Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Francie

Stránka naposledy upravena 12:45, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    FRANCIE:   klasicismus se nadlouho ujal ve Francii, kde se stal uměleckým názorem doby Ludvíka XVI., direktoria i Napoleonova císařství.

    - Ve své první fázi, kterou representuje malíř Jacques-Louis David (1748-1828), zde klasická malba reagovala na smyslovost a přebujelý dekorativismus rokoka, které nahradila přísným antikizujícím tvaroslovím, lineárností, statičností, vznešeným klidem a přehlednou kompozicí rozvíjenou (podobně jako na antickém vlysu) horizontálním směrem. Proměnou prošla i tématika a ikonografie obrazů, která se nyní podřídila ideologické funkci, k níž na prvním místě patřila oslava státu jako novodobého impéria, jeho představitelů i občanských ctností jeho obyvatel, a to mj. prostřednictvím různých historických výjevů z dějin republikánského Říma.

    - V druhé fázi, v období císařství, vystřídaly revoluční náměty apoteózy Napoleona I., kterým se vedle Davida věnovala i početná řada jeho žáků (např.François-Pascal Gérard (1770-1837), Antoine-Jean Gros (1771-1835), Anne-Louis Girodet-Trioson (1767-1824) či Jean-Baptiste Isabey (1767-1853) ) rozvíjejících v rámci Napoleonova kultu hlavně portrét a historickou malbu. Davidův nejvýznamnější žák Jean-Auguste-Dominique Ingres (1780-1867) se však vzdálil stylu svého mistra a dospěl k nadčasové syntéze formálně dokonalé a intelektem řízené malby, v níž našly mnohé podněty i generace moderních malířů.

    Jako druhý proud se vedle ryze klasické Davidovy malby objevuje i (pre)romantická malba; jednak již v některých romanticky pojatých dílech Davidových žáků (A. J. Gros: Bonaparte u nakažených morem v Jaffě;1804; Paříž, Louvre), jednak v díle malíře Pierre-Paula Prud’hona  (1758-1823), jenž na rozdíl od Davida nepracoval s ostrou obrysovou kresbou, ale užíval „měkký“ malířský styl založený na šerosvitu a efektech barevných lazur a voskových technik.

     

    JACQUES-LOUIS DAVID (1748 – 1828):   zakladatel a hlavní představitel francouzského malířského klasicismu. Během svého pobytu v Itálii v letech 1775 – 1780, který absolvoval na základě Římské ceny za obraz Erasistratos objevuje příčinu Antiochovy nemoci, se seznamoval s antickým sochařstvím, italským renesančním uměním i s barokním klasicismem bratří Carracciů a začal malovat své první klasicistní obrazy. Když je po návratu do Paříže vystavil v Salonu (r.1781), spolu s nejvíce obdivovaným obrazem Belisara poznaným vojákem, stal se rázem uznávaným vůdcem nové malířské školy. Při svém druhém pobytu v Římě v roce 1784 pak namaloval obraz Přísaha bratří Horatiů, který byl v souladu s námětem nejdříve vystaven v Římě a o rok později i v Paříži, kde získal mimořádné uznání nejenom jako jakýsi manifest klasicismu, ale i jako výraz morálních a politických požadavků odpůrců monarchie.  

    V kontextu se svou úspěšnou uměleckou kariérou byl David velmi aktivní také politicky, což mu vyneslo jak vysoké společenské postavení (za revoluce se stal mj. předsedou Konventu a členem výboru pro obecnou bezpečnost, za Napoleona pak „prvním císařovým malířem“), tak i věznění po pádu jakobínů a nakonec i desetiletou (doživotní) emigraci v Bruselu, kdy se jako aktivní jakobín a stoupenec Napoleonův nemohl vrátit do vlasti.

    V Davidově ateliéru studovalo více jak 300 žáků z celé Evropy, kteří se pak věnovali různým žánrům (hlavně portrétní a historické malbě) a v akademické podobě „davidovského stylu“ udržovali klasické malířství hluboko do 19. století.

    Významná díla:

    Přísaha Horatiů (1784-1785; Louvre, Paříž. Jedno z nejslavnějších  Davidových  pláten evokuje příběh tří bratrů Horatiů, kteří byli vybráni, aby zastupovali Řím v souboji se třemi bratry Curiatii, bojovníky z města Alby, s nimiž však byli příbuzensky spřízněni. David zde zachytil dramatickou scénu, kdy starý otec požaduje na svých synech přísahu, že své vlastenectví, s nímž budou hájit zájmy Říma, povznesou nad jakékoliv ostatní osobní city. Tak, jako i v jiných obrazech, zde David předvedl svou mimořádnou znalost antických reálií i schopnost dokonalé kresby a nápadité kompozice. Ta, i když je statická, vyjadřuje dramatičnost prostřednictvím úběžníků architektury i postav, z nichž  tři nejviditelnější tvoří symbolický bod průniku. Jsou to úběžníky: (1) rukou Horatiů vztyčených k přísaze, (2) rukou otce držícího meče svých synů a (3) samotných mečů jako atributů, k nimž se vztahuje akt přísahy);

    Zavražděný Marat (1793; Musées Royaux des Beaux-Arts, Brusel. Jako aktivní jakobín věnoval David své umění téměř výlučně tématům revoluce a jejím význačným postavám. Vrcholným dílem tohoto jeho období je posmrtný portrét Jeana-Paula Marata (publicisty a předního jakobínského revolucionáře, jenž byl roku 1793 zavražděn roajalistkou Charlotte Cordayovou), v němž originálním způsobem spojil epický obraz s realistickým portrétem a poctou hrdinovi (vana, ve které Marat s oblibou pracoval, se na obraze stává jakýmsi katafalkem či přímo sarkofágem mrtvého revolucionáře a dřevěná bednička, na kterou si odkládal své psací potřeby, se zde mění na symbolický náhrobek s nápisem À MARAT. DAVID. Maratovi. David.));

    Únos Sabinek (1799; Louvre, Paříž.  První skici Únosu Sabinek začal David  malovat ve vězení, kam jej přivedl pád jakobínů v roce 1794. I když zde vyšel ze stejnojmenného obrazu Nicolase Poussina líčícího dramatickou scénu únosu žen Sabinů Římany, zobrazil ve svém díle druhé, obsahově významnější pokračování legendárního příběhu, kdy na přímluvu unesených Sabinek došlo k  zastavení odvetného boje Sabinů vedených Tatiem (na obraze vlevo) proti Římanům vedených Romu-lem (na obraze vpravo) a usmíření znepřátelených kmenů. Ve výběru, provedení a soudobé aktualizaci námětu lze tak spatřovat Davidův záměr, který měl být epicky ztvárněnou výzvou ke smíření všech revolucí znepřátelených stran);

    První konzul přecházející Alpy průsmykem Velkého svatého Bernarda (1801; první varianta Napoleonova jezdeckého portrétu; Musée national des châteaux de Malmaison. Na rozdíl od realistického portrétu mrtvého Marata, se Napoleonův jezdecký portrét (varianta č.1), který si u Davida objednal Bonapartův obdivovatel – španělský král Karel IV., realitě vzdaluje a v duchu alegoricko-oslavné rétoriky klade hlavní důraz na impozantní působivost vzpínajícího se koně s mladým vojevůdcem na pozadí alpských velikánů (Bonaparte přešel Alpy v červnu roku 1800, porazil Rakušany u Marenga a vtrhl do Horních Rakous));

    Paní Récamierová (1800; Louvre, Paříž. Vedle heroicky pojatých pláten vytvářel David i prostší a o to více přirozené portréty Napoleona, jeho rodiny a soudobé aristokracie, k nimž patří i portrét Juliette Récamierové, přední dámy francouzské salonní společnosti Napoleonovy doby. S duchem odlehčeného a komorněji cítěného empíru korespondují i rekvizity obrazu – např. prostá bílá tunika paní Récamierové v řeckém stylu, lehké odpočívadlo na kterém dáma spočívá (později nazvané „récamier“) v římském stylu nebo bronzový svícen u hlavy odpočívadla v etruském stylu);

    Napoleonova korunovace (Konsekrace císaře Napoleona I. a korunovace císařovny Josefíny v katedrále Notre-Dame roku 1804) (1805-1807; 6,2 x 9,8 m; Louvre, Paříž. Z Napoleonova pověření namaloval David dvě ze čtyř zamýšlených pláten, která měla zobrazovat korunovační slavnosti (Napoleonovu korunovaci v pařížské katedrále Notre-Dame v roce 1804 a Rozdílení orlů spojené s vojenskou přísahou na Martově poli v roce 1804), na nichž vedle novobarokní nádhery a barevnosti uplatnil i svůj smysl pro realistický portrét a vytvořil galerii řady historických postav. Tak, jako i v jiných obrazech, jejichž námět se skládá z posloupnosti jednotlivých významných událostí, zobrazil  David na  svém rozměrném plátně s téměř dvěma sty postavami  ten (následný) okamžik korunovace, kdy sám panovník, již jako císař Napoleon I., pozvedá svoji korunu k procesnímu kříži (ve středu kompozice) a chystá se jí vložit na hlavu své (klečící) manželky Josefíny).

    Další díla:

    Smrt Sókratova (1787; Metropolitan Museum of Art, New York);

    Liktoři přinášejí Brutovi mrtvoly jeho synů (1789; Louvre, Paříž);

    Přísaha v Míčovně (1789; perokresba sépií; Louvre, Paříž);

    Leonidas u Thermopyl (1804-1814; Louvre, Paříž);

    Rozdílení orlů (1810; Musée national des châteaux de Versailles et des Trianons).

     

    BARON FRANÇOIS-PASCAL-SIMONGÉRARD (1770 – 1837):   žák Louise Davida, přední představitel francouzské portrétní a historické malby z období vlády Napoleona I. a následné restaurace Bourbonů. Díky svému portrétnímu umění se stal dvorním malířem Ludvíka XVIII., kdy maloval portréty a výpravné historické scény, které již předjímají romantismus.

    Významná díla:

    Amor a Psýché (1798; Louvre, Paříž);

    Paní Récamierová (1805; Musée Carnavalet, Paříž. Přední dáma pařížských salonů byla nejenom krásnou a příjemnou společnicí, ale i organizátorkou opozice vůči Napoleonovi, za což byla poslána do vyhnanství);

    Portrét Napoleona (1810; Staatliche Kunstsammlungen, Drážďany);

    Bitva u Slavkova (1810; Musée national des châteaux de Versailles et des Trianons);

    Korunovace Karla X. (1827; Palais du Thau, Remeš).

     

    ANNE-LOUIS GIRODET DE ROUSSY-TRIOSON (1767 – 1824):   žák Louise Davida; významný představitel neoklasicismu, jenž však brzy opustil pojetí malby svého učitele a směřoval k romantismu. Maloval nejenom obrazy oslavující Napoleona, ale i díla s literárními náměty vycházejícími ze soudobé preromantické, starověké nebo středověké literatury (jednou z oblíbených postav romantické literatury byl Ossian, legendární keltský válečník a lidový pěvec ze 3. století, jakýsi „severský Homér“, jehož melancholické poémy zasazené do divoké přírodní scenérie ovlivňovaly zejména skotskou romantickou poezii).

    Významná díla:

    Apoteóza francouzských hrdinů, kteří zemřeli za vlast při boji za svobodu (1800-1802; Musée national des châteaux de Malmaison. Apoteózu francouzských hrdinů zvolil Girodet jako námět obrazu velké přijímací haly zámku, jehož výzdobou pověřil Napoleon své dvorní architekty Charlese Perciera a Pierre-Françoise Fontaina. V ústředním výjevu rozměrného obrazu, na němž zbožštělý Ossian přijímá francouzské generály do ráje, přitom nejenom oživil řadu historických postav napoleonských válek, ale vyhověl i Napoleonově vkusu, jenž měl Ossianovu poezii v oblibě);

    Potopa (1806; Louvre, Paříž);

    Pohřeb Ataly (1808; Louvre, Paříž. Již výrazně romanticky pojaté dílo, jehož námět byl inspirován novelou francouzského romantického spisovatele Françoise-René Chateaubrianda Atala ( Indián Šakta pohřbívá za pomoci pátera Aubryho Atalu – dceru náčelníka indiánského kmene a zároveň tajně zasvěcenou křesťanku, jež se rozhodla řešit svůj konflikt mezi milostným vzplanutím k mladému Indiánu a křesťanskou vírou požitím jedu), vzniklo na základě vzácného duchovního souznění malíře a spisovatele a jejich společného vý-chodiska, kterým byl mj. silný citový vztah k divoké, ale posvátné přírodě).

     

    BARON ANTOINE-JEAN GROS (1771 – 1835):   významný francouzský malíř na přechodu mezi neoklasicismem a romantismem; po J. A. D. Ingresovi nejvýznamnější žák Louise Davida. Za pobytu v Itálii v letech 1793 – 1796 se seznámil s Napoleonem, jehož přízeň a následné postavení předního malíře Napoleonských bitev a portrétisty císařské rodiny si získal svým prvním „napoleonským“ obrazem Bonaparte na Arcolském mostě. V těchto dílech již uplatňoval romantické pojetí malby spočívající především ve volnějším rukopisu a výrazném koloritu, kterým zapůsobil na své následovníky – Théodora Géricaulta a Eugéna Delacroixe. Po Napoleonově pádu v roce 1815 převzal vedení Davidova ateliéru na École des Beaux-Arts, obrodil davidovskou linii návratem k my-tologické malbě v neoklasicistním stylu a stal se neméně uznávaným malířem Bourbonů.

    Významná díla:

    Bonaparte na Arcolském mostě (1796; Louvre, Paříž. Na prvním ze série obrazů věnovaných Napoleonským bitvám zobrazil Gros slavnou epizodu z Napoleonovy bitvy s Rakušany u Arcolského mostu (poblíž Verony), kdy generál Bonaparte (zde v romantické podobě mladého hrdiny s roze-vlátými vlasy), jenž se rozhodl překročit se svými oddíly most, uchopil prapor a nedbaje na nepřátelskou palbu vrhl se na most jako první);

    Christine Boyerová, první žena Luciena Bonaparta (kol. r. 1800; Louvre, Paříž);

    Bonaparte u nakažených morem v Jaffě (1804; Louvre, Paříž. Grosovo malířsky nejromantičtější dílo, které vytvořil v roce Napoleonovy konsekrace, nemá  historický, ale propagandisticko-oslavný význam (tak jako většina obrazů s napoleonskou tématikou) – zde spočívající v presentaci Napoleona jako humanisty, léčitele či Bohem chráněného vládce, jehož se nemůže prudce nakažlivá a smrtelně nebezpečná nemoc dotknout);

    Bitva u Abukiru (1806; Musée national des châteaux de Versailles et des Trianons);

    Bitevní pole u Eylau (1808; Louvre, Paříž);

    Bitva u pyramid (1810; Musée national des châteaux de Versailles et des Trianons);

    Bonaparte jako první konzul (1801-1802, Musée de la Légion d'Honneur, Paris).

     

    JEAN-AUGUSTE-DOMINIQUE INGRES (1780 – 1867):   nejvýznamnější žák Louise Davida, jenž udržoval tradici francouzské klasicistní malby souběžně s romantismem až do nástupu realismu (na Světové výstavě v Paříži v roce 1855 byl Dominique Ingres, jako hlavní představitel malířského klasicismu, odměněn zlatou medailí, stejně tak jako jeho odpůrce Eugène Delacroix, hlavní představitel malířského romantismu).Ve své tvorbě vycházel z Raffaelovy i Davidovy malby, ale i z podnětů, které získal během svého dlouholetého pobytu v Římě (1806-1820; 1834-1841) a ve Florencii (1820-1824), které však zpracovával s mimořádným kreslířským a pozorovacím talentem spojeným s neméně mimořádnou schopností tvořivé a intelektem řízené stylizace, redukce či naopak nadsázky. Vytvářel tak originální, syntetická a formálně dokonalá díla, jimiž nadčasově překračoval klasicismus a inspiroval mnoho umělců následujících generací – a to jak v linii konzervativní akademické malby, tak v linii neakademické či avantgardní malby – například Edgara Degase, Augusta Renoira, Henri Matisse nebo Pabla Picassa.

    Portréty:     (přesný postřeh, dokonalá kresba, minuciózní propracování každého detailu a materiálů látek srovnatelné s uměním starých holandských mistrů, jakož i barevnost sladěná s odstínem pleti a osobní fyziognomií portrétované osoby – to vše v rámci pečlivě promyšlené kompozice tvoří Ingresovo portrétní umění)

    Podobizna Marie-Françoise Rivièrové (1805; Louvre, Paříž);

    Slečna Rivièrová (1805; Louvre, Paříž. V podobizně slečny Rivièrové se Ingres odchýlil od kompozičních forem klasicismu a inspiroval se jednoduchou kompozicí renesančních mistrů, jejíž oblíbenou součástí byl také výhled do krajiny);

    Napoleon I. (Napoleon na císařském trůně) (1806; Musée de l’Armée, Paříž);

    Portrét paní de Senonnes (Madame de Senonnes) (1814-1816; Musée des Beaux-Arts, Nantes);

    Podobizna pana Bertina (1832; Louvre, Paříž. Zachované kresby k portrétu ukazují, že Ingres studoval různé pozice portrétovaného, významného novináře, politika a byznysmena, aby vystihl nejenom jeho fyziognomii, ale i typický postoj představitele zámožné středostavovské společnosti);

    Princezna de Brogliová (1851-1853; Metropolitan Museum of Art, New York);

    Podobizna paní Moitessierové (1856; National Gallery, Londýn).

    Ženské akty:

    Žena při koupeli (Baigneuse de Valpinçon) (1808; Louvre, Paříž);

    Velká odaliska (1814; Louvre, Paříž. Zřejmě nejlepší Ingresovo dílo v žánru ženského aktu, jež vzniklo na objednávku Caroline Muratové (neapolské královny a sestry Napoleona Bonaparte), představuje typickou ukázku umělcova „antinaturalistického“ přístupu k malbě, kterou plně podřizoval své subjektivní představě dokonalé (a v tom smyslu klasické) formy. Podobně jako v Ingresových ženských portrétech zde zvláštním způsobem kontrastuje naturalismus v  provedení látek, šperků a ostatních rekvizit obrazu s ideálně hladkou pletí a více nebo méně stylizovaným tvarováním těla. V případě Odalisky jde oproporce redukované do elegantních křivek, manýristicky prodloužené údy a jiné anatomické bizarnosti (například nadbytečný krční obratel), jež díky své nereálnosti přiváděly některé kritiky pařížského Salónu k zuřivosti);

    Odaliska s otrokyní (1842; Fogg Art Museum, Harvard University, Cambridge, Massachusetts);

    Pramen (1856; Musée d’Orsay, Paříž);

    Turecká lázeň (1862; tondo; Louvre, Paříž. Vrcholné dílo Ingresova stáří, jež vytvořil ve svých dvaaosmdeáti letech a do něhož vložil jakési krédo svého oblíbeného žánru, předvádívarianty ženského aktu v různých polohách, způsobech osvětlení a pohybových kreacích. O Ingresově inspiraci Orientem, jako jednom z námětů romantického umění, zde svědčí nejenom živější barevnost spojená s prvky orientálního dekoru, ale i zaoblené formy a harmonicky rytmizované pohyby těl, jejichž obrysy částečně změkčuje mlžná atmosféra lázně).

    Další díla:

    Oidipus a Sfinga (1808; Louvre, Paříž);

    Jupiter a Thetis (1811; Musée Granet, Aix-en-Provence, Francie);

    Ruggiero a Angelika (1819; Louvre, Paříž);

    Slib Ludvíka XIII. (1824; katedrála Notre-Dame v Montaubanu, Francie. Obraz Slibu Ludvíka XIII. představuje typ votivního obrazu ve stylu barokního klasicismu, pro jehož kompozici si  vzal Ingres mj. za vzor klasickou ikonografickou formu Assumpty (v kostele Santa Maria del Popolo v Římě)Annibale Carracciho a Madony z Foligna Raffaela Santiho);

    Apoteóza Homéra (1827; Louvre, Paříž. Zatímco se strohý akademismus Homérovy apoteózy (na níž v jisté reminiscenci k Raffaelově Athénské škole Ingres zobrazil shromáždění klasických umělců a spisovatelů vzdávajících poctu Homérovi před průčelím řeckého chrámu) stal na pařížském Salónu v roce 1827 jakýmsi manifestem klasicismu, obraz Sardanapalova smrt, který v témže roce namaloval Ingresův sok Eugène Delacroix, zde svým drsným romantickým námětem a uvolněnou barevností vyvolal skandál).

    PIERRE-PAUL PRUD’HON (1758 – 1823):   významný představitel francouzského preromantismu,  který ohlašoval  zvýšenou citovostí a způsobem měkké šerosvitné malby užívající lazurové a   voskové techniky. Zabýval se mytologickými obrazy i politickými a mravoličnými alegoriemi (Moudrost a Pravda sestupují na zem; 1799; Louvre, Paříž; Spravedlnost a boží Odplata pronásledují Zločin; 1808; Louvre, Paříž), ale nejlepší díla vytvořil v portrétech, které s oblibou zasazoval do intimní přírodní scenérie (Rutger Schimmelpenninck se svojí ženou a dětmi; 1801-1802; Rijksmuseum, Amsterodam; Císařovna Josefína; 1805; Louvre, Paříž).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.