Obsah
Žádné titulkyFRANCIE: francouzské klasické sochařství navazuje na klasicistní linii sochařství 18. století, která se vyvíjela paralelně s rokokem. Ranou fázi tohoto vývoje representují sochaři Edmé Bouchardon (1698-1762) a Jean-Baptiste Pigalle (1714-1785), v jejichž dílech se často prolíná přísně klasická forma s naturalisticky ztvárněnými detaily.
V podobném duchu tvořil i Jean-Antoine Houdon (1741-1828), jehož tvorba osciluje mezi živým naturalismem slavných portrétních bust a strohou klasickou formou monumentů a náhrobků. Zvláštní místo v jeho díle zaujímá socha Diany (1777; Museu Calouste Gulbenkian, Lisabon), v jejíž tělesné kráse a harmonickém pohybu ještě doznívá atmosféra rokokového intimismu.
Klasický ideál antické sochy se naplno rozvinul v období direktoria a císařství, kdy umělci jako François-Joseph Bosio (1769-1845) zdobili alegoriemi, válečnými výjevy či sochami slavných mužů a vojevůdců nové památníky, mosty a kašny v hlavním městě. Významnější díla však vznikala spíše v komorní lyrické plastice a v portrétní tvorbě. Například Pierre Cartellier (1757-1831) se proslavil svou náhrobní sochou klečící císařovny Josefíny (1814; kostel svatých Petra a Pavla, Rueil), Joseph Chinard (1756-1813) vytvořil velmi půvabný portrét Paní Récamierové(1802; Musée des Beaux-Arts, Lyon) a Denis-Antoine Chaudet (1763-1810) se stal známý svou canovovsky pojatou alegorií Přelétavé lásky (1802; Musée du Louvre, Paříž).
- Klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |