Na vývoj a celkovou podobu španělské barokní architektury působilo několik zásadních vlivů:

-      doznívání imperiálního asketického stylu „desornamentado“,  který nejlépe representuje klášter­ní rezidenceSan Lorenzo de El Escorial architektů Juana Bautisty de Toledo a Juana de Herrery;

-        klasicistní proudy francouzské a italské architektury;

-     dynamický proud Berniniho a Borrominiho architektury;

-     dlouholetá tradice mudéjarského slohu v 11. - 16. století;

-    španělský sklon k přebujelému dekorativismu.

Rané baroko (1600 - 1650):  první stavby raného baroka začaly vznikat od roku 1600 v tehdy králov­ském sídelním městěValladolidu a jeho okolí (např.kostel Nuestra Señora de las Angustias ve Valladolidu nebokostel Santa Cruz v Medině de Rioseco) a poté v dalších městech středního Španělska(Madridu, Toledu, Ávile aj.).

JUAN GÓMEZ DE MORA (1586 - 1647):  hlavní představitel španělské raně barokní architektury, dvorní architekt Filipa III. (1598-1621), v jehož službách se (mimo jiné) zasloužil o barokní pře­stavby královského sídelního městaMadridu. V jeho stavbách se spojuje přísný, klasicky formální kánon Herrerovy školy se střídmou a elegantní výzdobou fasády. Vytvořil španělský typ dvorské architektury a rezidenčního města odpovídajícího potřebám dvorského ceremonielu.

Hlavní díla:

jezuitská kolej La Clerecía v Salamance (od r.1617; komplex zahrnující kostel, kolej a konvent byl dokončen až v polovině 18. století);

náměstí Plaza Mayor v Madridu (1617-1619; slavnostní náměstí v centru města mělo slou­žit jak městské, tak dvorské representaci. Po mnoha požárech získalo konečnou podobu v duchu klasicismu až na konci 18.století);

Cárcel de Corte vMadridu (1629-1634; bývalé dvorní vězení, dnes zahraniční úřad).

Vrcholné a pozdní baroko (1650 - 1800): svébytnou podobu španělské barokní architektury, která vznikala ve druhé polovině 17. století, charakterizujebohatý ornamentální dekor, který v doko­nale provedeném štuku pokrývá veškeré volné stěny a klenby stavby a narušuje tak její přehledné architektonické členění. Architektura se rozvíjela v několika (na dvoru nezávislých) centrech:

- v Galicii,kde nejvýznamnějším a největším uměleckým počinem se stala přestavba románské katedrály v Santiagu de Compostela;

- v Andalusii,především v Granadě,kde působil Alonso Cano (1601-1667)a extravagantní ar­chitekt, sochař a dekoratér Francisco de Hurtado Izquierdo (1669-1725),a v Seville,kde pat­řil k nejvýznamnějším architektům Leonardo de Figueroa (kolem 1650-1730).

Bizarní nádheru především interiérové výzdoby dovedli k nejvyšší dokonalosti členové rodi­nyChurriguerů (předevšímJosé Benito (1665-1725),Joaquín (1674-1724) aAlberto (1676- 1750)), kteří svá nej lepší díla vytvořili vSalamance. Jejich styl zvaný„churriguerismo“ následně ovlivnil španělskou architekturu hluboko do 18. století. Podobně spektakulárními díly proslul     iNarcisco de Tomé (asi 1715-1742) v Toledu aPedro de Ribera (kolem 1683-1742) v Madridu.

K bohatě zdobné (především sakrální) architektuře španělských regionů představuje jistý pro­tikladzámecká architektura španělských Bourbonů orientovaná spíše na klasicistní linii italské­ho baroka nebo baroka francouzských Versailles, jejímiž protagonisty byli italští architektiFilippo Juvarra (1678-1736) aGiovanni Battista Sacchetti (1700-1764).

K nejvýraznějším representantůmklasicismu, který převládl ve španělské architektuře od poloviny18. století, patřiliVentura Rodríguez (1717-1785) aJuan de Villanueva (1739-1811), absolventi nově založenéAcademia de San Fernando v Madridu (1742), jejíž umělecký program, týkající se studia historické architektury, inventarizace památek a školení umělců, již jed­noznačně vycházel z umění řecké a římské antiky.

Příklady architektury:

západní průčelí katedrályv Santiagu de Compostela(1738; Fernando de Casas y No-  voa. Průčelí katedrály se nazývá„obradorio“ podle jemného provedení bohaté kamenické dekorace, která zde připomíná filigránskou práci zlatníka); průčelí katedrályvGranadě(1667-1684;Alonso Cano. Jako hlavní motiv průčelí(inspirova­ného průčelím kostelaSanť Andrea v Mantově) použil Cano triumfální oblouk, který tvarově doplnil kru­hovými okny a reliéfními medailony);

průčelí nalezince Colegio de San Telmo v Seville(1724-1734; Leonardo de Figueroa. Dominantním prvkem Figueroaovy nejvýznamnější stavby je bílýtřípodlažní kamenný rizalit kontrastně vystupující před fasádu z červených cihel, jehož bohatě plastické členění dynamizují křivky zdvojených sloupů s balkonem, otevřená edikula s plastikou sv. Telma i alegorické postavy na patkách sloupů ztělesňující umění mořeplavby a významné postavení města Sevilly);

svatostánek (sagrario) kartouzy v Granadě(1702-1720; Francisco de Hurtado Izquier- do. Typický výtvor španělské architektury a sochařství,„sagrario“, obvykle představuje naddimen- zovaný tabernákl s nástavcem, jehož „obal“ tvoří okolní, dekorativně dotvořený prostor. Expresívní účinek tohoto „Gesamtkunstwerku“ zde vyvolává jednak množství dekoru, jednak i nezvyklé kom­binace růžových, zelených, černých, bílých a šedých mramorů kontrastujících s pozlacenými hlavi­cemi sloupů a profily mnohonásobně zalamovaných říms);

sakristie kartouzy v Granadě (zač.1732;Francisco de Hurtado Izquierdo, Luis de Aré- valo a další. Bohatá spleť štukových ozdob obsahující kolem pětačtyřiceti motivů, které jsou odvo­zeny z klasických předloh(části hlavic, zalamované římsy, které se vzdouvají a propadají v polích stěn, voluty, kandelábry a tzv.„prasečí ucha“, což jsou přes roh vedené obloukové segmenty), nenarušuje složitou architektonickou strukturu prostoru působícího dojmem filigránského relikviáře);

hlavní oltář v klášterním kostele San Esteban v Salamance(1692-1694;José Benito de Churriguera. Typické dílo španělského baroku dokládá zálibu v přemíře dekoru a zlacení, poz­ději označovanou jakochurriguerismus, a dynamicky zvlněných formách, které zde navíc expre- sívně zvýrazňují točenéšalamounské sloupy);

náměstí Plaza Mayor v Salamance(1728-1755;Alberto de Churriguera aAndrés García de Quinones. Čtvercové náměstí ve středu universitního města konkuruje elegancí a slavnostní vý­zdobou fasád, zvedajících se třemi patry nad arkádami, starším náměstím tohoto typu v Madridu a Valladolidu. Před každým oknem je zde instalován balkón s železným zábradlím, z něhož lze jaké­koliv dění na náměstí pohodlně sledovat. Rovnoměrnou zástavbu náměstí převyšují pouze dvě stav­by:Pabellón Real (svelkým obloukem brány a medailonem FilipaV.) aradnice dokončená roku1755);„El Transparente“ katedrály v Toledu(1721-1732;Narciso de Tomé. Tzv.camarín, od­děleně umístěný svatostánek, zde představuje architektonicko-sochařskou nástavbu situovanou za hlavním oltářem. Dvoupatrový konkávní retábl obsahuje ve své spodní části sochu Panny Marie, nad níž se v horní části nachází eucharistická scéna Poslední večeře. Světlo, které sem vniká prolo­menou klenbou shora, sugeruje pohled do otevřeného nebe s anděly a světci);

Hospicio de San Fernando (Museo Municipal) v Madridu(1722-1729;Pedro de Ri- bera. Dekorativní bohatství forem zde Ribera uplatnil ve výzdoběhlavního portálu,  jehož vícepat­rová kompozice zahrnuje i orámování oken a plastiky v hlubokých nikách);

Palacio Real (královský palác) v Madridu(1735-1764;Filippo Juvarra aGiovanni Battista Sacchetti. Znovuvybudování rezidence bourbonských králů, kterým Filip V. pověřil pie- montského architekta Filippa Juvarru, realizoval jeho nástupce Giovanni Battista Sacchetti v pozměněné podobě čtyřkřídlé dispozice tradiční španělské pevnosti –alcázaru - s prvky francouzské a italské dvorní architektury).