Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Klasicismus (neoklasicismus)

Stránka naposledy upravena 10:12, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Význam pojmu:   v nejužším významu je slovo klasicismus výrazem pro řecké umění mezi archaickým stylem a helénismem, tj. umění spadající do období 5. a 4. století před Kristem. V širším významu slova je klasicismus souhrnné označení pro veškeré umělecké tendence usilující o obnovu objektivního řádu, harmonie, uměřenosti a pravidel pěstovaných v antickém (tj. řeckém a římském) umění. Specielně v architektuře se přitom klade důraz na tektonický princip podpory a břemene (jak jej používá architrávový systém), užití antikizujících architektonických článků a antických kompozičních schémat.

    Vzhledem k tomu, že klasicistní tendence procházejí dlouhými dějinami architektury od dob starého Říma, nemá pojem „klasicismus“ v evropských zemích ani jednotný významový obsah, ani jednotný název. Tak např.:

    -          renesanční klasicismus uplatňovaný v architektuře pozdní renesance se podle svého nejvýznamnějšího tvůrce A. Palladia nazývá palladianismus;

    -          barokní klasicismus nastupující po období renesance se v Německu nazývá barocker Klassizismus, ve Francii architecture classique a v Anglii classical architecture;

    -          styl následující po baroku a rokoku v letech 1770 až 1830 má v Německu název Klassizismus, zatímco v ostatní Evropě neoclassicism;

    -          klasicistní reakce na funkcionalismus se v Německu nazývá Neoklassizismus atp.

    Kulturně-historické souvislosti:   samostatný sloh, jenž se v Evropě vyvíjel od poslední třetiny 18. století do první třetiny 19. století, má své předcházející podoby v renesančním klasicismu 16. století, barokním klasicismu 17. a 18. století a představuje tak již čtvrtou vlnu návratů k antickému umění. Ve své době byl klasicismus reakcí na subjektivismus a citovou exaltaci baroka a zároveň symbolickým zhmotněním principů osvícenství, kultu rozumu a řádu, jakož i občanských ctností a ideálního státu podle vzoru antických demokracií. Mimořádný význam pro ideové i výtvarné formování slohu měly vědecké práce, umělecká díla a filosofické úvahy inspirované antikou. Patří sem mimo jiné:

    -          výsledky archeologických výzkumů v Herculaneu (od r.1709), Pompejích (od r.1748), Athénách, Paestu či v bývalých římských provinciích na pobřeží severní Afriky, které seznámily širokou veřejnost s podobou antického světa;

    -          representativní alba antického umění, která se stala vyhledávaným sběratelským artiklem i zdrojem inspirace pro architektonickou tvorbu (největší proslulost si získaly stylizované rytiny ve čtyřsvazkovém díle Le Antichità Romana G. B. Piranesiho, které zachycovaly prostředí císařského Říma);

    -          vědecká díla Johanna Joachima Winckelmanna (1717-1768) , správce vatikánských sbírek a zakladatele klasické archeologie, jenž ve svých Dějinách umění ve starověku z roku 1763 načrtl první souvislou linii vývoje evropské kultury, za jejíž vrchol považoval umění starověkého Řecka;

    -          teorie stoupenců Velké francouzské revoluce, kteří v rámci romantického pohledu na římské občanské ctnosti, prohlásili římské umění za vzor svého vlastního tzv. „revolučního klasicismu“;

    -          výtvarná estetika inspirovaná Napoleonem Bonaparte, jenž spatřoval v klasicistním státním umění inspirovaném antickým Římem representativní prostředek potvrzující legitimnost jeho císařství.

    Charakteristické znaky slohu:  pro (neo)klasicismus, jako první historizující sloh, je typická inspirace architekturou císařského Říma a starověkého Řecka. Plně se rozvinul především v monumen-tálních stavbách, které měly vedle své užitkové funkce také representovat a vyjadřovat mocenské ambice impéria, vznešenost občanských ctností či dokonalost a stabilitu společenského řádu.

    Charakteristickým znakem architektonického (neo)klasicismu následujícího po barokním klasicismu se stala snaha o jasný, jednoduchý (až strohý), plastický a pevně ohraničený tvar a klidnou, harmonicky vyváženou kompozici. Střízlivě užívaný dekor vychází z antických dekorativních prvků, které však tolik nepřetváří jako barokní umění. Příznačná je zde geometrická strohost a inspirace jednoduchým dórským řádem, který převažuje ve vývojové fázi empíru (od r.1804). Pozdní (neo)klasicismus, který dozníval ve 20. a 30. letech 19.století, se naopak vyznačuje větší kompoziční složitostí a bohatším dekorem a představuje tak přechod k později nastupující neorenesanci.

      Neoklasicismus, jako sloh časově souměrný s  romantismem, je pokládán za první fázi romantizujícího historismu, v jehož duchu antické stavby nekopíruje, ale dobově přetváří, přičemž se přizpůsobuje nejenom soudobým funkcím architektury a moderním nárokům na její obývání, ale i materiálům a technologickým postupům soudobého stavitelství (v rámci neoklasicismu našly své uplatnění mj. i moderní železné a litinové konstrukce).  

    Kompozice staveb:   architektonická kompozice neoklasicistní stavby vychází z několika základních prvků, které tvoří blokovitá hmota zdi členěná pilastry a římsami, architrávový systém kombinovaný s plochou klenbou a průčelí s trojúhelníkovým štítem nebo sloupovým portikem. Důrazu na harmonickou vyváženost celku vyhovuje symetrická kompozice, horizontální členění, přímé linie a  někdy i kruhový půdorys (hlavně u zámeckých a sakrálních staveb) zaklenutý kupolí členěnou kazetami.

    Druhy staveb:

    Sakrální architektura:   duch osvícenství a racionalismu, jakož i dostatečný počet kostelů postavených a přestavěných v době baroka byly příčinou celkově menší výstavby nových klasicistních chrámů.

    Profánní architektura:   kromě representativní aristokratické architektury, jakou byly městské paláce, zámky a předměstské vily, vznikala potřeba výstavby velkých správních a hospodářských budov, jakými byly soudy, úřady, pošty, kasárna nebo různé stavby související s provozem na silnicích a železnicích. Významně se také rozvíjela výstavba další městské komunální architektury, jako například divadel, muzeí, vědeckých ústavů, škol nebo nemocnic.

    V období empíru se objevuje nový typ nájemního, tzv. pavlačového domu s byty o jedné až dvou místnostech pro bydlení nezámožného měšťanstva.

    Do obrazu měst i krajiny se začleňují první továrny s vysokými, často architektonicky zdobenými komíny na půdorysu pravidelného mnohoúhelníku.

    Fortifikační architektura:   vývoj neklasicistní pevnosti pokračuje v návaznosti na barokní pevnostní stavitelství a zdokonaluje se vzhledem k dokonalejší technice obléhání.

    Zahradní architektura:   francouzský geometricky řešený park je nahrazován anglickým parkem, který je utvářen do podoby volné přírodní scenérie  a  oživen menšími  romantickými a  klasicistními stavbami, jako jsou antikizující chrámky, čínské pavilony, egyptské obelisky, umělé zříceniny nebo i venkovské salaše, mlýny, hájovny apod.

    Urbanismus:   neoklasicistní urbanismus, jako jeden z nejvýraznějším projevů slohu, navazuje na principy palladiovského a barokního urbanismu, ale překonává je velkorysejším využitím prostoru městské zástavby (získaného mj. bouráním městských hradeb a bran) a komplexnějším pojetím kompozice městského plánu. Hlavně u nově zakládaných měst jsou typické symetrické osy ulic a přímé uliční průhledy zakončené dominantní stavbou. Při přestavbách původní městské zástavby se mj. pamatuje na úpravy nábřeží, vysazování alejí či zakládání veřejných sadů, v nichž se jako dominanty vztyčují obelisky, pomníky a různé památníky.

    Konstrukční prvky:   neoklasicistní architektura používá všechny typy antických konstruktivních prvků: architrávový systém svislé podpory a vodorovného kladí, oblouk, klenbu, kupoli a různé typy pilířů a sloupů.

    Druhy kleneb:  

    -          placka s nízkými segmentovými čely

    -          placka na stlačených pasech

    -          stlačená (nebo segmentová) valená klenba s pětibokými nebo segmentovými lunetami

     Druhy sloupových řádů:

    -          dórský řád a jeho variantařímsko-dórský řád

    -          iónský řád a jeho variantařímsko-iónský řád

    -          korintský řád a jeho variantařímsko-korintský řád

    -          toskánský řád (kombinace dórského řádu a etruské architektury)

    -          kompozitní řád (kombinace iónského a korintského řádu)

    Architektonické články a části stavby:

    římsavodorovný profilovaný pás vystupující ze zdi, jehož účelem je vodorovně členit nebo ukončovat vnější části architektury; pro neoklasicismus je typická fabionová hlavní římsa provedená ve štuku na dřevěné konstrukci;

    atikanízká ozdobná zeď nad hlavní římsou stavby; někdy tvoří atikové patro, jindy přechází do štítů;

    balustrádazídka nebo zábradlí z kuželek (baluster; řec.balaustion=nezralý plod granátového jablka) postavených na podstavci a překrytých souvislým nosníkem; v neoklasicismu je nahrazována kovovým zábradlím;

    štítarchitektonická část zakončující průčelí stavby a zakrývající čelo střechy; neoklasicistní štít má nejčastěji podobu nízkého trojúhelníku nebo segmentu (frontonu);

    portálarchitektonické nebo sochařské orámování vchodu; nejrozšířenější neoklasicistní portály užívají stlačený oblouk (někdy s konkávně probranými cvikly) s římsou; empírový portál má plastické orámování v podobě bosáže a kladí s polosloupy nebo pilastry (v jednoduchém toskánském nebo dórském řádu) zakončeného římsou, segmentovým nebo trojúhelníkovým štítem;

    oknouspořádání, tvar a výzdoba oken určují (podobně jako portály a štíty) slohové a časové zařazení stavby:

    - pro neoklasicismus jsou typická obdélná, méně zdobená okna, jejichž šambrány užívají orámování v podobě prosté lišty, která se někdy v rozích rozšiřuje do tzv. uší;

    - v empíru se objevují zdvojená okna (někdy krytá žaluziovými okenicemi) a staronový palladiánský nebo vignolovský trojosý motiv v kompozici jejich orámování;

    portikussloupováplochostropá předsíň ve stylu antických chrámů předstupující stavbu na straně hlavního vchodu;

    kolonádasloupořadí překryté vodorovným kladím;

    rizalitčást architektury předstupující před její průčelí v celé výšce stěny a zdůrazňující tak střední, krajní nebo nárožní část tohoto průčelí;

    pilastrsvislý architektonický článek s obdélným půdorysem vystupující z líce stěny a opatřený hlavicí a patkou, jehož účelem je členit a zdobit stěnu stavby;

    lizenaplochý svislý architektonický článek bez hlavice a patky vystupující z líce stěny; spojením svislých a podobných vodorovných útvarů vznikaly tzv. lizénové rámy, které mívaly v neo-klasicismu vykrajované rohy;

    archivoltaplastické orámování čela a líce oblouku;

    supraportaarchitektonický orámovaný nástavec nade dveřmi;

    suprafenestraarchitektonický orámovaný nástavec nad oknem.

    Dekorativní prvky a druhy ornamentu:  (neoklasicistní ornamentika vychází především z renesance, zatímco empír se zaměřuje na motivy řecké a římské antiky)

    piniová šiška, obelisk, koule, váza apod.:plastický zakončovaní prvek na štítech, portálech, nikách, balustrádách, frontonech apod.;

    kartušeornamentálně orámovaná plocha obsahující např. nápisy, znaky, znamení či reliéfní busty;

    bosážplasticky vystupující nebo v omítce vyryté kvádříkové zdivo; podle způsobu zpracování se v neoklasicismu a empíru nejčastěji vyskytuje pásová a prstencová bosáž;

    závěrečný klenákplastický kamenný článek (často větší a ozdobnější) umístěný ve vrcholu klenebného oblouku;

    volutamotiv spirálového závitu; v neoklasicismu se často vyskytuje pravoúhle zalamovaná voluta;

    mušlesymetrický ornament ve tvaru stylizované lastury;

    festony a věncezávěsy nebo věnce spletené z vavřínových listů, někdy propletené nebo zakončené stuhami; řada festonů vytvářígirlandu;

    akantbodlákovitá rostlina s dekorativně stylizovanými listy; objevuje se v různých úpravách na hlavicích sloupů nebo jako vlys s akantovými rozvilinami a úponky;

    palmetasymetrický ornament v podobě stylizovaných, vějířovitě rozvinutých, palmových listů;

    antemionpásový ornament, v němž se střídají stylizované palmetové listy s květy lotosu;

    meandrpásový ornament řeckého původu s motivem pravoúhle zalamovaných tvarů;

    perlovec (astragal)pásový ornament v podobě navlečených perel eliptického, kulovitého i pravoúhlého tvaru;

    listovec (lesbické kyma)pásový ornament složený ze stylizovaných listů;

    vejcovec (iónské kyma)pásový ornament iónského původu, v němž se střídají vejcovité a hrotité tvary;

    mořská vlnapásový ornament v podobě přepadávající vlny;

    kaneluryvlys s ornamentem v podobě jazykovitých (esovitě zatočených) hladkých listů;

    pletencevlys z proplétajících se křivek; v neoklasicismu a empíru se uplatňoval mj. na kovových zábradlích a ozdobných výplních parapetů;

    slunceoválný nebo půlkruhovitý geometrický ornament s přímými nebo rotujícími paprsky; byl nejčastěji umísťován na vratech, portálech a ve štítech domů. V empíru (v podobě „vycházejícího slunce“) tvoří výplňsegmentové supraporty nebo suprafenestry.

    Periodizace: ( fáze slohu podle vývoje ve Francii)

    -          raná fáze neoklasicismu a Louis-Seize (asi 1760-1795; styl je tak nazýván podle Ludvíka XVI., jehož vláda částečně spadá do tohoto období);

    -          Directoire (1795-1799; styl vyvíjející se v období tzv. Directoria – tj. pětičlenné porevoluční vlády –je výrazem revolučního ducha doby, jehož ideálem byl strohý vkus repu-blikánského Říma);

    -          Empír a pozdní fáze neoklasicismu(1804-1830; styl navazující na střízlivou jedno-duchost antické architektury, ale čerpající i z egyptského umění a pompejských vzorů, je tak nazýván podle období císařství – fr. empire, tj. období vlády Napoleona I.).

     

    Aktuální obsah:

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova