ŠPANĚLSKO:   bohatě dekorativní mudéjarský,platereskní, isabelský a manuelský styl přetrvával ve španělské architektuře až do 16.století. Prvním monumentálním dílem ve stylu římské renesance je palác Karla V. v Alhambře v Granadě (od r.1526; Pedro Machuca), jehož kruhové vnitřní nádvoří má dva ochozy, dole s dórskými, nahoře s iónskými sloupy. Vrcholné období španělské renesance pak nejlépe representuje palácový a klášterní komplex Escorial u Madridu (1563-1589; Juan Bautista de Toledo a Juan de Herrera), který nechal postavit Filip II. Zatímco přísné klasicistní formy stavby, zde symetricky komponované na ose a oproštěné od dekorace (tzv.„desor-namentado“), jsou symbolickým vyjádřením ducha protireformace, její funkce (ve spojení paláce, kláštera, univerzity, muzea, semináře i nemocnice) je architektonickým vyjádřením španělského pojetí jednoty duchovních i světských základů státu.

Sakrální architektura:   první španělská renesanční katedrála v Granadě (1523-1704; Enrique de Egas, Diego de Siloé, Alonso Cano) byla založena jako pětilodní gotická hala s pozdně gotickými krouženými klenbami a římskými sloupovými řády.