NĚMECKO:   klasické německé malířství vznikalo v  tvorbě německých malířů působících dlouhodobě v Římě. Představitelem první generace těchto umělců byl Anton Raphael Mengs (1728-1779), jenž odešel do Říma již ve svých 19-ti letech, kde, kromě desetiletého pobytu v Madridu, zůstal až do konce svého života. Proslavil se zde zejména freskou Parnas, kterou vytvořil na stropě Villy Albani v roce 1761 inspirován nástěnnými malbami Raffaela a freskami objevenými v Herculaneu.

V roce 1792 se trvale usadil v Římě Jakob Asmus Carstens (1754-1798) a stal se zde vůdčí osobností druhé generace německých i severských, klasicky orientovaných, umělců. Měl značný vliv zejména na krajináře, jakými byli např. Johann Christian Reinhart (1761-1847) a Joseph Anton Koch (1768-1839), kteří ve věčném městě také nadlouho zůstávali, aby mohli studovat zdejší antické památky a okolní krajinu římské Kampánie.

ANTON RAPHAEL MENGS (1728 – 1779):     malíř a teoretik umění; významná zakladatelská osobnost německého a evropského pobarokního neoklasicismu. Rodák z Ústí nad Labem odešel záhy do Drážďan, kde působil jeho otec Ismael Israel Mengs jako dvorní malíř, a poté do Říma (v roce 1747), kde se natrvalo usadil. Pod vlivem svého přítele J. J. Winckelmanna a studia italských, zej-ména renesančních a barokně-klasických, mistrů (Raffaela, Correggia a bratrů Carracciů) vytvořil jakýsi kánon neoklasické malby, jehož nejpregnantnější podobu vyjádřil v tehdy proslulé fresce Parnas (1761; Villa Albani Torlonia, Řím). V ní již zcela opustil barokní iluzionismus spočívající v podhledové perspektivě, prudkých perspektivních zkratkách a pohybovém patosu a celý výjev zkomponoval jako závěsný obraz v jednoduché statické kompozici a chladném koloritu.

Další díla:

Vlastní podobizna (1744; Gemäldegalerie Neue Meister, Drážďany);

Portrét Johanna Joachima Winckelmanna (1761-1762; Metropolitan Museum of Art, New York);

Maria Luisa Parmská (1765; Museo del Prado, Madrid).

JAKOB ASMUS CARSTENS (1754 – 1798):   hlavní představitel druhé generace německých a severských neoklasicistů tvořících kolem roku 1800. V Římě se usadil po nedokončeném studiu na kodaňské Akademii a po několikaletém působení v Berlíně. Zde, na základě studia Michelangelových a Raffaelových děl, realizoval svoji představu klasického ideálu v podobě monumentálních figurálních kompozic kreslených na kartonu, z nichž patří k nejvýznamnějším Noc se svými dětmi, Spánkem a Smrtí (kol. r. 1795; Schloßmuseum, Výmar) a Zlatý věk (1798; Thorvaldsen Museum, Kodaň).