Holandsko (severní Nizozemí)
Stránka naposledy upravena 12:11, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína HublováObsah
Žádné titulkyV nezávislém a hospodářsky prosperujícím Holandsku se už od konce 16. století začal vyvíjet novýměšťanský životní styl založený na nových životních hodnotách, k nimž na prvních místech patřila úcta k rodné zemi a rodnému městu, láska k rodině, domu i majetku, jakož i protestantská zbožnost a mravnost. Kalvínské náboženství, které vycházelo z víry v predestinaci a chápalo hospodářský rozkvět jako znamení božího požehnání, uznávalo hodnoty blahobytu a materiálních věcí a podporovalo jejich „oslavu“ prostřednictvím malířského umění. Malířství zde však nestálo ve službách církve nebo panovnických či šlechtických dvorů, ale vševládných městsko-měšťanských organizací a sloužilo k výzdobě měšťanských příbytků či městských správních institucí. Holandští malíři brzy přijali zájmy spoluobčanů za své a v rámci důslednéhorealismu vytvářeli v nových podmínkách i zcela nové malířské formy. Mimo jiné osamostatnilikrajinu azátiší a za náměty vhodné k výtvarnému zpracování uznali řadu dalších „všedních příběhů“ z každodenního života. Většina malířů se přitom specializovala v určitém malířském žánru či dokonce námětovém typu, v němž pak dosahovala mimořádné dokonalosti.
Portrét: holandské měšťanské podobizny, podobně jako portréty aristokratů, měly representovat portrétovanou osobu a ukázat její stav a důstojné postavení ve společnosti.
Puritánští kalvinisté, pro něž byla hlavním příkazem střídmost a pokora, se vyhýbali nápadnému oblečení a dávali obvykle přednost prostým (i když drahým) černým šatům s nabíraným bílým límcem.
Mimořádně důležitým typem portrétu byly v Holandskuskupinové podobizny, na nichž se mohl měšťan, společně s dalšími členy skupiny, representovat jako představitel nějaké významné organizace, což byly předevšímgildy (původně středověké cechy), různá sdružení akademických povolání nebo měšťanské milice - tzv. střelecké gildy.
V čele významných holandských portrétistů, k nimž patřili mj.Thomas de Keyser (1597/7- 1667) neboBartholomeus van der Helst (asi 1613-1670), stálFrans Hals (1581/5-1666), jeden z největších portrétistů baroka a zároveň hlavní představitel haarlemské malířské školy.
Zátiší: obchod a vzkvétající zemědělská a řemeslná výroba poskytovaly bohatý výběr zboží, které se stalo oblíbeným motivem zátiší. Skutečně samostatná zátiší byla výsledkem historického vývoje, při kterém zobrazování symbolických předmětů v portrétech a náboženských obrazech či kuchyňského nádobí, bohatých stolů a trhů v žánrových obrazech, nabývalo postupně na významu a zabíralo stále více místa ve výseku obrazové plochy. Vzhledem k různorodé klientele a různému zaměření umělců, vznikala v Holandsku zátiší mnoha specifických druhů. Tak například:
♦ v moralizujících zátiších typuvanitas připomínají některé symbolické předměty (jako např. lebka, hodinky, překocená vinná sklenka, dohořívající knot svíčky aj.) konec pozemského bytí, zatímco jiné předměty, především vzátiších s knihami (knihy, husí brk, staré dokumenty a tisky), marnost veškeré světské učenosti;
♦ v zátiších typubanketjes (tzv.monochromních banketech), jejichž předními tvůrci byli předevšímWillem Claesz. Heda (1594-1680/2) aPieter Claesz. (1597/8-1661), se umělci snažili vyjádřit různé materiály předmětů (jakými byly kromě pokrmů např. cínové talíře, stříbrné číše či tenké vinné sklenky) pomocí omezené škály barev;
♦ haarlemští malířiFloris van Schooten,Floris van Dycka Nicolaes Gillismalovali sváontbij- tjes,tj. zátiší se snídaní;
♦ v klamných zátiších typubedrijghertjes, jejichž uznávaným mistrem byl Rembrandtův žák Samuel van Hoogstraaten (1627-1678), usilovali umělci (v duchu Zeuxidova a Parrhasiova ilusionismu) o dosažení dojmu trojrozměrné skutečnosti;
♦ květinová zátiší, jejichž průkopníky byliAmbrosius Boschaert (1573-1588/9) aJan Brueghel starší (1568-1625), neměla být naturalistickým odrazem skutečnosti, ale esteticky a dekorativně ztvárněným symbolem bohatství;
♦ tzv.nádherná (či honosná)zátiší, která mj. malovaliWillem Kalf (1619-1693), Jan Davidsz. de Heem (kol.1606-1683/4) aAbraham van Beyeren (1620/1-1690), souvisela s přibývajícím bohatstvím měšťanů a byla zaměřena na zobrazování výrobků vyráběných v jižním Nizozemí pro vysokou šlechtu.
V mnoha holandských zátiších přetrvávalachristologická interpretace pozemských věcí; například v zátiších s ovocem mohla být nahnilá místa symbolickým obrazem zkázy způsobené dědičným hříchem a vážky s motýli a mouchami, které je obletují, mohly představovat obrazy ďábelských bytostí a potenciálního zla, které se z hříchu rodí. Naproti tomu k atributům dobra patřilo jablko jako symbol Kristovy výkupné oběti, ještěrka jako symbol Kristova vzkříšení, vinné hrozny jako symboly Kristových učedníků a kmínek vinné révy jako atribut samotného Krista.
Žánr: v souvislosti s rozšířením společenské poptávky po uměleckých dílech nastal v Holandsku nový rozkvět žánrové malby. V návaznosti na vlámského umělce Pietera Brueghela staršího (zv. Selský Brueghel) se dále pěstoval tradiční (mravoličný)selský žánr, k němuž nově přibyly žánrové výjevy ze životaměšťanské společnosti.Téměř každá společenská vrstva zde měla svého žánrového malíře:Adriaen van Ostade (1610-1685) aJan Steen (1625/6-1679) malovali sedláky a prosté obyvatele měst,Pieter de Hooch (1629-po l680), Jan Vermeer van Delft (1632-1675), Gabriel Metsu (1629-1667) aGerard Terborch (1617-1681) se zabývali světem zámožného měšťanstva aFrans van Mieris (1635-1681) líčením života patricijů a aristokratů.
Vedle nejdůležitějšího střediska progresivních uměleckých směrůHaarlemu, kde byl jedním z průkopníků žánruWillem Buytewech (1585-1624) (s obrazy takzvaných „veselých společností“), a prosluléhoDelftu, kde vytvářel svá jedinečná díla Jan Vermeer, se stal důležitým střediskem žánrové malby takéLeyden, kde v rámci významné leydenské školy působili představitelé tzv.„jemné malby“. K nim patřil především Rembrandtův žákGerrit Dou (1613-1675),vůdčí osobnost leydenské školy, spolu se svým žákem Fransem van Mierisem a Gabrielem Metsu.
Krajina: zatímco v barokní Itálii nebo Francii se pěstovala ideální krajina s mytologickou stafáží (tzv. heroická krajina), v holandské krajinomalbě převažoval realismus a zaměření na prostou domácí scenérii (významnou roli v charakteru holandských krajin hrálykresebné studie, které si umělci skicovali přímo v plenéru a podle nichž pak komponovali své dílo v ateliéru).
Na počátku17. století usměrňovali vývoj holandské krajinomalbyGillis van Coninxloo (1544-1606),Abraham Bloemaert (1564-1651),Roelant Savery (1576-1639) aHendrik Aver- camp (1585-1636), na jejichž dílo navázali mladší umělci, kteří již dovedli holandskou krajinomalbu ke svébytné národní podobě. K nejvýznamnějším z nich patřiliEsaias van de Velde (asi1590- 1630),Salomon van Ruysdael (1600/3-1670),Aert van der Neer (1603/4-1677) a předevšímJan van Goyen (1596-1656), žák Esaiase van de Velde, jenž proslul svými krajinami s nízkým horizontem, hlubokou vzdušnou perspektivou a vysokým oblačným nebem.
Následující generace holandských krajinářů se již vzdálila důslednému realismu svých předchůdců a začala vnášet do obrazů svých krajin prvky heroičnosti, symboličnosti a imaginace. Jejím nejvýznačnějším představitelem bylJacob van Ruisdael (1628/9-1682), jenž do pojetí krajiny vnesl řadu nových motivů a obsahů a mnohem jasněji, než jeho předchůdci, definoval svázanost krajiny s řádem světa a kosmu. V témže duchu maloval své holandské scenérie i Ruisdaelův žákMeindert Hobbema (1638-1709) aRembrandt Harmensz. van Rijn (1606-1669).
Vedle malířů, kteří se zabývali čistou krajinomalbou, tvořili v Holandsku i umělci využívající krajinu jako rámec určitého hlavního námětu. NapříkladPaulus Potter (1625-1654) se zaměřil na malbu domácích zvířat, podobně jakoAelbert Cuyp (1620-1691), který svá zvířata, nejčastěji krávy, zobrazoval na pastvinách nebo u napajedel a brodů.
Zvláštní kategorii holandské krajinomalby představovaly tzv.maríny, obrazy s námořní tématikou, které zvláště v prostředí severního Nizozemí zahrnovaly velmi široký okruh námětů počínaje náladovými záběry volného moře a širokých ústí řek s bárkami rybářů, přes obrazy bitev, až k líčení rušného života v přístavech a detailním studiím lodí, které v nich kotvily. Mezi specialisty na maríny vynikli otecWillem van de Velde starší (1611-1693) a synWillem van de Velde mladší (1633-1707), kteří své malířské umění zakládali na zevrubných teoretických i praktických znalostech všeho, co souviselo s námořní plavbou.
Haarlemská škola: umělecky nejprogresivnější podněty vycházely z Haarlemu, kde žila mladá, činorodá a početně silná měšťanská vrstva, a kde volnější předpisy malířského cechu umožňovaly umělcům svobodnější tvorbu.
FRANS HALS(1581/5 - 1666): hlavní představitel haarlemské školy a zároveň jeden z největších por- trétistů baroka. V širokém záběru jeho podobizen, z nichž některé je možno označit jako žánry, se objevují jak prostí lidé (pijáci z krčem, pouliční prodavači, kejklíři, děti), tak bohatí měšťané, kavalíři, patricijové či vzdělanci a významní myslitelé (např. René Descartes). Podobně jako Velázquez dokázal rychlými tahy štětce zachytit nejenom typické rysy portrétované osoby, ale i její typickou pózu, mimiku, gestikulaci a lze říci i momentální náladu, čímž překonával jistou statičnost a sche- matičnost charakteristickou pro tradiční pojetí portrétu (ve spontánním rukopisu Halsova pozdního malířského stylu našel inspiraci i „otec impresionismu“ Edouard Manet).
Hlavní díla:
Veselý piják (asi1628-1630; Staatliche Kunstsammlungen, Gemäldegalerie Alte Meister, Kassel. „Pan Pickelhering okřeje, když jeho korbel plný je.Sucho jej v hrdle stále dusí, proto je mokem zkrápět musí.“ - Tak zněly verše o Peeckelhaeringovi, hloupém Honzovi holandské komedie, na rytině ze 17. století vytvořené podle Halsova Veselého pijáka);
Důstojníci sboru střelců sv. Jiří (kol. r.1639; Frans Hals Museum, Haarlem. Halsovo první velké dílo, kterým vstoupil do vrcholného období své portrétní tvorby, a zároveň mezník ve vývoji holandského skupinového portrétu, po němž následovala Rembrandtova Noční hlídka);
Usmívající se kavalír (1642; Wallace Collection, Londýn. I když je postava tzv. Usmívajícího se kavalíra zobrazena formou tradiční tříčtvrteční polopostavy, dokázal ji Hals zbavit obvyklé portrétní statičnosti jednak svým svěžím malířským podáním, jednak využitím kavalírovy obličejové mimiky, kterou zde živě „reaguje“ na divákovu přítomnost);
Muž v měkkém klobouku (1660-1666; Staatliche Kunstsammlungen, Gemäldegalerie Alte Meister, Kassel. Mimořádnou jistotu v technice štětcové malby, patrnou již v podobizně Usmívajícího se kavalíra, dovedl Hals v Muži v měkkém klobouku k(na svou dobu) mimořádně modernímu malířskému přednesu založeném namodulaci barevných skvrn, kterým o dvěstě let dříve předznamenal nástup impresionistů);
Správkyně mužského starobince v Haarlemu (1664; Frans Hals Museum, Haarlem. Proslulá Halsova skupinová podobizna vydává svědectví nejenom o nezištném a velkorysém sociálním působení správkyň haarlemského starobince, ale i o jejich společenském postavení, protože městský úřad svěřoval podobné čestné funkce výhradně příslušníkům patriciátu).
Další díla:
Podobizna manželského páru (kol. r.1621; Rijksmuseum, Amsterodam);
Malle Babbe (kol. 1628; Museum Dahlem, Gemáldegalerie, Berlín);
portrét René Descarta (kol. r.1649; Statens Museum, Kodaň);
portrét Stephana Geraerdtse (1650-1652; Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy);
portrét Willema Croese (kol. r.1658; Alte Pinakothek, Mnichov);
Správcové mužského starobince v Haarlemu(asi 1664; Frans Hals Museum, Haarlem).
JACOB ISAACKSZ. VAN RUISDAEL (1628/9 - 1682): nejvýznamnější holandský krajinář, představitel druhé generace holandských malířů krajin, kteří již opouštěli realismus a charakteristickou po- pisnost svých předchůdců a směřovali kideálnímu obrazu holandské krajiny s rysy heroismu, romantismu, tragična a ireálna. Významné místo v jeho obrazech zaujímásymbolika přírodních útvarů; například dravý vodopád může být symbolem pomíjivosti, temná bouřková mračna nebo rozpukaná skála zase symbolem tragického konce. Oproti klidným a vyváženým krajinám Jana van Goyena nebo Salomona van Ruysdaela (svého strýce) budoval idealizovanou, barokně dramatizovanou krajinu, ve které však roli heroické stafáže hrály nikoliv mytologické postavy, ale přírodní, případně architektonické dominanty - např. strom, cesta, skalisko, větrný mlýn, hrad apod.
Významná díla:
Velký les (před r.1660; Kunsthistorisches Museum, Vídeň);
Židovský hřbitov (asi 1660; Gemäldegalerie, Drážďany);
Lesní močál (asi 1665; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Rozbouřené moře (1660-1670; Národní galerie, Praha);
Větrný mlýn ve Wijku u Duursteede (asi 1665; Rijksmuseum, Amsterodam. Jedno z vrcholných Ruisdaelových děl, v němž přetváří reálný krajinný motiv do idealizované podoby. „Heroická“ dominanta větrného mlýna je zde umístěna v průsečíku protikladných přírodních sfér - země, vody a oblohy - a podobně jako člověk je vystavena hrozbě jejich ničivých sil);
Zasněžená zimní krajina (asi 1670; Rijksmuseum, Amsterodam. I když veškerý život v obraze zimní krajiny jakoby zamrzl, stejně tak jako loďka na břehu říčky, jeho nadějí je kouř stoupající z vesnických domků či výsek blankytné modři na ztemnělém nebi, který jakoby symbolicky ohlašuje brzký příchod jara);
Bělidla u Haarlemu (1670-1675; Kunsthalle, Curych. Ostráhorizontála, kterou místo klasické diagonály použil Ruisdael v obraze Haarlemských bělidel, má také svůj nábožensko-symbolický význam - jednak odděluje nebeskou a pozemskou sféru(jen městské kostely, zvláště obrovský Groote kerk St. Bavo, pronikají do oblasti nebes), jednak naznačuje volnost a rozlohu nebeského prostoru, který v obraze zaujímá více jak 2/3 plochy. Se vzdáleným výjevem bělení prádla pak v tom smyslu zřejmě souvisí i biblická symbolikabílého roucha jako předobrazu ctnostného života a očištěné duše).
ESAIAS VAN DE VELDE (asi 1590 - 1630): jeden ze zakladatelů holandské krajinomalby 17. století, jehož zásadním přínosem byl jednakobjev všedních motivů typické holandské scenérie, které oživoval žánrovou stafáží a zobrazoval s realistickou přesností a popisností(Převážení dobytka;1622; Rijksmuseum, Amsterodam),jednakmalířské ztvárnění světelných a atmosférických jevů.
Po roce 1618 přesídlil do Haagu, kde vstoupil do služeb prince Mořice Oranžského a pod vlivem vlámské malby maloval žánrové scény a výjevy z měšťanských interiérů.
ADRIAEN VAN OSTADE (1610 - 1685): žák Franse Halse (kol.r.1627), hlavní představitelholandského selského žánru. Po vzoru Adriaena Brouwera maloval obrázky z venkovského života, do nichž vkládal různá mravoličná ponaučení, která měla lehce karikující formou varovat např. před nadměrným pitím alkoholu, kouřením, hráčskými vášněmi, sexuálními výstřednostmi a podobnými smyslovými požitky.
Významná díla:
Muži a ženy v selské jizbě(kol.r.1635; Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Alte Pinako- thek, Mnichov);
Sedlák a selka s dítětem ve velké chalupě(1642; Musée du Louvre, Paříž);
Selská rvačka (1656; Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Alte Pinakothek, Mnichov);
Večer na venkově (1659; Gemäldegalerie, Kassel);
Ve venkovské hospodě (1660; Gemäldegalerie, Drážďany);
Odpočívající pocestní (1671; Rijksmuseum, Amsterodam);
Sedláci pod loubím (1676; Gemäldegalerie, Kassel).
WILLEM CLAESZ. HEDA (1594 - 1680/2): vedle Pietera Claeszoona hlavní představitel haarlemské školy zátiší. Specializoval se na tzv.snídaně (ontbijtjes), jejichž charakteristické objekty tvoří drahocenné nádobí ze skla, stříbra a cínu uspořádané do diagonální kompozice a provedené v mo- nochromní barevnosti s bohatě odstíněnými hnědými, zelenými a šedavými tóny. Při výběru a uspořádání zobrazovaných věcí se přitom řídil nejenom jejich efektními materiálovými kvalitami, ale i symbolicko-mravoličnými obsahy, k nimž nejčastěji patřila myšlenka pomíjivosti (vanitas) pozemské existence. Například na proslulémZátiší z pařížského Louvru z roku 1637 a na mnoha dalších zátiších z 30. a 40. let vyjadřovaly tuto pomíjivost např. nedojedené pokrmy, převržené poháry, rozbité sklenky, rozloupané ořechy, případně i ústřice a ryby.
Leydenská škola: Rembrandtovo rodiště a významné universitní a průmyslové město Leyden bylo také významným uměleckým centrem, kde se pěstovaly různé formy žánrové malby a specializovaných (např.knižních) zátiší.
GERRIT (GÉRARD) DOU (1613 - 1675): první a nejnadanější Rembrandtův žák, zakladatelská a vůdčí osobnost leydenské školy. Patřil k představitelům tzv.jemné malby (Feinmalerei) - tj. malířské techniky, která spočívala v dokonalém (emailově hladkém) nanášení barev a minuciózním propracování materiálů a veškerých předmětů vyskytujících se v obraze (je známo, že umělec používal při práci lupu a přikrýval rozmalované dílo látkou proti prachu). Když se po Rembrandtově odchodu z Leydenu osamostatnil, postupně se vzdaloval mistrově vlivu a stal se jedním z nej-úspěšnějších a nejlépe placených malířů interiérů a měšťanského žánru(Mladá matka; 1658; Mauritshuis, Haag).
JAN STEEN (1625/26 - 1679): malíř žánrových výjevů z měšťanského prostředí, které v duchu tehdejšího stylu podával v lehce zkarikované a humorné podobě. Vzhledem ke své občanské profesi majitele pivovaru (v Delftu) a provozovatele hospody (v Leydenu), rád maloval pijácké scény, hostiny nebo různé lidové veselice a oslavy, do nichž vkládaljinotajné významy s mravoličným obsahem. Tak například v obrazeLidský život (1665; Mauritshuis, Haag) odhrnul namalovaný závěs, aby divákovi ukázal scénu života (hostinský sál), kde se lidé všech stavů oddávají svým vášním: jedni pijí, druzí se věnují hazardním hrám a jiní navazují milostné vztahy, které zde, tak jako v jiných Steenových obrazech, symbolizují všudypřítomné ústřice. Pomíjivost toho všeho pak vyjadřují nejenom např. hodiny na stěně, ale i mýdlové bubliny, které do sálu vypouští mladík vyhlížející zpoza trámů na stropě.
GABRIEL METSU (1629 - 1667): Douův žák, s nímž patřil k zakladatelům tzv. jemné malby. Své umění dokonalé hladké malby naplno rozvinul až v Amsterodamu, kam odešel v roce 1650. Zde se soustředil na žánrové výjevy ze života zámožných měšťanů, často s milostnou tématikou(Cite- ristka; 1660/67; Gemäldegalerie, Kassel), které zasazoval do komfortně vybavených interiérů, na nichž mohl uplatnit svou minuciózní malířskou techniku.
Významná díla:
Nemocné dítě (asi 1660; Rijksmuseum, Amsterodam);
Trh v Amsterodamu (asi 1660/65; Louvre, Paříž);
Vlastní podobizna umělce a jeho ženy Isabelly de Wolff v hostinci(1661; Gemäldegalerie, Drážďany).
JAN JOSEPHSZ. VAN GOYEN ( 1596 - 1656): žák Esaiase van de Velde, vedle Jacoba Ruisdaela nejvýznamnější představitel holandské krajinomalby. Zpočátku zobrazoval diagonálně komponované krajiny s barevně pestrou a početnou figurální stafáží(Vesnická ulice v de Bilt; 1623; Herzog-Anton-Ulrich Museum, Braunschweig), které brzy vystřídal (asi od roku 1627) typickými rovinatými krajinami s nízko položeným horizontem, jednoduchou zónovou kompozicí a jednotně laděným koloritem. Stafáž je zde redukována na minimum nebo zcela mizí a ústředním motivem obrazu se stává proměnlivé oblačné nebe, zrcadlení oblohy na vodní hladině, vzdušná perspektiva a podobnésvětelně-atmosférické jevy, kterými se o čtvrt století později zabývali impresionisté.
Svým pojetím krajiny jako téměř nehmotné vzdušné substance ovlivnil van Goyen řadu současných mistrů, jakými byli např. Pieter Molijn činný v Haarlemu a Aelbert Cuyp působící v Dord- rechtu.
Významná díla:
Krajina s dunami (1629; Gemäldegalerie, Museum Dahlem, Berlín);
Pohled na Dordrecht (1633; Mauritshuis, Haag);
Krajina se dvěma duby (1641; Rijksmuseum, Amsterodam);
Za bouře (1642; Národní galerie, Praha);
Říční krajina s pohledem na Hooglandse kerk v Leydenu (1643; Bayerische Staats- gemäldesammlungen, Alte Pinakothek, Mnichov. Oproti Jacobu van Ruisdaelovi splývá ve van Go- yenových krajinách země s oblohou v téměř monochromní atmosférické fluidum, v němž se rozplývají obrysy kostela a krajina nabývá na poetické náladovosti);
Lodě na klidném moři (1646; Národní galerie, Praha);
Na řece (1655; Mauritshuis, Haag);
Moře v Haarlemu (1656; Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem).
WILLEM VAN DE VELDE mladší (1633 - 1707): žák svého otce Willema van de Velde staršího, s nímž patří k předním holandským malířůmmarín. V rámci své malířské specializace se s otcem účastnil námořních plaveb, přičemž studoval stavbu lodí a prostředí moře; např. oblohu, vzdušnou atmosféru, mořskou hladinu v proměnách počasí apod. Malbu samotných lodí později vystřídal mořskou krajinou, kterou se (na rozdíl od otce) snažil zobrazovat z hlediska ryze malířských kvalit. Například v proslulém obrazeVýstřel z děla (asi 1660; Rijksmuseum, Amsterodam) tvoří ústřední motiv kompozice dým vycházející z lodního děla, převalující se po vodní hladině a pomalu se rozpouštějící ve vzdušném oparu.
V malbách marín pokračoval Willem van de Velde i v Anglii, kam se s otcem přestěhoval v roce 1672 a kde se stal dvorním malířem krále Karla II.
Delftská škola: kromě Leydenu se stalo důležitým centrem žánrové malby také město Delft, v jehož patricijském a aristokratickém prostředí se zrodilo originální „interiérové umění“ Pietera de Hoocha a hlavního představitele delftské školy Jana Vermeera van Delft.
PIETER DE HOOCH (1629 - po 1680): vedle Jana Vermeera van Delft jeden z nejvýznamnějších představitelů holandského měšťanského žánru ainteriérové malby. Svá mistrovská díla vytvořil v Delftu, kde působil přibližně v letech 1655 - 1662 a kde také vyvinul svůj osobitý způsob zobrazování interiérů. Jsou to převážně pohledy do úhledně zařízených místností oživených několika málo postavami; nejčastěji matkou s dítětem nebo služkou. K dokonalé iluzi prostoru zde přispívají jednak perspektivníprůhledy z jedné místnosti do druhé, jednak přirozený pohybdenního světla, které proudí dovnitř okny i otevřenými dveřmi a rozptyluje se zcela přirozeným způsobem, který odpovídá objektivně pozorované skutečnosti. Oproti chladné Vermeerově barevnosti užívá hlavně teplé barvy, které odpovídají mravoličnému obsahu jeho (až puritánsky) idealizovaných obrazů holandských měšťanských domácností.
Významná díla:
Holandská domácnost (asi 1659/60; Gemäldegalerie, Staatliche Museen, Berlín. V obraze prostého výjevu s matkou, která právě nakojila své dítě a zavazuje si šněrovačku, Pieter de Hooch rozehrál jemné odlesky světla, které vstupuje do místnosti pootevřenými dveřmi, odráží se od vyleštěných dlaždic a měkce se rozlévá v zšeřelém prostoru);
Žena s dítětem u dveří do sklepa (asi 1658; Rijksmuseum, Amsterodam. Také scénka s ženou podávající dcerce džbánek obsahuje všechny podstatné znaky de Hoochova malířského projevu. Účinek obrazu je zde založen jednak na kontrastu intimního výjevu a strohé geometrické konstrukce interiérů, jednak na poetickém účinku světla, které za okny září plným jasem a do jednotlivých místností proniká s jemně odstupňovanou intenzitou);
U prádelníku (1663; Rijksmuseum, Amsterodam. Podobně jako v obraze Chlapce přinášejícího chléb, přizpůsobuje de Hooch kompozici obrazu jeho perspektivní konstrukci a vede divákův pohled po diagonále až na druhý břeh grachtu, jenž je zde viditelný přes pootevřené dveře);
Chlapec přinášející chléb (1664; Wallace Collection, Londýn. V typickém obraze s hlubokým průhledem, na němž chlapec přinesl ošatku s chlebem a žena z ní vybírá jeden bochník, hraje hlavní roli perspektiva, která vede divákův pohled přes dvůr a otevřené domovní dveře až na druhou stranu grachtu (kanálu), kde scénku s ženou a chlapcem sleduje ze zápraží protějšího domu sousedka);
Dvorek (1665; National Gallery, Londýn. Výjev s matkou, která se věnuje domácím pracem či rozmlouvání se svým dítětem, se na známém de Hoochově obraze neodehrává přímo v interiéru, ale na dvoře za domem. Malířův oblíbený průhled chodbou domu je tak kombinován s krajinným výsekem, který zde představuje malebné zákoutí dvorku s oprýskanými zdmi, hrubou dlažbou a chátrajícím dřevnikem).
JAN VERMEER VAN DELFT (1632 - 1675): též Joannes van der Meer, Joannes ver Meer aj.; hlavní představitel delftské školy a spolu s Rembrandtem a Fransem Halsem nejvýznamnější malíř holandského baroka. Z celkem pětatřiceti až čtyřiceti autentických obrazů, které představují jeho celoživotní dílo, tvoří převážnou většinuinteriéry, které začal malovat od konce 50. let a jimiž dosáhl své mimořádné proslulosti. V základním schématu interiérové scény osvětlené oknem na levé straně a oživené jednou či dvěma postavami rozvinul vrcholné malířské umění barvy, kompozice a předevšímrozptýleného denního světla,se kterým pracoval podobným, avšak umělecky náročnějším způsobem, než jeho současník Pieter de Hooch. Zde se nespokojil pouhým věrným zobrazením skutečnosti (je známo, že působení světla na předměty studoval i pomocícamery obscury), ale snažil se zachytit také její krásu a poetičnost, a to jak v prchavém všedním okamžiku, tak i v trvalé meditativní nadčasovosti.
Hlavní díla:
Mlékařka (Kuchařka) (kolem 1658/60; Rijksmuseum, Amsterodam.Na rozdíl od většiny obra-zů, na nichž se vyskytují ženy z bohatých měšťanských kruhů, zobrazil Vermeer ve své Mlékařce prostou služku zabývající se všední prací v kuchyni. Mimořádné působivosti díla dosáhl jednak jemnou gradací svých oblíbených barev(modré, citronově žluté a šedavébílé) v rozptýleném světle, jednak dokonalou kompozicí využívající kontrastu prázdných a plných obrazových ploch i sošně pojaté siluety ženy dotvářející linií své pravé ruky, kterou nalévá mléko, harmonický celek s kuchyňským zátiším v popředí);
Pohled na Delft (před 1658/60; Mauritshuis, Haag. Jedna z celkem dvou Vermeerových krajinomaleb, na níž je zobrazen topograficky přesný pohled na Delft od Rotterdamského kanálu, je považována zaprvní impresionistické dílo v dějinách evropského malířství, a to nejenom z hlediska přesného zachycení atmosféry města zalitého sluncem po předcházející průtrži mračen, ale i z hlediska pointilistické techniky umožňující působivé vyjádření různých světelných efektů, k jakým zde např. patří průchod slunečního světla mračnou oblohou či jeho třpytivé odrazy na hladině kanálu nebo na střechách domů);
Čtenářka (před 1657; Gemáldegalerie, Drážďany. Jeden z prvních interiérových obrazů, jehož námětem je mladá žena(snad Vermeerova manželka) čtoucí dopis u otevřeného okna, již obsahuje všechny typické prvky Vermeerovy malby, k nimž především patří: zátiší s kobercem přehozeným přes stůl, židle se lvími hlavami, okno s odrazem v okenních tabulkách a shrnutý závěs, za nímž se divákovi otevírá obrazová scéna);
Dívka v turbanu (před 1660/65; Mauritshuis, Haag. Mimořádně proslulý portrét, jenž byl pro své renesanční pojetí a „záhadný úsměv“ neznámé dívky v turbanu nazýván„Gioconda severu“, je považován za nejkrásnější Vermeerovo portrétní dílo);
Šlechtic a dáma hrající na spinet (Hodina hudby) (kolem 1660; Buckingham Palace, Londýn. Mezi Vermeerovými díly s hudební tématikou, k nimž patří např. obrazy Koncert, Kyta- ristka nebo Loutnistka, zaujímá Hodina hudby přední místo, a to jak nápaditou výstavbou prostoru při využití různých rekvizit(např. stolu s kobercem, violoncella, šikmo položených dlaždic či zrcadla na zadní stěně, v němž se odráží ženina tvář), tak mistrnou inscenací světla, které zde vniká do místnosti několika okny a jemně odstupňovanou intenzitou přispívá k dojmu její prostorové hloubky);
Žena vážící perly (před 1662/63; National Gallery of Art, Washington. Vzhledem k mnoha symbolickým prvkům(perly, váhy, obraz Posledního soudu na stěně v pozadí, zrcadlo aj.), nelze Vermeerův obraz mladé ženy s váhami považovat za žánrový výjev, ale spíše za alegorii, kde váhy mohou symbolicky vyjadřovat rozvažování nad dobrými a zlými skutky, a to jak v tomto životě, tak i po smrti při Posledním soudu. Oproti jiným umělcovým dílům je výjev zahalen neobvyklýmšerosvi- tem, v němž se obrysy rozpouštějí a barvy ztrácejí svůj(obvykle výrazný) akcent);
Perlový náhrdelník (před 1662/63; Staatliche Museen, Berlín-Dahlem. Vzhledem k dokonale zachovalému stavu, je pokládán obraz mladé ženy, shlížející se se svým perlovým náhrdelníkem v zrcadle, za nejkrásnější verzi typicky vermeerovského námětu, kterým je ženská postava stojící v proudu denního světla a zabývající se hluboce usebranou činností);
Mladá žena v modrém (před 1662/64; Rijksmuseum, Amsterodam. Na prostém obraze stojící ženy čtoucí dopis, jenž je považován za portrét Vermeerovy ženy Cathariny, vynikají především barvy, jejichž základní tón udává ultramarínový kabátek mladé ženy a jež mj. nadchly i Vincenta van Gogha);
Ateliér(kolem 1665; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Těžký odhrnutý závěs dává nahlédnout do malířova fiktivního ateliéru, kde(oděn ve starobylém renesančním obleku) pracuje na alegorickém portrétu Múzy historie Kleió. Symboliku scény dotváří(tak jako v jiných Vermeerových dílech) obraz na zadní stěně místnosti, jímž je zde mapa Nizozemí z doby před rozdělením země na Holandsko a Flámsko).
Další díla:
Kurtizána (U kuplířky) (1656; Gemäldegalerie, Drážďany);
Spící mladá žena (před 1655/60; Metropolitan Museum, New York);
Ulička (před 1658/60; Rijksmuseum, Amsterodam);
Šlechtic a dáma pijící víno (kolem 1658/60; Staatliche Museen, Berlín-Dahlem);
Krajkářka(kolem 1665; Musée du Louvre, Paříž);
Milostný dopis (po 1667; Rijksmuseum, Amsterodam);
Astronom (Filosof, Geometr, Geograf, Astrolog) (asi 1668; Rotschildova sbírka, Paříž); Alegorie víry (po 1670; Metropolitan Museum, New York).
CAREL FABRITIUS (1622 - 1654): učitel Jana Vermeera van Delft a nejvýznamnější žák Rem-brandta, v jehož ateliéru pracoval přibližně od roku 1643 do roku 1650. Na rozdíl od svého učitele využíval jednak kontrastu temných postav na světlém pozadí, jednak i nových možnostíperspektivy a netradičního ztvárnění prostoru. V roce 1650 se přestěhoval do Delftu, kde o dva roky později vstoupil do gildy sv. Lukáše a vytvořil svá nejzávažnější díla, k nimž patří především obrazy: Stehlík (1654; Mauritshuis, Haag), mistrovské dílo iluzívního realismu,Stráž u brány (1654; Staatliches Museum, Schwerin) aVlastní podobizna (1654; National Gallery, Londýn).
Amsterodamská škola: i když v Amsterodamu, který byl nejvýznamnějším obchodním a uměleckým centrem Holandska, působilo mnoho umělců a řada významných malířů, charakter zdejší malířské školy určovalo především Rembrandtovo umění a umění jeho početných žáků.
REMBRANDT HARMENSZOON VAN RIJN (1606 - 1669): nejvýznamnější představitel holandského barokního malířství a zároveň jeden z největších malířů všech dob. Oproti barokně patetickému, dekorativnímu a komerčně úspěšnému umění Petra Paula Rubense rozvíjelrealistické, duchovní a hlubokou lidskostí naplněné dílo, v jehož vrcholné fázi překonal všechny dobově platné formy a dosáhl zcela nadčasových hodnot. Již v prvním, společensky velmi úspěšném období své tvorby, které začíná působením v rodném Leydenu (1624) a v Amsterodamu (1632) a vrcholí obrazem zv.Noční hlídka (1642), vyvinul svůj typický malířský styl, v němž navázal na výpravnou historickou malbu svého učitelePietera Lastmana (1583-1633) a dramatickýtemnosvit holandských caravaggistů. V druhém tvůrčím období (přibližně po roce 1642, kdy mu zemřela manželka Saskia) pak postupně opouštěl dějovou a scénicky výpravnou barokní formu a stále více směřoval ke zklidněné, meditativní a dušezpytné malbě, kterou charakterizuje omezená barevnost, uvolněný rukopis a zjednodušené prostředí scény.
Vedle portrétů a svýchvlastních podobizen,na nichž zachytil svou tvář v každém údobí svého života, se často věnoval malběbiblických témat, která v duchu kalvínského učení zcela polid- šťoval a převáděl ze sféry transcendentální do sféry hluboce citové a psychologické.
Podobně jako Rubens, vychoval také Rembrandt velké množství žáků (snad kolem padesáti), z nichž velká většina zůstala celý život ovlivněna svým velkým mistrem a v jeho stylu pak působila i na své žáky a následovníky.
Rembrandtovy vlastní podobizny: v posledních dvaceti letech života, kdy musel čelit mnoha ranám osudu a nepřízni společnosti, ve které žil, namaloval Rembrandt více než 80 autoportrétů, které nejlépe dokládají jeho malířsky dušezpytnou schopnost. Maloval se v různých převlecích, např. jako voják, šlechtic, žebrák, orientálec či jako představitel určitého společenského stavu, přičemž využíval své tváře jednak jako vždy pohotového modelu, jednak jako studijního objektu své empirické psychologie, která patří k podstatě jeho tvorby.
Rembrandtovy náboženské obrazy: podobně jako Rubens, zabýval se i Rembrandt biblickými náměty, které měly v holandském malířství své specifické postavení. Studium biblických příběhů zde jednak požadovali kalvínští kazatelé, jednak se jimi zabývali židovští přistěhovalci, kteří tvořili hlavně v Amsterodamu početnou obec (v jejich čtvrti Rembrandt od 30. let bydlel a měl zde řadu přátel mezi vzdělanci). Tradičními předlohami různých životních situací, náměty k rozjímání i zdroji morálních vzorů se staly předevšímstarozákonní příběhy, které se v podání Rembrandtova pozdního stylu přesouvají z roviny narativní (tj. respektující doslovné znění biblického textu) do roviny hluboce citové a meditativní a vedle své obsahové stránky vynikají nejvyššími malířskými kvalitami.
Rembrandt jako kreslíř: typické vlastnosti Rembrandtova uměleckého výrazu - originalita, lidskost, duchovnost, bezprostřednost atd. - se nejlépe projevily v jeho kresbách, jejichž počtem (kolem dvou tisíc) se řadí k nejproduktivnějším kreslířům všech dob. Rembrandt totiž netvořil skici a studie pouze k určitým účelům, tj. jako přípravu k obrazům či leptům, ale zachycoval na papír veškeré své dojmy, obrazové představy, myšlenky a momentální postřehy z okolního dění. Přitom však neusiloval o krásu formy či formální dokonalost, ale o bezprostřední a intenzivně procítěné výtvarné sdělení. Jeho nejoblíbenějším nástrojem bylopero s hnědým inkoustem (tzv.sépií), často doplňované štětcem a někdy i krycí bělobou, s jejíž pomocí expresivně zesiloval světla.
Rembrandt jako grafik: grafickou tvorbu rozvíjel Rembrandt souběžně s malířskou tvorbou a dosahoval v ní, podobně jako v malbě, vysokých uměleckých kvalit.Užíval zde zvláštní technikyleptu, místy oživené zásahy suché jehly, kterou postupem času stále více propracovával a která dodnes zůstala jeho částečným tajemstvím (katalog Rembrandtovy grafikyThe Etchings of Rembrandt, jenž vyšel v Londýně v roce 1952, obsahuje soupis 395-ti zaručeně pravých grafických listů, počínaje „Odpočinkem na útěku do Egypta“ z roku 1626 a konče „Portrétem doktora van Lindena“ z doby kolem roku 1665).
Významná díla raného období (1624 - 1642):
Hodina anatomie doktora Tulpa (1632; Mauritshuis, Haag. Zobrazením významné události, kdy doktor Nicolaes Pieterszoon Tulp, první anatom gildy chirurgů v Amsterodamu, konal veřejnou přednášku o fyziologii paže(demonstrovanou na mrtvole odsouzence), byl pověřen mladý Rembrandt v době, kdy se přestěhoval z Leydenu do Amsterodamu. Vedle hlavní postavy doktora zde zpodob- nil dalších sedm mužů, z nichž žádný nebyl lékařem a jejichž seznam drží osoba blízko dra Tulpa. Rozměrný obraz(169,5 x 216,5 cm), jenž představuje Rembrandtovo první mistrovské dílo, vyniká mj. inovým pojetí skupinového portrétu,na němž jsou, oproti tradici, portrétovaní zobrazeni jako diváci aktivně přihlížející vzrušujícímu ději);
Vlastní podobizna s kožešinou (1634; Staatliche Museen, Gemäldegalerie, Berlín-Dahlem. Jeden z prvních Rembrandtových autoportrétů, jenž vznikl v roce jeho svatby se Saskií van Uylen- burchovou, představuje malíře jako elegantního mladého muže v hedvábné šále a sametovém baretu, jehož tvář je z jedné poloviny exponována ostrým bočním světlem, zatímco svojí druhou polovinou tone v měkkém polostínu);
Snímání z kříže (asi 1634; Alte Pinakothek, Mnichov. Ve srovnání s proslulým Rubensovým Snímáním z kříže, které se nachází v antverpské katedrále, posunul Rembrandt svůj výjev hlouběji do obrazového prostoru a pojal jej jako hluboce meditativní pietní akt. V modře oděné postavě na žebříku zobrazil sám sebe, aby tak v duchu biblické pravdy symbolicky vyjádřil svou spoluvinu na Kristově ukřižování);
Portrét Saskie v klobouku (asi 1634-1642; Staatliche Kunstsammlungen, Gemäldegalerie, Kassel. Na svém nejrepresentativnějším portrétu(nazývaném současníkyportrait historie), na kterém začal Rembrandt pracovat v roce svého sňatku, ale který dokončil až po manželčině předčasné smrti, pózuje Saskia v dobovém renesančním oblečení s širokým kloboukem s pérem(symbolem pomíjivosti), k němuž příslušel i způsob renesančního zobrazení z profilu);
Veselý pár (asi 1635; Staatliche Kunstsammlungen, Gemäldegalerie, Drážďany. Na vlastní podobizně se Saskií na klíně, kterou vytvořil v raných dobách svého šťastného manželského svazku, se Rembrandt zobrazil(věren své zálibě v převlecích) v důstojnické uniformě a v bujaré náladě u bohatě prostřeného stolu);
Samson oslepený Filištíny (1636; Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem. Na rozdíl od svých obrazů z pozdního období pojal Rembrandt starozákonní biblický příběh v ruben-sovsky dramatickém stylu(Filištíni, odvěcí nepřátele Izraelitů, podplatili Dalilu, aby izraelskému silákovi Samsonovi ustřihla vlasy a tím jej zbavila nepřemožitelnosti). Intenzívní světlo vpadající rozhrnutými závěsy do Samsonova stanu ozařuje scénu hrůzného oslepování, zatímco Dalila s nůžkami v ruce prchá z místa svého zrádného činu);
Krajina se zděným mostem (po 1637; Rijksmuseum, Amsterodam. Některé Rembrandtovy dramaticky inscenované krajiny, k nimž patří i Krajina se zděným mostem, mají vedle svých ryze malířských kvalit i symbolicko-náboženské obsahy. Tak např. most může v tomto obraze symbolizovat přechod z vezdejšího pomíjivého světa do věčného nebeského Jeruzaléma, jehož viditelným znamením na obzoru je věž amsterodamského Oudekerku(Starého kostela));
Noční hlídka (1642; Rijksmuseum, Amsterodam. Podobně jako Anatomii dra Tulpa pojal Rembrandt i skupinový portrét amsterodamské gildy arkebuzníků(střelců užívajících dlouhé muškety arkebuzy)jakodějový výjev, jehož námětem mohla být např. příprava setniny k odchodu na bojiště. Původně mylný dojem noční akce zde způsobilo jednak silné zčernání fermeže, jednak záměrné umístění děje do stínu, aby o to výrazněji vynikly jasně osvětlené postavy - především kapitána Franse Ban- ningha Cocqa a poručíka Willema van Ruytenburch - v popředí. Záhadná holčička ve zlatavě třpytivém šatě - možná markytánka - je ozářena nejjasněji, neboť je nositelkou symbolického atributu setniny - kohoutích pařátů „klauwen“ (hol. „kloveniers“ znamená střelci z pušek)).
Významná díla vrcholného období (1642 - 1656):
Danaé (1636 -1650; Ermitáž, Sankt Peterburg. Příběh mytické Danaé, dcery krále Akrisia, kterou navštívil Zeus v podobě zlatého deště a zplodil s ní syna Persea, inspiroval Rembrandta k vytvoření obrazu ženského aktu vyznačujícího se vyváženou mírou barokní výpravnosti, pronikavého realismu i sugestivně zdůrazněné tělesnosti);
Muž ve zlaté přilbě (asi 1650; Gemäldegalerie, Staatliche Museen, Berlín-Dahlem. Renesanční přilba s bohatou reliéfní výzdobou, jež tvoří dominantní prvek na portrétu Rembrandtova bratra Adriaena a vytváří zde efektní kontrast mezi vnější nádherou a okázalostí a vnitřní oduševnělou krásou stařecké tváře, může zároveň představovat i atribut boha války Marta, jenž by v obraze ztělesňoval alegorii na vestfálský mír, kterým v roce 1648 skončila třicetiletá válka);
Aristotelés přemýšlí nad Homérovou bustou (1653; Metropolitan Museum, New York. Nervní rukopis a hluboký dušezpytný rozbor tváře imaginárního Aristotelova portrétu, který Rembrandt vytvořil na zakázku sicilského šlechtice dona Antonia Ruffa pro jeho sbírku v Messině, již předjímají charakter portrétní malby Rembrandtova pozdního stylu, v němž pak pro téhož šlechtice, ale o 10 let později, namaloval i slavného Homéra);
Mladá žena koupající se v potoku (1655; National Gallery, Londýn. Neobvykle moderní malířské podání, spočívající ve skicovitých a rychle nahozených tazích širokým štětcem, působí ve spojitosti s daným námětem, jímž je portrét mladé Hendrickje opatrně vstupující do potoka, dojmem živé bezprostřednosti a radostné tvůrčí uvolněnosti);
Poražený vůl (1655; Musée du Louvre, Paříž. Mistrovsky zpracovaný námět, kterým se Rem- brandt zabýval v řadě kopií a variant a jímž se inspirovali i někteří moderní umělci(např. Eugéne De- lacroix, Honoře Daumier nebo Chaim Soutin), představuje v jeho díle specifickou formu předmětné malby, v níž nehraje hlavní roli samotný předmět, jako spíše intenzita jeho výrazové neboliexpresivní působivosti, která může mít i odpuzující, ale svým způsobem krásnou podobu, jako podivuhodný výtvor přírody);
Jákob žehná svým vnukům Efraimovi a Manassesovi (1656; Gemäldegalerie, Sta-atliche Museen, Berlín-Dahlem. V závažném díle, které vzniklo na počátku Rembrandtova pozdního tvůrčího období, umělec zkoncentroval hlavní znaky své následující tvorby, k nimž patřil důraz na maximální zjednodušení scény, významovou symboliku postojů a gest, jakož i na citovou působivost a duchovní obsah námětu(podle biblického textu požehnal Jákob místo prvorozeného vnuka Manassesa mladšího Efraima, čímž mu předurčil významnější budoucnost jako praotci křesťanských národů)).
Významná díla pozdního období (1656 - 1669):
Portrét Hendrickje vokně (1656-1657; Staatliche Museen, Gemäldegalerie, Berlín-Dahlem. Vedle mnoha Saskiiných portrétů vytvořil Rembrandt i řadu portrétů své družky Hendrickje Stof- felsové, kterou přijal do svého domu jako služku a se kterou zde žil od roku 1649 až do její smrti v roce 1663. Podobizna Hendrickje stojící v otevřeném okně patří svým neokázalým provedením a bohatou škálou teplých barevných odstínů knej lepším dílům Rembrandtovy pozdní portrétní mal- by);
Vlastní podobizna s holí (1658; Frick Collection, New York. V době nejtěžších finančních potíží, kdy byl rozprodáván veškerý Rembrandtův majetek, se malíř v jednom ze svých autoportrétů zpodobnil jako král, jenž zde sedí jakoby na trůně, je oblečen do zlatě zářícího roucha a v pravé ruce drží místo žezla malířský málštok);
Představenstvo soukenického cechu (1662; Rijksmuseum, Amsterodam. Tak jako ostatní Rembrandtovy skupinové portréty, je i skupinový portrét představenstva amsterodamského cechu soukeníků pojat jakoaktivní činnostzúčastněných osob, které zde např. projednávají obchodní politiku cechu nebo přehlížejí jeho účty. Co se týče významu knihy ležící uprostřed stolu, byly vysloveny domněnky, že jde o vzorkovnici obchodní technologie);
Homér (1662-1663; Mauritshuis, Haag. Další z imaginárních portrétů, který vznikl na objednávku dona Antonia Ruffa, představuje typickou ukázku Rembrandtovy pozdní malířské techniky, při které užívá hustou barevnou pastu nanášenou na několik vrstev lazurních podkladů, omezuje kolorit až téměř k monochromii a stupňuje kontrast hlubokého stínu a ostrých lokálních světel);
Židovská nevěsta (asi 1665; Rijksmuseum, Amsterodam. Tradiční název obrazu neobjasňuje jeho skutečný obsah, kterým může být jak dvojice biblických postav(např. Izáka a Rebeky), tak dvoj- portrét soudobého manželského páru);
Vlastní podobizna s úsměškem na tváři (po 1665; Wallraf-Richartz Museum, Kolín nad Rýnem. Podle zjednodušujících výkladů by Rembrandtův úsměšek mohl napodobovat filosofa Démokrita, který se posmíval lidské bídě a jehož busta se možná nachází v levé části obrazu);
Návrat marnotratného syna (asi 1668; Ermitáž, Sankt Peterburg. Ve vrcholné scéně biblického příběhu o vině, pokání a odpuštění, kterou Rembrandt namaloval rok před svou smrtí, hrají hlavní roli postoje, gesta a výrazy tváří. Zatímco otcova tvář vyjadřující pohnutí je zobrazena v plném světle, synova tvář je odvrácena a jakoby hledá ochranu ve stínu otcovy náruče).
Další díla:
Postava učence (1634; Národní galerie, Praha);
Zuzana v lázni (1637; Mauritshuis, Haag);
Kristus a cizoložná žena (1644; National Gallery, Londýn);
Večeře v Emauzích (1648; Musée du Louvre, Paříž);
Dívka v okně (1651; Dulwich College, Londýn);
Betsabé s dopisem od Davida (1654; Musée du Louvre, Paříž);
Portrét čtoucího Tita (1656-1657; Kunsthistorisches Museum, Gemäldegalerie, Vídeň);
Portrét Hendrickje v šatě Flóry (asi 1657; Metropolitan Museum of Art, New York);
Portrét Margarethy de Geerové (před r. 1661; National Gallery, Londýn);
Přísaha Batávů (1661; Nationalmuseum, Stockholm);
Lukrécie (1666; Institute of Arts, Minneapolis);
Rodinný portrét (1668-1669; Herzog Anton Ulrich-Museum, Brunšvik).
Vybrané kresby a grafické listy:
Sedící akt (asi 1630; péro a akvarel; Musée du Louvre, Paříž);
Portrét matky (1631; lept);
Velká židovská nevěsta(1635; lept);
Saskia na loži (asi 1636; pero a akvarel; Staatliche graphische Sammlungen, Mnichov);
Vlastní podobizna (1639; lept; jako předlohy k elegantnímu autoportrétu v baretu Rembrandto- vi posloužily podobizny RaffaelovaCastigliona a Tizianova Ariosta);
Tři stromy (1643; lept);
Kristus uzdravující nemocné (List za sto zlatých)(asi 1642-1645; lept);
Krajina (asi 1645; perokresba a akvarel; Kunsthalle, Hamburk);
Ježíš mezi učiteli zákona (asi 1652; perokresba; Musée du Louvre, Paříž);
Faust ve své pracovně (asi 1652-1653; lept);
Tři kříže (1653; lept);
Sedící akt (asi 1660; uhel, akvarel a olovnatá běloba; British Museum, Londýn).
MEINDERT HOBBEMA (1638 - 1709): žák Jacoba van Ruisdaela, významný představitel pozdní holandské krajinomalby, v níž se zaměřoval na rovinaté scenérie s řídkými porosty, chalupami a vodními mlýny. Svůj nejlepší obrazAlej v Middelharnisu (1689; National Gallery, Londýn), v němž dosáhl efektního dojmu prostorové hloubky pomocí prudkých perspektivních zkratek, namaloval až v pozdní fázi své tvorby, kdy jej dobré existenční zajištění (v roce 1668 se stal městským kontrolorem vína) zbavilo nutnosti věnovat se malování obrazů výhradně pro obživu.
WILLEM KALF (1619 - 1693): vedle Willema Claeszoona Hedy a Pietera Claesze nejvýznamnější představitel holandského zátiší. Ve svých tzv.nádherných (honosných) zátiších se omezuje jen na několik vybraných, převážně drahých věcí (jako např. stříbrné a zlaté číše, čínský porcelán, benátské sklo, předměty z perleti apod.), jejichž nádhernou barevnost, drahé materiály a minuciózní řemeslné zpracování nechává působit na hluboce tmavém pozadí, kterým proniká jenom úzký paprsek světla. Přitom ani v jeho výběru nejde jenom o estetická nebo kvalitativní hlediska zobrazených věcí, ale i o jejich symbolické významy; např. citrón a víno zde mohou znamenat kyselost a sladkost jako protikladné vlastnosti, citrón ve sklenici s vínem zase spojení protikladů, což může vzhledem k lidským vlastnostem vyjadřovat moudrost.
Významná díla:
Stříbrné nádoby (1643; Wallraf-Richartz-Museum, Kolín nad Rýnem);
Zátiší s delftskou konvicí (1653; Alte Pinakothek, Mnichov);
Zátiší s vinnou sklenicí (1658; Mauritshuis, Haag);
Zátiší s pohárem (1660; sbírka Thyssen-Bornemisza, Madrid);
Nádoby a ovoce (1663; Staatliches Museum, Gemäldegalerie, Schwerin).
Utrechtská škola: vzhledem k náboženskému a společenskému charakteru holandské společnosti se mytologická a novozákonní témata v holandském umění téměř nevyskytovala. Výjimku zde představoval pouze Utrecht, ve středověku jediné sídlo biskupství v severních provinciích, který zůstal nadále katolický a stal se působištěm malířů specializujících se na náboženské obrazy. Umělci jako Hendrick Terbrugghen (1588-1629),Gerrit van Honthorst (1590-1656) aDirck van Baburen (1590/95-1624) se v Římě seznámili s Caravaggiovou malbou, přizpůsobili si jeho výrazové prostředky (zejména realismus achiaroscuro) a přenesli je do Holandska, kde v Utrechtu vytvořili vlastní školu tzv.utrechtských caravaggistů.
GERRIT VAN HONTHORST (1590 - 1656):nejvýznamnější a nejproduktivnější představitel utrechtských caravaggistů. Na rozdíl od Caravaggia, jehož světelné zdroje jsou umístěny mimo obraz, pracoval s umělými zdroji světla, které se vyskytují přímo v obraze a díky zastínění vytvářejí zajímavé světelné efekty na temném pozadí (tato zvláštnost mu u Italů vynesla přezdívku „Gherardo delle Notte“ - „Gerhard malíř nocí“). Po návratu do Holandska se stal členem utrechtské i haagské malířské gildy a pracoval pro různé šlechtické a královské dvory (mimo jiné pro dánského krále Kristiana IV., anglického krále Karla I. a braniborského kurfiřta Bedřicha Viléma).
Významná díla:
Stětí sv. Jana Křtitele (kostel Santa Maria della Scala, Řím);
Nevěřící Tomáš (Prado, Madrid);
Kristus před veleknězem(National Gallery, Londýn).
Holandská interiérová malba: holandský interiér jako námět či jako rámec žánrové malby rozvíjela řada významných holandských malířů. Zatímco například Pieter de Hooch nebo Vermeer van Delft pojímali interiér jako specifický způsob malířského zobrazení prostoru, pro Jana Steena, Gerarda Terborcha či Gabriela Metsu představoval interiér spíše typ společenského prostředí, jehož úlohou bylo umělecky dotvořit tématicky specializovaný žánrový námět.
GERARD TERBORCH (1617 - 1681): jeden z nejvýznamnějších malířů holandského žánru, v němž se většinou zaměřoval naprostředí a život zámožného měšťanstva. Často zobrazoval mladé zámožné ženy v krásných šatech a elegantně zařízených interiérech, a to jak při zcela všedních domácích činnostech (k jakým mj. patřilo psaní a čtení dopisu nebo hraní na hudební nástroj), tak také ve scénách s milostnou (galantní) tématikou, k nimž patřily i scény z nevěstinců. Na rozdíl od svých současníků hodně cestoval (pobýval v Londýně, Itálii, Španělsku, Flámsku a Německu), než se, již jako proslavený malíř, usadil v Deventeru ve východní části Holandska.
Významná díla:
Příjezd holandského vyslance Adriaena Pauera do Münsteru (kol. 1646; Westfälis- ches Landesmuseum. Za svého pobytu v Münsteru (v letech 1646-1648) vytvořil Terborch vedle zajímavé veduty města, kde v popředí zachytil průvod Pauerovy diplomatické mise, další významný historický obraz a zároveň i ojedinělý skupinový portrét s námětemPřísahy stvrzující uzavření vestfálského míru,na němž zobrazil více jak 50 delegátů ve chvíli, kdy slavnostně zvedají ruku k přísaze);
Otcovské napomínání (asi 1654-1655; Staatliche Museen, Berlín-Dahlem. Jedním z řady Ter- borchových obrazů zachycujících scény z nevěstinců je bezpochyby i obraz známý pod jménem Otcovské napomínání, na němž mladý muž původně držel minci, kterou zřejmě nabízel ženě v krásných atlasových šatech obrácené k divákovi zády);
Mladá žena se sklenkou vína (1656-1657; Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem. Zatímco afekty Brouwerových pijáků lze snadno pojmenovat, obsahy a duševní stavy Terbor- chových postav nelze vždy vyložit jednoznačně. Duševní konflikt vyvolaný dopisem s milostným obsahem, jak symbolicky naznačuje lůžko se zataženými závěsy v pozadí, zřejmě zatím mladá žena řeší několika sklenkami vína);
Koncert (asi 1675; Staatliche Museen, Berlín-Dahlem).
- Klíčová slova
-
- Žádná klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |