Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Benátský manýrismus

Stránka naposledy upravena 09:41, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Hlavní představitelé benátského manýrismu:

     

    TIZIAN vl. jm. Tiziano Vecellio (kol. r. 1477 – 1576): v benátském malířství začíná manýrismus v pozdním období Tizianovy tvorby (1548 – 1576). Jeho dříve barevnější kolorit nyní přechází v jemnější škálu zlatavých a hnědavých tónů, pastóznější nánosy barev zpracovává nervním rukopisem, někdy používá malířskou špachtli a dokonce maluje i rukama. Barva se v jeho obrazech stává autonomním výrazovým prostředkem a  jakoby živoucím médiem, které má schopnost zprostředkovávat niterná hnutí umělcovy mysli. Obrazy mají charakter nedokončenosti, která však, tak jako u ji-ných velkých mistrů, umocňuje sílu výrazu.

    Významná díla:

    Danaé (1553-1554; olej na plátně; Museo del Prado, Madrid. V  jednom ze svých nejkrásnějších ženských aktů ztvárnil Tizian jeden z příběhů o krásné Danaé, matce legendárního hrdiny Persea, a bohu Jupiterovi, který se ve snaze proniknout k Danaé ukryté v podzemí, proměnil ve zlatý déšť);

    Kladení do hrobu (1566; olej na plátně; Museo del Prado, Madrid. Tendenci k monochromii pozdních Tizianových děl se vymyká Kladení do hrobu (s umělcovým autoportrétem v postavě Josefa z Arimatie) chované v Madridu, jehož dramatické  pojetí podtrhuje neobvykle živý kolorit a téměř disharmonické barevné kontrasty, které jsou vyvolány komplementárními dvojicemi barevných tónů);

    Korunování trním (kol. r.1570; olej na plátně; Alte Pinakothek, Mnichov);

    Apollo a Marsyas (1575-1576; olej na plátně; 212 x 207 cm; Arcidiecézní muzeum, Kroměříž);
    Vlastní podobizna (asi 1575; Museo del Prado, Madrid);

    Pieta (1576; olej na plátně; 352 x 349 cm; Galleria dell’Accademia, Benátky. V pravém dolním rohu Piety, kterou Tizian maloval pro jednu z kaplí kostela Santa Maria Gloriosa dei Frari v Benát-kách, lze rozpoznat votivní destičku s postavami Tiziana a jeho syna Orazia, kterak se modlí k Pan-ně Marii za skončení velké epidemie moru, které v roce 1576 (posledním roce malířova života) padla za oběť nejméně čtvrtina obyvatel Benátek).

    JACOPO TINTORETTO vl. jm. Jacopo Robusti (1518 – 1594):(„Barvířek“, syn barvíře hedvábí) nejvýznamnější malíř benátského manýrismu. V duchu hesla, které měl napsané nad vchodem do ateliéru („kresba Michelangelova a barva Tizianova“), spojoval ve svém díle tradici benátského kolorismu s Michelangelovým smyslem pro plastický tvar a dokonalou obrysovou kresbu. Oproti Tizianovi však všechny výrazové prostředky podřizoval snaze o maximální zduchovnění zobrazovaného výjevua tím vnesl do benátské malby dosud nebývalou míru subjektivní fantazie, strhující dramatičnosti i nového pojetí pohybu, prostoru a světla.

    Na rozdíl od svého velkého současníka  nepracoval pro mocné tohoto světa (a zpočátku ani ne pro Benátskou republiku), ale pro charitativní bratrstva – „scuoly", jejichž význam nebývale vzrostl s nástupem katolické reformace v 16. století.

    Hlavní díla:

    Zázrak sv. Marka (Sv. Marek osvobozuje odsouzeného otroka)(1547/48; olej na
    plátně; 415 x 541 cm; Galleria dell’Accademia, Benátky.První významné dílo benátského manýrismu, které Tintoretto vytvořil pro benátské bratrstvo Scuola Grande di San Marco zpracovává jeden z legendárních příběhů sv. Marka – patrona této vlivné benátské scuoly.Námětem výjevu převzatého ze Zlaté legendy Jakuba de Voragine je dramatická scéna osvobození otroka svatým Markem, který byl odsouzen k oslepení a k lámání nohou za to, že se šel proti vůli svého pána poklonit ostatkům sv. Marka. Mezi diváky přihlížejícími zázraku se mimo jiné historické osoby zobrazil i sám malíř v podobě mladíka s plnovousem);

    Umývání nohou (kol. r.1547; olej na plátně; 210 x 533 cm;  Museo Nacional del Prado, Madrid. Již raná Tintoretova díla, která vznikala do roku 1547, ukazují typické prvky malířova manýristického stylu, k nimž mimo jiné patří excentricky řešená kompozice na bázi celoplošných diagonál, vějířovité rozmístění postav, z nichž některé jsou oříznuty okrajem obrazu, kontrastní střídání ostře osvětlených a hluboce tmavých polí a dlouhé perspektivní úběžníky, které vytvářejí iluzi hlubokého obrazového prostoru);

    Představení Panny Marie v chrámu v kostele Madonna dell’Orto v Benátkách (1552-1553; olej na plátně);

    Josef a Putifarova žena (kol. r.1555; olej na plátně; Museo Nacional del Prado, Madrid);

    Zuzana a starci (Zuzana v lázni) (asi 1557; olej na plátně; Kunsthistorisches Muse-
    um, Vídeň. Na rozdíl od většiny renesančních malířů si Tintoretto nevybral pro svůj obraz tu nejdramatičtější situaci po příchodu zlých soudců, ale poetický okamžik těsně před tím, kdy se nahá Zuzana oddává nerušené koupeli ve stinném zákoutí zahrady. Zlatavě zářivé světlo, které zde prostupuje všechny části obrazové plochy, zdůrazňuje nejenom ladné křivky ženina těla, ale i mnoho drobných detailů jejích toaletních potřeb, šperků, šatů i celé přírodní scenérie);

    obrazy tří zázraků sv. Marka pro Scuola Grande di San Marco v Benátkách: Přenesení těla sv. Marka (Galleria dell’Accademia, Benátky),Nalezení těla sv. Marka (Pinacoteca di Brera, Miláno)a Zachránění Saracéna (Galleria dell’Accademia, Benátky)(1562-1566; olej na plátně. V obrazech tří zázraků patrona této benátské „scuoly“ Tintoretto naplno rozvinul všechny své typické výrazové prostředky, počínaje dramaticky stupňovaným dějem a manýristicky nevyváženou kompozicí a konče rafinovaným využitím světelných, perspektivních a scénických efektů, které působí dojmem až surrealistické přízračnosti (například v Nalezení těla sv. Marka zasadil svůj výjev do jakési temné a obrovské hrobky, kde přízračné postavy spouštějí nalezené světcovo tělo z nadze-mního sarkofágu na dlouhém pruhu plátna));

    obrazy pro Scuola Grande di San Rocco v Benátkách : (1564-1587; olej na plátně; na výzdobě nově postavené budovyScuoly sv. Rocha začal Tintoretto pracovat roku 1564 a postupně vyzdobil její sály celkem dvaačtyřiceti (někdy mimořádně rozměrnými) plátny s výjevy ze Starého a Nového zákona, obrazy proroků a alegorií. Vedle až drsně podaných žánrových scén se zde nacházejí i extaticky vizionářské kompozice plné postav, pohybu a světla)

    ·         Sala dell’Albergo:  tři výjevy z Kristových pašijí – Kristus před Pilátem, Korunování trním aCesta na Kalvárii –tvoří protějšek k obrovskému obrazu Ukřižování (5,36 x 12,24 m) s mnoha postavami a osamoceným Kristem na kříži v ose kompozice, k němuž se sbíhají světelné křivky
    a veškeré kompoziční diagonály tvořené např. lany biřiců zvedajících kříže;

    ·         Sala Superiore:  námět ústředního obrazu Vztyčení bronzového hada na stropě sálu, který pojednává o uzdravení Izraelitů prostřednictvím kovového hada vztyčeného na kříži v poušti (jako předobrazu Krista), měl symbolizovat duchovní a charitativní zaměření „scuoly“;

    ·         Sala Inferiore:  v originálně pojatém Zvěstování,které patří do cyklu šesti obrazů věnovaných životu P. Marie a dětství Kristovu, kontrastují dramaticky nasazená světla, dynamické proudy andílků a monumentálně pojaté prostory s žánrově zpracovanými detaily oprýskaných zdí, dlaždic či nepořádně poházených prken;

    obrazy pro kostel San Rocco v Benátkách (1567; olej na plátně);

    Judita a Holofernes (kol. r.1579; olej na plátně; Museo Nacional del Prado, Madrid);

    obrazy pro Palazzo Ducale v Benátkách:

    ·         Sala del Gran Consiglio: ještě ve značně pokročilém věku přijímal Tintoretto zakázky na velmi rozsáhlé malby, k jakým patřila olejomalba s vyobrazením Ráje (Posledního soudu) (1588-1592; olej na plátně; 7 x 22 m), která co do umělecké představivosti, kompoziční složitosti, množství postav a velikosti konkuruje Poslednímu soudu v Sixtinské kapli ve Vatikánu;

    obrazy pro kostel San Giorgio Maggiore v Benátkách (po roce 1590; poslední a zřejmě umělecky nejvýznamnější verzi malířova oblíbeného námětu zde představuje Poslední večeře (1592-1594; olej na plátně; 365 x 568 cm) na hlavním oltáři, jejímž námětem není okamžik Jidášovy zrady, ale přeměna chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Duchovní podstata této transsubstanciace se v Tintorettově malířském podání projevuje jako jemné předivo světelných paprsků, které prostupují všechny zúčastněné, činí viditelnými nebeské bytosti - anděly a proměňují všední realitu výjevu v dramatickou surrealistickou vizi).

     

    PAOLO VERONESE vl. jm. Paolo Caliari(zv. podle rodného města Verony) (1528 – 1588):  poslední
    velký malíř benátského manýrismu. Jeho raně manýristickou tvorbu utvářelo jak umění jeho starších současníků, Tiziana a Tintoretta, tak i umění veronské malířské školy, která těžila z před-

    manýristického umění Raffaelova a Michelangelova i z dekorativní malby manýristy Giulia Roma-
    na. Oproti Tintorettovi se nesnažil o duchovní náplň svých náboženských témat, ale spíše o líčení přepychového života Benátčanů, kdy mohl uplatnit svůj smysl pro výpravnou dekorativní scénuzasazenou do honosné sloupové architektury palladiovského typu s průhledem do krajiny a zářivý,světlem prostoupený kolorit,kterým téměř o dvě století předjímal luminismus rokokové malby Benátčana G. B. Tiepola.

    Od roku 1554 až do konce svého života působil v Benátkách, kde byl zahrnován zakázkami a kde vytvářel svá nejlepší díla pro refektáře klášterů (proslulé biblické hostiny),kostely a paláce
    urozených Benátčanů.

    Hlavní díla:

    Juno zasypává Benátky dary v Palazzo Ducale v Benátkách (1553-1554; olej na plátně; 365 x 147 cm; Sala del Gran Consiglio. Proslulé dílo patří k cyklu tří obrazů, kterými mladý Veronese vyzdobil stropy místností Rady desetiv Dóžecím paláci a které mu přinesly první velké uznání na počátku jeho působení v Benátkách);

    fresky a obrazy v kostele San Sebastiano v Benátkách (1555-1570; strop sakristie, stěny a strop chrámové lodi, varhany, presbytář.Výzdoba kostela San Sebastiano představuje první rozsáhlé a samostatné Veronesovo dílo, které zároveň tvořilo umělecky nejvýznamnějších malířský soubor tehdejší doby. K nejlepším obrazům zde například patří Korunování Panny Marie (1555) zdobící střed stropu sakristie, Madona na nebesích se sv. Šebestiánem, sv. Františkem z Assisi, sv. Petrem, sv. Kateřinou a sv. Janem Křtitelem (1559-1561) na hlavním oltáři nebo dva obrazy na bočních stěnách apsidy zobrazující Sv. Šebestiána povzbuzujícího sv. Marka a sv. Marcelliana, aby snášeli utrpení pro víru (1565) a Mučednickou smrt sv. Šebestiána (1565));

    obrazy pro Starou knihovnu sv. Marka (Libreria Vecchia di San Marco) v Benátkách(1556-1557; olej na plátně; ø 2,3 m. V rámci rozsáhlé výzdoby knihovny, které se zúčastnilo celkem 7 umělců, namaloval Veronese tři kruhové obrazy na téma alegorií Slávy, Aritmetiky a Geometrie a Hudby, které sizískaly obdiv poroty nejenom nápaditou kompozicí a odvážnými perspektivními zkratkami, ale i svým  koloritem, jehož sytost zaujala jednoho z hlavních členů poroty – Tiziana);

    Večeře v Emauzích (1559-1560; olej na plátně; 290 x 448 cm; Musée du Louvre, Paříž. Večeře v Emauzích představuje první Veronesovo dílo, jehož námětem je společné stolování Krista s různorodými (biblickými i soudobými) skupinami postav, z nichž každá tvoří autonomní a vůči ostatním protikladný celek);

    Podobizna urozené dámy (La Bella Nani) (kol. r.1560; olej na plátně; Musée du Louvre, Paříž);

    fresky ve vile v Maseru (Treviso) (1561; Veronesův rozsáhlý malířský cyklus zahrnující mytologická témata, iluzivní krajiny, žánrové výjevy, astrologické motivyaj. zde zdobí místnosti středního traktu, které tvoří ústřední křížová hala (Sala a crociera), čtvercová hala (Sala dell’Olimpo) a čtyři přilehlé pokoje. Jedinečná působivost fresek je založena na efektu zářivých barev a na dokonalém souladu Palladiovy architektury a Veronesova smyslu pro dekorativní interiérovou malbu, kterou doplňuje fiktivními architektonickými články a iluzivními výhledy do krajin a širého nebe);

    Dáreiova rodina před Alexandrem (1565-1567; olej na plátně;  National Gallery, Londýn.
    Obraz, který původně patřil benátské rodině Pisanů, znázorňuje rodinu perského krále Dáreia vzdávající se po prohrané bitvě u Issu na milost Alexandru Velikému);

    Únos Európy v Palazzo Ducale v Benátkách (1580; olej na plátně; 240 x 303 cm; Sala di Anticollegio. Starý a oblíbený mýtus o Európě, dceři sidónského krále Agénora, kterou unesl na Krétu Zeus v podobě býka, zpracoval Veronese v několika verzích, které se mimo Benátek nacházejí také v Římě, Vídni, Londýně a Drážďanech);

    Mars a Venuše (Amor svazuje Venuši a Marta) (kolem r.1580; olej na plátně; Metropolitan Museum of Art, New York);

    Triumf Benátek (Apoteóza Benátek) v Palazzo Ducale v Benátkách (1580-1585; olej na plátně; 904 x 580 cm; Sala del Maggior Consiglio (Sala del Gran Consiglio). Proslulé Veronesovo dílo, kterým se svými pomocníky vyzdobil strop sálu poškozeného požárem, v sobě spojuje všechny znaky Veronesovy monumentální malby – především velkolepost zachovávající kompoziční řád a elegantní formu, vytříbený cit pro barvu a světlo, smysl pro dekorativní a iluzivní účin malby a v neposlední řadě i realismus, s nímž přesvědčivě zobrazoval nádheru světa a zejména pak soudobý život Benátčanů).

    Obrazy biblických hostin:

    Hostina v domě Šimona farizeje (Šimona Malomocného) (1560; 315 x 451 cm,
    olej na plátně; Galleria Sabauda, Turín. Hlavním námětem této hostiny, kterou Veronese nama-
    loval pro refektář benediktinského kláštera San Nazzaro e Celso ve Veroně, je výjev s hříšnicí,
    která pomazala Krista vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy);

    Svatba v Káni galilejské (1562-1563; 669 x 990 cm, olej na plátně; Musée du Louvre, Paříž. Na obraze svatební hostiny známé prvním Kristovým zázrakem, kdy proměnil vodu ve víno, figuruje přes 100 postav, z nichž většina jsou portréty významných osobností tehdejší benátské společ-
    nosti
    (mj. anglické královny Marie, Františka I., císaře Karla V. nebo sultána Solimana I.). Ve skupince hudebníků v popředí se zobrazil sám Veronese s Tintorettem (hrající na violu)a Tizianem (který hraje na kontrabas), zatímco postava Krista, umístěná přesně v průsečíku perspektivních úběžníků, ve složité kompozici téměř zaniká. Dílo určené pro refektář benátského benediktinského kláštera San Giorgio Maggiore se koncem 18.století stalo Napoleonovou válečnou kořistí a zůstalo v Louvru);

    Hostina v domě Leviho (1573; 555 x 128 cm, olej na plátně; Galleria dell’Accademia, Benátky. Obraz určený pro refektář benátského dominikánského kláštera Santi Giovanni e Paolo původně zobrazoval Poslední večeři. Odlišný námět mu určil sám Veronese, když se musel roku 1573 ospravedlňovat před inkvizicí kvůli některým nevhodným postavám, jakými jsou např. šašci, opilci, trpaslíci  nebo „lancknechti“, které zde začlenil do evangelijního výjevu).

     

    JACOPO BASSANO vl. jm. Giacomo da Ponte(zv. podle rodného města Bassana) (1517/18 – 1592):
    poslední významný malíř benátského manýrismu a nejvýznamnější malíř široce rozvětvené malíř-
    ské rodiny, jehož žáky a následovníky byli mimo jiných i synové Francesco (1549-1592)  a Leandro (1557-1622) Bassanové.Ve své tvorbě pokračoval v linii velkých benátských manýristů, zejména Tintoretta a Veronesa, ale postupně směřoval k žánrové malběs pastorální tématikou, zvířaty a výjevy z vesnického prostředí (často ve formě tzv. „nočních výjevů“).I v biblických námětech uplatňoval přemíru žánrových detailů, které však příliš s daným tématem nesouvisejí a transformují jej do polohy ryze profánního významu, jak je vidět např. na obrazech Poslední večeře (1542; olej na plátně; Galleria Borghese, Řím), Noemovy oběti (kolem r.1574; olej na plátně; Staatliche Schlösser und Gärten, Potsdam-Sanssouci) nebo Vyčištění chrámu (olej na plátně; National Gallery, Londýn).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova