Ideál dokonalé harmonie a rovnováhy je v architektuře pozdní renesance (manýrismu) nahrazen dynamickou expresívností tvarů,která předznamenává baroko, a přebujelou dekorací(např. plastickými figurálními motivy, štukovými ornamenty, různými sloupovými řády, bohatě rámovanými okny a portály atd.), která narušuje horizontální a vertikální členění fasády i harmonickou vyváženost stavby.

Duch protireformace obnovil hledání transcendentna, což vedlo v sakrální architektuře k ná-vratu ke středověkému typu podélné(tj. stranově orientované) stavby.

V architektuře manýrismu lze sledovat několik linií:

- linii zastoupenou Michelangelem Buonarrotim (1475-1564), která tvořila přechod mezi vrcholnou a pozdní renesancí; ve Florencii byli Michelangelovými následovníky Giorgio Vasari (1511-1574) a Bartolomeo Ammanati (1511-1592);

- klasicizující linii obměňující prvky římského klasicismu, která byla reakcí na Michelangelovo sochařské pojímání stavby; v Římě ji representovali architekti Giacomo Barozzi da Vignola (1507-1573) a jeho žák Giacomo della Porta (1537/1541-1602/1604), v Mantově Giulio Romano (1492-1546) a v Benátkách Jacopo Sansovino (1486-1570);

- originální manýristickou linii tzv. palladiánského stylu, jejímž tvůrcem byl Andrea di Pietro zv. Palladio (1508-1580).

MICHELANGELO BUONARROTI (1475 – 1564):   florentský sochař, malíř, básník a architekt; společně s Raffaelem a Leonardem da Vinci tvoří trojici největších umělců italské renesance. Jako architekt se zabýval především plánováním, návrhy a úpravami staveb. Vynikl, podobně jako v malířství a sochařství, osobitým stylem, kterým nahradil renesanční principy klidu, harmonie a rovnováhy silou subjektivního výrazu – tj. především expresívní nadsázkou, dynamismem a sochařskou, již barokně modelovanou formou. V architektuře tak směřoval k monumentalitě, prostorovosti a záměrnému porušování pravidel klasické tektoniky, čímž (oproti Donatu Bramantovi) vyvolával napětí a pohybovost jak vnitřního, tak vnějšího prostoru stavby. Přispěl k rozvoji vysokého sloupového řádu, jehož užití se následně stalo závazným prvkem klasického kánonu od manýrismu až po období neoklasicismu.

Hlavní díla manýristického období:

dvorana medicejské knihovny (Biblioteca Mediceo-Laurenziana) při kostele San Lorenzo ve Florencii (1524-1558; proslulé schodiště dvorany, které zde podle Michelangelových plánů provedl Giorgio Vasari, tvoří tři řady schodišťových stupňů, jejichž dynamické tvarování předjímá, spolu s iluzívní perspektivou prostoru, základní principy barokních schodišť);

Nová sakristie Medicejských kaplí při kostele San Lorenzo ve Florencii (1520-1534; i když se v návrhu hrobní kaple čtyř členů medicejské rodiny Michelangelo řídil koncepcí téhož kubického prostoru, z něhož již předtím vyšel Filippo Brunelleschi v kompozici Staré sakristie, doplnil jej dalšími osobitými prvky (např. úzkými okny či kazetovou výzdobou kupole připomínající kupoli římského Panteonu), které již patří do tvarosloví raného manýrismu);

projekt Kapitolského náměstí (Piazza del Campidoglio) a přilehlých paláců – Nového paláce (Palazzo Nuovo), Paláce konzervátorů (Palazzo dei Conservatori) a Senátorského paláce (Palazzo Senatorio) – v Římě (od r.1538; Michelangelovo mimořádné prostorové cítění charakterizují nejenom interiéry jeho staveb, ale i exteriéry jeho urbanistických projektů, z nichž patří k nejvýznamnějším úprava komplexu budov na Kapitolu. Poměrně stísněný prostor náměstí dokázal rozšířit ryze iluzívními prostředky, k jakým zde např. patří užití dynamického ornamentu v dláždění, promyšlené rozmístění dominant vč.jezdecké sochy Marka Aurelia, užití vysokého řádu na průčelích paláců či lichoběžné natočení postranních budov tak, že vytvářejí dojem jakési divadelní scény, jejíž sbíhavá perspektiva ji zdánlivě prohlubuje a rozšiřuje);

projekt a realizace chrámu sv. Petra v Římě (1546-1564; Michelangelo sice převzal Bramantův projekt chrámu, ale redukcí postranních prostorů v rohu čtverce a zdůrazněním středu s mohutnou parabolickou kupolí(o výšce 131 metr) z něho vytvořil kompaktní a dynamický celek. Přidáním východního portiku s deseti + čtyřmi sloupy  pak zrušil  přísnou symetrii  centrální  stavby a v duchu manýristických tendencí i liturgických potřeb ji připravil pro podélnou dispozici dokončenou Carlem Madernou).

GIORGIO VASARI (1511 – 1574): malíř a architekt, autor Životů nejvýznamnějších italských architektů, malířů a sochařů (Le Vite de’più eccellenti pittori, scultori e architettori; 1550, 1568). V roce 1560 začal stavět Palazzo Uffizi ve Florencii, který měl být sídlem správních úřadů města. Jeho přeměnu  na galerii pak zahájil roku 1581 Francesco I. z rodu Medici, když přebudoval horní patro paláce na výstavní sál zv.Tribuna a umístil zde první významné malby a sochy.

BARTOLOMEO AMMANATI (1511 – 1592):   sochař a architekt; významný představitel manýrismu ve Florencii, kde působil v letech 1540 – 1550 a po pobytu v Římě od roku 1555. Zde také zanechal většinu svých děl jak ve sféře světské (zahradní průčelí paláce Pitti; 1558-1570; ponte della Trinità; 1567-1570; Palazzo Guigni), tak církevní architektury (rajský dvůr kláštera Santo Spirito; 1564-1569).  

GIACOMO BAROZZI DA VIGNOLA (1507 – 1573):   architekt a teoretik (Pravidla pěti řádů architektury; 1583); hlavní představitel klasické římské školy navazující na D. Bramanta. Po Michelangelově smrti se stal papežským architektem a pracoval mj. na dostavbě kupole chrámu sv. Petra. Jeho hlavní přínos pro církevní architekturu představuje návrh jezuitského kostela Il Gesù v Římě (1568-1575) s průčelím od Giacoma della Porty (1572-1574) jako jednolodního širokého prostoru s valenou klenbou, mělkými postranními kaplemi, krátkých transeptem a mohutnou kupolí nad křížením, který se stal vzorem pro barokní jezuitské chrámy v Evropě.

Další významná díla:

kostel Sant’Andrea in via Flaminia v Římě (1552-1554; jedna z Vignolových méně typických sakrálních staveb, kterou je malý římský kostel, k jehož výstavbě na poděkování za skončené sacco di Roma dal podnět papež Julius III., připomíná zmenšenou variantu starořímského Panteonu);

Villa Farnese v Caprarole u Viterba (dok. r.1558);

Villa Giulia v Římě (1551-1555).

Benátky se staly častým cílem umělců, kteří prchali z věčného města před sacco di Roma (pleněním Říma) rozpoutaném zde v letech 1527 – 1528  španělskými a německými žoldnéři císaře Karla V. Mezi nimi byli i tři architekti, Sebastiano Serlio, Michele Sanmicheli a Jacopo Sansovino, kteří se spolu s o generaci mladším Andreem di Pietro della Gondolou zv. Palladio zasloužili o nebývalý rozkvět benátské architektury cinquecenta.

JACOPO SANSOVINO (1486 – 1570):   sochař a architekt; významný představitel pozdní benátské renesance. Od roku 1529 působil v Benátkách, kde zastával funkci městského stavebního inspektora. Vzhledem ke svému sochařskému zaměření zde tvořil elegantní architekturu paláců a veřejných budov, která vyniká plasticitou, členitostí a bohatou sochařskou a štukovou výzdobou. Podobně jako jeho předchůdci ve Florencii a v Římě vytvořil v  Palazzo Corner (1537-1561) u kanálu Grande typ benátského paláce, k jehož typickým prvkům patří:

-          rytmicky členěná fasáda volnými (zdvojenými) sloupy, arkádami a klenutými okny,

-          plasticky odstupňované členění fasády kolem jednotlivých oken,

-          bohatá výzdoba fasády plastickými štuky a kamenickými prvky,

-          rustikální zdivo a lodžie v přízemí.

Další významná díla:

La Zecca (Mincovna) v Benátkách (1535-1545);

La Loggetta na Piazzettě v Benátkách (1537-1539);

Biblioteca Marciana (Libreria Vecchia, Stará knihovna) na Piazzettě v Benátkách(od r.1536; ve své nejvýznamnější a nejobdivovanější stavbě, jež zde tvoří honosný pendant Dóžecímu paláci, Sansovino vyšel z podoby Marcellova divadla v Římě (tj. dvoupodlažní budovy s arkádovým průčelím, dórskými sloupy v přízemí a iónskými sloupy v patře), kterou dále obohatil bohatou štukaturou a volnými sochami na atice. Základní opakující se motiv jedenadvacetiosého průčelí kni-hovny představuje tzv. „serliana“ (též syrský či serliovský motiv), kde široký střední oblouk na sloupech podpírá část kladí s úzkými otvory a zdvojenými iónskými sloupky po stranách);

Villa Garzoni u Ponte Casale (1547-1550).

ANDREA DI PIETRO DELLA GONDOLA zv. PALLADIO (1508 – 1580):   architekt a teoretik (Čtyři knihy o architektuře; 1570); hlavní představitel italského manýrismu, jehož hlavními působišti byly Benátky a Vicenza. I když jej ovlivnilo umění Bramanta a Michelangela i studium spisů a architektury starořímského stavitele Marca Vitruvia Pollia, vytvořil vlastní klasicizující styl (zv. palladianismus), který charakterizuje:

1. vysoký řád – užití sloupového řádu, jehož výška přesahuje alespoň jedno patro (většinou dvě patra;

2. palladiovský motiv – symetrické seskupení tří otvorů: dvou úzkých pravoúhlých otvorů po stranách širokého otvoru uzavřeného obloukem;

3. vzhledem k úzké návaznosti na římskou antiku střídmý (funkčně zaměřený) dekor, přehledná kompozice, strohé architektonické formy a dokonalá proporční vyváženost.

Svým (palladiánským) stylem tak zásadně ovlivnil ten proud evropské i americké architektury (zejména v Anglii a v Severní Americe), který se vyvíjel v návaznosti na klasické umění antiky a trval až do 19. století.

Hlavní díla:

Palazzo della Ragione (Basilica Palladiana) ve Vicenze (1549-1617; již na své první závažné stavbě, která mu otevřela cestu k závratné kariéře ve službách místní aristokracie, Palladio předvedl základní principy své architektonické tvorby, k nimž vedle střídmého dekoru, symetrie a eurytmie patří i principy proporční obměny avariabilní multiplikace ústředního architektonického prvku);

Villa Rotonda u Vicenzy (od r.1553; efekt dokonalých proporcí stavby, jejíž přísně centrální kompozici tvoří ústřední čtvercový prostor s kruhovým sálem uzavřeným kupolí a čtyřmi iónskými portiky, se projevuje nejenom  její vlastní eurytmií, ale i eurytmií ve vztahu k bližšímu i vzdálenému celku krajinného panoramatu, který vilu stojící na pahorku obklopuje);

kostel Il Redentore (Spasitele) v Benátkách (od r.1577; v podélné dispozici chrámu s „ritondou“a trojlistým závěrem chóru, jehož stavbu zde, na poděkování Bohu za skončení epidemie moru, zahájil benátský senát, měl Palladio architektonicky sloučit několik významových funkcí, které vyplývaly ze sakrálního významu stavby jako votivního, procesního a klášterního kostela);

Olympijské divadlo (Teatro Olimpico) ve Vicenze (1580-1584; v originální koncepci divadla, které zde Palladio, na základě rekonstrukce římského  divadla, postavil z podnětu Olympijské akademie, prolíná vlastní stavba s vnitřní výzdobou a úpravou scény (např. tři brány v zadní stěně scény umožňují iluzívní průhledy do bludiště ulic), jejíž variace vytvořené světlem vytvářejí různé časové a prostorové dojmy. Teatro Olimpico se tak stalo první novodobou stavbou svého druhu, která svým pojetím nadlouho ovlivnila evropskou divadelní architekturu).

Další díla:

Villa Barbarano v Maseru u Castelfranca (1550-1560);

Palazzo Chiericati ve Vicenze (1551; dok. r.1746);

Villa Foscari zv. La Malcontenta v Malcontenta di Mira u Benátek (1559-1560);

kostel San Giorgio Maggiore v Benátkách (od r.1565);

Palazzo Valmarana u Vicenze (1566-1582).