Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Symbolismus a secese

Stránka naposledy upravena 12:29, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Symbolismus se zrodil v polovině 80. let jako reakce na filosofický pozitivismus a smyslově-racionální formu poznávání objektivní skutečnosti. Vycházel z názoru, že pravá podstata věcí je natolik skrytá, že ji lze poznávat jedině cestou prosté intuice nebo na bázi duchovně-mystické zkušenosti a viditelně zobrazovat či předávat pouze prostřednictvím symbolu. V tom smyslu odmítal jak akademický naturalismus, tak i courbetovský realismus, jakož i jeho krajní stádium v podobě impresionismu. V umění zdůrazňoval duchovnost, citovost a výtvarnou představivost, jejímž prostřednictvím (v symbolické podobě) bylo možné vyjádřit neviditelné duševní pochody, stavy mysli, ideje nebo jakékoliv pojmy ryze abstraktní povahy.

    Podobně jako v sochařství vycházely hlavní podněty pro vývoj symbolistního a secesního malířství z Francie, především v návaznosti na literární symbolismus Jeana Moréase, tvorbu některých postimpresionistů – tj. Paula Gauguina a malířů skupiny Nabis – a další, průkopnické osobnosti hnutí, jakými byliGustave Moreau, Puvis de Chavannes nebo Odilon Redon.

    Nejenom zpracovávanou tématikou (z oblasti literárních příběhů, fantaskních představ, mystických zážitků, snových představ, okultismu, exotismu apod.), ale zejména některými výtvarnými formami, jako například stylizací, dekorativností, plošností, cloisonismem, kolorismem, japonismem, dlouhými spojitými křivkami či netradičními malířskými technikami, splýval později symbolismus se secesí a zároveň přispíval k jejímu formování jako samostatného univerzálního slohu.

     

    Manifest symbolismu, symbolismus ve výtvarném umění:    manifest symbolistické literatury Le Symbolisme byl zveřejněn 18. září 1886 ve Figaru. Jeho autor, básník Jean Moréas, v něm mimo jiné odmítal akademické a tradiční vyučování, deklamování a strojenou emocionalitu soudobé literatury. Symbolistická poezie se podle něho měla snažit „odít ideál do smyslově vnímatelné formy, která neměla být samoúčelná a autonomní, ale měla být onomu ideálu podřízena“. Pod vlivem literárního symbolismu se začal vyvíjet i symbolismus ve výtvarném umění. Jeho 5 základních principů publikoval teoretik umění Georges-Albert Aurier v literární revui Mercure de France. Podle něho by umělecké dílo mělo být:

    1.      ideistické, protože jeho základní myšlenkou je vyjádření ideje;

    2.      symbolické, protože by mělo tuto ideu vyjadřovat určitou (symbolickou) formou;

    3.      syntetické,protože by mělo vyjadřovat tyto formy a znaky všeobecně pochopitelným způsobem;

    4.      subjektivistické, protože objekt nemůže být vnímán jako objekt, ale jako znak vnímaný subjektem;

    5.      dekorativní, protože dekorativní malířství, tak jak je chápali staří Egypťané, Řekové i primitivové, není nic jiného, než projev umění současně subjektivistického, syntetického, symbolického a ideistického.

     

    Charakteristika malířství symbolismu:   malířský symbolismus nevytvořil jednotný styl, tak jako jiné malířské směry, který by bylo možné charakterizovat užším okruhem výrazových forem. Jeho výtvarný jazyk vyniká širokým spektrem malířského výrazu, které se pohybuje od akademicky pojatého neoromantismu a neoklasicismu, přes plošný dekorativismus a linearismus, v němž splývá s tvaroslovím secese, až k expresívním a surrealistickým tendencím, ve kterých již předjímá nástup nových avantgardních směrů na počátku 20. století.

     

    Charakteristika malířství secese:   secesní malířství spojoval se symbolismem odklon od popisné skutečnosti a snaha o vytvoření subjektivního, někdy záměrně artistního, díla, které by popisovalo složité vnitřní stavy, pocity a nálady člověka-umělce. Oproti ryzímu symbolismu kladlo secesní malířství větší důraz na obrazovou formu, malířské principy, techniky  a evokativní významy jednotlivých výrazových prostředků. Tak se v secesním obraze stávají nositeli symbolických významů, kromě reálných objektů, i barvy, obrysové linie, struktury povrchů, světelné efekty či zvláštní chromatické kontrasty. V tom smyslu se secesní malířství stalo předstupněm abstrakce (např. v díle Wassily Kandinského či Františka Kupky) nebo expresionismu (např. v obrazech Edvarda Muncha).

     

    Předchůdci symbolismu a secese v malířství:

    ·         anglický básník a malíř William Blake předjímal symbolismus již na konci 18. století svými mystickými vizemi s vlastní teosofickou symbolikou, jejichž zdrojem mu byly literární texty, mytologie i starozákonní příběhy;

    ·         německý romantický malíř Caspar David Friedrich transformoval klasickou komponovanou krajinu do idealizované a panteisticky nazírané vize přírody jako božího chrámu;

    ·         angličtí malíři ze skupiny preraffaelistů předjímali symbolismus jak zpracovávanou literární, mytologickou a biblickou tématikou, tak i výhradně symbolickými obsahy, které vkládali do svých naturalisticky namalovaných obrazů prostřednictvím různých atributů, reálií a symbolických objektů;

    ·         francouzský postimpresionista a žánrový figuralista Henri de Toulouse-Lautrec přispěl k podobě secesního stylu zejména bravurní krebou na bázi dlouhých kontinuálních křivek, jakož i novými technikami malby a kresby;

    ·         bezprostřední předchůdce symbolického a secesního malířství Paul Gauguin ovlivnil vznik symbolismu zejména svou teorií  syntetismu, v níž chápal malbu jako syntezi subjektivně vnímané barvy a základních přírodních (pra)forem jako významových nositelek idejí;

    ·         malíři pont-avenské školy a skupiny Nabis vytvořili v návaznosti na syntetismus Paula Gauguina a výtvarné tvarosloví starého umění Japonska, Egypta, Oceánie či Řecka vlastní výtvarný jazyk, jehož typické prvky, jakými jsou plošnost, dekorativismus, kolorismus, cloisonismus aj., korespondují jak s tvaroslovím symbolismu, tak i pozdější secese. 

     

    Aktuální obsah:

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova