Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Inženýrská architektura

Stránka naposledy upravena 10:37, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Vedle historizující architektury se ve druhé polovině 19. století začala rozvíjet tzv. inženýrská architektura, která se od klasické architektury lišila nejenom novými materiály, jakými bylo železo, litina, ocel, sklo a později i železobeton, ale především užitím nových stavebních technologií, k nimž mimo jiné patřily železné konstrukce, skleněné rastrové plochy, typové (prefabrikované) prvky a kovové skeletové konstrukce včetně konstrukcí na bázi litého železobetonu.

    Vzhledem k technické náročnosti staveb se stalo nutností, aby se oddělila práce architekta a stavebního inženýra (konstruktéra), jehož úkolem bylo provést stavebně-statické výpočty, promyslet konstrukci a zajistit správnou funkci stavby.

     

    Druhy staveb:   typickými objekty, na nichž se uplatnily kovové konstrukce, byly jednak mosty související s rozvojem železniční dopravy, jednak obchodní domy a pavilóny Světových výstav vyžadující lehké a rychle montovatelné konstrukce velkých rozměrů, které by zároveň propouštěly dostatek světla.

     

    Rozvoj železných konstrukcí:   nejstarším druhem železa používaného ve stavebnictví byla křehká, ale na tlak odolná litina (slitina železa, uhlíku a křemíku), která se nejdříve objevila v Anglii v 70. letech 18. století. Další technologický postup (roku 1784 opět v Anglii) umožnil výrobu kujného železa, ale teprve od roku 1830 se začaly vyrábět válcované L,U aI-profily,  které byly odolnější při namáhání na ohyb. Nejdůležitější mezník ve vývoji železných konstrukcí však představoval rok 1856, kdy Angličan Harry Bessemer vyvinul snadnou velkovýrobu kvalitní oceli, která díky své pružnosti a pevnosti umožnila mnohem širší použitelnost kovu jako stavebně-konstrukčního materiálu.

     

    Užití typových prvků:   první a zároveň převratnou stavbu zbudovanou z prefabrikovaných dílů představoval Křišťálový palác pro I. Světovou výstavu v Londýně z roku 1851, na jehož konstrukci, realizovanou v neuvěřitelně krátké době sedmnácti týdnů, bylo spotřebováno 3 300 sloupů, 2 224 nosníků a 300 000 okenních tabulí tvarovaných podle jednotného modulu o délce 24 stop. Křišťálový palác tak splňoval jednu z podmínek soutěže, podle které se měl dát snadno demontovat a zbudovat na jiném místě.

     

    Skeletové konstrukce:   stavební konstrukce, ve kterých jsou nosnými články kovové sloupy a překlady vytvářející pravoúhlou rámovou kostru (skelet), se staly klíčovým prvkem při stavbách patrových domů a veškerých výškových budov. Během 19.století prodělaly prudký technický rozvoj, který začínal konstrukcemi patrových přádelen v Anglii (k nejvýznamnějším z nich patřila sedmipodlažní přádelna v Salfordu u Manchesteru z roku 1801, jejímiž konstruktéry byli Matthew Boulton a známý fyzik James Watt) a dosáhl svého vrcholu ve skeletech výškových budov, které vznikaly v ateliérech chicagské školy.

     

    Beton a železobeton:   beton - směs štěrku, vody a cementu - pronikl do stavebnictví mnohem později, než železo. Teprve roku 1824 si nechal anglický zedník Joseph Aspdin patentovat vynález hlavní komponenty betonu – cementu – jako portlandský cement, neboť svou našedlou barvou připomínal často používaný kámen z britského poloostrova Portlandu.

    Oproti prostému betonu, který je málo odolný na tah, měl zásadní význam pro nové stavební konstrukce vynález železobetonu, tj. betonu uvnitř vyztuženého ocelovou armaturou, k jehož hlavním výhodám patřila (a dodnes patří) vysoká pevnost, téměř neomezená tvarovatelnost, ohnivzdornost a relativní levnost.

    Mezi mnoha vynálezci různých železobetonových technologií, kteří po polovině 19. století působili hlavně ve Francii, zaujímá přední místo François Hennebique (1843-1921), který navrhl staticky optimální konstrukci železobetonového trámového stropu a jako první začal v železobetonu také stavět.

     

    Aktuální obsah:

     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova