Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Rusko

Stránka naposledy upravena 12:36, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    RUSKO:    reakcí proti realismu jako uměleckému obsahu byl program petrohradského časopisu Mir iskusstva (Svět umění), který v letech 1899 – 1904 vydávali Sergej Ďagilev, Leon Bakst a Alexandr Benois. Umělci, kteří se kolem tohoto časopisu soustředili, usilovali o návrat k čistému umění, estetičnosti a výtvarně-umělecké dokonalosti díla. Tito umělci používali širokou škálu malířských technik, oživili dříve zanedbávanou grafiku a knižní ilustraci a dosahovali mistrovské a pro každého z nich osobité podoby stylizace zobrazované skutečnosti. Místo profánních témat současnosti se inspirovali minulostí, takže byli také nazýváni „retrospektivisté“. Tak například symbolista, mystik a přední návrhář Ďagilevova Ruského baletu Leon Bakst (1866-1925) se inspiroval starým orientem, archeolog a okultista Nikolaj Konstantinovič Roerich (1874-1947) prehistorií a ruským středověkem a Ivan Jakovlevič Bilibin (1876-1942) ikonami a lidovými tisky.

    Za nejoriginálnějšího symbolistu ruského secesního období je však považován Michail Alexandrovič Vrubel (1856-1910), jehož jméno je zde spojeno jak s mimořádnou mírou fantaskní dekorativnosti, tak s leitmotivem jeho umělecké snahy zobrazit démona jako pramen veškerého světového zla.

     

    MICHAIL ALEXANDROVIČ VRUBEL (1856 – 1910):   přední ruský symbolistní malíř, designér, kreslíř a ilustrátor, jehož inspirativními zdroji byla jednak literatura romantismu, jednak i   byzantské malířství týkající se náboženské tématiky. Po uměleckých začátcích v Kyjevě (1884-1889), kde se mj. zabýval restaurováním fresek a malováním ikon pro ikonostas v kostele sv. Cyrila, přesídlil do Moskvy, kde získal podporu a řadu zakázek od bohatého podnikatele a mecenáše umění Savy Mamontova, mj. i zakladatele umělecké kolonie v Abramcevu a majitele operního ansámblu. Podobně jako jiní významní secesní umělci se zde věnoval, kromě malby, i jiným okruhům výtvarné činnosti, k nimž patřilo navrhování vitráží, keramiky i nábytku, kreslení, ilustrování knih a navrhování kostýmů a jevištních dekorací pro Mamontovu operu. Svým prvním velkým plátnem Démon sedící v zahradě (olej na plátně, 114 x 211 cm; Treťjakovská galerie, Moskva), které vytvořil roku 1890 a které vzešlo z inspirace poémou Michaila Lermontova Démon, začal rozvíjet téma zla a jeho ztělesnění ve vševládné démonické bytosti. Toto téma však postupně natolik ovládlo umělcovu psychiku, že se zřejmě stalo zdrojem jeho duševní nemoci a předčasné smrti po pětiletém pobytu v psychiatrické léčebně.

    Významná díla:

    Sapfó (po roce 1880; olej na plátně; Muzeum ruského umění, Jerevan, Arménie);

    Portrét dívky před perským kobercem (1886; olej na plátně;  Muzeum ruského umění, Kijev, Ukrajina);

    Labutí princezna (1900; olej na plátně; Treťjakovská galerie, Moskva. V sérii Vrubelových ženských portrétů tvoří zvláštní skupinu portréty Naděždy Ivanovny Zabely (zde ve Vrubelově kostýmu labutí princezny z Pohádky o caru Saltánovi Nikolaje Rimského-Korsakova), slavné ruské operní pěvkyně, s níž se malíř seznámil na půdě Mamontovy soukromé opery a kterou brzy nato pojal za manželku);

    cyklus ilustrací k jubilejnímu vydání díla Michaila Lermontova a k poémě Démon (např. Jezdec, Tamara a Démon, Tančící Tamara;1890-1891; černobílý akvarel na kartónu; Treťjakovská galerie, Moskva);

    Prorok (1898; olej na plátně; Treťjakovská galerie, Moskva);

    Pan (1899; olej na plátně; Treťjakovská galerie, Moskva);

    Poražený démon (1902; tempera na plátně; Treťjakovská galerie, Moskva);

    Princezna snu –  mozaika na průčelí hotelu Metropol v Moskvě (1905).

     

    IVAN JAKOVLEVIČ BILIBIN (1876 – 1942):    malíř, grafik a scénický výtvarník; žák slovinského malíře Antona Ažbé v Mnichově a Ilji Repina v Saint Petersburgu. Charakter jeho výtvarné stylizace, která je nejvýraznější zejména v oblasti grafiky a ilustrací, ovlivnilo jednak nadšení pro dřevěné venkovské stavby a folklórní umění, které poznal na cestách po ruském severu (1902 – 1904), jednak i studium starých japonských tisků a ruských ikon. Vedle scénických návrhů (např. pro operu Zlatý kohoutek Nikolaje Rimského-Korsakova) a výzdoby pravoslavných kostelů v Alexandrii a Paříži (ale i v Praze, kde se spolu se svým synem a dalšími ruskými malíři podílel na vnější a vnitřní výzdobě kostela Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech), kam emigroval, když vypukla říjnová revoluce, jejnejvíce proslavily ilustrace ruských lidových pohádek a ruských Bylin. Ty vynikají jedinečným grafickým stylem, jenž je syntézou secesního dekorativismu a  zdobného lidového folklóru a jenž dokonce získal označení podle uměleckoprůmyslových dílen v Talaškinu, kde umělec pracoval, jako „Styl Talaškino“.

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova