Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 11:01, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ČECHY A MORAVA:   realistické tendence, které však někdy prolínají s idealizujícím (neorenesančním) dobovým názorem, charakterizují dílo třech sochařů, Antonína Wildta (1830-1883), Tomáše Seidana (1830-1890) a Ludvíka Šimka (1837-1886), kteří vyšli z dílny bratří Maxů. Společný okruh jejich tvorby tvoří jednak monumentální díla (především pomníky a architektonické skulptury), jednak portrétní busty významných historických osobností.

     

    ANTONÍN WILDT (1830 – 1883):   žák Josefa Maxe; představitel dobové sochařské produkce, která vycházela z neorenesančního názoru a oscilovala mezi idealizací a realismem. K jeho umělecky   nejvýznamnějším dílům patří romanticky pojatý náhrobek Josefa Kajetána Tyla (1857) na Mikulášském hřbitově v Plzni, pomník purkmistra Martina Kopeckého (1861)v Plzni a sousoší Čechie přijímající úspory lidu (1861) umístěné na atice České spořitelny v Praze, které modeloval podle kresleného návrhu svého přítele Josefa Mánesa.

     

    TOMÁŠ SEIDAN (1830 – 1890):   žák Josefa Maxe a učitel Josefa Václava Myslbeka, jehož umění svým realistickým názorem předcházel. Mimo sochařskou výzdobu různých pražských architektur (vytvořil např. sochy Raffaela a Carl Maria von Webera pro atiku Rudolfina;před r.1885; alegorie Vody a Ohnědo výklenků rizalitu Národního muzea;1885-1890; a další alegorieSíly,Větru a Géniůpro Arcibiskupský palác, které zde nahradily původní sochy Ignáce Platzera; před r.1890) vynikl jako tvůrce portrétů významných historických osobností pro náhrobky (náhrobek Boženy Němcovéna Vyšehradě;1869; náhrobek básníka Uffo Horna na hřbitově v Trutnově; 1860), pomníky (pomník Jana Amose Komenského v Přerově; 80. léta) i architekturu (mramorovábusta Jiříka z Poděbrad na Staroměstské radnici v Praze).

     

    LUDVÍK ŠIMEK (1837 – 1886):   žák sochařské dílny bratří Maxů a absolvent pražské a mnichovské Akademie. Podobně jako Tomáš Seidan uplatňoval své realistické umění jednak ve spolupráci s architekty (mj. s Antonínem Barvitiem, Josefem Mockerem a Ignácem Ullmannem) při výzdobě světské i církevní architektury, jednak jako portrétista a tvůrce pomníků. Oproti svým vrstevníkům z dílny bratří Maxů vynikl monumentalizujícím pojetím své sochařské tvorby, kterou poznamenal šestiletý  pobyt  v  Římě (1864-1870)  i  vliv Václava Levého, v  jehož  římském ateliéru  určitou dobu pracoval.

    Hlavní díla:

    pomník Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí v Praze (1878; jedno z Šimkových nejvýznamnějších děl, které vytvořil ve spolupráci s architektem Antonínem Barvitiem, vyniká osobitým a přitom realistickým pojetím, jež ve své době znamenalo tvůrčí posun v české pomníkové tvorbě);

    cyklus bronzových medailonů s výjevy ze života českých patronů pro vrata chrá-mu sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně (1864-1872; reliéfy medailonů, jejichž předlohy navrhl Josef Mánes, začal Šimek modelovat již za svého pobytu v Římě, ale teprve mnohem později jim jejich konečnou podobu dala slévačská dílna Josefa Götzela v Karlíně);

    sochy sv. Anny, Lukáše a Metoděje v arkádách kaple sv. Anny v katedrále sv. Víta, Václava  a Vojtěcha v Praze (1875-1880).

     

    Sochaři tzv. generace Národního divadla:   realistické východisko také spojovalo příslušníky tzv. generace Národního divadla, což bylo volné seskupení umělců, kteří pracovali na vnitřní i vnější výzdobě budovy Národního divadla v letech 1879 – 1881 a po požáru budovy pak v letech 1881 – 1883. Se sochařskou výzdobou divadla započali Josef Václav Myslbek (1848-1922) a Antonín Wagner (1834-1895), ale velká část tohoto úkolu připadla Bohuslavu Schnirchovi (1845-1901), jehož vrcholné a technicky nejnáročnější dílo zde representují antické trigy na nárožních pylonech stavby, kterým věnoval mnoho let svého tvůrčího života. Po dokončení výzdoby exteriéru budovy pokračovalo doplňování portrétů vynikajících herců a hudebníků do representativních prostor divadla, které již byly vytvářeny sochaři mladší generace.

     

    ANTONÍN WAGNER (1824 – 1895):   žák pražské sochařské dílny bratří Maxů a vídeňské Akademie; významný představitel oficiálního sochařství zaměřeného na výzdobu architektury. Vycházel z vrcholně renesanční, i když akademicky modifikované formy, kterou si vytvořil pod vlivem svého italského pobytu a Michelangelova díla. I když žil trvale ve Vídni, kde se prosadil svými architektonickými plastikami (např. při výzdobě radnice, parlamentu nebo dvorního divadla), zanechal početné sochařské dílo i pro nejvýznamnější stánky české kultury – Národní divadlo a Národní muzeum.

    Hlavní díla:

    výzdoba Národního divadla v Praze (1880; alegorie Hudby, Tance, Historie a Poezie na atice západního rizalitu; sochy Záboje a Lumíra po stranách hlavního vchodu; sousoší Opery a Dramatu na atice západního rizalitu);

    výzdoba Národního muzea v Praze (kol. r.1890; skupina Čechie s alegoriemi Labe a Vltavy a Moravy a Slezska na vstupní rampě; alegorie Čechie chránící vědu a umění v tympanonu hlavního průčelí; reliéfy Založení cisterciáckého kláštera na Zbraslavi Václavem II., Založení pražské university Karlem IV. a Rudolf II. mezi svými učenci na hlavním průčelí; alegorické sochy Mytologie, Etnografie, Filologie a Filosofie v nikách nárožních rizalitů).

     

    BOHUSLAV SCHNIRCH (1845 – 1901):   žák vídeňské a mnichovské Akademie a České vysoké školy technické v ateliéru Josefa Zítka; vedle J. V. Myslbeka hlavní představitel generace Národního divadla v oboru sochařství. Ve své tvorbě vyšel z německého klasicismu, ale inspirován italským pobytem (1871-1873) směřoval k neorenesančnímu výrazu, který dotvářel bravurní modelací a precizně propracovanými detaily. Hlavní náplní jeho díla se stala monumentální architektonická plastika, kterou vyzdobil řadu budov; v Praze vedle Národního divadla např. Rudolfinum, Národní muzeum nebo Městskou spořitelnu.

    Významná díla:

    výzdoba Národního divadla v Praze (1873-1883; Apollón a devět Múz na atice vstupní lodžie; vlys hlavní římsy proscénia; tympanon s Žehnající Čechií nad jevištěm; medailóny Dne a Noci a další plastická výzdoba královské lóže; trigy na nárožních pylonech);

    výzdoba Národního muzea v Praze (1892-1894; 4 monumentální sousoší Nadšení, Obětavosti, Lásky k pravdě a Lásky k minulosti na nárožních pilířích hlavní věže);

    výzdoba Pražské městské spořitelny (1892-1894; figurální alegorie Umění, Uměleckého průmyslu, Průmyslu a Živností ve cviklech oken);

    jezdecký pomník Jiřího z Poděbrad v Poděbradech (1891-1894);

    návrh pomníku sv. Václava pro Václavské náměstí v Praze (1894; Národní galerie, Praha);

    busta Joachima Barrandeho (1899-1900; Národní muzeum, Praha).

     

    JOSEF VÁCLAV MYSLBEK (1848 – 1922): žák Tomáše Seidana a Václava Levého, absolvent pražské Akademie u malíře J. M. Trenkwalda; největší český sochař 19. a počátku 20. století. Ve své tvorbě spojoval (podobně jako např. J. B. Carpeaux) hlavní umělecké proudy století – neorenesanční klasicismus, lyrický (mánesovsky pojatý) romantismus a monumentalizující realismus – ve výraznou syntetickou formu, kterou uplatnil jak v monumentální plastice svých volných soch a četnýchpomníků, tak i v monumentalizujícím pojetí svých  sochařských portrétů. Zároveň  položil  základy české moderní plastiky tím, že překonal dlouholeté vazby spojující české sochařství s ryze národními programy a ideami a otevřel je novým vlivům, které v rámci svého tvůrčího hledání objevil ve francouzském umění a jež pak rozvíjela řada jeho vynikajících žáků na UMPRUM a AVU, jako například Josef Mařatka, Bohumil Kafka, Jan Štursa nebo Otakar Španiel.

    Díla raného období: (pro ranou tvorbu J. V. Myslbeka je typické kolísání mezi romantismem inspirovaným lyrickým dílem Josefa Mánesa a klasicismem usilujícím o ideální krásu v duchu neorenesančního pojetí)

    alegorie Opery a Dramatu pro postranní vchod Národního divadla v Praze (1871; pískovec);

    Hygieia pro lázně Jeseníky (1873-1874; zinek);

    pomník Jana Žižky pro město Tábor (1874-1877);

    Krucifix (1877-1890; bronz; některá vynikající díla realizoval Myslbek po mnoho let, tak jako svůj známý Krucifix, na kterém začal pracovat již v roce 1877, kdy mu těžce onemocněl syn Julius. Jedním z míst, které zdobí toto dílo monumentálního realismu a výrazově silné, až expresívní modelace, je kostel Sacré-Coeur v Paříži);

    alegorie Oddanosti a Stálosti ve smýšlení pro parlament ve Vídni (1880-1886; mramor; spojení monumentality a realismu, které je typické pro Myslbekova vrcholná díla, dokládá i jeho socha Oddanosti (idealizovaná podobizna Jana Evangelisty  Purkyně), v níž vyšel z antické formy orientované na římský realismus a za kterou poprvé získal mezinárodní uznání).

    Výzdoba Palackého mostu v Praze:   roku 1881 vyhlásilo město Praha soutěž na sochařskou výzdobu mostu Františka Palackého, který se měl podle ideového záměru zadavatelů stát jakýmsi moderním pendantem Karlova mostu. V soutěži, které se zúčastnilo celkem 7 umělců, zvítězil J. V. Myslbek jednotnou výtvarnou a ideovou koncepcí, kterou navázal na umění Josefa Mánesa a mytologii Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Pro výzdobu levých a pravých nároží mostu vytvořil celkem čtyři sousoší (od r.1947 na Vyšehradě), Ctirad a Šárka, Záboj a Slavoj a Libuše a Přemysl, Lumír a Píseň,které zde byly postupně osazovány v letech 1888 – 1897.

    Jezdecký pomník sv. Václava na Václavském náměstí v Praze:   pomník sv.Václava, na kterém Mysl-bek pracoval přes 30 let (od prvních návrhů v roce 1887, kdy přijal zakázku na vytvoření pomníku od vídeňského ministerstva kultu a vyučování, až do své smrti v roce 1922, kdy dokončoval poslední sochu sv. Vojtěcha), představuje jeho nejvýznamnější dílo a zároveň umělecké kredo,v němž sloučil hlavní tendence (tj. romanticko-klasicistní, idealistickou a monumentálně-realistickou) své tvorby. V soše sv.Václava přesvědčivě a representativně umělecky zhmotnil (obecně vžitou) představu hlavního národního patrona jako osobnosti, v níž se slučují vlastnosti panovníka, světce a zároveň rytíře coby ochránce svého národa.

    Výsledná podoba pomníku – jezdecká socha sv.Václava na zvýšeném soklu obklopeném čtyřmi volnými sochami českých patronů: sv. Ludmilou, sv. Vojtěchem, sv. Prokopem a sv. Anežkou - vznikala dlouholetým vývojem, který začínal přípravnými návrhy formy díla a jednotlivými návrhy postav, pokračoval hledáním celkové koncepce pomníku (sochař postupně vytvořil 6 modellett) a končil detailními studiemi veškerých předmětných doplňků figur i koně.

    Po umístění sochy sv.Václava v roce 1912, následovalo osazování soch zemských patronů, z nichž poslední (sv.Vojtěch) byla dokončena a osazena až dva roky po mistrově smrti jeho žáky.

    Další významná díla:

    pomník kardinála Bedřicha knížete Schwarzenberga (1892-1895; bronz; severní ochoz katedrály sv.Víta na Pražském hradě; inspirován pomníkem biskupa Thun-Hohensteina na Malostranském hřbitově, který provedl Václav Prachner, zobrazil Myslbek kardinála klečícího při modlitbě a oděného v dlouhé klerice, jejíž expresívní modelace připomíná modelaci roucha Michelangelova Mojžíše);

    alegorie Hudby (1892-1912; bronz; foyer Národního divadla v Praze; podle uměleckého historika Petra Wittlicha se Myslbekovo hledání výsledné formy Hudby (během dvaceti let tvůrčí práce na soše vytvořil umělec 28 skic) pohybovalo mezi dvěma extrémy, které filosof Friedrich Hegel nazýval symbolickou (tj. alegorickou) a romantickou formou, aby se nakonec přiklonilo ke klasické monumentální formě sochy, v níž hlavní významový celek tvoří ruce, hlava a atribut-harfa);

    pomník básníka Karla Hynka Máchy v Petřínských sadech v Praze (1910-1911);

    pomník Františka Ladislava Riegera v Riegerových sadech na Vinohradech v Praze (1893-1913).

    Portrétní tvorba:   Myslbekův realismus se vynikajícím způsobem uplatnil v podobiznách, kterými se zabýval po celý svůj tvůrčí život a v nichž přesně zobrazil řadu osobností své doby, např. Annu Náprstkovou (1873), Marii Wiehlovou (1877), Františka Palackého (1885) a Karla Mádla (1887), jakož i významných představitelů Společnosti vlasteneckých přátel umění, např. Františka hraběte Thun-Hohensteina (1889-1891) nebo Vojtěcha hraběte Kaunice (1891), a další osobnosti – Bedřicha Smetanu (1893-1894), Josefa Hlávku (1901), Vojtěcha rytíře Lannu (1908) aj.

    Jako vrcholné dílo portrétního umění lze označit Myslbekovu Vlastní podobiznu (1902-1903), která vyniká hlubokou dušezpytnou reflexí i celkovým pojetím busty, jejíž podnož zdobí reliéfní portréty osob, které byly nějakým způsobem osudově spojeny s umělcovým životem.

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.