Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Umění baroka

Stránka naposledy upravena 13:26, 23 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová

     

    Obsah stránky:

    Úvod

    Význam pojmu: baroko vznikalo jakodvorský umělecký styl v návaznosti na renesanci a manýrismus již ke konci 16.století vItálii, trvalo celé 17.století a v dalších vývojových fázích zasahovalo až do po­slední čtvrtiny 18.století. Zpočátku mělo slovo „baroko“ (podobně jako „gotika“) hanlivý význam, ale jeho skutečný původ má více výkladů, např.:

    -          z řeckého slovabáros znamenajícího tíhu nebo hojnost;

    -          z portugalského či španělského slovabarroco resp.barruco, které je pojmem pro perlu nepravi­delného tvaru;

    -          nebo z francouzského slovabaroque, znamenajícího nepravidelné, bizarní, nestejné.

    Umělecko-historického významu nabylo slovo baroko až v 19. století, kdy jím např. švýcarský historik Jacob Burckhardt označil italské umění od poloviny 16. století do konce 17. století (ve smyslu dekadentního a degenerovaného umění renesance).

    Barokní umění jako významná epocha světových kulturních dějin však bylo rehabilitováno a dokonce kladně hodnoceno později, především zásluhou švýcarského historika Heinricha Wölfflina v jeho díleRenaissance und Barock z roku 1888.

    Kulturně-historické souvislosti: barokní umění se vyvíjelo v době ostrých politických, hospodářských a duchovních protikladů. Bylo těsně spjato jednak s pokročilým procesem katolicképrotireformace (která začala již tridentským koncilem r. 1545), jednak s budováním panovnického absolutismu ve většině evropských států. Střet protestantismu a katolicismu vyvrcholil třicetiletou válkou (1618-1648), která zasáhla celou střední a západní Evropu a stala se do té doby posledním a nejničivějším náboženským konfliktem. Ve své poslední fázi však přerostla v konflikt řešící politické zájmy: uni­versálního impéria Habsburků anárodních monarchií.

    Vývoj barokního umění tak ovlivňovaly 4 základní faktory:

    1.        zrod kapitalistického ekonomického systému,jehož raným směrem byl merkantilis­mus a ranou výrobní formou manufaktura;

    2.       náboženské napětí uvnitř států i mezi nimi;

    3.      vznik suverénních států, které získaly svobodu náboženského vyznání(novými velmocemi se staly Francie, Švédsko a Nizozemí);

    4.      společenské změny uvnitř států a regionů, které probíhaly mimo revoluce:

    - vestfálským mírem (r.1648) ztratilaněmecká říše svoji sjednocující úlohu v Evropě (rozpadla se na asi 300 suverénních států; vedle absolutistických států, jakými byly např. Braniborsko a Bavorsko, zde existovaly také stavovské monarchie, například Würtembersko a Meklenbursko);

    -       Francie se stala první velmocí Evropy a vzorem centralizovaného absolutistického státu ( Jacques Bossuet, kazatel Ludvíka XIV., charakterizoval absolutismus heslem „un roi, une foi, une loi“ (jeden král, jedna víra, jeden zákon) a zdůrazňoval, že kníže jako představitel státu a zástupce Boha na zemi nemá odpovědnost ani před církví, ani před lidmi);

    -       Nizozemí dosáhlo uznání své nezávislosti(1648) a stalo se přední evropskou obchod­ní a námořní mocností, která ovládala baltské přístavy a podílela se na námořním ob­chodu ve Středozemním moři (s Dálným východem udržovala obchodní spojení Východoindická společnost založená v roce 1602 v Amsterodamu);

    -     v severní a východní Evropě mělo převahuŠvédsko, které se po třicetileté válce stalo vojenskou velmocí a ovládalo celé Baltické moře;

    -     naproti tomuŠpanělsko, které ztratilo velmocenské postavení a směřovalo k poli­tickému a hospodářskému úpadku, dosáhlo v umění nebývalého rozkvětu (kultura tzv. „zlatého španělského věku“,siglo de oro, se tehdy šířila po celé Evropě);          - bez ohledu na hospodářský úpadek zůstalaItálie s papežským Římem (ohniskem pro­tireformace) vedoucí zemí evropského umění, odkud (především v architektuře a hud­bě) vycházely předlohy nových barokních forem.

    Duchovní základy (vztah víry, filosofie, vědy a umění): rozpory barokní doby se promítaly do oblasti náboženského i filosofického myšlení. V zásadě šlo o hledání vztahu mezi novými formami pozná­vání světa a tradičně definovanou vírou. Základní nábožensko-filosofické problémy doby lze roz­dělit na:

    ■       vztah víry a empirické zkušenosti (smyslovosti);

    ■       vztah víry a rozumu;

    ■       vztah zkušenosti (smyslovosti) a rozumu.

    Smyslovou zkušenost (spojenou sinduktivní metodou) jako prvotní základ a zdroj poznání zdůrazňoval empirismus (v užším smyslu senzualismus), který se rozvíjel především v Anglii a jehož hlavními představiteli byliFrancis Bacon (1561-1626) aJohn Locke (1632-1704). Naproti tomu racionalismus (rozvíjený ve Francii a Německu) zdůrazňoval jako základ poznání proces myšlení (užívající deduktivní metodu) a z něho plynoucí logické, objektivně platné závěry. Z racionalismu vycházejí tři nejvýznamnější filosofické systémy období baroka:

    1.   dualistický systém (myšlení a hmota jsou dvě samostatně existující substance; jejich pojítkem je Bůh)René Descarta (1596-1650);

    2.   monistický systém (Bůh a příroda tvoří jednotu)Benedikta Spinozy (1632-1677);

    3.   monadologie (monady jsou uspořádané hmotné nebo duchovní substance; nejvyšší monadou je Bůh)Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646-1716).

    Mimořádně účinným nástrojem racionálního způsobu poznávání se stala matematika jako věda dokonale přesná a objektivní, jejíž pomocí lze z několika máloaxiomů vybudovat (metodou důkazů) jakkoliv složitý obecně platný systém (významní racionalističtí filosofové byli buď sami geniálními matematiky nebo budovali svou filosofii na matematicko-logické či matematicko-geometrické bázi). Účinnost matematiky se bezprostředně projevila v nebývalém rozvoji přírodních věd, předevšímfyziky (Isaac Newton) aastronomie (Galileo Galilei, Johannes Kepler).

    V barokním umění se oba principy poznávání světa (rozumový a smyslový) vzájemně prolí­nají a vyvolávají svým protikladem dojem vnitřního napětí uměleckého díla. Mírou zdůraznění ro­zumové nebo smyslové složky výtvarného díla lze v baroku zjednodušeně klasifikovat tři základní výrazové proudy:

    ■       klasicizující baroko - obě složky (rozumová a smyslová) jsou v harmonické rovnováze;

    ■       dynamické baroko - převažuje smyslovost a citovost;

    ■       realistické baroko - převažuje rozumová složka.

    Charakteristické znaky slohu: i když se baroko považuje zaposlední universální sloh evropského kontinentu, je nutné přihlížet při jeho charakterizaci k různým podobám, které nabývalo (během svého téměř dvousetletého vývoje) vzhledem ke své společenské funkci, regionálním zvláštnostem, historickému prostředí a dalším ovlivňujícím faktorům ( k nim patří např. i vývoj věd, vynálezy, zeměpisné objevy, duchovní atmosféra společenského prostředí apod.). Proto se v rámci výtvarného umění obecně rozlišují tři hlavní charakteristické směry:

    1.      dynamické baroko, které je charakteristické pro ranou a vrcholnou fázi slohu v Itálii a pro další země, kde probíhala katolická protireformace a refeudalizace, tj. Španělsko, jižní Nizozemí a země habsburského soustátí ve střední Evropě (mimo Evropu pak Latinská Amerika);

    2.       klasicizující baroko, které se uplatnilo jednak jako representativní sloh absolutismu ve Francii, jednak jako sloh protestantských zemí, mj. Anglie a zemí severní Evropy;

    3.       realistické baroko, které představuje svébytnou podobu měšťanského slohu v rámci holand­ského malířství.

    Nejobecněji (a zjednodušeně) lze baroko charakterizovat jednak jakoumění principů protikladných k principům renesančním (např.: statičnost je nahrazena dynamismem, úměrnost nad­sázkou a bizarností, harmonie disharmonií a napětím, racionalita iracionalitou, iluzí a mysti- cismem, graciéznost patosem a exaltací atp.), jednak jakoumění s ideologickou funkcí, jehož úkolem bylo inscenovat velká tématická „představení“, která měla zaujmout a přesvědčit diváka svým patosem, velkolepou nádherou, efekty světla a dynamických forem, jakož i dokonalouiluzí skutečnosti.

    K dosažení tohoto cíle užívalo baroko mnoha výrazových prostředků, např.optického klamu (tzv. trompe-1’oeil),apoteózy, reálných scénografických prostředků, perspektivy či perspektivních anamorfóz, iluzionizmu či naopak plně hmotné drasticky naturalistické skutečnosti.

    Předchůdci a počátky: počátky barokních forem lze sledovat v díle některých umělcůitalského maný­rismu, např.:

    -            v robustních postavách a dynamické kompozici Posledního soudu (1536-1541; Sixtinská kaple, Vatikán) Michelangela Buonarrotiho;

    -            v expresivně světelných a pohybových kompozicích Jacopa Tintoretta (např.Zázrak sv. Marka; 1547/48; Benátky, Accademia);

    -            v iluzionistických freskách Correggia(např. Nanebevzetí Panny Marie v kupoli dómu v Parmě;1524-1530);

    -            v architektuře Michelangela Buonarrotiho (schodiště dvorany medicejské knihovny při kos­tele San Lorenzo ve Florencii;1524-1558; tzv. vysoký řád na průčelí paláců na Kapitolském náměstí v Římě);

    - v pozdně renesanční architektuře Giacoma Barozzi da Vignoly, Giacoma della Porty(kostel II Gesù;1568-1575) a Andrey Palladia(např. průčelí kostela II Redentore v Benátkách; od r.

    1577).

    Periodizace: vývoj barokního umění se dělí na tři období. Zatímco v Itálii a ve střední Evropě serokoko vyvíjí v rámci pozdně barokního období, ve Francii představuje samostatný sloh. V Evropě mimo Itálii se rané baroko díky třicetileté válce opozdilo a jeho počátky v 17. století se různí podle jednot­livých zemí:

    1.      rané baroko (Itálie: 1590 - 1625; Čechy a Morava: 1650 - 1690);

    2.      vrcholné baroko (Itálie:seicento,1625 - 1675; Čechy a Morava: 1690 - 1740);

    3.      pozdní baroko a rokoko (Itálie:settecento, 1675 - 1750; Čechy a Morava:1740 - 1780; od roku1745 se zde společně s barokem vyvíjí rokoko a později i klasicismus).

    Soubory ke stažení

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.