Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Vrcholná renesance v Itálii

Stránka naposledy upravena 08:48, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    V 16. století se centrum umění přesunulo do Říma, kde byli hlavními zadavateli a organizátory stavebních projektů papežové. V roce 1503 nastoupil na papežský stolec Giuliano della Rovere, Julius II., jenž vytyčil rozsáhlý program obnovy církve, který mimo jiné zahrnoval posílení církevní autority, zabezpečení moci papežského státu (např. proti Benátské republice) a zdůraznění triumfujícího postavení církve. Vedle liturgie měla tuto vnější okázalost předvádět i architektura, a to monumentálními sakrálními stavbami podobnými antickým, zejména římským monumentům. Vůdčí osobností v architektuře se stal Donato Bramante (1444-1514), jehož zásluhou pokračoval rozvoj centrálního typu stavby na bázi řeckého kříže, čtverce, kruhu a jejich průniků.

     

    DONATO BRAMANTE (1444 – 1514):  (vl. jm. Donato d’Angelo Lazzari) architekt a malíř;  hlavní představitel architektury vrcholné renesance. Po působení v Urbinu (ve svém rodišti), kde byl žákem Luciana Laurany, a v Lombardii (Miláně a Pavii), kde byl ovlivněn zdobností lombardské architektury, vrcholí jeho tvorba v Římě ve službách papežů Alexandra VI. a Julia II., kam přichází až v roce 1499 a projektuje své klíčové dílo – přestavbu chrámu sv. Petra. Ve svých římských stavbách rozvíjí centrální typ sakrální architektury na bázi antického tvarosloví,přičemžusiluje o dokonalou rovnováhu hmoty a proporcí stavby, velkolepý iluzívní dojem vnitřního prostoru a nádheru dosaženou bohatou vnitřní i vnější dekorací. Zároveň zavádí používání levnějších materiálů a rychlejších stavebních technik, což bylo nutné vzhledem k rozsahu prací, které Julius II. na svých architektech požadoval.

    Hlavní díla v Římě:

    Tempietto di San Pietro in Montorio (1502; svým návrhem Tempietta sv. Petra, jenž měl být (podle zakázky španělského královského dvora)  postaven na místě, kde byl sv. Petr ukřižován, Bramante novým způsobem definoval typ centrálního votivního kostela. Vytvořil zde stavbu typu tholoss toskánským portikem a kupolí na tamburu, jehož podoba inspirovaná chrámem bohyně Vesty na Foro Boario navozuje dojem římského chrámu a symbolicky tak odkazuje na historické kořeny zrodu katolické církve. Stavba svou koncepcí jednak ovlivnila další centrální stavby Bramantových žáků budovaných na principu skládání čtverce, kříže a kruhu, jednak se stala východiskem základní dispozice chrámu sv.Petra a v neposlední řadě i podoby jeho lucerny);

    projekt chrámu sv.Petra (1506; v duchu svého pojetí ideální sakrální stavby i v duchu uznávaných vzorů křesťanské architektury, k nimž patřily Pantheon a chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, vyšel Bramante i v projektu přestavby chrámu sv. Petra z centrální dispozice, tentokrát vycházející z průniku řeckéhokříže a čtverce. I když prošel řadou úprav (které po Bramantově smrti prováděli Raffael Santi, Antonio da Sangallo ml., Michelangelo Buonarroti a Carlo Maderna), stal se Bramantův projekt na principu průniku středově symetrických útvarů zastřešených centrální kupolí vzorem nejenom pro jeho následovníky, ale i pro architekty manýrismu a baroka);

    úpravy nádvoří Belvederu ve Vatikánu (od r.1503; brzy po svém zvolení pověřil Julius II. Bramanta, aby spojil papežský palác s Belvederem sérií nádvoří, která měla ve svém celku sloužit divadelním představením, turnajům, studiu a odpočinku, ale také representativně napodobovat monumentalitu podobných starořímských projektů, k jakým zejména patřil osový sled nádvoří Fortunina chrámu v Palestrině spojovaného se jménem Julia Caesara).

    Další díla:

    Palazzo della Cancelleria v Římě (1496-1504);

    dostavba kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně (od r.1496);

    Palazzo Caprini v Římě (1501-1502);

    návrh Svaté chýše (Santa Casa) v Loretu (1510).

     

    Bramantovo moderní pojetí antické stavby, které mj. spočívalo v experimentování s jednotlivými prvky antických stavebních článků, inspirovalo další nadané architekty z řad jeho žáků, k jakým patřil i Raffael Santi (1483-1520) nebo Antonio da Sangallo mladší (1483-1546), a následovníků, z nichž byl nejvýznamnější jeho spolupracovník na chrámu sv. Petra Baldassare Peruzzi (1481-1536). Někteří z nich realizovali Bramantův průnik řeckého kříže a čtverce na řadě venkovských farních kostelů (např. Antonio da Sangallo starší v kostele Madonna di San Biagio u Monte Pulciana z let 1518-1545 nebo Cola da Caprarola v kostele Santa Maria della Consolazione v Todi z let 1508-1608) a předurčili tak znovuzrození tohoto typu půdorysu v období manýrismu a (zejména římského) baroka.

     

    RAFFAEL (RAFFAELO) SANTI (1483 - 1520):   malíř a architekt; spolu s Leonardem da Vinci a Michelangelem Buonarrotim tvoří trojici nejvýznamnějších umělců vrcholné renesance. Jako architekt uplatňoval centrální půdorys, přičemž usiloval v návaznosti na svého učitele o harmonickou vyváženost proporcí svých staveb.

    Významné stavby:

    Villa Madama v Římě (od r.1516; v originálním projektu vily určené k bydlení státních návštěv čekajících na papežovu audienci, kterým významně přispěl k novým ( již manýristickým) koncepcím palácového stavitelství, se Raffael inspiroval jak konstrukcemi starých římských term, tak i stavebním programem vyplývajícím z Pliniova popisu římské vily, který mj. obsahoval vestibul, auditorium, hlavní nádvoří, zahrady s labyrinty, hipodrom, termy, nymfeum, sbírku antických plastik a divadlo. Bohatá štuková výzdoba zv. groteska zde napodobuje dekorativní malby nalezené v pod-zemí budov z dob císařského Říma, k jakým mj. patřil i Neronův Zlatý dům);

    hrobní kaple rodiny Chigi v kostele Santa Maria del Popolo v Římě (1520);

    kostel bratrstva zlatníků Sant’ Eligio degli Orefici v Římě (kol. r.1516-1575);

    dostavba chrámu sv. Petra v Římě (1515-1520).

     

    ANTONIO DA SANGALLO MLADŠÍ (1483 – 1546):   žák Donata Bramanteho; významný představitel italské vrcholně renesanční architektury. Patřil k architektům chrámu sv. Petra, ale jeho hlavní doménu tvořily paláce a vily, které stavěl v Římě a jeho okolí. Svoji nejvýznamnější stavbu, Palazzo Farnese (1514-1589), která vyniká výraznou korunní římsou a ostěním oken, zde začal stavět pro kardinála Alessandra Farnese, který se stal v roce 1534 papežem Pavlem III.

     

    BALDASSARRE TOMMASO PERUZZI (1481 – 1536):   malíř a architekt; po smrti Raffaela Santiho pokračovatel na stavbě chrámu sv. Petra. Jako významný architekt vrcholné italské renesance vynikl zejména v palácové a vilové architektuře, v níž se snažil uplatnit nové klasické i poklasické motivy. Ve svém nejvýznamnějším díle, jímž je Palazzo Massimo alle Colonne v Římě (1532-1536) (stavěný pro rodinu Massimů, jejichž dům byl zničen při rabování Říma známém jako Sacco di Roma),využil nepravidelný půdorys paláce a vytvořil zde mnohotvárné prostory různých velikostí, průhledů a světelných kvalit, které již předjímají scénicky pojímanou architekturu baroka.

    Další významné stavby:

    Villa Farnesina v Římě (1509-1519; jako vzor vily, kterou si u svého krajana objednal sienský bankéře Agostino Chigi, zvolil Peruzzi antickou předměstskou vilu (villa suburbana), jejíž charakteristické formy tvořily, tak jako zde,předsunutá postranní křídla a dvoupodlažní sloupová průčelí s lodžiemi. V bohaté freskové výzdobě vily, na níž se mj. podílel i Raffael a jeho žáci, vynikají Peruzziho iluzívní fresky v Síni perspektiv, které zde vytvářejí dojem průhledů přes mramorovou kolonádu na dominanty města);

    Villa di Blosio Palladio na pahorku Monte Mario v Římě (1532-1540).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova