Sochařství v době romantismu dlouho podléhalo vlivu klasicismu a akademismu a jenom pomalu se uvolňovalo z tradičního estetického názoru na obsah a formu sochařského díla (např. Théophile Gautier, francouzský romantický spisovatel, vyslovil názor, že „pro vyjádření romantických idejí je ze všech druhů umění nejméně vhodné sochařství“, jemuž „antika již vtiskla konečnou podobu …“). Konzervativismus přetrvával hlavně v monumentálním sochařství, jehož objednavateli byly veřejné instituce požadující pro své pomníky a památníky ověřené klasické formy.

Výjimkou byla Francie, kde se díky silnému vlivu literatury a malířství postupně (i když se zpožděním) prosazovalo nové pojetí sochařského stylu spočívající v uvolněné a pohybově výrazné formě, citovosti a nové obsahovosti. Mytologické náměty ustoupily námětům z blízké i vzdálené historie, literárním příběhům, alegoriím, mystice i pohádkovým scénám a postavám. Novinkou se stalo zobrazování zvířat, která oproti klasicismu, kde měla pouze alegorický význam, nyní získala (jako objekt uměleckého ztvárnění) plnohodnotné postavení s lidskou postavou. Zvířata, jako námět díla, tak představovala jednu z mála možností, jak podle idejí romantismu v sochařství uskutečnit „návrat k přírodě“.