon s Ježíškem(po r.1725; Národní galerie, Praha. V oblíbenýchstařeckých typech,     k nimž patří i jeden z nejlepších obrazů starce Simeona držícího malého Ježíška v náručí, dosahoval Brandl až rembrandtovsky niterného výrazu, kterým překračoval konvence soudobého náboženské­ho umění a směřoval k moderní expresivní formě);

    Podobizna horního úředníka (Muž s bílou parukou)(kol. r.1728; Národní galerie, Pra­ha).

    JAN KUPECKÝ (1667 - 1740):  přední evropský portrétista českého původu, jenž však kvůli protes­tantskému vyznání musel již v mládí opustit vlast a žít až do konce života v cizině. Podle dlouhodo­bých pobytů v Itálii (1687-1707; hlavně v Benátkách a v Římě), Vídni a Norimberku se formoval jeho výtvarný názor i malířský styl:

    -         vŘíměse začal zabývat hlavně portrétní malbou a své podněty získával z širokého okruhu be­nátské, římské, boloňské i neapolské malby i kontaktem s německými malíři, kteří zde dlouho­době působili;

    -         ve Vídni(1707-1723) se pod vlivem zakázek a místního vkusu přiklonil kfrancouzské repre­sentativní podobizněa kladl důraz na barevnost, hladký rukopis a dekorativní okázalost;

    -         vNorimberku(1723-1740) směřoval pod vlivem flámské a především holandské malby     i místního měšťanského prostředí k jednodušší obrazové skladbě a neokázalému komornímu přednesu.

    Významná díla vídeňského období:

    Vlastní podobizna(1709; Österreichische Galerie, Vídeň);

    Podobizna malíře miniatur Karla Bruniho(1709; Národní galerie, Praha. Na jednom ze svých nejznámějších portrétů představil Kupecký svého přítele - vídeňského malíře miniatur Karla Bruniho - v elegantní světácké aluře a s atributy jeho umění. I když byla Bruniho proslulost jenom krátkodobá, idealizovaná stylizace jeho podobizny není nadsázkou, ale výrazem tehdejšího spole­čenského postavení miniaturistů);

    Vlastní podobizna s chotí(1711; Národní galerie, Praha);

    Podobizna umělcovy rodiny(kol. r.1718; Muzeum krásných umění, Budapešť).

    Další díla:

    Podobizna Hedviky Wussinové(1716; Národní galerie, Praha. V duchu francouzské repre­sentativní podobizny, stylizoval Kupecký portrét třináctileté Hedviky, dcery rytce Samuela Wussina, do podoby Flóry);

    Alegorie Malířství(1716; Národní galerie, Praha. Svou Alegorií Malířství vytvořil Kupecký protějšek k Alegorii Sochařství Petra Brandla, s nímž se seznámil za svého pobytu v Praze v roce 1716. Oba pendanty zde zřejmě vznikly jako vzájemný hold obou umělců, jehož iniciátorem mohl být hrabě Jan Josef z Vrtby);

    Podobizna Jana Bedřicha Sicharta(1723-1726; Obrazárna Pražského hradu, Praha-Hrad. Jemně nasazená světla dovršují účinek jednoduchého barevného akordu a udělují všem detailům tváře neobvyklou míru životnosti);

    Podobizna Michaela Kreisingera(kol. r.1735; Národní galerie, Praha).

     

    VÁCLAV VAVŘINEC REÍNER (1689 - 1743):  hlavní představitel české barokní fresky, příslušník významné umělecké rodiny Reinerů, jenž spolu s Karlem Škrétou a Petrem Brandlem tvoří trojici nejvýznamnějších barokních malířů v Čechách. V hlavním zaměření své tvorby -monumentální nástropní fresce- povýšil dosud zanedbaný obor na evropskou úroveň a zároveň položil základy   k dalšímu vývoji již charakteristicky české nástěnné malby. V souvislosti s vlivem oltářního malířství (především Petra Brandla a Jana Kryštofa Lišky) má dekorativní působivost jeho fresek jiný cha­rakter, než v rakouské (Johann Michael Rottmayer) nebo jihoněmecké (Cosmas Damian Asam) malbě, oproti níž se vyznačuje důrazem na pevnost tvaru, plasticitu a tělesnou hmotnost. Zpočátku zde vycházel z klasického temnosvitného pojetí, které však později uvolňoval barvou, rukopisem     i světlem v duchu italského luminismu a nastupujícího rokoka.

    V druhém významném oboru svého zaměření -krajinářství- se inspiroval především  nizo­zemskými a italskými romantickými vzory a maloval komorně laděná díla v podobě hornatých nebo lesních krajin se zvířaty či figurální stafáží.

    Významná díla freskové malby:

    cyklus apoštolských martyrií(1714; klenební pole bočních lodí cisterciáckého kostela Nane­bevzetí P. Marie v Oseku);

    Gigantomachie(1718; schodiště Černínského paláce v Praze na Hradčanech);

    Alegorie umění(asi 1721; strop saly terreny ve Vrtbovské zahradě na Malé Straně v Praze. Ve freskách intimnějšího charakteru, k nimž patří i Alegorie umění, již velmi brzy Reiner předznamenával svým světelně zářivým koloritem, připomínajícím Tiepola, rokokový malířský názor);

    Poslední soud(1722-1723; kupole křížovnického kostela sv. Františka na Starém Městě v Praze. Ve freskách Posledního soudu, kterými pokračoval v započatém díle Kryštofa Lišky, vrcholí rané období Reinerovy tvorby, kdy v návaznosti na italské vzory(mj. i na Michelangelovo dílo)rozvíjel mo­numentální, dynamické a často tvarově předimenzované formy);

    výzdoba knihovny kartuziánského kláštera v Gamingu(1723; Dolní Rakousy. Složitý námětový program fresek v podélném knihovním sále je založen na myšlencespojení pohanského vědění s biblickým zjevením(representovaného skupinami Sibyl, proroků, evangelistů a církevních Otců), které má být základem věd a umění, a jež prostřednictvím ctností ovládá celý svět(zde v podobě personifika­cí čtyř světadílů));

    nástropní fresky v klášterním kostele sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hrad­čanech(1727; architekt Kilián Ignác Dienzenhofer. V rámci velkorysé prostorové koncepce          a po­hybového dynamismu, dokázal Reiner ve svém vrcholném freskařském díle spojit řadu různorodých prvků, počínaje narativním zobrazením v několika úrovních reality a konče iluzívním prolínáním „živých“ postav s „kamennými“ chiaroscurovými personifikacemi a jejich propojením s tvaroslovím reálné architektury);

    fresky na klenbě kaple sv.Viléma v Roudnici nad Labem(1729);

    nástropní fresky v kostele sv. Tomáše na Malé Straně v Praze(1728-1730);

    fresky na klenbě střední lodi kostela sv. Jiljí na Starém Městě v Praze(1734. Rei­ner pokryl zbarokizovanou klenbu původně gotického kostela(ve kterém byl později pohřben)mohutnou architekturou kupolového chrámu jako symbolu Církve, kterou dominikánští světci brání proti úto­ku heretiků);

    fresky v kupoli poutního kostela P. Marie Bolestné v Dobré Vodě u Českých Bu­dějovic(1735; architekt Kilián Ignác Dienzenhofer);

    cyklus fresek na klenbě augustiniánského kostela sv. Kateřiny na Novém Městě v Praze(1741; architekt Maxmilián Kaňka. Velkolepá dramatičnost spolu s epickou šíří fresek tě­žících z legend světice a dvou řádových světců(sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského),které Reiner vytvořil v závěru svého života, představují v kombinaci s jejich barevným odlehčením jakési uměl­covo malířské krédo a naznačují jeho směřování k novému rokokovému cítění).

    Významná díla krajinomalby:

    Hornatá krajina se stafáží(po r.1720; zámek Kozel u Plzně);

    Orfeus se zvířaty v krajině(před r.1720; Národní galerie, Praha. Četná zobrazení Orfeova krocení divokých a znepřátelených zvířat hudbou, která byla pokládána za projev kosmické a bož­ské harmonie, souvisela s přirovnáním mytického pěvce ke Kristu, který podobným způsobem pů­sobí na hříšníky. Reiner navázal na tuto ikonografickou tradici prostřednictvím obrazu Michaela Willmanna, přičemž snad do podoby Orfea skryl portrét objednavatele díla);

    Ptactvo v krajině s výrovkou(kol. r.1720; Národní galerie, Praha. Slet ptactva v krajině je vyvolán přítomností výrovky(v pozadí),která je symbolem nepřátelství denních ptáků k sově jako    k nočnímu tvoru(vlastně symbolu duchovních temnot),na kterou však ptáčník(vlastně ďábel)ptá­ky naláká k jejich odchytu);

    Hornatá krajina s mužem ženoucím soumary(kol. r.1725; buquoyská sbírka zámku   v Rožmberku);

    Hornatá krajina s rybáři a pastýři(kol. r.1725; buquoyská sbírka zámku v Rožmberku); soubor krajinomaleb ze zámku ve Frýdlantě(Hon na kance; Lov na jelena; Diana a Akteon; Merkur, Argus a Junona);

    Krajina s vodopádem a rybáři(před r.1740; Národní galerie, Praha).

    Oltářní obrazy:

    Sv. Jakub Větší(kol. r.1718; hlavní oltář kostela sv. Jakuba Většího v Citolibech);

    šest obrazů na bočních oltářích benediktinského kostela sv.Vojtěcha v Brou­mově(1721-1722);

    soubor oltářních obrazů v Zrcadlové kapli Klementina na Starém Městě v Praze (po r.1725;P. Maria se sv. Jáchymem a Annou, Sv. Jan Křtitel mezi sv. Alžbětou a Zachariá- šem, Sen sv. Josefa, Sv. Jan Evangelista na Patmu).

    NaMoravěpůsobili v 17. století cizí malíři (hlavně Italové, Němci a Nizozemci), kteří sem přicházeli z hlavního města habsburské monarchie - Vídně. Například jedním z příslušníků rozvět­vené rodiny Tencallů působících v Čechách a na Moravě byl i vlašský malířCarpophoro Tencalla (1623-1685),jenž zde mj. pracoval pro olomouckého biskupa na zámku v Kroměříži.

    K zakladatelské generaci domácího malířství 18. století patří brněnský rodákJan Jiří Etgens (1691-1757),jehož hlavními díly na Moravě jsoufresky v konventním kostele benediktin­ského kláštera v Rajhradě(1726-1729; např.Oslava benediktinského řádu a jeho rozšíření po světěv kupoli chrámu) afreska v hlavní lodi minoritského kostela v Brně(1732;Na­rození sv. Jana Křtitele),a italsky školenýFrantišek Řehoř Ignác Eckstein (1689-1740),rodák ze Židovic u Žatce, vycházející z Pozzova architektonického iluzionismu(fresky v hlavní lodi poutního kostela Nanebevzetí P. Marie na Velehraděz r.1719-1722,fresky v Sále předků v Miloticíchafresky v loretánské kapli při minoritském kostele v Brně  z r.1723)a Gaulliho luminismu.

    Hlavním představitelem zdejší barokní malby, především v oboru fresky, byl všakJan Kryš­tof Handke (1694-1774), jehož mimořádně rozsáhlé dílo je již (po roce 1740) ovlivněno rokoko­vým stylem. K jeho vrcholným a zároveň nejzachovalejším dílům patřívýzdoba klenby kaple Božího Těla v jezuitské universitní koleji v Olomouci (1728;s vyobrazenímTriumfu Jaroslavaze Šternberka nad Tatary) afresky v Nové kapli žerotínského zámku ve Velkých Losi­nách (1742-1744).

    Pozdní baroko a rokoko(1740 - 1780): podobně jako v architektuře a sochařství, končí i v malířství smrtí představitelů druhé generace vrcholného baroka období velkých osobností. V oborufresky, která ztrácí svůj epický charakter a stává se spíše dekorativním doplňkem architektury, vynikli jed­nak umělci školení ve Vídni -Johann Lucas Kracker (1717-1779) a slezský malíř František Xaver Palko (1724-1767), jednak umělci vycházející z vlivu německé malby a z odkazu domácí tradice (hlavně V. V. Reinera a P. Brandla), k nimž mj. patříJan Petr Molitor (1702-1756) a plzeňský malířFrantišek Julius Lux (asi 1702-1764).

    Mezi nejvýznamnější představitelezávěsných a oltářních obrazů lze mimo řadu jiných uměl­ců zařaditIgnáce Raaba (1715-1787) aAntonína Kerna (1710-1747).

    Jakousi kvintesenci českého rokoka pak představuje drobnomalbaNorberta Grunda (1717-1767) vycházející z mnoha různorodých podnětů, zejména však z nizozemského žánru, galantních výjevů francouzského rokoka a z benátského luminismu.

    FRANTIŠEK XAVER PALKO(1724 - 1767):  žák Pavla Trogera na vídeňské Akademii; po smrti Václava Vavřince Reinera hlavní představitel české nástěnné malby. I když byl Trogerovým žákem, postupně uvolňoval svůj vztah k radikální vídeňské škole a prostřednictvímbenátské malby nava­zoval na tradici českého barokního malířství a tvorbu V. V. Reinera.

    Hlavní díla v Čechách:

    fresky v konventní budově a prelatuře cisterciáckého kláštera na Zbraslavi (1750-1760);

    Apoteóza sv. Mikuláše (1752-1753; kupole chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze); Alegorie církevních ctností Moudrosti, Spravedlnosti, Mírnosti a Síly (1752-1753; pendantivy kupole chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze).

    JOHANN LUCAS KRACKER(1717 - 1779): vídeňský malíř fresek, oltářních a závěsných obrazů; absolvent a dlouholetý praktikant vídeňské Akademie. Působil na jižní Moravě(hlavní oltář ka­pucínského kostela sv. Jana Křtitele ve Znojmě; kol. r.1750), v Praze(freska Osla­vení sv. Mikuláše na klenbě hlavní lodi  jezuitského kostela sv. Mikuláše na Malé Straně;1760-1761), v premonstrátském klášteře v Jasově u Košic (1762-1764) a nakonec v U-hrách, kde vstoupil do služeb jagerského biskupa hraběte Esterházyho.

    ANTONÍN KERN(1710 - 1747):  první a nejvýznamnější představitel středoevropského malířského rokoka (v Čechách činný přibližně v letech 1731-1738), jenž ve svém díle spojoval prvky benátské        a francouzské rokokové malby s vlivy českých vrcholně barokních malířů, zejména Petra Brandla  a Kryštofa Lišky. Po studiích v Drážďanech, Benátkách (u Giovanni Battisty Pittoniho) a v Římě se usadil (1741) v Drážďanech, kde se stal úspěšným dvorním malířem.

    Významná díla:

    Sv. Jan na Patmu(1735; Národní galerie, Praha);

    Sv.Apolonie aSv.Háta (kol. r.1735; Loreta, Praha-Hradčany);

    Panna Maria s Ježíškem a čtveřicí světců (1734-1737; Národní galerie, Praha. Obraz P. Marie obklopené čtveřicí světců Kern pojal ve stylu „svatých konverzací“ svého učitele Pittoniho, od něhož se však odlišuje(pro rokoko příznačným) snivým sentimentem a smyslově rozechvělým ruko­pisem);

    Obětování Flóře (Österreichische Galerie, Vídeň);

    Diana a Bakchus aVenuše a Ceres (Germanisches Nationalmuseum, Norimberk).

    NORBERT GRUND(1717 - 1767):  žák svého otce Kristiána Grunda; nejvýznamnější představitel čes­ké rokokové malby. Malířdrobných žánrových scén, v nichž navazoval jak na vídeňské, tak na ni­zozemské, italské a francouzské mistry. Po roce 1737 pobýval ve Vídni a cestoval po Itálii a Ně­mecku, kde zřejmě získal hlavní podněty, které formovaly jeho rokokový styl (např. ve Würzburgu, kde byl Grundův bratr dvorním hudebníkem, působil v letech 1750 - 1753 G. B. Tiepolo).

    Významná díla:

    Vlastní podobizna s paletou (kol. r.1750; olej na plátně; Národní galerie, Praha);

    Pokušitel I (kol. r.1760; olej na měděné desce; Obrazárna Pražského hradu, Praha-Hrad. Obraz galantní scény, který je variantou kompozice chované v pražské Národní galerii, představuje typic­kou ukázku Grandova ovlivnění francouzskou rokokovou malbou a její atmosférou galantních slav­ností ve volné přírodě. Popisnou věcnost jeho časných děl zde vystřídaly jakoby vzduchem rozpuš­těné tvary a nálada melancholického snění, kterou již přinášel raný klasicismus);

    Obětování Venuši (kol. r. 1760; olej na dřevě; Obrazárna Pražského hradu, Praha-Hrad. Atmo­sférou nostalgických vzpomínek na dávnou dobu antiky, která charakterizuje nastupující klasicis­mus a kterou v obraze vyvolávají kulisy antických ruin a rekvizity starých obřadů, Grund navazoval na romantický prvek rokokové malby);

    Dáma na houpačce (Galantní scéna v parku I)(kol. r.1760; olej na dřevě; Národní gale­rie, Praha);

    Paridův soud (před r.1767; olej na měděné desce; Národní galerie, Praha).

    Další díla:

    Skalnatá krajina s tůní a pastýřkou na oslu(po r.1750; olej na dřevě; Národní galerie, Praha);

    Občerstvení v parku (Galantní scéna v parku I) (před r.1760; olej na plátně; Národní

    galerie, Praha);

    Krajina s pastýři u jezera I (kol. r.1760; olej na plátně; Národní galerie, Praha);

    Římská zřícenina (kol. r.1760; olej na dřevě; Národní galerie, Praha);

    Přístav s kouřícím mouřenínem (Španělský přístav) (po r.1760; olej na dřevě; Národní galerie, Praha).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova