Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Symbolismus a secese

Stránka naposledy upravena 11:03, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Závěrečná etapa vývoje sochařského umění 19. století, zahrnující zhruba období 1885 – 1905, probíhala (mimo oficiální akademismus) v duchu symbolismu a následné secese – dvou prolínajících se proudů, z nichž první vznikl jako odmítavá reakce na veškeré umění, jehož základem je vizuální realita, a naopak hledal inspiraci v imaginaci umělcova nitra. Hlavní podněty pro vývoj symbolistního a secesního sochařství vycházely z Francie, kde vznikl literární symbolismus Jeana Moréase, malířský symbolismus Gustava Moreaua a kde tvořil jeden z největších sochařů moderního věku Auguste Rodin.

     

    Symbol, symbolická forma a symbolismus:   široké pojetí symbolu (z řec. symbolon = znamení, zastupující znak; něco, co poukazuje na (původně) svoji druhou část) se v uměleckohistorickém kontextu chápe v užším slova smyslu jako reálný objekt, který jednak zastupuje, representuje nebo vyjadřuje nějaký (abstraktní) pojem, jednak poukazuje na další kontextově propojené pojmy. V tom se význam symbolu liší od alegorie (z řec. allegorein = říci jinak), která znázorňuje pouze jednoznačně určený pojem.

    Určovat vztah výtvarné formy a významu (obsahu) uměleckého díla je podle Erwina Panofského úkolem symbolické formy, kterou v případě sochařství spoluvytváří nejenom tvar, atributy, materiál nebo povrchové zpracování sochy, ale i její nehmotné faktory, k jakým například patří vnější a vnitřní prostor, dynamika nebo světelné kvality sochy.

    Umělecké zpracování symbolu, jakožto artefaktu a základního způsobu uměleckého projevu, se stalo programem symbolismu, jehož tvůrčí zásady formuloval ve svém symbolistickém Manifestu (Figaro; 1886)básník Jean Moréas.

     

    Filosofická podstata symbolismu:  filosoficky vyšel symbolismus ze tří základních teorií:

    ¨      ze subjektivismu Immanuela Kanta, který zdůrazňoval nepoznatelnost věcí v podstatě jejich bytí (Ding an sich), ale pouze v jejich jevové podobě – tak, jak se jeví naší subjektivní představivosti;

    ¨      z poznatků o psychologii podvědomí;

    ¨      z teorie korespondencí, která zkoumá intuitivně vytvořené vztahy mezi předmětem jakožto symbolem a jeho mnohoznačnými vlastnostmi, např.: kruhem a věčností, jednotou, opakováním; lotosem a čistotou, světlem; písmeny Α a Ω a počátkem a koncem, úplností; knihou a moudrostí, věděním, poznáním atp.

     

    Vztah romantismu, symbolismu a secese:  vzhledem k tomu, že symbolisté zdůrazňovali ve svém umění potřebu duchovnosti a niternosti, měli blízko nejen k literatuře zabývající se světem snů a subjektivních představ, ale i k hudbě, exotismu, mysticismu, fideismu, okultním vědám apod. – tedy k té-matům, jimiž se zaobíral jak soudobý neoromantismus, tak poději i secese, která zpracovávala  symbolistní náměty ve spojení se svým dekorativně-vegetabilním tvaroslovím.

     

    Secesně-symbolická sochařská forma:  v secesním symbolismu se obsah sochy přesouvá z reflexe vnějšího světa do oblasti umělcova vnitřního prožitku. Tomu odpovídají témata zpracovávaná secesí, která se inspirují, podobně jako v romantismu, literárními předlohami, mysticismem a různými psychickými stavy, například sněním či spánkem, často však transformovanými do obecnější symbolicko-duchovní polohy. Sochařův citový neklid se přenáší na formu díla, jež má spíše dynamický ráz, je cyklicky uzavřena nebo plynule přechází z jednoho uzavřeného tvaru na druhý a vytváří dojem nepřetržitě se přelévající hmoty. Neklid se projevuje i v povrchovém ztvárnění sochy (někdy označovaném jako sochařský impresionismus), které opomíjí detail, využívá stylizaci a nechává expresívně působit otisky rukou a nástrojů v již hotovém díle. Secesní socha tak v mnohém překonává tradiční sochařskou formu a stává se úvodem do moderního sochařství.

     

    Aktuální obsah:

     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova