Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Anglie

Stránka naposledy upravena 11:47, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ANGLIE:   ve Velké Británii, kterou téměř nezasáhl duch radikálního baroka, se malířství rozvíjelo ve dvou paralelních a zároveň prolínajících se proudech. Na jedné straně zůstávala v oblibě antika, na druhé straně se rodil preromantismus, jehož zdroji byla v Anglii nejenom národní literatura (např. stará lidová poezie, Shakespeare nebo Ossian) a historie (středověk), ale i velmi citově a spirituálně vnímaná příroda. V Londýně se roku 1779 usadil přední protagonista tohoto nového proudu Švýcar Heinrich Füssli (1741-1825) a svými fantaskními vizemi výrazně ovlivnil následující vývoj anglického (romantického) malířství, mimo jiné i tvorbu svého mladšího přítele, vizionáře a básníka, Williama Blakea (1757-1827).

     

    HEINRICH FÜSSLI (HENRY FUSELI) (1741 – 1825):   významný představitel anglického malířství na přechodu mezi klasicismem a raným romantismem. Zatímco studium děl Antona Raphaela Mengse a spisů Johanna Joachima Winckelmanna jej přivedlo k oblibě  antiky a klasicických forem obrazů, studium Miltona, Shakespeara, Danta a starých germánských pověstí jej inspirovalo k romantickému pojetí malby a novým fantazijně-symbolickým námětům, které zpracovával s dosud nebývalou mírou melodramaticky podbarvené expresivity.

    I když byl za svého života velmi uznávaným a napodobovaným umělcem, upadl po své smrti v zapomění a byl znovu objevován teprve symbolisty, expresionisty a surrealisty.

    Významná díla:

    Ezzelin a Meduna (1779; Sir John Soane’s Museum, Londýn);

    Noční můra (1781; první verze; Institute of Arts, Detroit, Michigan. Jedno z nejznámějších Füssliho pláten, na němž se nad spící dívkou vznášejí noční přízraky v podobě opičího gnóma a koňské hlavy, lze chápat jako umělcovu symbolickou vizi, jež měla svůj psychologický původ v pocitu zklamané lásky k Anně Landoltové, jejíž portrét, totožný s tváří ležící dívky, se nachází na zadní straně plátna);

    Lady Macbeth (1784; Musée du Louvre, Paříž);

    Pastýřův sen (1793; Tate Gallery, Londýn);

    Titanie laská Klubka s oslí hlavou (1793-1794; Kunsthaus, Curych. Jedním z devíti obrazů, kterými se Füssli zúčastnil výzdoby Shakespearovy galerie v Londýně, je i obraz Titanie s Klub-kem, pro jehož fantaskně-pohádkovou vizi se nechal malíř inspirovat Shakespearovým Snem noci svatojánské);

    Mlčení (Silence) (1799-1801; Kunsthaus, Curych. Vedle meditující a jakoby do sebe obrácené postavy, jejíž kompozice obvykle tvoří uzavřený celek, lze nalézt v romantickém umění podobný „ikonografický typ“ v námětu pasívně-tragické postavy, jejíž kompoziční uzavřenost může naopak symbolizovat ztrátu duševních a fyzických sil, ústup ze života, vzdání se silám osudu či čekání na vysvobozující náruč smrti).

     

    WILLIAM BLAKE (1757 – 1827):   básník, malíř a vizionář, jehož originální a soudobou společností nepochopené dílo vznikalo mimo hlavní umělecké proudy. Zpočátku vycházel z klasicismu a z umění renesančních mistrů (mj. z Michelangela a Raffaela), ale pod vlivem severských teosofů, především Emanuela Swedenborga, Jakoba Böhma a Johanna Kaspara Lavatera, směřoval k expresívně-mystickým vizím s vlastní teosofickou symbolikou, do nichž převáděl literární texty, mytologické příběhy a zejména starozákonní témata.  

    Na rozdíl od svých nejbližších přátel, uznávaných umělců Johna Flaxmana a Heinricha Füssliho, zůstal Blake až do svých šedesáti let zcela opomíjeným umělcem, jehož dílo plně oslovilo až následující generace anglických romantiků a symboliků.

    Blakeova teosofie: ve své básnické i malířské tvorbě vycházel Blake ze své vlastní metafyziky, která stojí v protikladu k institucializovanému náboženství a racionalismu 18. století. Ústřední biblické téma, jímž je akt  Stvoření, nechápal jako dobré boží dílo, ale jako výtvor génia zla, jehož špatné dílo je již od počátku poznamenáno porušením, konečností a nedokonalostí v podobě Dědičného hříchu. Podle Blakea tak nikoliv boží Duch, ale duchovní síla člověka coby tvůrce, básníka či vizionáře může překonat onu nedokonalost a získat svobodu v nesmrtelnosti.

    Blakeovy malířské techniky:   první svazky  básní, které Blake koncipoval jako jednotu textu a obrazu a označoval jako „iluminovaný tisk“, vznikaly již v 80. letech. Básník si své verše sám ilustroval a tiskl technikou mědirytu, přičemž získané obtahy, často v několika barvách, dodatečně dokresloval perem a koloroval akvarelem. Jen velmi zřídka používal olej, neboť tato technika nevyhovovala jeho expresívnímu způsobu výrazu a navíc byla pro něj spjata s benátským a vlámským malířstvím, jež jako umění neuznával.

    Významná díla:

    Duch dávných dnů (Stvoření světa) (1793; lept, akvarel, perokresba; Fitzwilliam Museum, Cambridge. Jedno z nejznámějších Blakeových děl je frontispicí k básni Evropa, proroctví, jejíž obsah vychází z protikladu Urizena (jakési karikatury Jehovy ztělesňující tyranii morálky a rozumu) a básnického úsilí, které uvolňuje sílu umělecké představivosti. Bělovousý stařec na obraze není Bůh, ale duch prostorové konečnosti Enitharmon, jenž se, podobně jako Isaac Newton, naklání k Zemi a svým kružítkem ji poměřuje);

    Isaac Newton (1795; mědiryt, perokresba, akvarel; Tate Gallery, Londýn. Kružítko, symbol tvořivosti a přesných empirických vztahů, má v rukou Isaaca Newtona negativní význam, neboť ve spojení s postavou geniálního myslitele symbolizuje jenom povrchní empirické poznání, které však (podle Blakea) není schopno překonat hranice konečnosti a dosáhnout skutečného, tj. duchem inspirovaného poznání);

    Nabuchodonosor (1795; mědiryt, perokresba, akvarel; Tate Gallery, Londýn. Jedním ze série barevných tisků, které v polovině 70. let vytvářel Blake na témata temného lidského údělu, útisku a tyranie, je i Nabuchodonosor – z hlediska historie mocný vladař, z hlediska duchovního personifikace temného lidského údělu a pádu člověka, jenž díky své duchovní slepotě zůstává na úrovni dravého zvířete);

    Kristus v hrobě střežen anděly (The Angels Hovering Over the Body of Jesus in the Sepulchre) (kol. r.1805; perokresba, akvarel; Victoria and Albert Museum, Londýn. Přísná symetrie jednoho z řady Blakeových listů věnovaných biblickým námětům měla svůj zdroj inspirace v gotických ornamentálních formách, s jejichž tvary a symbolikou se Blake seznamoval během svého sedmiletého učení v rytecké dílně Jamese Basira);

    Poslední soud (1808; kresba tužkou a inkoustem, akvarel; Petworth House, Petworth, West Sussex. I když má Blakeova kompozice řadu shodných prvků se slavným obrazem Posledního soudu Michelangela Buonarrotiho(např. v uplatnění kompoziční symetrie, v muskulaturním tvarování postav či ve skrumážích hroznů těl vznášejících se volně v prostoru), liší se od tohoto díla hlavně svým obsahem, jehož základem zde není křesťanská teologie, ale spíše její hereze v podobě jakéhosi manichejského dualismu);

    Konec písně o Jeruzalému (The End of the Song of Jérusalem) (1804 – 1820; mědiryt, lept, kresba tuší, akvarel; Yale Center  for  British  Art,  New Haven. V duchu subjektivně pojaté mytologie, teosofie a personifikace míst i věcí pojednává závěrečný list Blakeovy nejvýznamnější básně Jeruzalém o příchodu božího království na Zemi (personifikované obrem Albionem), kosmickém vzestupu člověka a jeho přepodstatňujícím spojení s Bohem);

    Zatímco jitřní hvězdy společně plesaly... (When the Morning Stars Sang Together..., Job, 38, 7) (1820 - 1822; akvarel; Pierpont Morgan Library, New York. Na jednom ze svých velkých akvarelů ke Knize Job zobrazuje básník v duchu svého osobitého výkladu bible Boha jakožto Pána čtvera duálně protikladných duchovních sfér – Světla, Temnot, Nebe a Země, jež jsou zde uspořádány v symbolicky oddělených a symetricky rozvržených kvadrantech);

    Větrný vír milenců, Francesca da Rimini a Paolo Malatesta (1824 – 1827; perokresba, akvarel; City Museum and Art Gallery, Birmingham. Ilustrace k Dantově  Božské komedii   vzni-

    kaly na zakázku malíře Johna Linnella v letech 1824 - 1827 a představují nejvýznamnější dílo Blakeova pozdního tvůrčího období. Díky uvolněné akvarelové technice zde malíř ještě více, než v rytinách nechává působit svou představivost i kolorit, v němž oproti minulosti užívá více jasných a živých barev).

     

    Anglická krajinomalba a akvarel:   na počátku 19. století získala krajinomalba v anglickém malířství prvořadé postavení, neboť umožňovala vyjádřit romantickou citovost a panteistický pocit víry skrze mnohotvárné přírodní scenérie, živly či světelné imprese. K tomu nabízel své prostředky i akvarel, jenž byl technicky nenáročný, umožňoval rychlou práci v plenéru a mohl být namalován v různých úrovních náročnosti, počínaje letmými skicami a konče detailně a kompozičně propracovanými vedutami.

    Na počátku anglického akvarelu stála tzv. norwichská škola ve východní Anglii, kterou zde ve svém rodném městě Norwichi založil roku 1803 John Crome (1768-1821), zv. Old Crome, a k němuž patřil i  John Sell Cotman (1782-1842), pocházející z  téhož města, jenž svá nejlepší díla vytvořil při cestách po hrabství Yorkshire a při návštěvách Normandie.

    Jeden z nejtalentovanějších anglických akvarelistů Thomas Girtin (1775-1802) se jako učitel kreslení nejenom zasloužil o rozšíření techniky akvarelu, ale i o přechod akvarelu od prosté topografické kresby k tzv.poetickému akvarelu tvořenému transparentními vrstvami barevných lazur, čímž výrazně ovlivnil charakter anglické romantické krajinomalby v té podobě, jak ji representuje umění Johna Constabla a J. M. W. Turnera.

     

    Anglický portrét:   k předním portrétistům vyšší anglické společnosti patřil George Romney (1734-1802), jenž byl ovlivněn jak klasicismem, tak romantismem, ale nakonec se přiklonil ke stylu věcného měšťanského realismu a spíše se zaměřoval (v ingresovském duchu) na malířské propracování látek, přírodní scenérie a dalších  předmětných rekvizit obrazu (Lady Hamiltonová jako Příroda; 1782; The Frick Collection, New York).

    Podobné postavení měl ve Skotsku Sir Henry Raeburn (1756-1823), jenž však pracoval uvolněnými tahy štětce a více využíval efektů světla a stínu (Reverend Robert Walker bruslící na Duddingstonském jezeře; 1795; National Gallery of Scotland, Edinburgh).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.