Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Historismus a eklekticismus (2. polovina 19. století)

Stránka naposledy upravena 10:28, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Po polovině 19. století se stal historismus spojený s eklekticismem určujícím architektonickým projevem doby. Ke stávajícím „neo-slohům“ (neogotice, neorománskému slohu, neobyzantskému slohu aj.) přibyla neorenesance a po roce 1880 i neobaroko. Vzhledem  k širokému rejstříku stavebních slohů byly stanoveny (např. na sjezdech architektů) zásady, jaký sloh je vhodný pro určitý typ stavby, například:

    -          neogotika pro chrámy, radnice, nemocnice a starobince;

    -          neorenesance pro obytné domy, školy, muzea a banky;

    -          románský sloh pro soudní budovy;

    -          neoklasicismus a neobaroko pro správní a vládní budovy apod.

    Přes eklektický charakter tvorby se však někteří architekti (v duchu teorií Viollet-le-Duca) snažili uplatnit nové stavební konstrukce založené na využití kujného železa (zdokonaleného roku 1855 objevy Harryho Bessemera), litiny, oceli a skla. Mezníkem se v tomto smyslu stala stavba Křišťálového paláce pro (I.) Světovou výstavu konanou v roce 1851 v Londýně, kde se názorně prokázaly konstrukční i estetické možnosti montovaného skeletu.

    Druhou polovinu 19. století charakterizují rozsáhlé zásahy do urbanismu, kdy se části města asanovaly jako celek použitím nové uliční sítě nebo se na místě zbořených hradeb budovaly nové komunikace s representačními budovami. Vznikaly i četné projekty nového uspořádání města jako urbanistického celku, z nichž k nejvýznamnějším (a částečně realizovaným) patřily koncepce města lineárního a města zahradního.

     

    Eklekticismus:   architektonický eklekticismus (řec. eklegein = vybírat, volit), jako vybírání a napodobování tvarových a dekorativních prvků různých slohů, se v 19. století projevoval ve třech zásadních podobách:

    1.      zpočátku jako tzv. simultánní eklekticismus, kdy stavby jednotlivých slohů stojí vedle sebe a navzájem kontrastují svými odlišnými formami;

    2.      asi od 60. let jako tzv.syntetický eklekticismus spojující různé slohové prvky v rámci jedné stavby. Snaží se tak jednak o nalezení východiska z historismu, jednak o zmírnění protikladů, které přinášely rozdílné (v zásadě klasické a neklasické) architektonické koncepce;

    3.      ke konci 19. století jako tzv. formální eklekticismus, jenž také vychází ze syntézy slohů, ale  snaží se vylepšit krásu forem i tvarů, přičemž usiluje o representativnost, dekorativnost a přepych.

     

    Neorenesance:   neorenesance, která navazovala na vzory italské renesance 15. a později 16. století, se od poloviny (a zejména v poslední třetině) 19. století uplatňovala při stavbách representačních a kulturních budov, jakými byly např. banky, muzea, divadla a školy. Její nástup byl mj. spojen s velkým rozmachem stavebního podnikání v tzv. gründerském (zakladatelském) období kapitalismu a s estetickým názorem, že neorenesance může umělecky i prakticky splnit požadavky moderní architektury. Právě zásluhou vynikajících architektů, jakými byli Gottfried Semper nebo Victor Baltard, totiž navazovala na renesanci tvůrčím způsobem a oproti jiným slohům se více přizpůsobovala potřebám soudobé společnosti.

     

    Neobaroko:   velmi pompézní neobaroko, které se rozvíjelo v období pozdního historismu (v poslední třetině 19. století), se prvně objevilo ve Francii za vlády Napoleona III. (1852 – 1870) jako tzv. styl druhého císařství. Bylo výrazem opozice vůči chladnému klasicismu a ve Francii i snahou o znovuoživení umění před revolucí. Uplatňovalo se zejména v representační světské architektuře určené pro panovnické dvory, vládní, správní nebo i kulturní instituce.

     

    Urbanistické koncepce:   nejvýznamnější myšlenky týkající se (sociálně motivované) reformy městského bydlení vycházely z Anglie, kde začala industrializace nejdříve a kde se prvně v přelidněných městech objevil sociální problém slumů. Četné projekty sociálních reformátorů lze v zásadě rozdělit do čtyř koncepčních typů:

    1.      ville sociale (sociální město), jež mělo spojovat pracoviště a obydlí v rámci nového sídliště s infrastrukturou pokrývající veškeré životní potřeby (toho typu bylo např. dělnické sídliště pro 1 200 obyvatel zvané familistère, které v  roce 1859 založil podnikatel André Godin v Guise ve Francii, nebo rozlehlé sídliště se systémem zásobovacích, vzdělávacích, rekreačních ad. zařízení zvané Saltaire, které v roce 1852 vybudoval u rodného města Bradfordu anglický továrník Titus Salt);

    2.      zahradní město, jež mělo být sídlištěm s nízkou a řídkou zástavbou prostoupenou přírodními prvky na pozemcích obytných domů i na veřejných prostranstvích (v tom smyslu představoval první takový sídlištní komplex Bedford Park u Londýna vystavěný v letech 1876 – 1877 podle projektu Richarda Normana Shawa);

    3.      zahradní předměstí jako zástavba v podobě zahradního města, ale pracovně a správně závislá na blízkém městě nebo průmyslovém komplexu (např. předměstí Ciudad Lineal (Lineární město) mělo podle projektu architekta Soria y Maty navzájem spojovat starší vnější městské části Madridu prostřednictvím obydleného předměstského pásu);

    4.      dělnické kolonie

     

    Aktuální obsah:

     

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.