Itálie
Stránka naposledy upravena 12:00, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína HublováObsah
Žádné titulkyRané baroko (1590 - 1625):
Římská škola: nejvýznamnějším centrem italského malířství 17. století (seicenta) byl, tak jako v architektuře a sochařství,Řím, a to především díky velkému množství zakázek (fresek i závěsných obrazů) do kostelů, soukromých kaplí, uměleckých sbírek a paláců, jejichž zadavateli byli jednak papežové (Pavel V., Urban VIII., Inocenc X. a Alexandr VII.) s rozsáhlou klientelou svých příbuzných a přátel, jednak nově vznikající řády (oratoriáni, jezuité, theatini aj.) zakládané v souvislosti s protireformací a požadující do svých nově budovaných kostelů representativní výzdobu.
Již od počátku barokní malby se zde rozvíjely dva hlavní, navzájem protikladné směry:
Øsměr barokního realismu, za jehož zakladatele je považovánMichelangelo Merisi zvaný podle svého rodiště v LombardiiCaravaggio (1573-1610);
Øsměr barokního klasicismu, jehož representanty byli členové rodiny Carracciů, především Annibale Carracci (1560-1609), a jejich následovníci, kteří přišli do Říma z Bologni.
MICHELANGELO MERISI zv. CARAVAGGIO (1573 - 1610): zakladatel a nejvýznamnější představitel realistického směru barokní malby, typ geniálního novátora, jehož umění zásadně ovlivnilo další vývoj malířství v Itálii i v ostatní Evropě. Z hlediska obsahu vnesl do svých mytologických a náboženských témat dosud nebývalou míruzesvětštění projevující se mj. zájmem o prosté lidi, které pro své obrazy často vyhledával na ulicích a v krčmách, a o obyčejné věci, které bývají jakozátiší součástí jeho figurálních kompozic. Jako hlavní výrazový prostředek používal ostré bočnísvětlo,kterým v prudkém kontrastu s temným pozadím (metodatemnosvitu, it. chiaroscura) dosahoval plastické modelace tvarů a expresívnídramatizace svých výjevů.
Po svém příchodu do Říma (kol.r.1590) prožil krátký dobrodružný život, kdy byl několi- krát vězněn a nakonec musel uprchnout do Neapole, když v šarvátce zabil svého soka. Na Maltě vstoupil do řádu maltézských rytířů, byl opět uvězněn a znovu uprchl na Sicílii, odkud se chtěl dostat zpátky do Říma, ale zemřel vysílením, když čekal v přístavu Porto ď Ercole na loď.
Hlavní díla raného období (do r. 1600):
Věštkyně (po r. 1594; Louvre, Paříž; jedno z vynikajících děl Caravaggiova raného období, kdy se věnoval především světské tématice, ukazuje tohoto umělce jako pronikavého znalce lidské psychiky a prostředí, ve kterém žil a tvořil);
Loutnista (kol. 1595; Ermitáž, Sankt Peterburg; jedno z nejlepších děl Caravaggiova raného období, které vytvořil pro svého mecenáše kardinála Francesca del Monte, je zřejmě portrétem umělcova přítele-hudebníka, jehož jméno Gallus je napsáno na otevřeném notovém partu, který leží před loutnistou na stole);
Bakchus (kol. 1595; Ermitáž; Sankt Peterburg; známý obraz Bakcha s košíkem plným ovoce a pohárem vína je dalším příkladem toho, jak Caravaggio odvrhl idealizovanou estetiku umělců pozdní renesance a místo antických soch, které používali jako modely manýristé, dával přednost přirozenému půvabu mladíků z ulice);
Obětování Izáka (1594-1596; Galleria degli Uffizi, Florencie);
Odpočinek na útěku do Egypta (1594-1596; Galleria Doria-Pamphili; Řím);
Košík sovocem (kol. 1596; Palazzo dell’Ambrosiana, Miláno; jedno z prvních malířovýchzátiší, jehož varianty se objevují na obrazech jeho Bakchů či například na prostřeném stole Večeře v Emauzích);
Večeře v Emauzích (1596-1598; National Gallery, Londýn);
Vítězný Amor (1598-1599; Staatliche Museen, Berlín-Dahlem; plátno namalované pro markýze Vincenza Giustinianiho je typickou ukázkou Caravaggiovysekularizace mytologických námětů,kdy si pro postavy zobrazovaných božstev vybírá jako modely obyčejné lidi ze svého prostředí, jejichž vnější vzhled, i s určitými tělesnými nedokonalostmi, nijak neidealizuje).
Hlavní díla vrcholného období (1600 - 1606):
Povolání sv. Matouše (1598-1601; kaple sv. Matouše v kostele San Luigi dei Francesi, Řím. Na obraze Povolání sv. Matouše, který je jedním ze tří obrazů, které objednal francouzský kardinál Matthieu Cointrel(Contarelli) pro kapli svého patrona sv. Matouše, Caravaggio v ničem nerespektuje ani tradiční ikonografii, ani obsah novozákonního textu a klade výjev do jakési římské hospody, kde se budoucí apoštol právě nachází ve společnosti hazardních hráčů);
Umučení sv.Matouše (1598-1600; kaple sv. Matouše v kostele San Luigi dei Francesi, Řím. V dalším z obrazů pro Contarelliho kapli(na němž Caravaggio zachytil jako diváka také sám sebe) hraje hlavní dramatickou rolisvětlo, které zde z absolutně temného pozadí vykrajuje ostře nasvětlené postavy, především postavu mladého biřice ve středu kompozice, který se právě chystá probodnout mučedníka mečem);
Sv. Matouš s andělem (1600-1601; kaple sv. Matouše v kostele San Luigi dei Francesi, Řím. Dílo představuje druhou přepracovanou a značně pozměněnou variantu téhož námětu, kde byl sv. Matouš zobrazen v duchu Caravaggiova drsnéhoverismu jako starý, unavený muž se špinavými chodidly);
Obrácení sv. Pavla (1601; Cappella Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo, Řím. Obrazy s Obrácením sv. Pavla a Ukřižováním sv. Petra, jež mj. patří k nejvýznamnějším dílům Caravaggiova římského období, jsou zároveň příkladnou ukázkou umělcova způsobu zpracování náboženských témat, v nichž přítomnost nebeských bytostí či duchovní energie často nahrazuje intenzívním proudem světla);
Ukřižování sv. Petra (1601; Cappella Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo, Řím);
Kladení do hrobu (1602-1604; Pinacoteca Vaticana, Řím. Jako řadě jiných Caravaggiových obrazů, vytýkali zadavatelé i obrazu Kladení do hrobu příliš hrubý způsob provedení, jenž podle nich neodpovídal vážnosti náboženského tématu i jednajících osob(přesto se stal obraz zdrojem inspirace mnoha významných umělců, mimo jiných i Rubense, Fragonarda, Géricaulta a Cézanna) );
Loretánská Madona (1603-1605; kostel SanťAgostino, Řím. Zatímco diagonála klesající z levého do pravého rohu obrazu symbolicky spojuje nebeskou sféru(representovanou P. Marií s Ježíškem) s pozemskou sférou(representovanou adorujícími vesničany), diagonála klesající z pravého do levého rohu zde obě sféry symbolicky rozděluje);
Davidshlavou Goliášovou (1605-1606; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Podobně jako na variantě stejnojmenného plátna chovaného v římské sbírce rodiny Borghese, zobrazil Caravaggio i v tomto díle svoji vlastní podobiznu do uťaté hlavy obra Goliáše);
Smrt Panny Marie(1605-1606; Louvre, Paříž).
Hlavní díla pozdního období (od r. 1607):
Růžencová Madona (1606-1607; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Jako nejtradičněji pojaté Caravaggiovo dílo, měla Růžencová Madona(s hierarchicky uspořádanými postavami P. Marie, sv. Dominika, řeholníků, donátora a skupiny klečících lidí) ve své době mimořádný ideologický a ikonografický význam: stala searchetypem barokního oltářního obrazu, jehož pojetí plně odpovídalo duchu mariánské zbožnosti, v níž mají světci roli prostředníků mezi Pannou Marií a prostým lidem);
Stětí sv. Jana Křtitele (1608; katedrála v La Vallettě, Malta);
Bičování Krista (1606-1610; kostel San Domenico, Neapol);
Salomé s hlavou sv. Jana Křtitele (1610; National Gallery, Londýn. V posledních letech svého krátkého života vytvářel Caravaggio obrazy, ve kterých převažuje temnota nad světlem, vrcholí patos a stupňuje se dramatická pochmurnost. Takový je i obraz Salomé s hlavou sv. Jana Křtitele, do jehož sťaté hlavy(podobně jako v obraze Davidashlavou Goliášovou) symbolicky vložil svoji podobiznu).
Caravaggiovi následovníci: ačkoliv Caravaggio neměl žádné žáky, ovlivnil řadu mladých umělců, kteří přišli do Říma během prvního desetiletí seicenta. Ti důsledně uplatňovali techniku chiaroscura a (na rozdíl od klasicistů) studium podle živého modelu. K nejvýznamnějším z nich patřili:
♦ Orazio Gentileschi Lomi (1565-1647), jenž přišel do Říma z Pisy, a proto ve své malbě uplatňoval vedle Caravaggiova tenebrismu i prvky florentského manýrismu (hlavně ostrou obrysovou linii a světlé lomené barvy);
♦ Carlo Saraceni (1579-1620), jenž přišel do Říma z Benátek a zpočátku zde pracoval pod vlivem významného německého krajináře Adama Elsheimera;
♦ Artemisia Gentileschi (1597-po 1651),dcera a žačka Orazia Gentileschiho, jež se po působení v Říme a Anglii usadila v Neapoli, kde pracovala mj. i pro španělský dvůr. Často vytvářela díla s drastickými scénami, v nichž hrají hlavní roli ženy (např. apokryfní příběh o statečné Júditě, která pronikla do tábora Asyřanů a uřízla jejich vůdci Holofernovi hlavu, vyobrazila umělkyně dokonce v několika variantách chovaných ve Florencii, v Neapoli a jinde).
