Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Německo

Stránka naposledy upravena 11:54, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    NĚMECKO:   v Německu bylo romantické malířství, více než v jiných zemích, spjato s filosofií, literaturou a romantickým světonázorem. Po prohrané válce s Napoleonem se umělci snažili znovuobjevit a potvrdit svou národní identitu, a proto hledali formální i obsahové zdroje své tvorby v německých dějinách, germánské mytologii nebo v náboženském umění německých (i italských či flámských) primitivů, jakými byli například  Barthel  Beham, Bartholomäus Bruyn starší nebo Hans   Baldung. Spíše, než barvu, přitom zdůrazňovali čistou linii, symboliku, duchovní obsahy či širší jinotajné významy malby.

    Nejvýznamnějším představitelem těchto tendencí v oboru krajinomalby byl Caspar David Friedrich (1774-1840), zatímco v oboru figurálního a portrétního malířství nejvíce vynikl Philipp Otto Runge (1777-1810).

     

    PHILIPP OTTO RUNGE (1777 – 1810):   malíř, akvarelista, básník a teoretik umění; absolvent kodaňské a drážďanské Akademie; vedle Caspara Davida Friedricha nejvýznamnější malíř německého romantismu. Svůj básnický vztah k přírodě vyjadřoval v symbolických detailech (např. různých druhů rostlin) a poetických imaginacích, kterými doplňoval postavy (v rámci portrétní tvorby i figurálních kompozic) zasazené v krajině (Jitro, 1809-1810; Děti Hülsenbeckových, 1805-1806; Umělcovi rodiče, 1806; Kunsthalle, Hamburk).

     

    CASPAR DAVID FRIEDRICH (1774 – 1840):   nejvýznamnější představitel německé romantické krajinomalby, jenž ve svých dílech transformoval klasické pojetí komponované krajiny v citovou a panteisticky nazíranou vizi přírody. Při vší detailnosti provedení nejsou jeho krajiny topografickým záznamem viděné skutečnosti (i když vznikaly studiem konkrétních míst v rodném Pomořansku, Harzu či Českém středohoří), ale spíše transcendentálními prostory s reálnými prvky (skalisky, mořem, oblohou, sluncem nebo měsícem), jejichž barevnou a tvarovou skladbou vyjadřuje různé filosoficko-symbolické obsahy nebo stavy svého duševního rozpoložení. Často se v nich vyskytuje lidská postava, jež je k divákovi obrácena zády a jež tak (v zastoupení samotného umělce) dává najevo své osamocení, které se projevuje nejenom v konfrontaci s vezdejším světem, ale i se zduchovnělou přírodou.

    Významná díla:

    Kříž v horách (1812; Museum Kunst Palast, Düsseldorf. Vizi krajiny v podobě chrámového prostoru, kterou Friedrich rozvíjel již ve svém prvním významném díle známém jako Děčínský oltář,  doplňuje v obraze Kříže v horách silueta gotické katedrály, jež je umístěna v nejzazším plánu obrazu. Ta má zde jednak kompoziční význam, jako výrazný symetrizující prvek celé kompozice, jednak i symbolický význam, kdy představuje chrám, jako dílo lidských rukou, v protikladu k přírodě-chrá-mu, jako božímu dílu);

    Poutník nad mlhami (1817-1818; Kunsthalle, Hamburk. Friedrich umístil svého Poutníka, jenž zde oblečen ve fraku vystoupal na nejvyšší vrcholek skaliska, přesně do středu obrazového výseku tak, že je spolu s divákem obrácen k úžasné scenérii přírody a kontempluje její nadoblačnou sféru mezi nebem a zemí);

    Křídové útesy na Rujaně (kol. r. 1818; sbírka Oskara Reinharta, Winterthur. V ostře vymezených plánech obrazu lze, tak jako i v jiných Friedrichových obrazech, hledat duchovní symboliku, jejímž základním obsahem je vztah mezi pozemskou existencí (zde zastoupenou úzkým pruhem země) a transcendentální, nadpozemskou sférou (zde zastoupenou nekonečnou plochou moře), před níž stojí člověk (v obraze zřejmě malíř, jeho manželka a bratr Kristián) v tichém úžasu);

    Dva muži pozorující měsíc (1819-1820; Gemäldegalerie, Drážďany. Poté, co se Friedrich v roce 1818 oženil, vstupují do jeho obrazů více lidé, a to nejčastěji po dvojicích, tak jako ve scéně Dvou mužů, kontemplujících srpek měsíce matně prozařujícího mezi stromy, nebo v  podobném obraze nazvaném Muž a žena pozorující měsíc (1824; Nationalgalerie, Berlín), na němž zřejmě zobrazil sebe se svojí manželkou);

    Zklamané naděje (Ledové moře) (1824; Kunsthalle, Hamburk. Mistrovské Friedrichovo dílo, jehož inspiračním zdrojem byla slavná polární výprava Sira Edwarda Parryho konaná v letech 1819 – 1820, zpracovává motiv moře, tentokrát však v jakési surrealistické vizi hrozivě nakupených ker, v jejichž chladu a destruktivní síle zaniká veškerý život).    

    Další díla:

    Mnich u moře (1809; Nationalgalerie, Berlín);

    Neubrandenburg (kol. r. 1817; Pommersches Landesmuseum, Greifswald);

    Sestry na balkóně (kol. r. 1820; Ermitáž, Sankt Peterburg);

    Watzmann (1824-1825; Nationalgalerie, Berlín);

    Dub ve sněhu (1829; Nationalgalerie, Berlín);

    Vrak lodi za svitu měsíce (kol. r. 1835; Nationalgalerie, Berlín. Pozdní Friedrichova plátna obsahují, ve smyslu jakési tvůrčí závěti, základní prvky jeho celoživotní tvorby, k nimž patří i různé motivy lodí (např. lodí zničených bouří, rozpadajících se lodních vraků, lodí kotvících v přístavu či majestátně plujících na širém moři) v různých podobách jejich, s lidským údělem srovnatelné, existence).

     

    Nazaréni:   mladí malíři, bouřící se proti konzervativní klasicistní výuce na vídeňské Akademii, založili roku 1809 po vzoru středověkých bratrstev (zv. Lukasbund) malířské sdružení, jehož programem měla být obroda německého malířství návratem k jednoduchosti, čistotě a citovosti náboženské malby středověkých a raně renesančních primitivů. Proto odešli (r.1810) do Říma, kde se usadili v opuštěném klášteře San Isidoro, žili v komunitě polořeholním životem (odtud jejich posměšný název nazaréni) a společně tvořili. Zaměřovali se na náboženská témata a techniku fresky, kterou považovali za nejvhodnější formu obrozeného německého umění. Vedle zakladatelů sdružení Johanna Friedricha Overbecka (1789-1869) a Franze Pforra (1788-1812), patřili k jeho dalším významným členům:

    ·         Wilhelm von Schadow (1788-1862), jenž přišel roku 1810 z Berlína;

    ·         Peter von Cornelius (1783-1867), jenž přišel roku 1811 z Düsseldorfu poté, co si v Heidelbergu prohlédl sbírku prací primitivů vytvořenou bratry Boisseréeovými;

    ·         Johannes Veit (1790-1854) a jeho bratr Philipp Veit (1793-1877), kteří přišli z Berlína (Johannes roku 1811 a Philipp roku 1816);

    ·         Julius Schnorr von Carolsfeld (1794-1872), jenž přišel roku 1818 z Lipska.

     

    JOHANN FRIEDRICH OVERBECK (1789 – 1869):   spoluzakladatel a vůdčí osobnost skupiny nazarénů, jehož malířský styl, vycházející z Raffaela a spočívající v důrazu na obrysovou linii, chladný kolorit a prostorovou plošnost vyvolanou potlačením vzdušné perspektivy a šerosvitu, je nejtypičtější ukázkou stylu nazarénské školy. V duchu své humanistické orientace se zaměřoval na mravoličně-náboženská témata, jež čerpal ze starých německých a italských předloh (Italia a Germania; 1815-1828; Neue Pinakothek, Mnichov). Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Portrét malíře Franze Pforra (kol. r.1810; Nationalgalerie, Berlín) a monumentální Triumf náboženství v umění (1831-1840; Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem).

     

    PETER VON CORNELIUS (1783 – 1867):   nazarénista, ilustrátor a významný představitel německé romantické fresky, kterou se, v duchu teorií nazarénistů, snažil obrodit navázáním na umění italských renesančních mistrů, zejména Raffaela a Michelangela. Příležitost k rozsáhlým nástěnným malbám se mu naskytla v Mnichově, kam byl povolán roku 1819 korunním princem Ludvíkem k   zdobě glyptotéky, i v Římě, kde (společně s Johannem Friedrichem Overbeckem, Wilhelmem von Schadowem a Philippem Veitem) vyzdobil rezidenci římského konzula (Casa Zuccaro) freskami s Josefovými příběhy (1815-1817; nyní Nationalgalerie, Berlín).

    Další díla:

    Poslední soud (1836-1839; freska; Ludwigskirche, Berlín);

    Čtyři apokalyptičtí jezdci (kol. r.1845; kresba; 472 x 588 cm; Staatliche Museen, Berlín).

     

    Düsseldorfská škola:   skupina nazarénů se postupně rozešla a její členové se vrátili do Německa, kde pokračovali v rozvíjení malby započaté v Římě. Její přední člen Peter von Cornelius se usadil v Mnichově a stal se zde ředitelem Akademie, zatímco její další významný představitel Wilhelm von Schadow se stal (od roku 1826) ředitelem Akademie v Düsseldorfu. Tehdy zde začala vznikat tzv. düsseldorfská škola, v jejímž rámci se již vedle nazarénistů a klasicistů začali uplatňovat i zastánci realistické (hlavně historické) malby. Po roce 1833, kdy na  Akademii vznikl krajinářský ateliér, se tato škola stala jednou z nejpokrokovějších akademií v Evropě a její vliv se rozšířil i za hranice kontinentu.

     

    ALFRED RETHEL (1816 – 1859):  pozdně romantický malíř a grafik; nejvýznamnější představitel düsseldorfské školy. Ač se ve své době proslavil jako freskař (hlavně díky (nedokončenému) cyklu fresek ze života Karla Velikého, kterými v letech 1847-1852 vyzdobil Korunní sál radnice v Cáchách), dnes se více hodnotí jako grafik a tvůrce cyklu dřevořezů Tanec smrti (1849). V něm sice v duchu nazarénské i düsseldorfské školy použil formu starého německého dřevořezu (konkrétně dřevořezu Hanse Holbeina), ale dal jí zcela aktuální obsah, když zde zpracoval výjevy z revolučních událostí roku 1848.

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova