Španělsko
Stránka naposledy upravena 12:02, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína HublováObsah
Žádné titulkyRané a vrcholné baroko (1600 - 1700): v17.století - období „zlatého věku“ (siglo de oro) - se ve Španělsku (na rozdíl od Itálie) vyvíjelorealistické umění, jehož obsahem byla hlavně náboženská témata, v menší míře i portréty a zátiší. K nejvýznamnějším centrům malířství patřil jednakMadrid - sídelní město králů (Filipa IV., Karla II.), kde na počátku 17. století působila řada dvorních malířů tvořících ještě pod vlivem italského manýrismu, jednakSevilla, středisko obchodu, kultury (kolem malíře Francisca Pacheca, učitele Diega Velázqueze, zde vznikl významný kroužek humanistů nazývaný Pachecova akademie) a náboženské protireformační aktivity, odkud pocházela trojice nejvýznamnějších španělských malířů:Diego Velázquez (1599-1660),Francisco Zurbarán (1598-1664) aBartolomé Esteban Murillo (1617-1682).
DIEGO VELÁZQUEZ (1599 - 1660): (Diego Rodríguez de Silva y Velázquez) největší španělský malíř baroka a zároveň jeden z nejvýznamnějších světových malířů. Narodil se v Seville, kde získal školení u zdejšího malíře Francisca Pachecy a kde namaloval své první obrazy v duchu caravaggi- ovského realismu. Svá nejlepší díla však vytvořil v Madridu, kam odešel roku 1622 a kde se jako dvorní malíř Filipa IV. celý život věnoval (téměř výlučně)portrétní malbě. Během své dlouhé služby zde vytvořil skvělou galerii osobností a jejich charakterových typů, počínaje portréty krále, jeho choti a členů královské rodiny, přes portréty dvořanů a různých hodnostářů, až k portrétům dvorních šašků a trpaslíků, které musel malovat z králova rozmaru. Zde postupně opouštěl temno- svit a směřoval k odlehčenému, barevně kultivovanému malířskému výrazu, jehož podstatou je na jedné straněrepresentativnost odpovídající duchu dvorského portrétu, na druhé straně přirozená živost a psychologickávěrohodnost, které dosahoval díky svému mimořádně pronikavému pozorovacímu talentu.
Díla raného (sevillského) období (do r. 1622): v raném období své tvorby (kdy byl výrazně ovlivněn Caravaggiovou malbou) maloval Velázquez kromě náboženských obrazů, z nichž k nejznámějším patří např.Klanění sv. tří králů (1619; Prado, Madrid) neboNeposkvrněné početí (1619-1620; National Gallery, Londýn), tzv.bodegóny,žánrové výjevy s kuchyňským nádobím, keramickými nádobami, košíky, džbány a poháry, v nichž mohl uplatnit svůj smysl pro realistický detail a jasné prostorové formy. Sem patří např. obrazyJežíš v domě Marty a Marie (kol. 1618; National Gallery, Londýn),Stařena smažící vejce (kol. 1618; National Gallery of Scotland, Edinburgh) a předevšímRoznašeč vody ze Sevilly (kol. 1622; Wellington Museum, Londýn), jehož trojfígurální caravaggiovská kompozice s ústřední postavou starého roznašeče vody má zřejmě alegorický obsah.
Hlavní díla:
podobizna Dona Carlose (kol. 1627; Prado, Madrid. Podobizna Filipova bratra Carlose patří k Velázquezovým portrétním dílům, která svým elegantně jednoduchým pojetím inspirovala některá díla Édouarda Maneta);
Bakchus (Pijáci) (kol. 1629; Prado, Madrid. Podobně jako Caravaggio zesvětštil i Velázquez tradiční mytologický námět tím, že jej přeměnil v žánrový výjev, na němž Bacchus popíjí víno se svými kumpány, přičemž jednoho z nich korunuje svým symbolem - věncem z vinné révy);
Vulkánová kovárna (1630; Prado, Madrid. V žánrově pojatém výjevu, který Velázquez namaloval během své první italské cesty, přichází Apollón, jehož božský původ je zde zdůrazněn svatozáří, oznámit kováři a bohu ohně Vulkánoví nevěru jeho manželky Venuše);
jezdecký portrét vévody Olivarese (kol.1632-1633; Prado, Madrid. Společný prvek Veláz-quezových jezdeckých portrétů tvoříkrajinná pozadí, jež jsou dokonale propojena s jezdcem v popředí a působí dojmem téměř plenérové malby);
Kapitulace Bredy (Předání klíčů města Bredy, Kopí) (1634-1635; Prado, Madrid. K významným uměleckým podnikům za vlády Filipa IV. patřila výstavba a výzdoba zámku v Buen Retiro poblíž Madridu. Složitý ikonografický program výzdoby zdejšíhoŘíšského sálu, jehož ideovým obsahem měla být oslava Habsburského rodu, sestával mj. ze čtyřiadvaceti říšských znaků, jezdeckých portrétů členů královské rodiny a dvanácti obrazů bitev,v nichž zvítězila španělská vojska. K nim patřila i Kapitulace Bredy zachycující okamžik, kdy holandský vojevůdce Justin Nasav- ský podává po dobytí Bredy klíč od města veliteli vítězného španělského vojska Ambrogiu Spino- lovi. Oba vojevůdce zobrazil Velázquez(podle stejnojmenné Calderónovy komedie) v přátelském a navzájem rovnocenném postavení, přičemž fakt, kdo je zde vítězem a kdo poraženým, vyplývá z obrazu spíše symbolicky - zatímco španělští vojáci stojí v uspořádaném šiku a mají vysoko vztyčená kopí, holandští vojáci tvoří malý, neuspořádaný hlouček, na jehož pozadí stoupá dým z ohňů na bojišti); portrét Filipa IV. ve Fraze (1644; Frick Collection, New York. Filipův portrét z Fragy patří k těm typům králových podobizen, které Velázquez vytvořil v souvislosti s určitou významnou událostí, kterou bylo v tomto případě dobytí části území v Aragonii obsazeného francouzskými vojsky. Na rozdíl od jiných podobizen v černém šatě, je zde král zobrazen v červené vestě zdobené bílými výšivkami a s maršálskou holí - atributem moci - v pravé ruce);
portrét trpaslíka Diega de Acedo zv. El Primo (1644; Prado, Madrid. Portrét úředníka královské kanceláře Diega de Acedo, který Velázquez namaloval během tažení do Aragonie, je jedním ze slavné čtveřice jeho obrazůdvorních šašků a trpaslíků(k níž dále patří portréty Sebastiána de Morry, Juana de Calabazas a Francisca Lezcana), jejichž tělesnému či duševnímu postižení dokázal ve své malbě udělit veškerou důstojnost a vážnost plnohodnotných lidských bytostí);
portrét trpaslíka Sebastiána de Morry (kol. 1645; Prado, Madrid);
portrét papeže Inocence X. (1650; Galleria Doria-Pamphili, Řím. Předlohou pro slavný a řadou umělců interpretovaný portrét, pro jehož pronikavě výstižnou fyziognomickou a psychologickou charakteristiku jej samotný papež označil jako „příliš pravdivý“, byl Velázquezovi Raffaelův portrét papeže Julia II. Vedle portrétních kvalit má tento obraz i své ryze malířské hodnoty založené komě jiného na barevné modelaci tváře, purpurového hedvábí pláště a těžkého sametu na pozadí);
Venušina toaleta (Venuše a Kupido) (kol. 1650; National Gallery, Londýn. Jeden z nejkrás- nějších ženských aktů v dějinách světového malířství, jehož kompoziční schéma Velázquez převzal z rytiny Philipa Galia, představuje zároveň nové pojetí tohoto figurálního žánru, a to nejenom Z hlediska malířské formy(kterou zde tvoří dokonale vyvážená kompozice, vytříbená barevná harmonie a mistrovská modelace tvarů), ale i z hlediska obsahu, jímž je Venušino meditativní zkoumání svého obrazu v odrazu zrcadla);
Dvorní dámy (Las Meninas) (1656; Prado, Madrid. Nejvýznamnější a nejslavnější Velázque- zovo dílo, jehož symbolickým podtextem je(podobně jako v obraze Přadlen) pocta malířskému umění, zvěčňuje nejenom infantku Margaritu a členy jejího královského dvora(dvorní dámy -meninas, trpaslice se psem, královský pár v odraze nástěnného zrcadla a majordoma Josého Nienta Velázqueze v otevřených dveřích ateliéru), ale i samotného Velázqueze(v úboru svatojakubského řádu)před obrovským plátnem s paletou a štětcem v rukou. Přes jakoby náhodné seskupení všech postav má obraz přísně vyváženou barevnou i proporční kompozici odpovídající duchu italské monumentální malby, pro niž byl současníky vzletně označován jako „teologie malířství“);
Báj o Arachné (Pradleny) (kol. 1657; Prado, Madrid. Velázquezův obraz z prostředí tkalcovské dílny na výrobu tapisérií, jehož skrytým obsahem měla být pocta(malířskému?) umění a úvaha nad postavením umělce ve španělské společnosti, se podobně jako Dvorní dámy odehrává ve dvou významových rovinách: reálné, kterou představují přadleny v popředí dílny, a fiktivní, s několika postavami před rozměrnou tapisérií v pozadí, na níž je zobrazen Únos Evropy a kterou(podle mýtu)vytvořila lýdská tkadlena Arachné v soutěži s bohyní Athénou(dokonalé dílo lýdské tkadleny, jehož námětem však urazila olympská božstva, pak pobouřilo Athénu natolik, že je zničila a Arachnu proměnila v pavouka));
portrét infantky Margarity vmodrých šatech (1659; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Jedna z nejlepších podobizen(osmileté) infantky Margarity, kterou Velázquez vytvořil nedlouho před svou smrtí, patří k posledním z řady infantčiných portrétů, na jejímž počátku je obraz dvouleté Margarity v růžových šatech z roku 1653).
Další díla:
Kristus na kříži (kol. 1632; Prado, Madrid);
portrét dvorního šaška Pabla de Valladolid(kol. 1632; Prado, Madrid);
jezdecký portrét infanta Baltasara Carlose(1634-1635; Prado, Madrid);
jezdecký portrét Isabely Bourbonské(1634-1635; Prado, Madrid);
portrét dvorního šaška Juana de Calabazas(kol. 1637; Prado, Madrid);
Vstup do grotty v zahradě Medicejské vily v Římě(kol. 1650; Prado, Madrid);
portrét Marie Anny Rakouské(1652; Kunsthistorisches Museum, Vídeň);
portrét infantky Margarity(1653; Kunsthistorisches Museum, Vídeň).
FRANCISCO DE ZURBARÁN (1598 - 1664): žák sevillského malíře Pedra Díaze de Villanueva, vedle Velázqueze a Murilla nejvýznamnější španělský malíř 17. století. Působil nejdříve ve své domovské obci Llerně v Estremaduře, než odešel (1626) do Sevilly, kde se stal (i přes Murillovu konkurenci) vyhledávaným malířem, a poté do Madridu (1658), kde se mj. podílel na zakázkách pro královský dvůr v paláci Buen Retiro. Pracoval převážně pro kláštery (k nimž patří např. Convento de la Merced v Seville, Kartouza v Jerezu nebo jeronymité v Guadelupe), pro něž maloval výjevy z klášterního života, řeholníky, mučedníky, světce a světice, obvykle v podobě representativních skupinových nebo individuálních portrétů. Přes náboženskou tématiku působí jeho obrazy světským dojmem a svědčí o pečlivém studiu všech reálií, do kterých jsou výjevy zasazeny.
Zvláštní kategorii Zurbaránova díla představuje několik zátiší v podobě tzv.bodegónů, jejichž dokonalý realismus je srovnatelný jedině s díly nizozemských mistrů.
Hlavní díla:
Vidění sv. Petra Nolasca (1629; Prado, Madrid. Jedním z obrazů dvaadvacetidílného cyklu ze života sv. Petra Nolasca, který měl Zurbarán vytvořit pro řád obutých milosrdných bratří, je i Vidění sv. Petra Nolasca, na němž se světci zjevuje sv. Petr jako mučedník ukřižovaný hlavou dolů, aby jej pověřil jeho životním posláním, kterým mělo být osvobození španělského poloostrova od Maurů);
Sv. Markéta (asi 1635-1640; National Gallery, Londýn. V obrazech světic, které vyhlížejí jako dámy z aristokratické společnosti, k nimž patří i zpodobení sv. Markéty, vytvořil Zurbarán nový ikonografický typ označovaný jakozbožštěný portrét);
Sv. Casilda(1640; Prado, Madrid. Šperky a nádherný oděv odpovídají urozenému původu sv. Casildy, dcery maurského krále, podobně jako růže, které drží v rukou(podle legendy se v růže proměnil chléb ve chvíli, když jej Casilda podávala křesťanským otrokům svého otce a hrozilo vyzrazení jejího milosrdného skutku));
Mše Pedra de Cabañuelas (jeden z deseti obrazů, kterými Zurbarán vyzdobil novou sakristii kláštera v Guadelupe, představuje portrét jeronymitského řeholníka Pedra de Cabañuelas, jenž zde klečí před zázračným zjevením eucharistické hostie, která se mu zjevila ve chvíli, kdy zapochyboval, že je v ní přítomen Kristus).
Další díla:
Sv. Vavřinec (1636; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Panna Maria jako dítě (kol. 1660; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Apoteóza sv. Tomáše Akvinského (1631; Museo Provincial, Sevilla).
BARTOLOMÉ ESTÉBAN MURILLO (1618 - 1682): nejmladší z trojice největších španělských malířů baroka a ve své době nejslavnější malíř v Seville (nazývaný „sevillský Raffael“), kde vedl velkou malířskou dílnu s mnoha pomocníky a kde v roce 1660 založil malířskou akademii. Proslavil se jednak jako malířžánrových výjevů (především chudých dětí), které maloval v měkkých konturách rozptýleného denního světla (v tzv.estilo vaporoso, jímž předznamenával rokokovou malbu) a oživoval různými citově podmanivými detaily z každodenního života, jednak jako velmi žádaný malířnáboženských obrazů (zpočátku malovaných technikou šerosvitu), v nichž spojoval mysti- cismus s naturalismem, lyrismem a žánrovými prvky. Z nich zvláště proslul mariánskými obrazy Neposkvrněného početí (Concepción) zdůrazňujícími Mariinu jemnou a něžnou krásu, které se vedle Raffaelových Madon staly jedním ze vzorů akademické sakrální malby.
Příklady náboženských obrazů:
Svatá rodina s ptáčkem (kol. 1650; Prado, Madrid. Podobně jako Caravaggio, transformoval i Murillo své náboženské obrazy do světské roviny tím, že je pojímal jako žánrový výjev s drobnou epizodou(na obraze Svaté rodiny drží malý Ježíš v pravé ruce ptáčka, kterého chrání před malým štěkajícím psíkem)v prostředí každodenního života);
Neposkvrněné početí (1652; Palacio Arzobispal de Sevilla. Vedle Neposkvrněného početí pro františkánský klášter v Seville(nyní v Arcibiskupském paláci) patří k dalším variacím téhož Murillova proslulého námětu např. dva obrazy v Museo Provincial de Bellas Artes v Seville, obraz pro sevillskou katedrálu z roku 1667/68 neboConcepción Soult z roku 1678 v madridském Pradu);
Odpočinek na útěku do Egypta (1665-1670; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Sv. Tomáš z Villanovy léčí chromého (kol. 1670; Alte Pinakothek, Mnichov. K vylíčení příběhu ze života sv. Tomáše z Villanovy(vedle sv.Terezie z Ávily a sv.Ignáce z Loyoly nejvýznamnějšího španělského protireformačního světce) použil Murillo středověkou formu simultánního zobrazení dvou časoprostorových rovin: zatímco v popředí prvního plánu léčí světec chromého muže znamením kříže, v dálce na pozadí druhého plánu již rozdává chudým jídlo a jeho původně chromý pacient sbíhá uzdravený ze schodů).
Příklady žánrových obrazů:
Chlapec se psem (kol. 1650; Ermitáž, Sankt Peterburg);
Stařena vybírající chlapci vši (1652-1656; Alte Pinakothek, Mnichov. Žánrové obrazy z druhého, tzv. „teplého“, Murillova období, k nimž patří i známý obraz stařeny vybírající malému chlapci vši z vlasů, se nejvíce přibližují(jak naturalistickým realismem, tak šerosvitém) Caravaggiově mal- bě);
Jedlíci paštiky (1670-1682; Alte Pinakothek, Mnichov);
Malá prodavačka ovoce (1670-1682; Alte Pinakothek, Mnichov).
Vedle zakladatelských osobností,Francisca Pacheca (1564-1654) aFrancisca Herrery staršího (1576-1656),patří k řadě dalších významných malířů sevillské školy především žák svého otceFrancisco Herrera mladší (1622-1685), později působící jako dvorní malíř v Madridu,Alonso
Cano (1601-1667) aJuan Valdés Leal (1622-1690), jenž se mj. proslavil dvěma alegorickými obrazyIn ictu oculi (V mžiknutí oka) aFinis gloriae mundi (Konec světské slávy) pro kapli sevillského špitálu Caridad, v nichž velmi naturalistickým způsobem (v popředí hrobky plné mrtvol leží ostatky biskupa a rytíře v pokročilém stupni rozkladu) zpracovává téma smrti a marnosti pozemské slávy.
Rokoko a neoklasicismus (1700 - 1800): s nástupem bourbonské dynastie v roce 1701 došlo k přerušení dlouhé tradice španělského malířského realismu a vlivem francouzských umělců se v umění začala prosazovat elegantní estetika francouzského rokoka a klasicismu. Klasicistní vývoj madridské školy ovlivnil mj. i německý malířAnton Raphael Mengs, jenž přišel do Madridu za vlády Karla III. (v r.1761) a jehož umění zde rozvíjeli jeho žáci. K nejvýznamnějším z nich patřilFran- cisco Bayeu y Subías (1734-1795), švagr Francisca de Goyi, dvorní malíř a ředitel madridské Aka- demie.Věnoval se hlavně malbě fresek, kterými vyzdobil kostely a zámky v El Pardu a v Aranjuezu, Palacio Nuevo v Madridu a kupoli klášterního kostela San Ildefonso v Toledu.
K nejvýznamnějším představitelům rokokové malby patřil jednakLuis Menéndez (1716- 1780), nazývaný pro svázátiší „španělský Chardin“, jednakLuis Paret yAlcázar (1746-1799), k jehož námětům patřily hlavně výjevy z dvorského života(Maškarní ples; 1766; Prado, Madrid) s bohatě zdobenými interiéry, pro něž dostal přízvisko „španělský Watteau“.
- Klíčová slova
-
- Žádná klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |