Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Německo

Stránka naposledy upravena 09:53, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Renesanční malířství dosáhlo v Německu svého vrcholu během prvních čtyř desetiletí 16. století. Centry umění se zde stala některá hospodářsky vyspělá města (z nichž k nejvýznamnějším patřil Norimberka Augsburg),kde byly soustředěny významné podniky (např. velké slévárny a zbrojířské dílny v Norimberku a bankovní domy Fuggerů a Welzerů v Augsburgu) a kde podnikatelé, obchodníci a humanističtí učenci pěstovali čilé obchodní a kulturní styky s Itálií a dalšími západoevropskými zeměmi.

    Formy a náměty obrazů ovlivňovala řada faktorů, mezi jinými:

    ■    dlouhá tradice gotického umění prostoupeného středověkým mysticismem a expresionismem;

    ■    duch Lutherovy reformace zdůrazňující mj. význam osobního vztahu k Bohu, vzdělání a racionálního hledání pravdy;

    ■    duch humanismu;

    ■    rychlé šíření vzdělanosti, především znalosti bible, prostřednictvím knihtisku (jenom do roku 1521 vyšlo celkem 18 překladů bible);

    ■    studium italského renesančního umění;

    ■    lidová hnutí a selské bouře (kdy zvláště grafika představovala specifický agitační prostředek a přitom dosahovala vysokých uměleckých kvalit);

    ■    tvorba největších uměleckých osobností.

     

    Zatímco Matthias Grünewald (1470/75-1528) tvořil své oltářní obrazy ještě v duchu pozdně gotického expresionismu, jeho současník Albrecht Dürer (1471-1528), největší osobnost německého malířství, byl již představitelem nového renesančního slohu. K dalším velkým mistrům této doby patřil Lucas Cranach starší (1472-1553), zakladatel saské malířské školy, a portrétista Hans Holbein mladší (1497-1543).Z Dürerových žáků byl nejnadanější Hans Baldung zv. Grien (1484/85-1545),jehož pozdní obrazy již předjímají německý manýrismus.

     

    ALBRECHT DÜRER (1471 – 1528); největší umělec německé renesance a jeden z nejvýznamnějších představitelů evropského umění, jehož přínos, zvláště v technické vynalézavosti a tvůrčí originalitě, se projevil v řadě malířských a grafických disciplín. Ve své tvorbě spojoval prvky italského klasicismu a nizozemského realismu s mystikou německého pozdního středověku a s ideály křesťanského humanismu. Zabýval se teorií perspektivy a naukou o proporcích (např. ve spisech Uvedení do měřictví z roku 1525 nebo Čtyři knihy o proporci z roku 1528), tvořil portréty, náboženské deskové obrazy, kresebné studie a akvarely (z nichž zvláště krajinomalby mají průkopnický význam), rytiny a dřevořezydosud nevídané velikosti a dokonalosti, které pak kopírovali umělci po celé Evropě. Právě kresba vyznačující se mimořádnou precizností v detailu i v technice a na ní založená grafika představují v Dürerově díle svébytný okruh umělecky vysoce hodnotné tvorby.

    Pro charakter Dürerova tvůrčího stylu měla základní význam jednak jeho dokonalá řemeslná průprava, kterou získal v otcově zlatnické dílně a v dílně tehdy nejvýznamnějšího norimberského malíře a ilustrátora Michaela Wolgemuta (1433-1519),jednak jeho umělecky inspirativní a plodné studijní cesty,především ty, které podnikl do Itálie (hlavně dvě cesty do Benátekv letech 1494-1495 a 1505-1507) a do Nizozemí (navštívil mj. Antverpy, Brusel, Bruggy a Gent), kde se setkal
    s řadou svých slavných současníků a poznal díla vynikajících mistrů 15.století (např. Leonarda da Vinci, Andrey Mantegni, Jana van Eycka, Rogiera van der Weyden či Huga van der Goes).

    Díla raného období (1484  – 1505):

    Apokalypsa (cyklus patnácti dřevořezů ke Zjevení sv. Jana) (1498;Dürer byl posledním umělcem, jenž vytvořil velký cyklus na téma Zjevení sv.Jana, a zároveň prvním umělcem, který povýšil volný grafický list na samostatné umělecké dílo. I když celý cyklus ztvárnil ještě v duchu

    německého umění 15.století, promítl do jednotlivých obrazů Zjevení nejenom své pocity a politické přesvědčení, ale i nepokoj a utrpení soudobých událostí. Důmyslnou obrazovou symbolikou zde např. připomenul říšský sněm ve Wormsu roku 1495 (2.list - Otevřená hořící brána nebeská), který měl přinést reformu říšské ústavy, a podpořil ideu křížového tažení pravých křesťanů na Řím v čele s německým císařem Friedrichem Barbarossou (13.list - Nevěstka babylónská). Sv. Jan Evangelista na úvodním listě Apokalypsy (Mučení sv. Jana Evangelisty) je zde ztotožněn s lidovým kazatelem a prorokem Janem Boeheimem, kterého dal würzburgský biskup mučit na svém hradě (v pozadí) a nakonec upálit. Za pažením přihlížejí exekuci zástupci německých stavů (mezi nimi vlevo jsou vyobrazeni i Dürerovi rodiče) a posunky i výrazy obličejů dávají najevo svá mínění. Ze Čtyř apokalyptických jezdců na čtvrtém listě je nejvýznamnější jezdec s vahami (symbolem spravedlnosti), jenž má podobu reformátora a mecenáše umění císaře Maxmiliána I., zatímco jezdec Smrt po jeho boku ztělesňuje představitele selských povstalců zvaného Kozí brada);

    Autoportrét (1500; olej na plátně; Alte Pinakothek, Mnichov. Svůj christomorfníautoportrét namaloval Dürer jednak jako výraz pokory před Bohem, od něhož přijal dar tvůrčích schopností, jednak jako výraz své presentace umělce coby svobodné bytosti nadané, podobně jakoBůh, neomezenou tvůrčí silou);

    Paumgartnerovský oltář(kol. r.1504; Alte Pinakothek, Mnichov. Tradičnímu středověkému námětu dal Dürer nový profánní význam tím, že na křídlech oltáře zobrazil donátorovy syny Štěpána a Lukáše v podobě sv. Eustacha a sv. Jiří. Hieraticky zmenšené postavy na ústřední desce s Narozením Páně pak představují (vlevo) členy Paumgartnerovy rodiny a (vpravo) donátorovu ženu a dcery);

    Adam a Eva(1504; mědirytina; Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe. Jedna z nejproslulejších Dürerových rytin dokládá mj. jeho zájem o problematiku ideálních proporcí lidského těla. Prototypem Adama se mu zde zřejmě stala římská kopie sochy Apollóna Belvederskéhoa prototypem Evy některá antická Venuše. Zatímco Evě přísluší had, jako jednoznačně negativní symbol, k Adamovi se pojí papoušek (symbol dobroty a moudrosti) a snítka horského jasanu, která naznačuje strom života (v protikladu ke stromu poznání dobrého a zlého, který zde tvoří osu výjevu). Ostatní zvířata, která se na rytině vyskytují, pak symbolizují temperamenty:sangvinický – králík, cholerický – kočka, melancholický – sob a flegmatický – vůl);

    Klanění tří králů(1504; olej na dřevě; Galleria degli Uffizi, Florencie. Na obraze namalovaném výrazně italizujícím stylem, který se zde projevuje především zvýšenou barevností, světlem a kompozicí postav propojených s ruinami římských oblouků, zobrazil umělec také sám sebe v postavě nádherně oděného krále se zlatým pohárem v ruce);

    Život Panny Marie(před rokem 1511; cyklus devatenácti dřevořezů s titulním listem; Staatliche Graphische Sammlung, Mnichov);

    Velké pašije(1497-1510; cyklus jedenácti dřevořezů s titulním listem; Graphische Sammlung Albertina, Vídeň).

    Díla vrcholného období (1506-1519):

    Růžencová slavnost(1506; olej na plátně; Národní galerie, Praha. Oltářní obraz, který Dürer vytvořil za svého druhého pobytu v Benátkách na objednávku německých obchodníků pro zdejší kostel San Bartolomeo, má v ikonografii i ve způsobu malby řadu charakteristických znaků benátské malby(k nim patří např. Madona sedící na koberci uprostřed volné přírody, anděl hrající na loutnu u jejích nohou, výrazná barevnost, složitá kompoziční geometrie na bázi mnohoúhelníků aj.), zatímco nakupenost postav spíše odpovídá severskému pojetí kompozice skupinového portrétu: před Madonou s dítětem a sv. Dominikem zde poklekají významní představitelé všech stavů  –  kromě papeže Julia II.a císaře Maxmiliána I. v popředí, se zde nacházejí členové bankéřského rodu Fuggerů, kardinál Grimani, augšpurský humanista Konrád Peuttinger a další významné osobnosti včetně samotného Dürera u stromu v pozadí  – a přijímají růžový věnec);

    Rytíř, Smrt a Ďábel (1513; mědirytina; Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe. Rytina, kterou Dürer vytvořil jako soubornou ilustraci Příručky křesťanského bojovníka (Enchiridion militis Christiani)od Erasma Rotterdamského, měla shrnovat v jediném symbolickém obraze hlavní téma knihy: Dürerův rytíř - symbol křesťanské víry zde neochvějně směřuje ke svému nebeskému cíli (jehož symbolem je hrad na vrcholu skály)nedbaje nástrah Smrti a Ďáblových pokušení);

    Melancholie (Melencolia I) (1514; mědirytina; Kupferstichkabinett, Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe. Jedna z nejproslulejších Dúrerových rytin je nejenom jakýmsi obrazem umělcovy melancholické duše, ale i jeho úvah o umění a řádu vesmíru, v němž podle renesančních představ hrála podstatnou roli geometrie. Melancholie (v podobě sedící okřídlené ženy)zde představuje jednak přemítavý typ temperamentu, jednak alegorii Geometrie (s atributy kružidla, koule, úhelníku, pentagonálního hranolu a šestnácti čísly v magickém čtverci), jako princip řádu, měření a racionální úvahy, s níž tvoří ideální základ humanistického způsobu myšlení a nazírání světa);

    Sv. Jeroným ve své pracovně (1514; mědirytina; Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe. Církevní otec sv. Jeroným, jehož spisy byly čteny humanisty, reformátory i samotným Dürerem, je zde zo-brazen jako ztělesnění humanistických ideálů pravdy, morálky a niterného spojení s Bohem. Intimní působivost učencovy pracovny zesiluje, kromě prostého zařízení a přítomnosti zvířat, její perspektivní rozvržení, které v širokém orámování scény jakoby počítá i s bezprostřední přítomností diváka);

    Podobizna umělcovy matky (1514; kresba uhlem na papíru; Staatliche Museen, Berlín);

    Podobizna Michaela Wolgemuta (1516; olej a tempera na lipovém dřevě; Germanisches Nationalmuseum, Norimberk);

    Podobizna Maxmiliána I. (po r.1519; olej na lipovém dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Portrét s granátovým jablkem, jako symbolem jednoty národů, realizoval Dürer až po císařově smrti v roce 1519).

    Díla pozdního období (1520-1528):

    Čtyři apoštolové (1526; olej na lipovém dřevě; 215 x 76 cm; Alte Pinakothek, Mnichov. Klasické téma připomíná způsobem svého zpracování monumentální postavy Masacciovy, Mantegnovy nebo Michelangelovy. Vitální postavy světců – vlastně tří apoštolů a sv. Pavla – rozmístěné po dvou na jedné desce, zde představují čtyři temperamenty: (zleva) sv. Jan typ sangvinický, sv. Petr typ flegmatický, sv. Pavel typ melancholický a sv. Marek typ cholerický, jako rozdílné a individuální způsoby poznávání Boha. Spolu se sv. Jeronýmem jsou tyto postavy pro Dürera ztělesněním pravého lidství v duchu nových myšlenek reformace);

    Sv. Jeroným (1521; olej na dřevě; Museu Nacional de Arte Antiga, Lisabon);

    Portrét Ulricha Varnbülera (1522; dřevořez; Museum of Fine Arts, Boston, Massachusetts);

    Portrét Willibalda Pirckheimera (1524; mědirytina; Metropolitan Museum of Art, New York);

    Portrét Friedricha Moudrého (1524; mědirytina; Art Institute, Chicago);

    Portrét Filippa Melanchtona (1526; mědirytina; Museum of Fine Arts, Boston, Massachusetts).

     

    LUCAS CRANACH starší (1472 – 1553):  dvorní malíř saského kurfiřta Friedricha Moudrého ve Wittenbergu (r.1508 obdržel od kurfiřta erbovní list, jehož erbovní znak – okřídleného dráčka – užíval od té doby jako signaturu), zakladatel saské malířské školy a jeden z hlavních představitelů tzv. podunajské školy. Z rozsáhlé produkce jeho dílny ve Wittenbergu vynikají zvláště obrazy Madon různých typů, podobizny saských knížat a reformátorů (zejména jeho přítele Martina Luthera a Filippa Melanchtona) a některé obrazy na biblické a mytologické náměty (Prvotní hřích, Paridův soud nebo Venuše a Lukrécie), v nichž uplatnil svůj ideál ženského aktu.Zvláštní kategorii jeho tvorby představuje žánrová malba mravoličného charakteru na oblíbené renesanční téma „nerovného páru“– starce s mladou prodejnou dívkou či mladíka s roztouženou stařenou.

    Typický Cranachův styl vykrystalizoval v jeho pozdní tvorbě do podoby plošně dekorativní malby s vláčně protáhlými tvary, v nichž spojoval pozdně gotické a manýristické tvarosloví.

    Hlavní díla:

    Ukřižování (1503; olej na borovicovém dřevě; Alte Pinakothek, Mnichov. Dramatický účinek výjevu Ukřižování, jehož účastníky jsou zde pod křížem stojící Panna Maria a sv. Jan, umocňuje asymetrická kompozice, vertikálně protažené tvary a vysoká obloha s barokně těžkými mračny na pozadí);

    Odpočinek na útěku (1504; olej na dřevě; Staatliche Museen, Berlín. Idylickou scénu se Svatou rodinou a andílky zasadil malíř do lesnaté horské krajiny s bujnou vegetací, členitým terénem a dalekým výhledem na obzor. Dosáhl dokonalého spojení postav s realisticky promalovanou krajinou, což  je typické jak  pro Cranacha, tak pro všechny malíře podunajské školy);

    Torgavský oltář (1509; olej na dřevě; Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt. Gotizující ráz triptychu se Svatou rodinou a sv. Annou vyvažují jednak realistické prvky intimní nizozemské malby, jednak pečlivě propracovaná perspektiva podle italských vzorů);

    Venuše v krajině (1529; olej na dřevě; Musée du Louvre, Paříž. Mezi několika desítkami ženských aktů na téma Lukrécie, Venuše nebo Evy představuje Venuše z pařížského Louvru nejlepší příklad Cranachovy představy ženské krásy, která je v jeho podání téměř vždy zdůrazněna průsvitným závojem a rámcem okolní idylické přírody);

    Pošetilý stařec (1532; olej na dřevě; Nationalmuseum, Stockholm. V jednom ze svých nejzdařilejších obrazů na téma „nerovného páru“ využil Cranach prostředí loveckého kabinetu, kam zasadil  starce s mladou prostitutkou a které zpestřil malebnými detaily s prostřeným stolem, loveckými trofejemi a výhledem do krajiny);

    retábl pro kostel St. Marien ve Wittenbergu (1547; olej na dřevě. Jako dvorní malíř Friedricha Moudrého se Cranach stal i oficiálním malířem protestantů. Ve spolupráci s Lutherem a Melanchtonem namaloval řadu retáblů, jejichž tématika vychází z nového učení reformace: především měly znázorňovat křest jako podmínku přijetí do křesťanské obce, sv. přijímání jako princip sjednocení s Kristem a zpověď jako přípravu k přijetí eucharistie);

    podobizny Lutherových rodičů Hanse Luthera a Margarethy Lutherové(1527;
    Wartburg-Stiftung, Eisenach).

    MATTHIAS GRÜNEWALD vl.jm. Mathis Gothart Nithart (1470/80 – 1528): (signován MG nebo
    MGN); spolu se svým současníkem Albrechtem Dürerem a Hansem Holbeinem tvoří trojici největších umělců německé renesance. Většinu svého života strávil v Mohuči, ve službách mohučského arcibiskupa Uriela von Gemmingen a poté jeho nástupce Albrechta von Brandenburg (Albrechta Braniborského), velkého mecenáše umění. Když byli luteráni po potlačení selského povstání roku 1525 od arcibiskupova dvora vyhoštěni, uchýlil se jako stavitel vodních mlýnů do Frankfurtu a  Halle, kde také roku 1528 zemřel.

    Podobně jako Bosch navazuje i Grünewald na středověkou tradici, ale vymyká se své době i svým současníkům mimořádnou působivostí svých výrazových prostředků. Hlavní roli v jeho expresívně vypjatém spiritualismu (zabýval se především zázraky a zjeveními) hraje podobně jako v gotických vitrážích světlo,kterým stupňuje intenzitu barevných tónů, zesiluje účinek barevných kontrastů a ve spojení se šerosvitem dramatizuje zobrazovaný výjev.

    Grünewaldovým klíčovým dílem, jehož význam daleko převyšuje jeho ostatní díla, je obrovský oltář pro klášterní kostel sv. Antonína v Isenheimu (1513/15; olej na dřevě; nyní Musée d’Unterlinden, Colmar). V různých obměnách zavřených a otevřených křídel je zde zobraze- no celkem 9 výjevů:

    při zavřených křídlech – sv. Antonín (vlevo), sv. Sebestián (vpravo) a Ukřižování (uprostřed);

    při prvním otevření křídel – Zvěstování (vlevo), Zmrtvýchvstání (vpravo) a P. Maria s dítětem a koncertujícími anděly (uprostřed);

    při druhém otevření křídel – sv. Antonín u sv. Pavla (vlevo) a Pokušení sv. Antonína (vpra-
    vo);

    a na predele – Oplakávání Krista.

    Nejzávažnějším obrazem Isenheimského oltáře je Ukřižování (269 x 307 cm),jehož hrůzná expresivita zde dosahuje dosud nebývalé intenzity. Ježíšova tvář, křečovitá gesta i zmučené tělo vypovídají tvrdým, zcela nezastřeným způsobem o podstatě utrpení a o významu kalvárie. Kristovo utrpení se odráží i v tradiční skupině postav pod křížem, kterou tvoří P. Maria ve vdovském rouchu omdlévající v náručí sv. Jana a menší postava Maří Magdalény držící nádobku s mastí a lomící rukama v hlubokém žalu. Na pravé straně kříže pak stojí mohutná postava sv. Jana Křtitele se starobylým Kristovým symbolem beránka u nohou, který nese kříž a vylévá svou krev do kalicha sv. přijímání. Přísným velitelským gestem ukazuje na Spasitele a pronáší nad sebou napsaná slova podle Evangelia sv.Jana: „On musí růst, já pak menšiti se.“

    V dynamickém Zmrtvýchvstání poté Grünewald vyjádřil zázračnou proměnu Kristova zmučeného těla v nadpozemské zjevení plné nebeského jasu. Vojáci, kteří usnuli u Kristova hrobu, jsou duchovní silou vzkříšeného Krista odvrženi stranou a jejich zkroucená těla kontrastují se slavnostním klidem Spasitelovy vznášející se postavy.

     

    HANS HOLBEIN mladší (1497 – 1543): malíř a grafik, jeden z největších portrétistů své doby. Od expresívního Dürera nebo Grünewalda se liší klidnou věcností, nezaujatou objektivitou pozorování, jasnou, vyváženou formou a přesností kresby jak v celku, tak v detailech. Jeho portrétní malba i kresba vyniká přesnou charakteristikou vnějších rysů i psychiky portrétované osobnosti.

    Brzy po vyučení v dílně svého otce, Hanse Holbeina staršího (1460/65-1524), v rodném Augsburku odešel do Basileje(r. 1515), významného universitního města a kulturního centra, kde s přestávkami působil až do roku 1532. Zde se stýkal s humanisty soustředěnými kolem svého přítele Erasma Rotterdamského a přijímal významné zakázky od městské rady i bohatých měšťanů (tvořil portréty, knižní ilustrace, grafiku, návrhy k malbám na skle, nástěnné malby i velké oltářní obrazy).

             Poté trvale přesídlil do Anglie, kde vstoupil do služeb Jindřicha VIII. a portrétoval různé osobnosti dvora. Právě zde dosáhl nejvyššího mistrovství v psychologicky pronikavých portrétech zdejší aristokracie (mj. Thomase Mora a jeho rodiny, Jindřicha VIII., jeho manželek a různých hodnostářů dvora), kterých vytvořil mimořádně mnoho, aniž by přitom upadl do schematismu či formálního manýrismu.

    Hlavní díla:

    Píšící Erasmus Rotterdamský (1523; olej na papírem potažené borovicové desce; Kunstmuseum, Öffentliche Kunstsammlung, Basilej. Další z  řady  podobizen slavného humanisty a Holbeinova přítele se nachází např. v  pařížském Louvru);

    Kristus v hrobě (1521; olej na dřevě; Kunstmuseum, Öffentliche Kunstsammlung, Basilej. Drastický realismus zmučeného Kristova těla na predele z nezachovalého oltáře Kristova utrpeníodpovídá duchu reformace a připomíná podobně působící obraz Mrtvého Krista od Andrey Mantegni);

    Panna Maria s rodinou purkmistra Meyera (kol. r.1528; olej na lipovém dřevě; Schloss-museum, Darmstadt. Jedno z vrcholných Holbeinových děl – oltářní obraz – zobrazuje purkmistra, jeho ženu a syny u nohou P. Marie. Způsob, jakým zde malíř rozmístil donátory po obou stranách Madony, jejíž klidnou, majestátní postavu rámuje nika klasických tvarů, připomíná dokonale sladěné kompozice italské renesanceod Giovanni Belliniho nebo Raffaela);

    Kupec Georg Gisze (1532; olej na dřevě; Staatliche Museen, Berlín. Každý, i sebemenší předmět detailně propracovaného interiéru německého obchodníka v Londýně přispívá k popisu i charakteristice portrétované osobnosti a zároveň spoluvytváří dokonale promyšlenou kompozici obrazové plochy);

    Vyslanci (1533; 207 x 209 cm; olej na dubové desce; National Gallery, Londýn. Dvojportrét Jeana de Dinteville, francouzského diplomata, a Gergese de Selve, biskupa z Lavour, na pozadí předmětů užívaných ve vědách a umění, je na jedné straně oslavou intelektuálních a duchovních schopností člověka, na druhé straně i připomínkou světské marnosti a lidské smrtelnosti, k níž odkazují motivy zvané vanitas– lebka, „připomínka smrti“, ve zkresleném úhlu (tzv. anamorfóze)a loutna se strženou strunou ve středu kompozice);

    Tanec smrti (cyklus jedenačtyřiceti dřevořezů) (1538; Kupferstichkabinett, Öffentliche Kunstsammlung, Basilej. Znovuobjevení středověkého tématu „tance smrti“ bylo v protestantském prostředí spojeno s filosofickými úvahami o rovnosti všech lidí ve společném údělu smrti, kterou zde personifikuje kostlivec, jenž navštěvuje živé všech společenských vrstev při různých činnostech a různými způsoby jim vnucuje svoji neodvolatelnou přítomnost);

    Umělcova žena se syny (kol. r.1528; Kunstmuseum, Öffentliche Kunstsammlung, Basilej);

    Jane Seymourová, královna anglická (1536; olej na dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň);
    Portrét Jindřicha VIII. (1540; olej na dřevě; Galleria Nazionale d’Arte Antica, Řím);

    Portrét Anny de Cleves (kol. r.1539; olej na plátně potaženém pergamenem; Musée du Louvre, Paříž).

     

    HANS BALDUNG zv. Grien (1484/85 – 1545):  žák a přítel Albrechta Dürera, na jehož dílo částečně navazoval, předchůdce německého manýrismu. Vytvářel obrazy s náboženskou  tématikou, alegorie, mytologie, portréty, dřevořezy i návrhy na sklo a tapiserie. Po pětiletém pobytu ve Freiburgu, kde vytvořil své mistrovské dílo – hlavní oltář pro presbytář freiburgské katedrály (Korunování Panny Marie; 1512-1516), se usadil ve Štrasburgu, kde získal členství v malířském cechu a jako zámožný a vážený občan žil až do konce svého života.

    Významná díla:

    Klanění tří králů (triptych) (1507; olej na dřevě; Staatliche Museen, Berlín);

    Tři stáří ženy a smrt (1510; olej na lipovém dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň);

    Mater Dolorosa (1516; olej na dřevě; Szépmûvészeti Múzeum, Budapešť);

    Adam a Eva (1524; olej na dřevě; Szépmûvészeti Múzeum, Budapešť);

    Tři stáří muže a tři Grácie (1539; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova