Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Francie

Stránka naposledy upravena 12:52, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    FRANCIE:   francouzské malířství v epoše romantismu, tj. za vlády Ludvíka XVIII., Karla X. a Ludvíka Filipa, nabývalo více, než v jiných zemích, mnohotvárných forem. Zatímco v dílech Françoise Gérarda, Louise Girodeta nebo Jeana Grose se romantismus projevoval jako syntéza romantických námětů a klasického tvarosloví, v dílech Théodora Géricaulta (1791-1824) a zejména Eugèna Delacroixe (1798-1863) nabývá ryzí a vrcholné malířské formy, která je již romantická ve všech složkách obrazu. V této malířsky vyhraněné formě, jejímž representativním dílem byl Delacroixův obraz Aššurbanipalova smrt z roku 1827, tak romantismus představoval umělecky plnohodnotný pendant (a zároveň jablko sváru romantiků a klasicistů, jež zde připomíná podobný konflikt barokních „poussinistů“ a „rubensistů“)  k pokračujícímu klasicismu, jenž měl také svůj representativní vzor v Ingresově obraze Apoteóza Homéra.

    Z mnoha Ingresových žáků či Delacroixových následovníků vynikl Théodore Chassériau (1819-1856), jenž zejména svými pozdními monumentálními díly dokumentuje úsilí o syntézu obou protikladných směrů.

    Někteří romantici, z nichž většina zůstávala akademiky, působili ve 30.a 40. letech  jako specialisté v určitých žánrech, z nichž k nejoblíbenějším patřil okruh orientálních, historických, literárních či náboženských témat. Vyjímku z akademického stylu malby tvořilijedině krajináři, kteří navazovali na umění starých holandských mistrů, podle anglického vzoru pěstovali plenérovou malbu a připravovali tak svou tvorbou nástup barbizonské školy.

     

    JEAN-LOUIS-THÉODORE GÉRICAULT (1791 – 1824): žák klasicisty Pierre-Narcisse Guérina; zakladatelská osobnost francouzského romantického malířství. Výbušný temperament a vášnivá (i osudová) láska ke koním jej již od mládí směrovaly k romantické malbě, v jejímž duchu vytvořil (ve svých jedenadvaceti letech) své první mistrovské dílo v rozměrném obraze Důstojník gardových myslivců dává povel k útoku, které se v roce 1812 stalo senzací pařížského Salónu. Především se však proslavil obrazem Vor Medúzy, v němž dramaticky ztvárnil příběh skutečné události (popisované očitými svědky) při ztroskotání fregaty Medúzy a zároveň vytvořil vzor pro následující stoupence romantické malby, mimo jiné i pro svého přítele Eugèna Delacroixe.

    Významná díla:

    Důstojník gardových myslivců dává povel k útoku (1812; 349 x 266 cm; Musée du Louvre, Paříž);

    Zraněný důstojník císařské gardy opouští bojiště (1814; Musée du Louvre, Paříž. I přes své vynikající malířské kvality, sklidil Géricaultův obraz na Salónu v roce 1814 vlnu kritiky, neboť výjev s postavou zraněného důstojníka, jenž zde prchá z boje a ustrašeně se ohlíží k temným mračnům za svými zády, byl chápán jako symbol neodvratné porážky napoleonské Francie);

    Běh berberských koní v Římě (1817; Musée du Louvre, Paříž. Jedna z celkem pěti studií, které Géricault vytvořil  během svého pobytu v Itálii v letech 1816 – 1817, souvisí s představou rozměrného, ale nakonec nerealizovaného plátna, jehož tématem měla být vzrušující scéna běhu divokých berberských koní vypuštěných v souvislosti s tradiční lidovou zábavou na některou z frek-ventovaných římských ulic);

    Vor Medúzy (1818 – 1819; 716 x 491 cm; Musée du Louvre, Paříž. Novinářské zprávy a soudní projednávání okolností ztroskotání lodi Méduse v roce 1816 poblíž Dakaru, z níž se zachránilo celkem 149 trosečníků na voru, podnítily Géricaulta k vytvoření obrovského monumentálního obrazu, v němž mohl plně uplatnit svůj malířský temperament a zájem o hrůzyplné náměty. Jako vášnivý reportér rekonstruoval podle vyprávění deseti osob, které nakonec ztroskotání přežily, všechny detaily strastiplného příběhu o dlouhém bloudění voru po moři, přičemž vytvořil řadu přípravných studií zahrnujících studie mrtvých těl v márnici, kresby tváří šílenců a dokonce zmenšený model voru, který si nechal zhotovit od samotného tesaře fregaty. Ve výsledném díle, jehož kompozici ovládá symbolický trojúhelník, pak zachytil ten klíčový okamžik příběhu, kdy několik ještě bdělých trosečníků zahlédne blížící se loď (Argus), k níž, jako ústřednímu a zatím nepatrnému bodu obrazu,  spontánně směřují všemi gesty znovunabyté naděje na záchranu);

    Portrét kleptomana (1820; Museum voor Schone Kunsten, Gent. Géricaulta, jenž trpěl depresemi a několikrát se pokoušel i o sebevraždu, přitahovala témata duševně nemocných lidí, jejichž psychologickými studiemi se zabýval ke konci života (na objednávku svého přítele psychiatra Dr. Jeana Georgeta vytvořil celkem 10 studií duševně nemocných pacientů, které v rámci své zakázky navštěvoval v pařížském ústavu pro duševně choré) a jimiž se částečně přibližuje Franciscu Goyovi);

    Derby v Epsomu (1821; Musée du Louvre, Paříž. V letech 1820 – 1822 pobýval Géricault v Anglii, kde také vystavoval svůj Vor Medúzy a kde se seznamoval s anglickými malíři a způsoby londýnského života, k němuž neoddělitelně patřily i koňské dostihy. Géricaultovo nejslavnější plátno s touto tématikou vyniká snahou o zobrazení pohybu, k jehož zdůraznění se zde malíř, ač znalec „koňské problematiky“, neváhal odchýlit od reality, když své koně v trysku zobrazil s časově poněkud posunutým kladem nohou).

     

    EUGÈNE DELACROIX (1798 – 1863):   malíř, kreslíř, dekoratér a litograf; žák klasicisty Pierre-Narcisse Guérina (spolu s Théodorem Géricaultem); nejvýznamnější představitel francouzského ro-mantismu a jeden z největších malířů 19. století, jenž je, díky svému přínosu k malířské práci s barvou, také nazýván otcem moderní malby a předchůdcem impresionistů. Aniž pobýval v Itálii, seznámil se v Louvru a v Anglii s malbou velkých koloristů (např. P. P. Rubense a P. Veronese) a zejména pak anglických krajinářů, u nichž se inspiroval novými možnostmi v užití odrazů světla, doplňkových (komplementárních) barev či barevného šrafování. Navazoval však i na díla svých velkých předchůdců – Jeana Grose a svého přítele Théodora Géricaulta s jeho Vorem Medúzy, jehož působivé scénické pojetí využil např. při ztvárnění svého prvního mistrovského obrazu Dantova bárka. Je považován za posledního z velkých malířů, kteří vyšli z renesance a jenž, podobně jako někteří jeho předchůdci, vynikal jak univerzálním zaměřením svého malířského talentu, tak širokým (literárním a historickým) vzděláním a schopností pronikavých teoretických úvah o umění (Deník, Korespondence).

    V roce 1832 se Delacroix přidal k poselstvu vévody de Morny k marockému sultánovi a cestoval do Tangeru, Andalusie, Festu, Alžíru a Maroka, přičemž objevoval světelné kvality a barvy Orientu, které ukládal v podobě množství kreseb a akvarelů do svého skicáře a které pak po návratu z cesty zhodnotil ve svých slavných obrazech s orientální tématikou.

    Od roku 1833 dostával i významné státní zakázky, k nimž patří monumentální a často velmi rozáhlá výzdoba representativních prostor v Bourbonském a Lucemburském paláci, Louvru a v pařížské radnici, jakož i nástěnné malby v kostele Saint-Sulpice, které lze vzhledem k datu jejich dokončení (1861) chápat jako jakousi duchovní závěť tohoto umělce.

    Významná díla:

    Dante a Vergilius (Dantova bárka, Dante a Vergilius v pekle) (1822; Musée du Louvre, Paříž. První Delacroixovo významné dílo, jež vzbudilo na pařížském Salónu v roce 1822 mimořádnou pozornost a uvedlo malíře ve známost, zobrazuje oba básníky, jak se plaví po podsvětní řece Styxu a potkávají ve vodě zatracence, mimo jiné i některé Florenťany, kteří se snaží dostat do loďky  ( Dante: Peklo, VIII ). V kontrastu se soudobým akademickým pojetím malby vzbuzovaly pozornost Delacroixova obrazu právě nové malířské kvality, které zde spočívají především v barevné intenzitě založené na komplementárním kontrastu červené a zelené barvy, celistvé plastické modelaci inspirované Rubensem a Michelangelem a barokně dynamické kompozici);

    Vraždění na Chiu (1823-1824; Musée du Louvre, Paříž. Aktuální téma boje, který roku 1820 vedli Řekové s Turky za svou nezávislost, a jejich vyhlazování na ostrově Chios inspirovalo Delacroixe nejenom hrůzností těchto nedávných událostí, ale i možnostmi, které poskytovalo malířské vyjádření světelně-vzdušné atmosféry. Její podání se zde podobá atmosférické malbě Angličana Johna Constabla, jehož krajiny viděl Delacroix ještě před tím, než byly v roce 1824 (společně s Vražděním na Chiu) vystaveny v Salónu);

    Aššurbanipalova smrt (1827; Musée du Louvre, Paříž. Zřejmě „nejromantičtější“ Delacroixův obraz, jehož námět vychází ze Sardanapala Lorda Byrona (... Aššurbanipal leží na přepychovém loži a přikazuje svým eunuchům a palácovým úředníkům, aby povraždili jeho ženy, pážata a vše živé, včetně koní a milovaných psů ..., z popisu obrazu v katalogu Salónu z roku 1827 – 1828), vzbuzoval ve své době stejnou míru odporu stoupenců klasicismu, jako nadšení vyznavačů romantismu, pro něž se stal jakýmsi manifestem nového malířského směru);

    Svoboda vede lid (28. července 1830) (1830; Musée du Louvre, Paříž. Podle výpovědi Alexandra Dumase nebyl Eugène Delacroix stoupencem politických převratů a jeho účast na revolučních událostech vycházela především z citových pohnutek. Proto i svůj obraz, na němž se zobrazil jako příslušník národní gardy a jenž představuje jakýsi tématický pendant k Aššurbanipalově smrti, koncipoval jako oslavu nikoliv politické, ale absolutní lidské svobody a života bez jakýchkoliv ideových norem);

    Fantasia – marocká jezdecká exhibice (1832; Musée Fabre, Montpellier. Za svého pobytu v Maroku (v Tangeru) a na jiných místech přihlížel malíř různým jezdeckým exhibicím temperamentních arabských plnokrevníků, které pak několik let po návratu do Francie zachytil na několika plátnech a jednom akvarelu uloženém v Louvru);

    Alžírské ženy ve svých komnatách (1834; Musée du Louvre, Paříž. Na prvním z významných děl, která Delacroix začal malovat po svém návratu z arabské cesty, zachytil alžírské ženy v uzavřených komnatách harému bývalého berberského piráta, tedy v prostředí, kde mohl malířsky uplatnit právě ty prvky (jako např. barvy, světla, látky či různé exotické předměty), které jej na Orientu nejvíce fascinovaly);

    Vjezd křižáků do Konstantinopole (1840; Musée du Louvre, Paříž. V obraze, jenž ilustruje proslulou válečnou událost z 12. dubna  roku 1204, kdy křižáci vedení flanderským hrabětem Balduinem IX. dobyli Cařihrad, vycházel Delacroix nejenom ze vzoru velkých benátských koloristů, jakým byl např. Paolo Veronese, ale i z moderních optických teorií Eugèna Chevreula, zejména z jeho zákona simultánního kontrastu barev a teorie barevných vjemů);

    Zápas arabských koní ve stáji (1860; Musée du Louvre, Paříž. K výjevu, jenž spatřil 29. ledna 1832 v Tangeru a mnohem později ztvárnil obrazem, si Delacroix  poznamenal  ve  svém  Deníku:

    „...Nejprve se vztyčili a rvali s takovou zuřivostí, že jsem se chvěl o jejich pány, ale pro malbu to bylo vskutku nádherné. Spatřil jsem tu, a jsem o tom přesvědčen, to nejfantastičtější a nejdivočejší, co si Gros a Rubens mohli vymyslet...“).

    Další díla:

    Řecko na troskách Missolunghi (1826; Musée des Beaux-Arts, Bordeaux);

    Bitva u Nancy (Smrt Karla Smělého) (1831; Musée des Beaux-Arts, Nancy);

    Židovská svatba v Maroku (1837-1841; Musée du Louvre, Paříž);

    Hamlet a dva hrobníci (1839; Musée du Louvre, Paříž);

    Vlastní podobizna (1839; Musée du Louvre, Paříž).

    Monumentální tvorba:

    ·   výzdoba Královského salónu v Bourbonském paláci (1833-1838):  první velká oficiální zakázka, kterou Delacroix obdržel přes ministra Adolpha Thierse, představuje nástropní a nástěnné malby v Královském paláci Bourbonského paláce, jejichž ústřední námět (umístěný v nástropních kazetách) tvoří alegorie Spravedlnosti, Války, Přičinlivosti a Rolnictví;  

    ·   výzdoba knihovny v Bourbonském paláci (1838-1847):  v podlouhlé síni, kde je umístěna knihovna, vyzdobil Delacroix dva hemicykly a pět kupolí do nichž umístil postavy a výjevy symbolizující filosofii, historii, přírodopis, právo, řečnictví, literaturu, poezii a teologii;

    ·   výzdoba knihovny v Lucemburském paláci (1840-1846):  malířský cyklus, jenž Delacroix namaloval na plátna přilepená na zdivo (tedy stejnou technologií, jako předcházející výzdobné cykly), zahrnuje plochy nadokenního hemicyklu a kupole o průměru 680 cm s jejími čtyřmi šestiúhelnými pendetivy, pro níž si zvolil hlavní výzdobné téma v podobě Elysejských polí;

    ·   výzdoba stropuApollónovy galerie v Louvru (1850-1851):  námět, který již v roce 1661 určil Le Brun a jenž měl představovat Apollóna na slunečním voze, Delacroix pojal mnohem šířeji jako ilustraci legendy o Apollónovi vítězícím nad drakem Pýthónem. Nástropní obraz o velikosti 800 x 750 cm vyniká nejenom velmi promyšlenou kompozicí, ale i nádhernou barevností, pro kterou soudobí kritici přirovnávali Delacroixe k Rubensovi, Veronesovi nebo Tiepolovi;

    ·   malby pro pařížskou radnici (1852):  po požáru radnice v roce 1871 se nezachovaly žádné obrazy zdejšího Delacroixova výzdobného cyklu (sestávajícího z nástropního obrazu na téma Mír, osmi kazet s antickými božstvy a jedenácti lunet s vyobrazením příběhů Héraklova života), ani archívní dokumenty celého díla, které byly na radnici uloženy;

    ·   výzdoba kaple Saints-Anges v kostele Saint-Sulpice (1849-1861; Vítězný boj sv. Michaela se satanem, Zápas Jakuba s andělem a Vyhnání Heliodora z chrámu):  přes zdrženlivé názory  kritiků na Delacroixe, jako tvůrce náboženské malby, jej naopak někteří znalci považují za jediného skutečně náboženského malíře v 19. století, jenž (podle názoru Giuseppe Marchioriho) „ač skeptik a voltairián, dokázal vyjádřit biblické náměty s onou svébytností a s nadšením příznačným pro jeho vášnivou duši, roznícenou církevním mystickým klimatem a atmosférou duchovních zpěvů a liturgické hudby“.

     

    THÉODORE CHASSÉRIAU (1819 – 1856):   malíř, grafik a dekoratér; žák J. A. D. Ingrese, do jehož ateliéru na pařížské Akademii vstoupil již v jedenácti letech, jako mimořádně talentovaný kreslíř. Dlouho pak tvořil v duchu svého mistra (již v sedmnácti letech získal v Salónu medaili 3. třídy za obraz Kainovo prokletí namalovaný v ingresovském stylu), než ve 40. letech objevil romantickou malbu a umění Eugèna Delacroixe, cestoval po Alžíru (1846) a začal malovat obrazy s orientální tématikou. Z ovlivnění obou svých velkých současníků tak vytvořil originální syntézu,      která je patrná zejména v jeho monumentálních obrazech pro kostely a veřejné budovy v Paříži (Cour des Comptes v Palais d’Orsay, St-Merri, St-Roch, St-Philippe-du-Roule) a která již vzdáleně předjímá dekorativismus a ostatní prvky typické pro symbolismus.

    Významná díla:

    Venuše Anadyomené (1839; Musée du Louvre, Paříž);

    Andromeda a Néreovny (1840; Musée du Louvre, Paříž. Kassiopeia, manželka etiopského krále Kéfea, rozhněvala Poseidóna výrokem, že je mnohem krásnější, než všechny jeho mořské nymfy, včetně Néreoven, dohromady. Za to však sklidila trest její dcera Andromeda, neboť byla přikována k mořskému útesu a měla se stát výkupnou obětí mořského netvora, kterého Poseidón poslal do Kéfeova království; naštěstí ji včas vysvobodil hrdina Perseus);

    Ester oblékající se před uvedením k Assuerovi (1841; Musée du Louvre, Paříž. V řadě svých obrazů, jejichž dominantním motivem je žena, vytvořil Chassériau typ ženské postavy, jejíž elegantní disproporce – vosí pas, protáhlý trup, zvýrazněné boky apod. – připomínají podobně idealizované tvary ženských postav jeho učitele Ingrese);

    Dvě sestry (1843; Musée du Louvre, Paříž);

    Mír (1844-1848; 340 x 362 cm; Musée du Louvre, Paříž. Alegorické paneau Mír, jež spolu se svým pendantem Válka zdobilo prostory v pařížském Nejvyšším účetním dvoře, představovalo nejvýznamnější Chassériauovo dílo, které však padlo za oběť požáru při povstání Pařížské komuny);

    Orientální interiér (1850-1852; soukromá sbírka);

    Bojující arabský vůdce (1852; Musée du Louvre, Paříž);

    Tepidarium (1853; Musée du Louvre, Paříž).

     

    Orientalisté:   Napoleonova tažení do Egypta a Palestiny v roce 1798, dobytí Alžíru v roce 1830 a diplomatické mise do zemí západní islámské říše (dnešní Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka a Mauritánie) umožnily mnoha malířům objevit skutečný Orient, jeho obyvatele s jejich zvyky, oblékáním a životním  prostředím, památky, krajinu, světla a hýřivé barvy. Vedle Delacroixe a Chassériaua objevovali tento svět i jiní významní orientalisté, tj. umělci čerpající své (romantické) náměty z pro-středí Orientu, jako například Eugène Fromentin (1820-1876), jenž se pro své malířské náměty inspiroval krajinou Alžíru, Adrien Dauzats (1804-1868), čerpající z cest po Egyptu, nebo Alexandre Gabriel Decamps (1803-1860), jehož oblíbenými žánrovými náměty byly výjevy (pouliční scény, pitoreskní zákoutí či krámky řemeslníků), které zachytil na cestách do Řecka a Malé Asie.

     

    Romantičtí eklektici:   někteří malíři zůstávali na platformě akademické malby a projevovali se jako „romantici“ pouze ve svých literárních nebo historických námětech. Takovým byl například Paul Delaroche (1797-1856), jenž se specializoval na historické a zároveň melodramaticky působivé obrazy (často z anglických dějin), na kterých pečlivě zobrazoval každý historický a přitom promyšleně naaranžovaný detail. V tom smyslu patří k jeho nejpůsobivějším dílům obraz Popravy lady Jany Greyové (1833; National Gallery, Londýn), zachycující mladou královnu bezprostředně před její popravou v londýnském Toweru, nebo obraz  Smrti Alžběty I., královny anglické (1828; Musée du Louvre, Paříž), jež zde naopak umírá obklopena dvorem ve výpravném prostředí opulentně zařízené komnaty.

    Třetí člen malířské rodinné dynastie Horace Vernet (1789-1863) si zase oblíbil obrazy s vo-jenskou tématikou, v nichž se zaměřoval na žánrové scény z  napoleonských bitev, někdy doplňovaných motivem koní či jiných zvířat, jako např. v obrazech Zraněný trubač (1819; Wallace Collection, Londýn), La Porte de Clichy (1820; Musée du Louvre) nebo Zraněný pes pluku (1819; Wallace Collection).

     

    Romantičtí krajináři:   na počátku francouzské romantické krajinomalby byl návrat k přírodě po vzoru anglických umělců, zvyk pracovat v plenéru a inspirace obrazy holandských mistrů 17. století. Někteří francouzští krajináři, jako například Eugène Isabey (1803-1886), studovali krajinu normandského pobřeží, jiní, například Paul Huet (1803-1869), působili také ve vnitrozemí, kde mj. objevovali krásy lyrických zákoutí Île-de-France a blízkého okolí Paříže. Všichni však cestovali do Anglie, Holandska a Belgie, aby poznali zdejší přírodu i umění starých mistrů a navazovali kontakty se soudobými malíři-romantiky.

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.