Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Francie

Stránka naposledy upravena 11:05, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    FRANCIE:   po smrti Jeana-Baptisty Carpeauxe, jehož živé realistické sochařství představovalo výrazný pendant proti záplavě strojeného akademismu a dekorativismu, se v polovině 70. let objevila první díla velkého sochaře Augusta Rodina (1840-1917), kterého lze označit nejenom za největšího sochaře 19. století, ale (z hlediska nové sochařské formy a sochařského výrazu) i za zakladatele moderního sochařství 20. století.

    Neakademické sochařství bylo částečně ovlivněno soudobým malířským impresionismem, hlavně ve využití světla a zpracování povrchu sochy, jenž poznamenal i dílo Augusta Rodina, nicméně se nejvýrazněji projevil v díle Rodinova mladšího vrstevníka a obdivovatele, Itala působícího v Paříži, Medarda Rossa (1858-1928).

     

    AUGUSTE RODIN (1840 – 1917):   největší sochař 19. století, jehož dílo završuje na jedné straně linii francouzského „živého“ sochařství odvíjející se od Françoise Ruda a A. L. Baryeho k J. B. Carpeauxovi, a   na druhé straně – směrem do 20. století – ukazuje nové možnosti modernímu sochařství.

    Podobně jako u jiných velkých sochařů vyniká jeho dílo syntézou, v níž se slučují jednak vlivy klasického umění (především antiky, Donatella a Michelangela), které poznal na své studijní cestě po Itálii v roce 1876), jednak vlivy bezprostředně předcházejícího a soudobého umění romantismu a realismu. Ke zcela originálním a objevným principům utvářejícím jeho (rodinovskou) sochařskou formu pak zejména  patří:

    -          zapojení vnějšího a vnitřního prostoru do kompozice sochy a spojité prolínání obou prostorů přes hranice vymezené sochařskou hmotou;

    -          senzualita odpovídající Rodinovu pojetí sochy jako obrazu samotného života a promítající se do neobarokních forem, expresívního výrazu a impresionistického způsobu modelace;

    -          uvolněná pohybovost, jejímž základem byly nesčetné sochařské kresby podle volně se pohybujícího modelu, kterými sochař doprovázel své plastické skici a studie a uvolňoval svou pohybovou představivost;

    -          pojetí (ne)dokončeného díla (inspirované Michelangelem), v jehož duchu rozvíjel dosud neznámý námět sochařského umění – torzo.

    Významná díla:

    Kovový věk (1875-1877; bronz; Musée Rodin, Paříž. Ve svém prvním monumentálním díle, ve kterém se Rodin inspiroval Michelangelovými motivy spánku a probouzení na medicejských náhrobcích ve Florencii, dosáhl takové míry realistického podání těla a jeho přirozeného pohybu, že byl při vystavení sochy v Salonu obviněn, že místo sochařské práce vystavil pouhý odlitek podle živého modelu);

    Jan Křtitel (1878; bronz; Musée Rodin, Paříž. Sochou kráčejícího Jana Křtitele směřuje Rodin jednak do minulosti, ke klasické renesanční formě, jednak do budoucnosti k moderní dynamické formě, která počítá se světlem jako důležitým tvárným principem a kterou realizoval např. v torzuKráčejícího muže);

    Brána pekel (1880-1917; bronz; Musée Rodin, Paříž. Námětem vrcholného Rodinova nedokončeného díla, na kterém pracoval přes 30 let a které svými expresívními obrazy hrůzy připomíná Michelangelovu fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli, je lidské utrpení, jehož mnohotvárné formy zpracoval Dante ve své básni o Pekle. V rámci mnohých studií, skic a přepracovávání jednotlivých námětů Brány vznikaly další sochy a sousoší, jež se pak staly Rodinovými samostatnými díly, jako například Myslitel, Adam a Eva, Paolo a Francesca nebo Okeanidy. Tak jako řada jiných umělcových děl, zůstaly monumentální dveře, původně určené pro Muzeum dekorativních umění a pro kapli semináře Saint-Sulpice v Paříži, neosazeny v Rodinově ateliéru a staly se součástí impozantní sbírky, kterou se ke sklonku života umělec rozhodl věnovat státu);

    pomník Občané z Calais před radnicí v Calais (1884-1886; bronz. Pomník Občanů z Calais se představitelé města rozhodli postavit na paměť hrdinů anglo-francouzské války v roce 1347, kteří se dobrovolně vydali do rukou Angličanů, aby zabránili zničení města. Rodin jej pojal v duchu gotické katedrální skulptury jako volnou skupinu šesti lidí, která není vázána kompozičními nebo dějovými vztahy a v níž se soustředil na psychologické charakteristiky jednotlivých postav. Jejich výrazy strachu, odhodlání, nejistoty apod. vyjadřují duchovní náplň pomníku, jenž se měl stát podle Rodina „živým růžencem utrpení a bolesti…“);

    pomník Honoré Balzaca na křižovatce bulvárů Raspail a Montparnasse v Paříži  (1895-1898; bronz. Poslední Rodinův dokončený pomník francouzského spisovatele způsobil skandál svým moderním pojetím formy (tělu, zahalenému do domácího pláště, jehož  mohutná objemovost a vertikalita heroizují celou postavu, vévodí naddimenzovaná, expresívně modelovaná hlava) využívající světelných reflexů na velkých, neklidně zvlněných plochách. Teprve   v  roce 1942,  25 let  po Rodinově smrti, byl pomník odlit a umístěn v exteriéru města a stal se jedním z klíčových děl, která již patří modernímu sochařství);

    Myslitel (1889; bronz; Musée Rodin, Paříž. Také Myslitel – socha převzatá z Brány pekel - spojuje, podobně jako socha Jana Křtitele, odkaz klasického umění (svou robustní uzavřenou formou připomíná Michelangelovo umění) s moderním sochařským výrazem, jenž spočívá v měkké modelaci upouštějící od popisnosti a ve využití světla jako výrazového i obsahově-symbolického prostředku).

    Další díla:

    Eva (1881; bronz; Musée Rodin, Paříž);

    pomník Victora Huga v zahradě Palais Royal v Paříži (1886-1895; mramor);

    Polibek (1888-1889; mramor; Musée Rodin, Paříž);

    Tři Sirény (1889; mramor; Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň);

    Okeanidy (1905; mramor; Musée Rodin, Paříž);

    Kráčející muž (1900-1909; bronz; Musée Rodin, Paříž).

     

    MEDARDO ROSSO (1858 – 1928):   italský sochař působící v Miláně, Londýně a dlouhodobě v Paříži; hlavní představitel tzv. sochařského impresionismu a symbolismu. Začínal jako realista zabývající se sociální tématikou, ale poté, co se seznámil s Rodinovou tvorbou a impresionistickou malbou, směřoval k porušení pevné sochařské formy prostřednictvím světla. Své plastiky často modeloval z vosku, který mu svou částečnou transparentností nejlépe vyhovoval pro vyjádření dojmu odhmotnění. V tom smyslu představují typický Medardův námět hlavy, které postupně zjednodušoval do jednoduchého oválu vyhlazené voskové hmoty, po níž se rozlévá měkké neohraničené světlo (Madame X; 1896, vosk; Museo Ca’ Pesaro, Benátky).

    Příklady děl:

    Malá smějící se žena (1890; bronz; High Museum of Art, Georgia);

    Nemocný chlapec (1893; vosk na sádře; Middlebury College Museum of Art, Vermont);

    Žena v závoji (1893; vosk; Galleria Nazionale d’Arte Moderna, Řím);

    Bookmaker (1894; vosk; Museo di Arte Moderna e Contemporanea, Trento);

    Ecce puer (1906; křída; Galleria d’Arte Moderna, Miláno).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.