Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Německo

Stránka naposledy upravena 12:34, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    NĚMECKO:     spíše než symbolismus, jehož předchůdci byli v německém malířství romantici Philipp Otto Runge a Hans von Marées, se v Německu rozvíjela secese, jejímiž hlavními centry byla města Mnichov v Bavorsku, Drážďany v Sasku, Berlín v Prusku a Darmstadt v Hessensku.

    Nejvýznamnějším střediskem německé secese se stal Mnichov, kde vznikla  první Mnichovská secese (1892; Münchner Secession) jako frakce (odštěpení) dvacetisedmi mladých malířů a sochařů odmítajících soudobé oficiální umění. Jejich teoreticko-výtvarnou, literární a politickou platformou  byl týdeník Jugend (Mládí), od jehož názvu je i odvozen název německé secese jako Jugendstil.

    Podobně vznikla v Berlíně i Berlínská secese (1898; Berliner Secession), která zde sdružovala 65 umělců různých oborů i výtvarného zaměření. Z nich lze jako secesní malíře jmenovat pouze Maxe Klingera (1857-1920), Waltera Leistikowa (1865-1908) a částí díla i Ludwiga von Hofmanna (1861-1945).

    Stejný význam, jako mnichovský Jugend, měl v Berlíně časopis Pan, s jehož grafickou výzdobou se (podobně jako s časopisem Jugend) pojí řada slavných výtvarníků, jakými byli Félix Vallotton, Henry van de Velde, Max Liebermann, Franz von Stuck nebo Otto Eckmann.

    Důležitou roli při formování nového secesního slohu hrála i kolonie umělců v Darmstadtu, kterou zde roku 1899 založil hessenský velkovévoda Ernst Ludwig. Postupně se rozrostla na více, jak dvacet výtvarníků, kteří zde měli své domy, tvořili a vystavovali svá díla.

    Řada významných německých secesních umělců, k nimž také patřili Otto Eckmann (1865-1902), Franz von Stuck (1863-1928), Peter Behrens (1868-1940), Hans Christiansen (1866-1945), Heinrich Vogeler (1872-1942) a jiní, sice začínala jako malíři, ale později přešla k tvorbě užité grafiky, designu nebo architektury.

     

     

    OTTO ECKMANN (1865 – 1902):   malíř, grafik, afišista a designér; představitel německé florální secese vycházející z vlivu japonského umění, anglické secese a A.V. Beardsleye. Poté, co roku 1894 prodal své obrazy a ukončil malířskou činnost, přešel k tvorbě plakátů, ilustrací pro časopisy Jugend a Pan, barevných dřevorytů tištěných japonskou technikou, knižních obálek a návrhů tapisérií a různých interiérových či užitkových objektů.

    Příklady výtvarných prací:

    Kráčející labutě (1895; barevný dřevořez; Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg, Ham-burk);

    návrh titulní strany pro časopis Jugend (1896; tužka, krycí barvy a tuš; Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg, Hamburk);

    Pět labutí(1897; tapisérie, vlna; provedeno Školou uměleckého tkaní v Scherrebeku; Danish Museum of Decorative Art, Kodaň. V kompozici s plujícími labutěmi, které jsou námětem mnoha dalších Eckmannových prací, lze nalézt všechny charakteristické prvky jeho florálního stylu. Vedle ostrých kontrastů barev a různých vegetabilních stylizací je to i způsob, jakým v duchu japonských dřevořezů spojuje iluzívnost obrazu s jeho dekorativností a lineární ornamentálností);

    Jabloňová větev (kol. r.1897; tapisérie, vlna; provedeno Školou uměleckého tkaní v Scherre-beku; Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg, Hamburk);

    Bílá růže (kol. r.1896; polštář, gobelínová technika, vlna; provedeno Školou uměleckého tkaní v Scherrebeku; Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg, Hamburk);

    návrhy pro prospekt firmy AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) (1900; litografie; Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg, Hamburk. V rámci své grafické tvorby pro firmu AEG, které se věnoval v letech 1900 až 1902, vytvořil Eckmann i typy písma Eckmann a Fette Eckmann, jež dodnes patří k nejužívanějším typům secesních písem).

     

    MAX KLINGER (1857 – 1920):   malíř, grafik a sochař; jeden z nejvýznamnějších členů Berlínské secese. Pod vlivem svého akademickému školení (v Karlsruhe u Karla Gussowa) sice začínal jako žánrový malíř, ale postupně přecházel ke zvláštní podobě symbolismu na bázi syntézy křesťanského náboženství a antické mytologie. Po pobytech v Berlíně, Bruselu (kde vedle mnoha leptů vytvořil i klíčové dílo německého historizujícího symbolismu Césarova smrt) a Mnichově odešel do Paříže (1883-1886), kde se mj. věnoval studium díla Francisca de Goyi, Honoré Daumiera a Puvise de Chavannese.

    Po dalších cestách po Evropě a návratu do rodného Lipska (1893) se více věnoval sochařské tvorbě, v níž se zaměřoval na dekorativní účinek technologických postupů, struktur materiálů a jejich barevných povrchů.

    Stejný význam jako malby a plastiky, mají i Klingerovy lepty, které často tvoří cykly a v mno-hém již předjímají umění surrealismu.

    Významná malířská, sochařská a grafická díla:

    Césarova smrt (1879; olej na plátně; Museum der bildenden Künste, Lipsko);

    Paridův soud (1887; olej na plátně; 320 x 720 cm; Kunsthistorisches Museum, Vídeň);

    Kristus na Olympu (1889-1897; olej na plátně; 362 x 722 cm; Museum der bildenden Künste, Lipsko. Jedno z Klingerových nejvýznamnějších děl s anticko-křesťanskou tématikou, jehož ideo-vým obsahem je vítězství křesťanství nad pohanstvím (na obraze Kristus oznamuje Diovi konec jeho vlády), mělo mít podobu obrovitého “Gesamtkunstwerku”, neboli komplexního uměleckého díla, v němž se měla propojovat architektura s iluzívními obrazy a plastikami);

    Kasandra (1886-1896; mramor, 93,5 cm; Museum der bildenden Künste, Lipsko);

    Nová Salome (1893; mramor, 88 cm; Museum der bildenden Künste, Lipsko);

    socha (pomník) L. van Beethovena (1899-1902; mramor, bronz, alabastr, slonovina aj.; Museum der bildenden Künste, Lipsko.Vhodnoupříležitostí k završení Klingerovy více jak patnáctileté práce na Beethovenově pomníku se stala výstava Vídeňské secese v roce 1902, kde byla socha, spolu s Klimtovým vlysem na téma Beethovenovy Deváté symfonie, vystavena v hlavní hale jako ústřední artefakt);

    cyklus Záchrana Ovidiových rituálních obětí (1879; lept, akvatinta);

    cyklus Eva a budoucnost (1880; lept, akvatinta; The Minneapolis Institute of Arts, Minnesota, USA);

    cyklus Život (Ein Leben) (1884; lept, akvatinta);

    cyklus evokací inspirovaných Brahmsovými partiturami (Brahmsphantasie)   (1894; mezzotinta, litografie; Fine Arts Museums of San Francisco, San Francisco, Kalifornie, USA);

    cyklus O smrti (Vom Tode) (1889; 1898–1909; lept, akvatinta).

     

    FRANZ VON STUCK (1863 – 1928):   malíř, grafik, sochař a architekt; spoluzakladatel Mnichovské secese a profesor mnichovské Akademie, jehož žáky zde mj. byli Vassily Kandinskij a Paul Klee. Díky svému kreslířskému talentu, líbivému malířskému stylu a působivému aranžmá svých obrazů, v nichž se zaměřoval (po vzoru Arnolda Böcklina) na mytologie, alegorie a různé podoby ženy coby „femme fatale“, dosáhl ve své době mimořádného uznání a proslulosti – byl jmenován profesorem na mnichovské Akademii (1895), povýšen do šlechtického stavu (1906) a po smrti dokonce nazván „posledním knížetem velké éry mnichovského umění“. Svou tvůrčí universalitu předvedl i v „Ge-samtkunstwerku“ vlastní mnichovské vily (na Prinzregentenstrasse), kterou navrhl, vyzdobil svými díly a zařídil osobitě projektovaným nábytkem.

    Významná díla:

    Anděl s plamenným mečem (1889; olej na plátně; Museum Villa Stuck, Mnichov);

    Hřích (Die Sünde) (1893; olej na plátně; Bayerische Staatsgemäldesammlungen,Neue Pinakothek, Mnichov. Obraz, jenž díky eroticky laděné kompozici i námětu představujícím biblickou Evu s hadem jako ženu-svůdkyni a démonickou bytost, vzbudil na mnichovské výstavě secese v roce 1893 mimořádný (kladný i záporný) ohlas veřejnosti, existuje v řadě dalších replik a obměn, z nichž jedna nese název Senzualita);

    Polibek Sfingy (kol. r.1895; olej na plátně; Szepmuveszeti Muzeum, Budapešť. Symbolický obsah erotického výjevu, jenž  podobně jako Hřích, vyvolal v Mnichově skandál, lze chápat buď v šir-ším nebo v uzším pojetí.  Zatímco v širším pojetí může být výjev symbolem slepé vášně, která vede k záhubě, v užším, řecko-antickém pojetí, které vnímá sfingu s ženskou hlavou jako symbol zla, destrukce a smrti, lze výjev chápat jako alegorickou prezentaci temné stránky ženy, kterou už Kazatel popsal jako tu, jejíž „srdce je jak tenata a náruč okovy “; (Kaz 7, 26));

    Divoký lov (Die Wilde Jagd) (1899; olej na plátně; Musée d’Orsay, Paříž. Jednou z pověr lidových mýtů, jež se snad zrodila v oblastech orknejského souostroví a šířila napříč severní Evropou, byla víra v existenci  přízračných lovců, kteří se za rachotu hromu a koňských kopyt prohánějí po noční obloze);

    Zuzana v lázni (1904; olej na plátně; Kunstmuseum Sankt Gallen, Sankt Gallen, Švýcarsko);

    Zraněná Amazonka (1904; olej na plátně; Van Gogh Museum, Amsterodam);

    Vlastní podobizna u malířského stojanu (1905; olej na dřevěné desce; Staatliche Museen zu Berlin, Neue Nationalgalerie, Berlín);

    Salome (1906; olej na plátně; Städtische Galerie, Lenbachhaus, Mnichov);

    Jaro (1909; olej na dřevěné desce; Hessisches Landesmuseum Darmstadt, Darmstadt);

     

    WALTER LEISTIKOW (1865 – 1908): malíř, grafik a designér pro Školu uměleckého tkaní v Scherre-beku; zakládající člen Berlínské secese a Skupiny XI. Je znám jako malíř severských  krajin Skandinávie a melancholických jezerních a lesnatých scenérií rodného Braniborska, v jejichž malířském podání směřoval k secesně dekorativní plošnosti a obrysovosti, přičemž však zachovával jejich     atmosférickou, světelnou a prostorovou působivost.

    Podobně, jako jiní malíři jeho generace, se zabýval i grafickými tisky a návrhy (zvláště pro tapety a tkaniny), v nichž mohl ještě výrazněji, než v malbě, uplatnit svůj smysl pro stylizovanou kresbu a dekorativní linii.

    Významná díla:

    Jezero Waldsee v zimě (1892; olej na plátně; Stiftung Stadtmuseum Berlin, Berlín);

    Jezero Grunewald (1895; olej na plátně; Staatliche Museen zu Berlin, Alte Nationalgalerie,  Berlín);

    Jezero v (braniborské) Marce při západu slunce (1895; olej na plátně; soukromá sbírka);

    Večerní nálada na jezeře Schlachtensee(1895; olej na plátně; Stiftung Stadtmuseum Berlin, Berlín);

    Večerní krajina v (braniborské) Marce (1897; olej na plátně; Kunstforum Ostdeutsche Galerie Regensburg, Řezno);

    Ostrov lásky (Liebesinsel) (kol. r.1905; olej na plátně; Stiftung Stadtmuseum Berlin, Berlín).

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova