Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Rakousko

Stránka naposledy upravena 12:35, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    RAKOUSKO:   podobně jako v Mnichově a v Berlíně, vznikla secese i ve Vídni, kterou zde spolu s dal-šími umělci (např. Kolomanem Moserem, Josefem Hoffmannem, Joseph-Maria Olbrichem, Maxem Kurzweilem ad.) založil malíř Gustav Klimt (1862-1918) pod názvem Vereinigung Bildender Künstler Österreichs.Zvláště slavnou presentací Vídeňské secesese stala její XIV.výstava (konaná v roce 1902 v neméně slavném výstavním pavilónu Secession od Josefa Olbricha)  věnovaná osobnosti Ludwiga van Beethovena, jehož socha od Maxe Klingera byla spolu s Klimtovým vlysem na téma Beethovenovy Deváté symfonie vystavena v hlavní hale jako ústřední artefakt.

    Také Vídeňská secese měla v letech 1898 až 1903 svůj oficiální časopis Ver Sacrum, jehož latinský název (v překladu „zasvěcení jaru“), odvozený od starého římského zvyku, k němuž patřilo kolektivní jarní obětování (prvotin), jakož i pozdější vyslání (prvorozených) dospělých dětí na cestu z rodné vlasti, vyjadřoval v novém kontextu základní význam umělecké secese jako „odchod“ z tradičního konzervativního prostředí a hledání nových možností umění.   

     

    GUSTAV KLIMT (1862 – 1918):   malíř, kreslíř, grafik, designér a dekoratér; spoluzakladatel a vůdčí osobnost vídeňské secese. Jeho směřování k rozměrné dekorativní malbě již ovlivnilo studium na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Ferdinanda Laufbergera (1876-1883), kde byly součástí výuky i různé techniky nástěnných obrazů a dekorací, jakými jsou např. mozaiky, fresky, sgrafita, materiálové inkrustace či štukové vlysy. Postupně dospěl k osobnímu (tzv. zlatému) výtvarnému stylu, který vychází z kontrastu stylizovaného naturalismu a plošně ornamentální dekorace, jejíž účinek je založen na efektních kombinacích pastelových tónů, křivek, spirál a kontrapozic černých či (po vzoru byzantského umění) zlatých ploch a plošek.

    Žena, jíž se často věnoval jak v portrétech, tak v různých mytologických, alegorických či symbolistních variacích, byla pro Klimta  erotickým, ale i ryze výtvarným objektem, který zpracovával s dosud nebývalou mírou fantazie, tvůrčí svobody a modernismu. Ovlivnil tak řadu umělců různých směrů – od expresionistů, např. Egona Schieleho a Oskara Kokoschky, až k některým kubistům a představitelům abstraktní malby.

    Nástěnné dekorace:

    vlys na téma Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena (Beethovenfries) (1902; kaseinové barvy na štuku, zlato, inkrustace různými materiály; 34,14 x 2,15 m; Österreichische Galerie Belvedere, výstavní pavilón Secession, Vídeň. Téma rozsáhlého vlysu, jenž byl svého času součástí XIV. výstavy vídeňské secese věnované osobnosti LudwigavanBeethovena, vychází       jednak z vlastní Klimtovy ideje, že lidstvo může dosáhnout svobody prostřednictvím umění a lásky, jednak z evokací skladatele Richarda Wagnera, které v něm vyvolával poslech Deváté symfonie a její slav-né Ódy na radost);

    návrh třídílného cyklu nástropních maleb (Filosofie, Lékařství a Právnictví) pro Velký sál vídeňské university (1900; 1901; 1903. Zakázku na dekoraci stropu Velkého sálu vídeňské university získal Klimt v roce 1894 díky řadě úspěchů (mj. i vyznamenání císařem Františkem Josefem I. za výzdobu schodiště vídeňského Burgtheatru), kterých dosahoval jeho ateliér (založený Gustavem Klimtem, jeho bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem v roce 1883) v oboru nástěnných maleb. Nový výtvarný a silně erotický jazyk, do nějž Klimt transformoval symboliku tradičních témat, však vzbudil tak silný odpor publika, zejména z uměnovědných, lékařských a vědeckých kruhů, že k nástropní realizaci jednotlivých návrhů, které na konci války shořely na zámku Immendorf, nikdy nedošlo);

    dekorace pro Stocletův palác v Bruselu (1905-1909. Kromě tvůrce Stocletova paláce, architekta Josefa Hoffmanna, a umělců jeho dílny užitého umění Wiener Werkstätte,se na zařízení a vnitřní výzdobě interiérů paláce, které zahrnují koncertní sál s pódiem, velkolepé koupelny, herny, salóny, kuchyně či fontány na chodbách, podíleli i další umělci: vedle Gustava Klimta, jenž zde provedl dekorace pro jídelnu (např. Naplnění, Očekávání nebo Strom života), to byl i sochař Franz Metzner nebo návrhář a malíř Fernand Khnopff).

    Ženské portréty:

    Portrét Sonji Knipsové (1898; olej na plátně; 141 x 141 cm; Österreichische Galerie Belve-dere, Vídeň. Portrétem Sonji Knipsové, manželky vídeňského bankéře a významné klientky Wiener Werkstätte, Klimt zahajuje sérii neobvyklých formátů, které jsou, hlavně u krajin, čtvercové nebo výrazně podélné. Klasickou diagonální kompozici, jež je zde založena na kontrastu světlé a tmavé plochy, doplňuje dekorem z květin jako nejobecnějším atributem ženství);

    Portrét Emilie Flögeové (1902; olej na plátně; 181 x 84 cm; Wien Museum, Vídeň. Jedním z typických Klimtových ženských portrétů, které se kromě zvláštního formátu vyznačují  kontrastem abstraktního dekoru a malířsky propracovaného detailu, je i portrét jedné z malířových lásek Emilie Flögeové – v té době módní návrhářky a spolumajitelky módního salónu na Mariahilfer Straße ve Vídni);

    Portrét Fritzy Riedlerové (1906; olej na plátně; Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň. Prvním  portrétem   Klimtova  zlatého období, do kterého patří i  Portrét Adély Blochové-Bauerové I a Polibek, je Portrét Fritzy Riedlerové, manželky universitního profesora v Berlíně, k jehož zvláštnímu pojetí přispívá i to, že je vlastně volnou parafrází slavné podobiznyInfantky Marie Teresy od Diega Velázqueze);

    Portrét Adély Blochové-Bauerové I  (1907; olej, zlato a stříbro na plátně; 140 x 140 cm; Neue Galerie New York, New York City);

    Portrét Adély Blochové-Bauerové II (1912; olej na plátně; 190 x 120 cm; Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň).

    Krajinomalby:

    Bukový lesík I (1902; olej na plátně; 100 x 100 cm; Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Galerie Neue Meister, Drážďany);

    Růžové keře pod stromy (kol. r.1905; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Obraz růžových keřů pod stromy vznikl, tak jako většina krajinomaleb, během letních prázdnin, kdy malíř pobýval v Litzlbergu na venkovské usedlosti rodiny Flögeových u jezera Attersee. Na rozdíl od impresionistů nevznikaly jeho krajiny na bázi vzdušné a světelné atmosféry, ale systematického pozorování barev, tvarů a objemů, jež byly, po vzoru neoimpresionistů, převáděny do soustavy přesně kladených skvrn. Výsledný dojem tak spíše připomíná abstrakci, jejímž hlavním smyslem je vytvářet dekor);

    Zámek Kammer am Attersee I (1908; olej na plátně; 110 x 110 cm; Národní Galerie, Praha);

    Alej v zámeckém parku zámku Kammer (kol. r.1912; olej na plátně; 110 x 110 cm; Öster-reichische Galerie Belvedere, Vídeň).

    Mytologické a biblické náměty:

    Vodní víly (Stříbrné ryby) (1889; olej na plátně; Bank Austria Art Collection, Vídeň. Jednu z Klimtových variant na oblíbené secesní téma „femme fatale“ představují nymfy, jejichž démoničnost spočívá podle severských ság v tom, že svojí láskou dokáží očarovat rybáře, aby je pak vtáhly do mořských hlubin);

    Judita s hlavou Holofernovou (Judita I) (1901; olej a plátkové zlato na plátně; Öster-reichische Galerie Belvedere, Vídeň. Oproti tradičnímu pojetí Judity jako statečné židovské vdovy, jež pronikla k vůdci asyrského vojska Holofernovi a uťala mu hlavu, pojal Klimt svým obrazem Juditu jako typ „osudové ženy“ (femme fatale), jež může být muži nebezpečná tím, že jej ovládne mocí své přitažlivé krásy);

    Danaé (1907-1908; olej na plátně; Galerie Würthle, Vídeň. Tělo uvězněné Danaé (dcery argejského krále Akrisia), k níž Zeus pronikl v podobě zlatého deště, Klimt rozvrhl po celé ploše obrazu a zabalil do královského nachu. Tím chtěl nejenom připomenout Danain královský původ, ale také vytvořit rámec pro bohaté variace okrů, které zde soustředil do centra obrazové plochy);

    Adam a Eva (1917-1918; olej na plátně, nedokončeno; 173 x 60 cm; Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň).

    Alegorie:

    Hudba I (1895; olej na plátně; Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Neue Pinakothek, Mnichov. Jedním z mnoha stylových i tématických zdrojů Klimtovy malby bylo (kromě egyptského, byzantského, japonského nebo středověkého umění) i umění klasického Řecka, jehož mýty a oblíbená božstva však ztvárňoval v novém pojetí. Například v obraze Hudby nahradil Apollóna mladou ženou s lyrou, pocit opojení hudbou vyjádřil maskou  Siléna a jako symbol své tvůrčí svobody použil sfingu);

    Tři období života ženy (tj. Dětství, Mládí a Stáří) (1905; olej na plátně; 180 x 180 cm; Galleria Nazionale d’Arte Moderna, Řím);

    Vodní hadi I (Přítelkyně) (1904-1907; kombinovaná technika, zlato na pergamenu; Öster-reichische Galerie Belvedere, Vídeň);

    Polibek (1907-1908; olej a plátkové stříbro a zlato na plátně; 180 x 180 cm; Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň. Jeden z nejznámějších, nejslavnějších a nejčastěji publikovaných obrazů je také nejtypičtější ukázkou Klimtova tzv. zlatého období, v němž (inspirován raně křesťanským uměním v Ravenně a byzantským uměním)kombinuje prvky malířského realismu s prvky abstraktního deko-rativismu na bázi pastelových tónů, křivek, spirál a zlatých i stříbrných ploch a plošek, které jsou za účelem větší zářivosti inkrustovány plátky pravého zlata a stříbra).

    Další díla:

    Fischblut (Rybí krev) (1898; kresba pro časopis Ver Sacrum; Österreichische Galerie Belve-dere, Vídeň);

    Dívky (1912-1913; olej na plátně; 190 x 200 cm; Národní galerie, Praha).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.