Výklad hesla

Obecně je hudební nauka (HN) souborné učení o podstatě hudby, o jejím působení na člověka  i jejich vzájemných vztazích.
Hudebně teoretický předmět HN  je v základních uměleckých školách kolektivně vyučovaným předmětem.     V hudebním oboru spolu s hlavním předmětem (hra na hudební nástroj, pěvecká hlasová výchova, sborový zpěv atd.) usiluje o rozvoj hudebního cítění žáků.

Cíl

• rozvíjet zájem dětí o hudbu
• rozvíjet jejich hudebnost (hudební sluch, rytmický cit, hudební představivost, paměť atd.)
• seznamovat žáky s hudební teorií, která slouží především k výuce nástrojové hry
• učit žáky chápat hudební řeč

V přípravném studiu předepisují učební plány „Přípravnou hudební výchovu“ pro děti 5 – 7 leté (1 – 2 hod. týdně) s délkou studia 1 – 2 roky, nebo také „Hudebně-pohybovou výchovu“ 2 hodiny týdně. HN je povinným předmětem od prvního až do pátého ročníku I. stupně základního studia. Délka studia se liší podle předepsaného věku žáka a podle druhu výuky hlavního předmětu. Pro žáky od 14 let a pro dospělé II. stupně základního studia je většinou určena nepovinná „Nauka o hudbě“. Obsah učiva a jeho náročnost se řídí platnými učebními osnovami pro základní umělecké školy (dříve LŠU)  z   let 1980-1991, jak byly postupně vydávány SPN Praha. Obsah učiva je však možno upravit až do 30% jeho rozsahu tak, aby byla respektována osobitá tvořivost učitele, aby vznikl prostor pro individuální přístup  k žákům, aby učební osnovy mohly být obohacovány o nové poznatky daného oboru.

Osnova HN předepisuje vedle hudebních činností i rozsah teoretických znalostí. Pojmy k osvojení však nejsou určeny k definování, ale žák by měl rozumět jejich významu a používat je při komunikaci v hudebních činnostech a při sdělování svých hudebních prožitků.

Organizace vyučování vychází především ze společné aktivity učitele a žáků. Učitel vede žáky k pěvecké, instrumentální, poslechové i hudebně pohybové činnosti v souladu s jejich přirozeným fyziologickým, emocionálním a rozumovým rozvojem. Podporuje také kreativnost, což následně může ovlivnit i obecnější intelektové schopnosti žáků.

V prvních ročnících je vhodná forma vyučování na rozhraní mezi hrou a vyučováním. Děti v tomto věku mají ještě malou schopnost abstrakce. Všeobecné pojmy a definice jsou jim cizí. Jsou je ochotny opakovat, ale neuvědomují si jejich smysl. Proto pedagog musí vždy vycházet z praktických činností a na ně teprve pomalu navazovat teorií.

U starších žáků už lze přidávat více teorie, ale i zde je třeba vycházet především z praxe. Děti v tomto věku mají mnoho dalších zájmů a jejich citový život je intenzivnější. Jestliže žák není přesvědčen o užitečnosti předmětu, pak mohou vzniknout problémy závažnějšího rázu.

Úspěšnost dítěte a tedy i celková úspěšnost HN spočívá především v kvalitě hudebně výchovného procesu. Proto je velice důležitá interakce učitel – žák. Učitel by měl používat přiměřeně povzbuzující a pro žáky motivující hodnocení. Známkování by mělo zohledňovat všechny hudební činnosti, a tím podporovat tvořivost žáků.

Použité zdroje a literatura:

• Učební plány pro základní umělecké školy, schválilo MŠMT ČR dne 26, června 1995
• HOLZKNECHT, V., POŠ, V. a kol. Člověk potřebuje hudbu, Praha: Panton, 1969.
• DOLINSKÝ, A. Hudební nauka I., Praha 1976.
• DOLINSKÝ, A. Hudební nauka II., Praha 1980.
• ZENKL, L. ABC hudební nauky, Praha 1991.
• CMÍRAL, A. Základní hudební pojmy, Praha 1959.
• DOLEŽIL, M. Intonace a elementární rytmus, Praha 1991.
• KOFROŇ, J. Učebnice harmonie, Praha 1981.