Bolognská škola: druhé nejvýznamnější centrum italské barokní malby vzniklo v Bologni,kde tři členové rodinyCarracciů – Lodovico (1555-1619),Agostino (1557-1602)a Annibale (1560-1609) –
založili roku 1585 vlastní malířskou akademii, která měla systematicky školit mladé umělce v duchu nejlepších tradic renesančního malířství. Důraz se zde kladl především na kresbu (podle modelů i podle přírody), za jejíž nedostižný vzor byla považována kresba Raffaelova, a studium obrazů proslulých mistrů - mj. Michelangela, Tiziana, Correggia a Giulia Romana.
Umělecky nejvýznamnějším představitelem bolognské školy bylAnnibale Carracci, jehož styl, silně ovlivněný Michelangelem, se stal vzorem monumentální, klasicistně orientované malby. K nejlepším žákům bolognské akademie patřili:
♦ Domenico Zampieri zv. Domenichino (1581-1641), nejdůslednější klasicista bolognské školy, spolupracovník Annibale Carracciho při výzdobě Farnéské galerie v Římě a autor nástěnných maleb kostelů v Římě (San Luigi dei Francesi, Sanť Andrea della Valle, San Carlo ai Catinari) a v Neapoli (Cappella del Tesoro);
♦ Guido Reni (1575-1642), nejnadanější a zároveň nejoriginálnější z žáků bolognské akademie, jenž svou klasicistní malbu oživoval zvýšenou citovostí a originální barevností; k jeho nejlepším dílům patří, vedle proslulé freskyAurory (1613-1614; Casino Rospigliosi, Řím), řada pláten s mytologickými a biblickými náměty, např.Závod Atalanty a Hippomena (kol. 1625; Galleria Nazionale, Neapol),Pieta se světci (1614-1616; Pinacoteca Nazionale, Bologna),Vraždění neviňátek (1611; Pinacoteca Nazionale, Bologna) nebo jedna z variant Únosu Deianeiry (po r. 1630) chovaná v Obrazárně Pražského hradu;
♦ Giovanni Francesco Barbieri zv. Guercino (1591-1666),tvůrce oltářních obrazů a nástropních fresek(Aurora; 1621-1623, Casino Ludovisi, Řím), v jejichž dynamičnosti, barevnosti a prudkých perspektivních zkratkách se stal předchůdcem vrcholně barokního stylu římského freskaře Pietra da Cortony.
ANNIBALE CARRACCI (1560 - 1609): zakladatel a hlavní představitel italského barokního klasicismu. Vytvořil vlastní (i když eklektický)styl,který je dokonalou syntézou klasické (antikizující) renesanční formy s michelangelovskou kresbou a benátským kolorismem. Zároveň položil základy klasické krajinomalby, jejíž formy v podobě ideální a heroické krajiny později rozvíjeli Francouzi Claude Lorrain a Nicolas Poussin.
Hlavní dílo:
výzdoba Farnéské galerie (1597-1604; Palazzo Farnese, Řím. Nástěnné malby na stropě galerie Farnéského paláce, které Annibale Carracci vytvořil ve spolupráci se svým bratrem Agostinem a Domenichinem na objednávku kardinála Odoarda Farneseho, představují umělcovo vrcholné dílo, v němž mohl naplno uplatnit svoji představu ideální (renesanční) obrazové formy. Základním obsahem výzdobného programu galerie měla být jednak oslava farnéského rodu, jednak idea, že moc a síla božské lásky je schopna povznášet a formovat lidskou duši. Mezi obrovským množstvím skutečných i namalovaných dekorativních prvků(atlantů, hermovek, karyatid, girland, kartuší apod.), které se střídají s přenosnými obrazy, medailony a nezarámovanými figurálními scénami, dominuje 5 obrazů ve středním pásu klenby, z nichž je významově a umělecky nejdůležitější výjev sTriumfálním průvodem Bakcha a jeho manželky Ariadny oživený množstvím roztančených bakchantek, Satyrů a dalších božstev, jež zde v bujném veselí manželský pár doprovázejí).
Další díla:
Nanebevzetí P. Marie (1588; Gemäldegalerie, Drážďany);
Odpočinek na Útěku do Egypta (kol.r.1600; Ermitáž, Sankt Peterburg. Jedna z nejlepších Carracciových krajinomaleb s figurální stafáží (další variantu téhož námětu chová římská Galleria Doria Pamphili), jimiž se stal zakladatelem tohoto žánru);
Tři Marie u hrobu (kol.r. 1605; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Pieta (Kunsthistorisches Museum, Vídeň).
Florentská škola: z konzervativního manýrismu, který přetrvával na přelomu 16. a 17. století ve Florencii, vybočovala pozdní tvorbaCristofana Alloriho (1577-1621), kdy vytvořil své nejvýznam- nější díloJudita s hlavou Holofernovou (1610-1616; Galleria Pitti, Florencie) překonávající manýrismus jak svou jasnou kompozicí tříčtvrtečních postav, tak i vytříbenou realistickou barevností.
Benátská škola: za zakladatele tzv. novobenátské malby je považovánDomenico Fetti (kol. 1589- 1623),který se sice vyučil v Římě a působil jako dvorní malíř v Mantově, ale nakonec se usadil v Benátkách. S oblibou se zabýval příběhy biblických podobenství, které maloval uvolněným rukopisem v prosvětlených a pastózně nanášených barvách.
Vrcholné baroko (1625 - 1675):
Římská škola: charakter římského vrcholně barokního malířství určovaly (tak, jako v raném baroku) dva hlavní směry:
Ø klasicistní, kompozičně vyvážená malba s nemnoha postavami navazující na odkaz bolognské akademie, kterou zde representovaliAndrea Sacchi (1599-1661), autor fresek v Palazzo Barberini (např.Boží Moudrost; 1629-1633), a jeho žákCarlo Maratta (1625-1713);
Ø iluzívní nástropní malba s mnoha figurami, kterou representovala tvorba freskařůPietra da Cortony (1596-1669) aGiovanni Lanfranca (1582-1647), jenž pracoval střídavě v Neapoli (kde v roce 1641 namaloval fresku v kupoli Cappella di San Gennaro) a v Římě (kde je jeho vrcholným dílem freska v kupoli kostela Sanť Andrea della Valle vytvořená v letech 1624-1628).
Vedle tradiční mytologické a náboženské malby existovala v Římě i žánrová malba, které se věnovali hlavně umělci přicházející z Nizozemí. Jejich obrázky pouličních a hospodských scének stoupenci klasického umění pohrdali a nazývali je posměšněbamboccianti podle přízviska „il Bamboccio“ (cvalík, mrňous) hlavního představitele těchto malířůPietera van Laera (1599-1642).
PIETRO BERRETTINI DA CORTONA (1596 - 1669): malíř a architekt; hlavní představitel římského vrcholného baroka. Jako malíř vynikl především rozměrnýminástropními freskami, které jsou zaplněny mnoha postavami, mají dynamickou kompozici a pomocí iluzivně malovaných architektonických článků ruší hranice skutečné architektury a otevírají klenbu do nekonečného nebeského prostoru.
Hlavní díla v Římě:
freska Triumf Boží Prozřetelnosti (1633-1639;Velký sál v Palazzo Barberini. Obsahem impozantní fresky je mimo název i apoteóza rodiny Barberiniů, z níž pocházel také papež Urban VIII., jehož erb se třemi včelami ve znaku zde unáší k nebi pětice andělských bytostí);
Únos Sabinek(kol. 1629; Palazzo dei Conservatori. Obraz s vyobrazením legendární události z historie starověkého Říma namaloval Cortona pro kardinála Sacchettiho, který chtěl daným námětem poukázat na zdejší starousedlictví svého rodu);
fresky v Chiesa Nuova (Novém kostele) (1647-1665; dříve Santa Maria in Vallicella; loď, kupole, apsida);
fresky v Galleria Pamphili(1651-1654; Palazzo Pamphili. Podle výkladu historiků lze námět fresky v galerii rodinného paláce Inocence X., jímž jeposlední etapa Aeneovy bludné cesty po zničení Tróje,chápat symbolicky jako cestu ducha vedoucí odvita voluptuosa (poživačného a zahálčivého života symbolizovaného na obraze hořící Trójou)přesvita activa (tj. aktivní, činorodý život, symbolizovaný na obraze Kartágem)kvita contemplativa (kontemplativní, duchovně rozjímavý život, symbolizovaný na obraze Římem)).
Benátská škola:v tradici benátského kolorismu pokračoval Bernardo Strozzi zv. II Cappuccino (1581-1644) narozený v Janově a od roku 1630 působící v Benátkách. Ve svém malířském projevu spojoval velmi různorodé podněty, mj. i vlámské a především Caravaggiovy malby, jejíž výrazný šerosvit uplatňoval hlavně při tvorbě velkých oltářních obrazů (např. v obrazechSv. Vavřinec a Sv. Antonín Paduánský v kostele San Nicolò da Tolentino v Benátkách).
Neapolská škola: třetím nejvýznamnějším centrem italského barokního malířství se stalaNeapol (patřící v letech 1516-1700 spolu se Sicílií španělským Habsburkům), největší středomořský přístav a středisko obchodu se 450-ti tisíci obyvateli. Působilo zde mnoho umělců (většinou nepocházejících z Neapole), kteří získávali zakázky nejenom od církve a řeholních řádů, ale i od španělských místo- králů, místní aristokracie, velkostatkářů a obchodní šlechty. Z mnoha různorodých malířských směrů se zde nejvíce prosazoval naturalismus a temnosvit Caravaggiových následovníků a v menší míře i klasicismus stoupenců bolognské akademie.
Dva krátké Caravaggiovy pobyty v Neapoli (1607 a 1609) výrazně ovlivnily charakter zdejší umělecké tvorby, mimo jiné i dílaArtemisie Gentileschi (1597-po 1651) a čelného představitele neapolské školyJusepe Ribery (1591-1652).
K dalším významným neapolským malířům patřili:
♦ Salvator Rosa (1615-1673), mj. i rytec, básník a hudebník, jehož oblíbeným námětem byly obrazy bitev a romantických krajin s mytologickou stafáží;
♦ Giuseppe Recco (1634-1695),Giovanni Battista Ruoppolo (1629-1693)a Paolo Porpora (1617-1673),tvůrci rozměrnýchzátišís květinami, ovocem, rybami i kuchyňským nádobím;
♦ Luca Giordano (1632-1705), žák Jusepe Ribery a mimořádně produktivní malíř (vytvořil kolem 5000 obrazů všeho druhu), jenž pracoval nejenom v Neapoli, ale i v Římě, Florencii, Benátkách a Bergamu, jakož i ve Španělsku, kde namaloval fresky v Escorialu, a v Madridě.
JUSEPE RIBERA (1591 - 1652): zv. Lo Spagnoletto; hlavní představitel neapolské malířské školy. Narodil se ve španělské Valencii, kde získal školení u zdejšího malíře Francisca Ribalty, ale brzy Španělsko opustil a po kratších pobytech v Parmě, Benátkách a Římě se trvale usadil v Neapoli (1616), kde si zavedl velkou dílnu s mnoha žáky a ovládl místní umělecký trh. Zpočátku maloval ponuré obrazy s hrůznými scénami mučených světců ve stylu Caravaggiova tenebrismu a drsného realismu, které však později vystřídal klidnou, niterně zaměřenou malbou vyznačující se vynikajícím koloritem a mistrně zvládnutými světelnými efekty.
Hlavní díla:
Mučenísv.Bartoloměje (kol.1630; Prado, Madrid. Zatímco slavný obraz s Mučením sv. Bartoloměje zobrazuje spíše přípravy na vykonání světcovy popravy, jiná Riberova díla tohoto druhu (jako například Mučení sv. Bartoloměje ze sbírek v Museo de Bellas Artes de Cataluña v Barceloně) předvádějí podobné scény v mnohem drastičtější podobě);
Zápas dvou žen (1636; Prado, Madrid. Podle tradice zvěčnil Ribera v dramatické a barevně vytříbené scéně událost, k níž došlo roku 1552 v Neapoli, kdy se kvůli mladému muži jménem Fabio de Zeresola utkaly v souboji na meče dvě neapolské šlechtičny - Isabella de Carazi a Diambra de Petinella);
Apollón a Marsyás (1637; Museo Nazionale di San Martino. Dramatičnost drastické scény, na níž Apollón(syn nej vyššího boha Dia) stahuje kůži z těla fryžského satyra Marsya, umělec vystupňoval pomocí kontrastu mezi Marsyovou tváří znetvořenou utrpením a spanilými rysy Apollóna, jenž svůj hrůzný čin provádí s až obřadně vznešeným klidem);
Chlapec s koňskou nohou (1652; Louvre, Paříž. Riberovy realistické portréty zmrzačených nebo jinak nemocných lidí působí na diváka stejnou silou bezprostřední pravdivosti a individualizované lidské důstojnosti, jako portréty dvorních šašků a trpaslíků jeho o něco mladšího krajana Diega Velázqueze).
Další díla:
Sv.Jeroným(1624; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Archimédés(1630; Prado, Madrid);
Sv.Jeroným(1646; Národní galerie, Praha);
Sv.Ondřej(1647; Prado, Madrid).
Pozdní baroko a rokoko (1675 - 1750):
Římská škola: v Římě pokračoval vývoj monumentálnínástropní fresky, která pokrývala stále větší plochy a obsahovala stále více postav. VedleGiovanni Battisty Gaulliho zv. Baciccia (1639- 1709),jehož vrcholným dílem je freskaTriumfu jména Ježíš (1679) na klenbě hlavní lodi kostela II Gesù v Římě, zde patřil k nejvýznamnějším představitelům tohoto oboru jezuitaAndrea Pozzo (1642-1709), malíř nebývalé invence a představivosti, jehož specialitou bylo perspektivní zobrazování architektur. V úchvatnéAlegorii misijní činnosti jezuitů (1691-1694) v hlavní lodi římského kostela Sanť Ignazio zcela odstranil hranice mezi chrámovým prostorem a iluzívní nebeskou sférou, přičemž na podlaze vyznačil místo, odkud lze získat nejlepší dojem z perspektivní konstrukce celého obrovského obrazu o rozměrech 17 x 36 metrů.
V první polovině 18. století se v Římě také rozvíjely formy antikizujícíideální krajiny, jejíž základy položil již Annibale Carracci, a zvláště pakveduty,v nichž umělci kombinovali prvky krajinářské malby s topografickými technikami. Vznikaly jednak tzv. „přesné veduty“ (vedute esatte), zachycující fotograficky a topograficky přesný obraz domů, osob a struktury terénu, jednak tzv. „fantastické veduty“(vedute ideate) patřící do skupinycapriccií - obrazů s fantastickou, bizarní či jinak zvláštní tématikou. Zatímco k představitelům prvního typu vedut patřil především římský malířGiovanni Paolo Pannini (1691-1765),rodák z Piacenzy, jehož oblíbeným námětem byly výjevy ze života římského obyvatelstva zasazené do přesně a detailně prokreslené architektury, předním tvůrcem fantastických vedut (ale i romantických záběrů antických ruin) bylGiovanni Battista Pi- ranesi (1720-1778) zvaný „Rembrandt architektury“, jehož nejslavnějším dílem je cyklus šestnácti imaginativních leptů s názvemVězení.
Bolognská škola: posledním velkým malířem bolognské školy bylGiuseppe Maria Crespi (1665- 1747) zvaný Lo Spagnuolo, žák Carla Cignaniho, jehož prostřednictvím zpočátku navazoval na klasickou tradici bolognské akademie, brzy však přešel k realismu (cyklusSedm svátostí; 1710- 1712; Gemäldegalerie, Drážďany) a k technice caravaggiovsky šerosvitné malby.
Neapolská škola: nejvýznamnějším žákem Lucy Giordana a předním malířem pozdního baroka v Neapoli bylFrancesco Solimena (1657-1747), všestranný umělec a mistr všech malířských žánrů, v jehož charakteristickém stylu vynikají manýristicky ostré kontrasty barev a odvážné perspektivní zkratky.
Některé práce Solimenových žáků -Corrada Giaquinta (1703-1765),Jacopa Amigoniho (1682-1752) aGiuseppa Bonita (1707-1789) - již nesou všechny znaky hravě odlehčené a prosvětlené rokokové malby, jak ji representují François Boucher ve Francii a Giovanni Battista Tie- polo v Benátkách.
Janovská škola: v první polovině 18. století působil v JanověAlessandro Magnasco (1667-1749) zvaný II Lissandrino, jehož dílo, zabývající se obskurní tématikou kajících se řeholníků a poustevníků, sabatů čarodějnic, jeskyní, hřbitovů či spiritistických seancí, zaujímá zcela originální postavení v žánru tehdy oblíbených „capriccií“.
Benátská škola: v 18. století se benátská škola stala nejvýznamnější školou italského malířství. Dlouhý vývoj benátské malby, začínající již v rané renesanci Giovanni Bellinim, zde vyvrcholil v umění Giovanni Battisty Tiepola (1696-1770),hlavního představitele rokokové fresky a malířské techniky luminismu. Jeho bezprostředními předchůdci v malířském novátorství byli:
- Sebastiano Ricci (1659-1734), rodák z Belluna, jenž zprostředkoval benátské rokokové malbě jednak umění malířů z Bologne (a z dalších uměleckých středisek), kde trávil svá učednická a studijní léta, jednak umění Paola Veroneseho, jehož vlivem zcela opustil tradiční šerosvit a prosvětlil svou malířskou paletu, jak je vidět např. na obrazePanny Marie se světci (1708) v kostele San Giorgio Maggiore v Benátkách;
- Giovanni Battista Piazzetta (1682-1754), žák Giuseppa Crespiho v Bologni, tvůrce náboženských(Triumf sv.Dominika; 1725-1727; kostel Santi Giovanni e Paolo, Benátky) a pastýřských obrazů(Věštění zruky; 1740; Galleria del’Accademia, Benátky), jehož chladný, barevně tlumený kolorit a jemně odstupňovaná škála polotónů výrazně ovlivnily rané Tiepolovo dílo.
V rámci rozmanité tvorby benátských malířů patřily k nejvyhledávanějším druhům obrazů veduty zachycující romanticky malebné nebo representativní pohledy na dóžecí město, jejichž nejpřednějšími representanty byliAntonio Canal (1697-1768) zv. Canaletto,jeho synovec a napodo- bitelBernardo Bellotto (1720-1780)a Tiepolův švagr Francesco Guardi (1712-1793).
GIOVANNI BATTISTA TIEPOLO (1696 - 1770): žák benátského malíře Gregoria Lazzariniho; nej- významnější malíř italského rokoka a zároveň poslední velký malíř benátské školy. Vynikl především jako tvůrce rozměrných (nástropních)freskových cyklů, v nichž díky své představivosti maximálně vystupňoval jak veškerý patos, teatrální nadsázku a dynamičnost baroka, tak i typickou lehkost, citovost a hravost rokoka. Podobně, jako jeho velký předchůdce a vzor Paolo Veronese, kladl důraz na efektnívýpravnost svých výjevů, v nichž jako hlavní výrazový prostředek užívá světlo (techniky tzv. luminismu), kterým prosvětluje barvy, efektně nasvěcuje scénu a zároveň změkčuje a vizuelně odlehčuje tvary.
Jako velmi žádaný a proslulý malíř působil nejenom v Benátkách, ale i v dalších městech severní Itálie (v Udine, Miláně, Bergamu, Vicenze) a nakonec i v cizině ve službách würzburgského knížete a biskupa Karla Filippa von Greiffenklau a španělského krále Karla III.
Hlavní díla raného období:
výzdoba v Palazzo Sandi v Benátkách (1724-1725; mimo mytologickou freskuSíla výmluvnosti na stropě hlavního sálu, namaloval Tiepolo v rámci výzdoby paláce ještě tři plátna(Apol- lón a Marsyás, Odysseus objevuje Achilla mezi dcerami LykomédovýmiaHéraklés a Antaios) chovaná dnes v soukromé sbírce v Castelgombertu u Vicenzy);
fresky v dómu v Udine (1726; monochromní fresky, jež zde zdobí kapli Nejsvětější svátosti, představují jednakLetící anděly v klenbě, jejichž dokonalá modelace působí dojmem volně zavěšených plastik, jednak biblické výjevyAbrahámova snu aObětování Izáka umístěné po obou stranách oltáře);
soubor pláten pro Ca’ Dolfin v Benátkách (1725-1730; soubor pláten, dnes rozptýlený na třech místech ve Vídni(Kunsthistorisches Museum), New Yorku(Metropolitan Museum) a Sankt Peterburgu(Ermitáž), obsahuje 10 obrazů na náměty z římských dějin, např.Dobytí Kartága,Scipionův triumf čiMaximus před kartaginským senátem);
freskový cyklus v Palazzo Dolfin v Udine (1726-1728; cyklus fresek, jímž Tiepolo vyzdobil někdejší sídlo aquilejského patriarchy, Benátčana Dionisia Dolfina, vyniká mistrovským využitím světelných kvalit barvy i dokonalou plasticitou postav virtuózně vkomponovaných do iluzívních perspektivních prostorů);
fresky v Palazzo Dugnani (Casati) v Miláně (1731; ústředním tématem výzdoby hlavního sálu je alegorieVelkomyslnosti(jedna z nejvíce poškozených fresek z doby 1. i2. svčtové války) doplněná Pádem démonických bytostí, jejichž kompoziční schéma malíř použil i v dalších výzdobných cyklech, např. v Arcibiskupském paláci v Udine nebo v knížecí rezidenci ve Würzburgu).
Hlavní díla vrcholného období:
fresky v kapli Colleoniů v Bergamu (1732-1733; hlavním námětem výzdoby kaple, kterou vybudoval Giovanni Antonio Amadeo jako mauzoleum rodu Colleoni, jsou epizody ze života sv. Jana Křtitele);
fresky v Palazzo Labia v Benátkách (1747-1750; k nejproslulejším dílům freskového souboru v paláci Labia, který je nepřímou apoteózou stejnojmenného rodu, patříSetkání Antonia s Kleopatrou aKleopatřina hostina,jejichž iluzivní architektonický rámec v rokokovém stylu vytvořil Tiepolův pomocník Mengozzi Colonna);
fresky v knížecí rezidencive Würzburgu (1751-1753; vedle výzdoby vily Valmarana u Vicenzy a královského paláce v Madridu, tvoří fresky ve würzburgské rezidenci Tiepolův nejrozsáhlejší výzdobný program, jenž zde ve výzdobě Císařského sálu(jednak alegoricky pojatým obrazem Barbarossovy svatbyna stropě, jednak historickými obrazyInvestitury biskupa Haraldana stěnách)a především representativního schodiště(s mytologickým obrazemOlympua alegoriemi čtyř světadílů -Evropy, Asie, AfrikyaAmeriky) nabývá komplexní podoby jakési „obrazové encyklopedie“, v níž jsou symbolicky vyjádřeny humanistické aspirace doby);
fresky v kostele della Pieta v Benátkách (1754-1755; v kostele, jehož interiér působí dojmem spíše koncertního sálu, provozovaly hudbu chovanky přilehlého Nalezince, čemuž odpovídá i Tiepolovo pojetí ústřední nástropní freskyTriumfu víry,na níž zobrazil korunování Panny Marie v gloriole andělů s velkými křídly hrajících na nejrozmanitější hudební nástroje).
Hlavní díla pozdního období:
fresky ve vile Valmarana (zv. U trpaslíků) u Vicenzy (1757; na realizaci zdejšího rozsáhlého souboru fresek, jejichž náměty jsou různé výjevy z eposůIliady,Aeneidy, Zuřivého Ro- landa aOsvobozeného Jeruzaléma, se vedle Giambattisty Tiepola a jeho syna Domenica podíleli i další umělci, např. Mengozzi Colonna, jenž realizoval veškeré iluzívní architektonické rámy, nebo Antonio Visentini, který zde pracoval na perspektivách lodžie v hostinském domě);
Apoteóza rodu Pisani ve Státní vile (Villa Nazionale) ve Stra u Benátek (1760- 1762; 23,5 x 13,5 m);
fresky v královském paláci v Madridu (1762-1766; vrcholné Tiepolovo dílo(vytvořené za spolupráce jeho synů Domenica a Lorenza), které představuje jakési krédo jeho glorifíkační tvorby, zahrnuje jednak výzdobu hlavního Trůnního sálu s nástropní freskouApoteózy Španělska(vlastně španělské dynastie Karla III., na nějž se také vztahuje nápis u paty pyramidy v rohu kompozice), jednak výzdobu královnina předpokoje(s výjevemApoteózy španělské monarchie)a Síně gardy, jejíž strop pokrýváApoteó-za krále Aenea - zakladatele římské říše a moci, jehož sláva měla patřit také španělské monarchii jako dědičce římského impéria).
Další díla:
Apollón a Dafné (1743-1744; olej na plátně; Louvre, Paříž);
Kleopatřina hostina (1743-1744; olej na plátně; National Gallery of Victoria, Melbourne); Kristus v getsemanské zahradě (1745-1750; olej na plátně; Kunsthalle, Hamburk);
Klanění tří králů (1753; olej na plátně; Alte Pinakothek, Mnichov);
Dívka hrající na mandolínu (1758-1760; olej na plátně; Institute of Arts, Detroit).
ANTONIO CANAL zv. CANALETTO(1697 - 1768): nejvýznamnější benátský vedutista, žák svého otce, malíře divadelních dekorací, Bernarda Canala. Jako malíř, kreslíř a rytec se Canaletto proslavil především topografickou přesností svých vedut, v nichž dokázal zároveň vyjádřit jak světelnou a vzdušnou atmosféru (čímž předjímal plenérovou malbu), tak i odpovídající náladovost zobrazovaného námětu. Mimo Benátky pobýval v Římě, kde se mimo jiné zabýval také ideální krajinou, a v Londýně (1751-1753), odkud pocházejí jeho rozměrné obrazy architektur.
Hlavní díla:
Campo di SS. Giovanni e Paolo v Benátkách(1725-1726; Pillow Collection, Montreal);
Přijetí francouzského velvyslance v Benátkách(kol. 1730; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Bucentauro vyplouvá v den Nanebevstoupení Páně (kol. 1730; soukromá sbírka, Milá- no; na žánrovém výjevu z přístaviště před Dóžecím palácem Canaletto zachytil sváteční atmosféru svátku Serenissimy(Benátské republiky), kdy representativní loď - Bucentauro - vyplouvá s dóžetem, jenž provede symbolické „zasnoubení“ Benátek Jaderskému moři);
Slavnost sv. Rocha (kol. 1735; National Gallery, Londýn);
Pohled na Londýn s Temží (1746-1747; Národní galerie, Praha);
Pohled na Londýn od Richmondského paláce (1746; Duke of Richmond and Gordon Collection, Goodwood);
Vnitřek rotundy v Ranelagh Gardens v Londýně(1754; National Gallery, Londýn).
BERNARDO BELLOTTO (1720 - 1780): Canalettův synovec, žák a napodobitel, jehož hlavní působiště se nacházela mimo Itálii, především v Drážďanech, kam jej roku 1746 povolal saský kurfiřt August III., dále ve Vídni (1759), v Mnichově (1761) a nakonec ve Varšavě, kde pracoval ve službách krále Stanislava Poniatowského. Podobně jako Canaletto dbal na přesnou topografii a detailní popis obrazů měst, kde pobýval. K nejvýznamnějším z nich patří jehoPohled na Drážďany z roku 1748 (Gemäldegalerie, Drážďany), kdy byl jmenován dvorním malířem saského kurfiřta, a Varšava (1773-1774; Muzeum Narodowe).
FRANCESCO GUARDI (1712 - 1793): hlavní representant benátské rokokové krajiny a žánru ve stylu capriccií. Maloval také květinová zátiší, náboženské výjevy a (podobně jako Canaletto) benátské veduty, v jejichž podání však vedle věrné reprodukce skutečnosti uplatňoval i imaginární, volně dotvářené prvky. Lehkými doteky štětce přitom dosahoval téměř impresionisticky prosvětlené (někdy až stříbřitě monochromní) barevnosti změkčující kontury staveb.
Hlavní díla:
Ostrov San Giorgio Maggiore (kol. 1780; Accademia, Benátky);
Piazzetta s Dóžecím palácem (kol. 1780; Akademie, Vídeň);
Krajina (kol. 1780; Ermitáž, Sankt Peterburg; Krajina z petrohradské Ermitáže je jedním z mála Guardiho obrazů(typu capriccia), jejichž námětem není architektura, ale příroda);
Benátský Canal Grande (kol. 1780; Alte Pinakothek, Mnichov);
Koncert dámského orchestru (1782; Alte Pinakothek, Mnichov).
- Klíčová slova
-
- Žádná klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |