Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Sochařství

Stránka naposledy upravena 10:07, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Principy renesančního sochařství:   když Niccolò Pisano dokončil v roce 1260 svou kazatelnu baptisteria v Pise, vytvořil zde na svou dobu mimořádně dokonalé formy, které se až za několik dalších desetiletí rozvinuly v charakteristické principy renesančního sochařství. Z nich patří k nejpodstatnějším:

    ·         uvolnění sochy z vazby na architektonický rámec stavby a její prostorové rozvinutí podle přirozeného pohybu těla;

    ·         (poprvé od antiky) návrat k realistickému zobrazení nahé lidské postavy, jejíž proporce, pohyby a anatomie vycházejí nejenom ze studia antických vzorů, ale i ze studia skutečnosti;

    ·         převzetí antického kánonu kompozice stojící lidské postavy, jenž byl prvně definován v Poly-kleitově soše Doryfora a jenž se zde projevuje třemi kompozičními principy:

    1.      eurytmií (tj. objektivním zobrazením lidského těla v harmonicky rytmizovaném pohybu),

    2.      chíasmem (tj. kontrapozicí linie ramen a linie boků) a

    3.      kontrapostem (tj. postavením nohou, které spočívá na protikladu napjaté zatížené nohy a uvolněné nezatížené nohy);

    ·         snaha o zachycení nejenom tělesné, ale i duševní krásy, psychiky či emocí zobrazované postavy.  

     

     Druhy skulptur a plastik:

    -          kamenická výzdoba sakrálních staveb a interiérů(oken, portálů, oltářů, kazatelen, náhrobků apod.),paláců a veřejných budov;

    -          volné sochy nebo sousoší pro umístění na náměstí, do nádvoří paláců, interiérů apod.;

    -          sochy a sousoší pro výzdobu architektury;

    -          sochařské podobizny(hlava, busta, postava nebo jezdecká socha) jako znovuobjevené téma římského portrétního umění;

    -          kamenická a sochařská výzdoba zahrad a zahradní architektury, kašen a fontán;

    -          náhrobní skulptury a plastiky: epitaf, jako připomínka památky zemřelého, a náhrobek;

    -          drobné plastiky, nízké reliéfy a medaile.

     

    Techniky a materiály sochařské práce:  vedle klasických technik kamenictví,kamenosochařství (zejm. v mramoru, vápenci a pískovci)akovolijectví (zejm. v bronzu a cínu)se znovu rozvíjí štuk a zvláště pak glazovaná terakota, zv. fajáns či majolika (bílá nebo polychromní), která dosáhla svého největšího rozkvětu  v italské a francouzské renesanci.

     

    Sběratelství a odlévání drobných bronzů:   šlechtici, milovníci umění i církevní hodnostáři si zakládali sbírky nejrůznějších uměleckých předmětů z různých dob a ze všech končin světa, zejména však ze sochařských památek antiky. Ve svých domech si k tomu účelu zřizovali zvláštní místnosti, jejichž název „studiolo“ souvisel nejenom s ryze sběratelskou, ale i badatelskou aktivitou těchto sběratelů.

    Ke konci 15. století se v rámci podobných sbírek vytvářela samostatná kategorie drobných bronzů, k nimž patřily jak soudobé práce, jakými byly např. odlitky přírodních zoomorfních tvarů (nejčastěji v podobě mušlí, drobných živočichů či částí zvířecích těl jako doplňků užitkových předmětů), tak i odlitky podle původních antických soch,  zejména podle starořímských mramorových kopií zhotovených podle řeckých originálů.

    Vedle staré techniky odlévání na ztracený vosk, kterou již užívali starověcí i středověcí řemeslníci, se v renesanci rozvinula dokonalejší a mnohem složitější technika odlévání do bronzu, kterou vynalezl (?)italský sochař Pier Jacopo Alari Bonacolsi zv. L’Antico (asi 1460-1528) a která (na rozdíl od původní techniky) umožňovala zachovat původní originál. Její postup, jenž zde zahrnoval několik základních fází (tj. zhotovení rozebíratelných sádrových forem voskového vzoru, odlití sádro-pískového modelu, vytvoření sádro-pískové matrice a odlití bronzové kopie), zakončovalo závěrečné cizelování sochy za studena, jehož účelem bylo dosažení povrchového lesku a vypracování jemných detailů bronzového odlitku.

     

    Užití perspektivy:   podobně jako v malířství, sehrála i v renesančním sochařství významnou roli lineární perspektiva, jež (zvláště v pojetí renesančního reliéfu) spojuje (trojrozměrnou) hmotu postav s (trojrozměrným) prostorem architektury nebo krajiny. Tendence, které ve využití lineární perspektivy již naznačil Filippo Brunelleschi svým soutěžním návrhem Obětování Izáka na dveře florentského baptisteria, pak plně rozvinul Donatello, jenž zejména ve svých bronzových basreliéfech (např.v perspektivě arkádové architektury Herodovy hostiny) či v optických efektech vysokých reliéfů Cantorie florentského dómu ukázal nové možnosti ve vytváření iluze prostoru na bázi přesných perspektivních konstrukcí. 

     

    Podřízené kapitoly:
    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.