Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Francie

Stránka naposledy upravena 10:13, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    FRANCIE:    klasicistní tendence lze ve Francii sledovat již v době Ludvíka XIV., a to především na realizaci vítězného návrhu východního průčelí Louvru (1665-1680) Claude Perraulta. O sto let později vytvořil Jacques-Ange Gabriel (1698-1782) raně klasicistní kánon slohu Ludvíka XVI. v paláci Malý Trianon (1761-1768), v němž vycházel z archeologických vykopávek v Pompejích i z anglického raného romantismu. Jeho mladší současník, královský architekt Jacques Germain Soufflot (1713-1780), se díky svému Panthéonu, budovaném v letech 1764 až 1790, stal předním představitelem francouzského neoklasicismu 2. poloviny 18.století.

    Styl Direktoire, jako přechodná fáze neoklasicismu, spojoval odlehčenost a eleganci stylu Louis-Seize se strohou vznešeností empíru a projevoval se hlavně v dekoru vycházejícím z pom-pejských nástěnných maleb.

    Ideály Velké francouzské revoluce podnítily vznik i zcela nových architektonických tendencí, v nichž se uplatňovaly jednoduché geometrické formy, často v  utopických megalomanských projektech, které měly představovat „revolučně“ přetvořený klasicismus v architektuře nové doby. Významnými stoupenci těchto tendencí byli architekti Étienne Boullée (1728-1799), Jean Jacques Lequeu (1757-1826) a zejména Claude Nicolas Ledoux (1736-1806).

    V období císařství se neoklasicismus v podobě empíru stal oficiálním státním slohem a v díle oblíbených císařových architektů Charlese Perciera (1764-1838) a Pierra-Françoise Fontaina (1762-1853) dosáhl svého největšího rozvoje a nejširšího uplatnění. Vznikala velká náměstí (např. Place de L’Étoile), dlouhé široké třídy (např. Champs Elysées) a dominantní stavby (např. Ven-dômský sloup a Triumfální oblouk), které vytvářely hlavní orientační body nového města a uzavíraly přímé uliční průhledy.

     

    JACQUES GERMAIN SOUFFLOT (1713 – 1780):    nejvýznamnější představitel stylu Louis-Seize; od roku 1776 generální intendant královských staveb a ředitel královské manufaktury Les Gobelins v Paříži. Ve své tvorbě navazoval hlavně na nejstarší řeckou architekturu (chrámy v Paestu na Sicílii  v dórském stylu) a architekturu Andrey Palladia.

    Hlavní dílo:

    kostel Ste-Geneviève (Panthéon) v Paříži (1764-1790; stavbě na půdorysu řeckého kříže, jež representuje jednu z mála nových neoklasicistních sakrálních architektur ve Francii, dominuje obrovská kupole na tamburu a nezbytný antikizující portikus (v roce 1791 byl Panthéon vyvlastněn a sekularizován Národním shromážděním jako „Památník Velké Francie“) );

     

    CLAUDE-NICOLAS LEDOUX (1736 – 1806):   význačný představitel vrcholného francouzského neoklasicismu a zároveň, díky svému novátorství, i předchůdce moderní architektury. Ovlivněn idejemi osvícenského racionalismu prosazoval ve svých projektech jednoduché geometrické tvary, které kombinoval se zvláštní architektonicko-sociální symbolikou. V tom smyslu patří mezi jeho nejznámější díla solnice v Chaux (1785; realizovaná jen zčásti), kterou později dotvořil do projektu ideálního města, kde nechyběly i takové speciální stavby, jako chrám zasvěcený ženám, dům pro pěstování morálních hodnot nebo dům sexuální výchovy.

    Další díla:

    celnice Barrière St-Martin v Paříži (1784-1789);

    Trůnní brána v Paříži (1788);

    schodiště divadla v Besançonu (1775-1784).

     

    PIERRE-FRANÇOIS LÉONARD FONTAINE (1762 – 1853):   architekt Napoleona I. a teoretik architektury; spolu s Charlesem Percierem přední tvůrce francouzského empíru. Hlavní přínos obou architektů  spočíval ve vytváření empírové interiérové výzdoby, v níž dokázali elegantně kombinovat pompejské a egyptské vzory s oficiálními motivy napoleonského dekoru. Podíleli se také na tvorbě vnitřního vybavení mnoha historických staveb, k nimž mj. patří pařížské paláce Louvre, Tuileries a Elysejský palác nebo zámky Saint-Cloud, Fontainebleau, Malmaison a Versailles.

    Významná díla:

    Vítězný oblouk Caroussel na nádvoří Louvru v Paříži (1806-1808; společné dílo architektů Fontaina a Perciera, které vzniklo na paměť vítězných napoleonských tažení v roce 1805, bylo inspirováno originálním vzorem Vítězného oblouku Septimia Severa v Římě a doplněno sochami francouzských vojáků);

    zámek La Malmaison (1800-1802);

    obnova a přestavba severního křídla Louvru (práce přerušené Napoleonovou abdikací v roce 1814 byly dokončeny až v období Druhého císařství za vlády Napoleona III.);

    Chapelle expiatoire (zádušní kaple) na náměstí Ludvíka XVI. v Paříži (1816-1821).

     

    Další díla francouzského neoklasicismu: (příklady)

    průčelí kostela St-Sulpice v Paříži (1733-1777; Giovanni Niccolò Servandoni,Jean-François-Thérèse Chalgrin. Jeden z prvních kostelů ve Francii, které byly v době klasicismu zmodernizovány antikizujícím průčelím, vyniká dvoupatrovým portikem, jenž zdůrazňuje horizontální členění stavby a respektuje klasický princip nadřazenosti sloupových řádů);

    Convent de la Reine (Královnin penzionát) ve Versailles (1762-1772; Richard Mique);

    budova Mincovny v Paříži (1771-1775; Jacques-Denis Antoine);  

    zámeček Bagatelle v Boulogneském lese v Paříži (1777; François-Joseph Bélanger);

    kostel St-Philippe-du-Roule v Paříži (1774-1784; Jean-François-Thérèse Chalgrin);

    Velké schodiště v Lucemburském paláci v Paříži (1807; Jean-François-Thérèse Chalgrin);

    Vendômský sloup na Place Vendôme v Paříži (1806-1810; Jacques Gondouin, Jean-Baptiste Lepère. Podobně jako Chalgrinův Triumfální oblouk na náměstí Étoile, připomíná i Vendômský sloup, napodobující Traiánův sloup v Římě, Napoleonovo vítězství u Slavkova.   Materiálem pro bronzovou spirálu s válečnými výjevy zde posloužilo 1.200 roztavených kanónů získaných v proslulé bitvě jako válečná kořist);

    budova Burzy v Paříži (1808-1826; Alexandre-Théodore Brongniart);

    kostel Notre-Dame-de-Lorette v Paříži (1823-1826; Louis-Hippolyte Lebas);

    kostel Ste-Marie-Madeleine (La Madeleine) v  Paříži (1806-1842; Alexandre-Pierre Vignon, Jean-Jacques-Marie Huvé. Jednu z nejklasičtějších staveb ve stylu římsko-korintského periptera nechal Napoleon vybudovat na místě křesťanského kostela jako „Temple de la Gloire“(chrám Slávy) k oslavě „Velké armády“ a teprve Ludvík XVIII. rozhodl, že La Madeleine bude opět sloužit křesťanským bohoslužbám);

    Vítězný oblouk na Place de l’Étoile v Paříži (1806-1836; Jean-François-Thérèse Chalgrin. Oslavný monument, jenž nechal Napoleon Bonaparte postavit na paměť své vítězné bitvy u Slavkova v roce 1805 a jenž byl částečně inspirován Titovým obloukem v Římě, vyniká nejenom svými úctyhodnými rozměry a skvělým umístěním ve středu rozhlehlého náměstí, ale i vynikající sochařskou výzdobou alegoricko-historickými reliéfy čerpajícími z francouzské historie).  

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.